Série

Chuuninská zkouška

Minula zima a s ní Akiřiny sedmé narozeniny. Ještě před měsícem a půl se učila Yajirushi, Bleskový šíp, a nyní zbýval jen den do Chuuninské zkoušky.
„Nepůjdeme se proběhnout do lesa?“ navrhoval Shiro. „Třeba zase najdeme nějakýho banditu, co v lese zabloudil, a pořádně ho vystrašíme!“ Vzrušeně mrskal ocasem.
„No, zní to skvěle, ale dneska ne, Shiro. Nějak se na to necítím,“ odpověděla Akira sklesle.

Když se vrátil zpátky do úkrytu, přivítal ho znovu Kakuzu, pokud se to přivítáním nazvat dalo. Podrážděně se na něj mračil, a když ho chtěl Sasori obejít, pevně ho popadl za ramena. Sasori už málem frustrovaně zavyl do nebes. Měl toho tak akorát. Co to se všemi bylo, proč po něm pořád někdo chmatal a chtěl ho zabít nebo zradit nebo otrávit-

Mohutně si povzdychl. Maskovaný ninja to nebral jako cokoli hodného povšimnutí.

Neji se rychlými kroky vzdaloval z tréninkového prostoru. Jeho obočí bylo stažené a ruce napjaté. Jeho krok byl ale pevný – a taky rychlejší než obvykle. Dnes se obzvláště nemohl dočkat toho, až bude doma. Přesto ho tentokrát do domku s terasou a pelargoniemi v oknech, který se během let stal jeho domovem, nelákal ani Hinatin laskavý úsměv ani veselé brebentění jeho syna.

Skrytou Písečnou navštívila již několikrát. Vlastně tam směřovalo nejvíc jejích diplomatických misí, což pro ni představovalo výhodu. Znala dokonale cestu mezi Konohou a její spřátelenou vesnicí. Díky tomu mohla určit trasu, která sice byla delší, ale dala se zvládnout v kratším čase díky příznivějšímu terénu. Většina si musela poklepat na hlavu, když se vydali zcela jiným směrem než zbytek týmů prošlých první zkouškou. Kiba jí zprvu také nevěřil, ale pak zmlkl.

Koleno chlapce bylo škaredě odřené. Kůže z jeho povrchu byla stržena a okraje rány byly rámovány jejími cáry. V odřenině se jako láva v jícnu sopky zuřivě hromadila krev smíchaná s pískem a drobným štěrkem a hrozilo, že každou chvíli přeteče.
Když malý chlapec rozeklanou ránu na svém koleni pozoroval, namísto slz se v jeho očích zračilo jen zamračené odhodlání.

Díl dvaačtyřicátý – Bít se za lásku přináší dorty

S na hony vzdáleným pohledem seděl vysoko na větvi, levou nohu měl pokrčenou a přitaženou k hrudníku, kdežto druhou nepravidelně komíhal ve vzduchu. Zády se opíral o kmen stromu, v jehož koruně si dopřál přestávku na jídlo zakoupené v nedaleké, malé, přátelské vesnici.

„Zabili velitele místních ninjů.“
„Cože!?“ Vytřeštila Tayuya ráno oči, když jim Enza sděloval novinu.
„Je toho plné město. I když se to Píseční snaží ututlat, dostalo se to ven a je z toho hotový pozdvižení. Obzvlášť proto, co se stalo nedávno se Čtvrtým Kazekagem, což Píseční neberou na lehkou váhu.“
Čtveřice si vyměnila pohledy, když k nim přistoupil Ikehara se znepokojeným výrazem v jeho postarším obličeji.

Reiko už chybělo k poli jen pár desítek metrů. Musela jen projít malou zalesněnou oblastí mezi loukami a poli. Byla na sebe pyšná, řekla mu, že při něm bude stát. Najednou se zarazila. Naježily se jí chloupky na rukou. Tasila svou zbraň, kterou nosila u pasu.

„Suiton: Mizu Rappa!“ Nishin s nezájmem sledoval, jak jeho týmový kolega z posledních sil dotvořil pečetě a prudce z úst vychrlil silnou vodní vlnu. Tmavovlasý sensei technice bez problému uskočil a Nishin se neubránil posměšnému úšklebku. Kdyby nebyl Nentou takovej dement, tak nejdřív senseie nějakou technikou zpomalí nebo spoutá.
Nishin sáhl do sáčku s chipsy pro další hrst křupavé pochoutky a s rostoucím potěšením sledoval, jak neúspěšný Nentou zatnul zuby a odskočil, aby měl prostor na zanalyzování situace.

Než popíšu události následujících dní, které mi ještě dnes působí bolest, tak vám musím říct, že jakmile se objevila první vážnější překážka, dovolil jsem svým emocím převzít vládu a přestat logicky uvažovat, znovu jsem byl tím starým já. Tady jsem totálně selhal. Měl jsem věřit Sakuře a ne tomu důkazu… možná by to nezašlo tak daleko.

„No a pak prostě bouchnul pěstí do stolu a zmizel. Šéf zuřil, že ho nechali odejít bez zaplacení, a dal jim všem místo osmiček celej tento tejden dvanáctky. A zrušil volno.“
Setsuyaku položil na bar čistě umytou sklenici, naplnil ji vodou a rukou ji posunul před Nentoua. „Což nebylo úplně fér, chápeš. Věděl, že Manina dcera má narozeniny a že Akira potřeboval volno, protože jel navštívit nemocnou matku na venkov.“
Nentou usrkl vody a zašklebil se.

