Série

[hide=Skrytý obsah] Áno, trvalo to...Moc moc sa ospravedlňujeme! Má to dva dôvody:
1. Diel je špeciálny oproti minulým! Takže dúfame, že sa vám dosti-zmena bude pozdávať. Ale nebojte sa, len na tento diel.
2. Sabaku bola tento týždeň vedúcou na tábore a tak som unavená, nebola schopná to seba nič vydolovať. Bola som rada, že som pridala diel zo svojej poviedky. Keby som ho nemala vopred napísaný, nedala by som to.

Takže...prepáčte !

Naruto, po konfrontácií s chuninskými skúškami a realitou v nich v spojení z nočnou morou a temnou predpoveďou poslanou Kyubim, sa rozhodne prestať bojovať o pozornosť všetkých, ale zameria sa na svoje schopnosti a zručnosti, ktoré mu umožnia ochrániť svojich milovaných.

„Je mi to ľúto, Kakashi, skutočne ľúto,“ obrátil sa Gai k svojmu rivalovi, zatiaľ čo objímal vzlykajúceho Leeho. Skupina, ktorá sa zišla po záchrane Gaaru, sa zhromaždila v prepadnej skrýši Akatsuki, pričom niektorí držali stráž na okrajoch prepadnutého stropu.
„Ja viem, Gai, viem,“ ubezpečil ho Kakashi. „Aj ja som Sasoriho vážne podcenil.“
„Je to moja vina, iba moja,“ skríkol rozochveným hlasom Naruto. „Keby som sa nehnal za tým pyromanom...“
„Nie,“ oponoval mu Gaara a chytil Naruta za plece, „keby som sa ja nenechal poraziť...“

Kapitola XI. – Cesta prázdné ruky

Blížil se konec roku po Wieřiných třináctých narozeninách. V nejvyšších polohách hor byly nejméně tři metry sněhu, tuhé mrazy a nemyslitelné podmínky k přežití. V těchto dobách se všichni levharti uchýlili do nižších poloh, kde bylo více potravy a teplejší klima.
Ammanti, Shian a Yuki seděli na jednom z kamenů a pozorovali trojici dětí, kterak si hrají a dovádějí ve sněhu s levhartími mláďaty. Stavěli sněhuláky, koulovali se a tvořili andílky.

Kde je nahoře? Kde je dole? Z levé se stala pravá. Z pravé levá. Tentokrát byla obloha zelená, posypaná zářivě fialovými hvězdami. Byla sama. Popelavě šedá tráva poklidně šuměla, šedé listy na stromech šelestily v neexistujícím vánku, který cuchal i její dlouhé černé vlasy. Poblíž bylo jezírko, jehož voda byla neonově žlutá, zářila do tmy. A tma, ta ji také fascinovala. Nebyla černá, nýbrž tmavě modrá. Groteskní svět plný barev, za který by se nestyděl ani bílý králík s kapesními hodinkami. Stála na jednom místě, paralyzována. Sledovala temný stín ženy, jak kolem ní krouží. Snažila se prolomit její myšlenkovou zeď, jedinou obranu, která skrývala spoustu důležitých informací. Jenže nebyla dokonalá. Už dávno nebyla strojem ANBU, zapomněla jak jím být.

Nemôže bojovať proti Sasorimu a nedokáže ani hovoriť. Ako takto dá svojim priateľom na vedomie, že je tu, v tejto bábke? Keď sem vpadnú, môžu ju považovať za jednu zo Sasoriho zbraní. Možno sa cestou stretli s Chiyo a ona im povedala, že Sasori sľúbil zachovať jej osobnosť. Ale na to sa nemohla spoľahnúť, tak ako sa oni nemohli spoľahnúť na to, že Sasori neklamal. Keby však predsa, nebudú rátať s tým, že im v boji pomôže? Ako bude vyzerať, keď to neurobí?

Zdravím

Ahooj, pridávam dielik nový...ani neviem, či načas alebo nie. Som trocha dozerientovaná posledné dni. Strýko sa ženil cez víkend a od dnes som vedúca na tábore. 22 detí vo veku 7 až 11 Sme na to traja, ale je to brutálny záhul v tých tropických teplotách. Som rada, že som sa takto dostala na internet (síce neskoro, ale predsa) a môžem sa podeliť o nový diel...

Držte mi palce, lebo už po dnešku som mŕtva :/

„Neznášam rána,“ povzdychol si potichu Kankurou s tvárou v dlaniach.

Bylo po dešti, na stromech ještě visely kapky. Dívka uháněla lesem a vlhkost se přitom chytala na její šaty. Byla úplně promočená a vyděšená. Držela se za břicho a mezi prsty jí prosakovala krev. Zpomalovala. Nepřátelé ji pomalu doháněli, ztrácela síly příliš rychle, chakra byla skoro na nule. Neměla tušení, co se stalo s ostatními členy jejího týmu. Doběhla k útesu, pod kterým divoce vířila řeka. Nezaváhala, neměla jinou možnost. Skočila dolů. Dravý proud ji okamžitě uchvátil, nemohla s ním bojovat.

Opatrne som pozrela na Sasukeho. Musím vymyslieť spôsob, ktorým mu oznámim, že sa potrebujem dostať späť do hlavného sídla. Nemôžem si dovoliť zbytočne čakať. Kiba môže kedykoľvek zaútočiť. Lenže sa nijako nepohnem, keď ma tu bude držať!

„Musím ísť za Mizukage,“ povedala som Sasukemu a potichu čakala, čo mi odpovie.