Pein jejich neúspěch přijal bez řečí, k překvapení všech přítomných. Věděl, že se Sasori ještě nezotavil, tudíž doufal spíš v nějaké informace než v zachycení jednoocasého Jinchuurikiho.

Sasori mlčel. Až pak, o něco později, si odchytl Konan. 

„Konan,“ popadl ji za paži a ucítil, jak ztuhla, připravená na boj. Rychle ji pustil, aby nepřišel k úrazu. Modrovlasá kunoichi se k němu prudce otočila, v očích blesky. 

„Co tady na mě číháš,“ zasyčela. Shovívavě se na ni usmál; pobavilo ho, že automaticky začala šeptat. 

Než byla neděle, byl jsem pořád nervózní, dokonce jsem z toho dva dny nešel na vyučování. Nemohl jsem se pořádně soustředit a potkávat Sakuru na chodbě by to všechno ještě zhoršilo. Nemohl jsem se toho dne dočkat. Už tři dny dopředu jsem se domluvil s Kaiem na vhodném oblečení.
„Máme vás čekat na večeři?“ ptal se mě Kai na ten den.
„Ano, stihnu to,“ Kai se uklonil, byl na odchodu, když jsem ho ještě zastavil. „Kaii?“
„Co si račte ještě přát?“

Hashirama se spolu se svými kolegy vrátil po třech dnech do Konohy. Mise byla neúspěšná. Mito se o jeho návratu dozvěděla velice milým způsobem. Když vešla do svého pokoje, našla na konferenčním stolku ležet zbrusu nový čistý malý svitek. Z radosti si zavýskla, ale rychle se otočila, jestli ji náhodou někdo neslyšel. Svitek byl klasický, určený pro psaní a ne pro udržování ninjovských pečetí. Ale i tak stačil. Navíc, kdyby své přání definovala konkrétněji, mohlo by to vyvolat otázky. Dostala i kalamář a psací potřeby.

„Skuzavka!“ Zapištělo dítě nadšeně a rozběhlo se k prolézačce.
„Počkej, Keitaro, neutíkej!“ napomenula ho jeho ustaraná máma a rychle ho zvedla do náruče, aby zabránila případné katastrofě v podobě pádu a rozedřeného kolene. Chlapec ale jejím počínáním očividně vůbec nebyl potěšen; v jejích rukou sebou nepokojně házel a nespouštěl pohled ze skluzavky.
„Já ci kouzat!“ Dožadoval se chlapeček dotčeně a nepřestával se ošívat.

Po utichnutí řevu začali přeživší obyvatelé vycházet z různých úkrytů a zjišťovat, jaké napáchal drak škody.
Zřeli, jak se démoní holka sklání k jedné osobě. Poznali ji, Shibuki. Přišli blíž, stále dostatečně daleko od něho. Vystrašilo je jeho zranění. Všimli si taky, že se Fuu rozbrečela, mohlo to znamenat jedinou věc, zemřel vůdce Vodopádové vesnice.

Nečekala ani sekundu a rozběhla se k dvojici stojící před ní.
„Naruto! Stalo se něco Sasukemu?“
Kamarád se zastavil a otočil se směrem k ní. Volnou rukou se chytil zezadu na hlavě a nervózně se zahihňal.
„Nic hrozného. Trénovali jsme tu naší techniku a Sasuke to trochu přehnal, a asi se kapku popálil. Ale říkal, že mu je fajn,“ snažil se to nadlehčit.
Podívala se na bezvládně visícího člena týmu. Byl celý bledý a pomlácený. Ruce měl poškrábané, se spoustou drobných popálenin.
„Musí do nemocnice!“ razantně rozhodla.

Raiu nabral do dlaně vodu z misky, umyl si obličej a osvěžil se. Cestování s karavanou mělo výhodu, že tu bylo více pohodlí než v táboře uprostřed pouště. Celá kolona byla jako mobilní město. Vůz byl jako dům na kolečkách pro každého obchodníka, takže bylo místo i čas na osobní hygienu, tudíž pocit čistoty i Ikazuchiho probral. Protože zde byli další ochránci, nemusel Raiu zůstávat na hlídce polovinu noci tak, jako dělal doteď. Bez svého zavedeného rytmu měl Raiu problém usnout a navíc bylo hrozné horko.

Doprovázela Noharu cestou na hřbitov. Při zakládání Konohy se prázdná louka za vesnicí bohužel hodila. Bylo tu už pár náhrobků. Nohara měla za úkol chodit odemykat každé ráno hřbitovní bránu a večer zase zamykat. A také kontrolovat jestli je všechno v pořádku. Bylo to logické. O Noharách se vědělo, že mají blízko k smrti. Blíž než kdokoliv jiný.
Reiko pusu nezavřela. Pořád mluvila o jarní slavnosti, komu se narodilo dítě, o tom jak probíhá stavba ninjovské akademie nebo že Nara je možná v očekávání, ale že to není jisté.

„Tak nakonec dobrý, ne?“
Hinata si pohodila Keitara v náručí a upevnila svůj úchop pod jeho kopajícími nožičkami. Pousmála se.
„Nebylo to zlé.“
Tai nevěřícně zakroutil hlavou a jemně ji drcnul do ramene. „No dobře. Bylo to lepší, než jsem původně čekala,“ protočila očima.