„Dobre,“ utrúsil napokon. To myslí vážne? Pochybujem, že by ma len tak pustil, pomyslela som si.

Dvaatřicátý díl - Největší jeviště je život

Kýbl se zpěněnou, špinavou vodou jsem vylila do mísy, s pravačkou přiloženou na protestujících bedrech se narovnala, odfoukla na čele přilepený pramen a hřbetem volné ruky si z té nemalé plochy setřela miniaturní kapičky potu. Navzdory slušně vypracované kondici jsem z celodopoledního gruntování byla hotová. Nu, nebyla jsem na tenhle druh práce zvyklá, což se projevilo už při nenáviděném luxování.
Pro klidné domácí ovzduší to však stálo za to.

Všude okolo byla příšerná tma. Lepila se něj a pronikala mu až do morku kostí. Měl pocit, jako by ho celého obalila, zadusila svým studeným dotykem každičký pór. Viděl sám sebe, jak konečně vyjde na světlo, černý od hlavy až k patě, a při každém kroku z něj budou s pleskáním odpadávat veliké lepkavé kapky. Pokud ovšem vyjde.

Jednou za dvě stě let si Měsíc a Slunce vybírali vyvolené, kteří budou strážit chrám Tmy a Světla. Ten den, kdy se to všechno stalo, měla být svatba Prince a Princezny.
Princezna Měsíce, žena zvolená Měsícem, byla překrásná, mladá a chytrá dívka, která ráda četla knihy, znala všechny bohy na světě, a kterou brzy čekala svatba s Princem Slunce, mužem zvoleným Sluncem.
Mezitím co se Princ připravoval na svatbu, těšil se, jak si vezme Princeznu a získá tím velkou moc. Bylo mu jedno, že s tou mocí má strážit chrám. On dychtil jenom po moci a bohatství. Ovšem stále pochyboval, jestli je to správně. Že by v něm byl ještě kousek citu a lidskosti? Možná, ale když se do toho ponořil Bůh chaosu Koba, bylo už jasno.

Kapitola X. – Levhartí techniky

Druhý den ráno se Wiera a Arashi vrátily do hor. Yuki je již netrpělivě vyhlížela na obranné plošině.
„Vítejte zpět,“ řekla.
„Díky,“ odvětila Wiera poněkud zaskočeně, „děje se něco?“
„Hm, částečně. Vzpomněla jsem si, že jsem tě nenaučila jednu ze základních technik se zvířaty.“
Arashi dívku nenápadně švihla chlupatým ocasem po lýtku a šibalsky se usmála. „Já ti to říkala.“

*Yami*

Otvorím oči a pošúcham si ich rukami. Chvíľu trvá, kým sa mi zostrí videnie, a tak iba bezradne hľadím do stropu. Ráno po ráne... hľadím na tento strop, odkedy sa pamätám. Monotónne sa posadím na posteli a nohy prehodím cez okraj. Budík vedľa postele ukazuje 5:59. Číslo sa v zápätí zmení a budík začne drnčať. Vypnem budík. Načo som si ho nastavovala, keď som aj tak vstala tesne pred tým, ako zazvonil? Pf.

Ruka je úplne všedná a samozrejmá vec. Päť prstov pripojených k dlani. A tým všetkým možno pohybovať podľa potreby. Pod kožou sa však skrýva komplexný mechanizmus riadiaci sťahovanie a uvoľňovanie jednotlivých svalov, pričom úpony a kĺby determinujú výsledný smer každého pohybu. Mechanizmus, ktorý presahuje až do predlaktia. Za normálnych okolností.

„Kankurou, miluješ ma?“
„Nemám rád, keď sa pýtaš hlúposti,“ povzdychol si a vlhkú utierku položil na stôl.
„Pretože...“ zmĺkla a oči posadila ešte viac do podlahy.
„Áno,“ venoval jej dôrazný pohľad a pokračoval v upratovaní.
Zamrmlala si popod nos, tak že ju ani nepočul: „Ale ty tak...nevyzeráš moc v poslednej dobe.“

Naprosté ticho… Nikde ani hláska.
Naruto se pozvolna probouzel z bezvědomí. Prozatím nechával oči zavřené a snažil se zbylými smysly zhodnotit situaci. Chladná země… Beton. Jak se mu postupně bystřily všechny smysly, také nezadržitelně přišla ostrá bolest. Opatrně otevřel oči, načež se nadzvedl a rozhlédl se po okolí.

[hide=Ahoooj]Zdravím všetkých! Dnešný diel, bude troška taký iný,
mierne fillerový, no ja dvojicu KaNaku vyložene milujem . Trocha si oddýchneme od Sasukeho a Tanaris a prečítame také niečo ľahšie. Diel mi pripadá, že je trocha inak napísaný ako zvyknem (slová atď.). Možno to bude tým, že som nepísala doma u svojho PC, ale u priateľa. Mali sme herný večer a miesto toho, aby si šiel so mnou ľahnúť o 5, tak hral. O 12 ho vyplo a spal do 5 večera, čiže som mala kľud na písanie :DDDDD.

Beží! Kam? Chodba ako keby nemala konca. Rozvetvuje sa, no ona uteká stále rovno. Niečo zazrela. Dvere. Zastane a so zovretým žalúdkom stlačí kľučku. Nazrie dnu. Nič! Prázdna miestnosť. Zatvorí a rozbehne sa ďalej. Keď už zašla takto ďaleko, nemôže sa obrátiť späť. Spletence chodieb, mihotavé lampy pohrávajúce sa s jej tieňmi a ďalšie miestnosti. Prázdne.