Série
Touazuki seděla s Narutem v Ichiraku a živě diskutovali.
„Říkala jsem ti už jednou, že se máš na Sasukeho vykašlat,“ zuřila Tou. Přála si, aby jim už konečně donesli jídlo a Naruto si zacpal pusu, pak by na všechno zapomněl.
„Kakashi si taky dělá starosti, říkám ti, že s ním není něco v pořádku.“ Měl pravdu, Kakashi byl v poslední době nervózní a několikrát jí opakoval, ať si dává na Sasukeho pozor, i když nechápala, proč. Co by jí asi mohl udělat? Je to jen blbec, který má plnou pusu řečí a jinak nic.
„...musím uznať, že ste vybrali zaujímavé meno,“ usmial sa doktor na rodičov.
„Ďakujem,“ Seyu si všimla skúmavého pohľadu, smerujúci nie na ňu, „...eh, ďakujeme.“
Obrátila zrak na červenovlasého, ktorý uprene sledoval obraz ultrazvuku a skoro ani nemrkol.
„Tak,“ postarší lekár odtiahol od jej brucha vyšetrujúce zariadenie a znova dvihol kútiky, „môžete poutierať bruško.“
Bylo ráno a Naruto pospával s hlavou položenou na stole. Ozvalo se řinčení budíku a blonďák pomalu otevřel oči. Vzápětí si uvědomil svou situaci a rychle sebou trhl ve snaze posadit se. Jeho pravá část tváře byla značně zarudlá z otlačení a slabě se v ní rýsovaly obrysy desky stolu. Ještě s přivřenýma očima přešel k posteli a vypnul budík. S úlevou zjistil, že si jej natáhl o celou půldruhou hodinu dřív. Protřel si oči souběžně s krátkým zívnutím.
 - Copy.jpg "tabulka (3) - Copy.jpg")
Jeho oči ma prebodli a tvár ma vtiahla do seba. Nie pre ten dôvod, prečo kedysi vždy. Líce, brada, spánky sa mu leskli modrinami, podliatinami, opuchmi a výraz v jeho očiach bolesťou. Ako keby som videla samotnú seba, odraz v zrkadle akurát, že nedobitý. Telo sa mi rozklepalo od myšlienok a alternatív, prečo vyzerá ako vyzerá...ale niečo mi hovorilo, že to viem. A vedela som to. Pootvorila som pery a nebránila slzám, aby vyšli.
"Holky, ještě předtím než umřeme, bych chtěla říct, že odteď nesnáším medvědy!"
"Na tom se asi všichni shodnem."
"Fajn, pokud toto jsou vážně vaše poslední slova, která byla poněkud urážlivé vůči mému malému Brutusovi, tak se asi můžete rozloučit se životem!"
"M-malýmu? Vždyť je pomalu větší než stodola!"
"Už dost! Poslední slova byla. Teď je čas zemřít!"
Bolesť, otočenie vodovodného kohútika, zvuk vody a jej nárazov. Nevedela rozlíšiť, či padá na ňu. Pár dotykov, ktoré vnímala-nevnímala. Pohyby. Netušila, čo je sen a čo skutočnosť. Chlad už len vystriedalo teplo...
„Božee...“ žena s červenými znakmi sa chcela pretočiť na chrbát, no uvedomila sa, že nemôže.
Shiori přivázaná k dřevěné desce v temné kamenné místnosti. Spíše než člověk vypadala jako jehelníček. Tisíce trubek vedli do a z jejího těla. Nad ní se skláněl šedovlasý klučina, který podal další látku do jejího těla. Byla JEHO experiment, Kabutův pokusný králík.
„Jichuuriki… Ono, je to ve mně,“ vydala ze sebe Shiori.
„V tobě? O čem to mluvíš, Shiori?“
„Ono je to ve mně, Deidaro,“ zopakovala ubrečeným hlasem stříbrovláska, jako by to mělo být přece úplně jasné. „To Kabuto ho do mě dal,“ dodala ještě.
Znovu byla sama. Stála ve tmě, která zářila zevnitř. Viděla jasně svoje nohy a ruce, kterýma si mávala před očima, ale jakmile se rozhlédla kolem, vnímala jen černotu. Nebyla si jistá, jestli stojí na zemi, nebo se vznáší v prostoru. Chtěla jít kupředu, ale nemohla posoudit, zdali se skutečně pohybuje, nebo jen mává nohama. Pak se ozvala dobře známá melodie ukolébavky. Někdo si ji broukal, nedokázala identifikovat směr, odkud přichází. Otáčela se, když se najednou vedle ní mihl bílý stín, spíš šmouha. Pokusila se za ní rozeběhnout, ale zmizela.
Zářivý sluneční kotouč, jenž rozpaloval písek v poušti, se pomalu ztrácel za obrovskou písečnou dunou, která chránila tajemství Písečné vesnice, v jejímž čele stál odvážný a životem otlučený Kazekage Gaara. V jeho pronikavých zelených očích se zračila sebejistota, avšak i velká ztráta, která zanechala v jeho srdci stopu, která už nejde nikdy smazat.
Rudé slunce se odráželo o moře, ptáci zpívali své písně, vítr si pohrával s korunami stromů. Uprostřed toho všeho leželi na útesu dvě siluety, znaveny dlouhým tréninkem.
„Za chvíli… mě porazíš,“ vydal ze sebe blonďák. Jeho stav napovídal, že rozhodně neměl navrch.
„Říkala jsem to,“ broukla na oplátku jeho stříbrovlasá společnice. „Mám se na tebe podívat?“ nabídla ještě.
V lese
"Neměly jste se sem vracet, když jste předtím zdrhly!"
"Počkat! Kdo vůbec jste?" křikla Sakura.
"To vás nemusí zajímat, ale dobře, řeknu vám to. Já jsem strážce tohoto lesa a jmenuji se...."
"Lorax?" přerušila jsem ho.
"Já ti dám Loraxe! Moje jméno je Tarkon."
"Aha, no, ale o moc lepší to teda není."
"Sklapni a nech mě domluvit! Takže, jak jsem říkal, jsem strážce tohoto lesa a jelikož vy a ti vaši přátelé jste mi včera ničili můj les, tak vás budu muset zabít."
Slunce již započalo svou dráhu na nebeské obloze, sice zpočátku jen velmi pomalu a obezřetně jako by se bálo, co temného odhalí po dlouhé noci. Ovšem co první paprsky doputovaly ke skále Hokagů, začalo vysvítat rychleji, až svým nachovým zbarvením odhalilo totální zkázu po nočním požáru.
Změnu snášeli všichni zločinci špatně. Ne snad, že by je čekala oprátka, ale i tak to bylo vytržení z příjemného stereotypu, kdy si každý hleděl svého a přitom občas splnil úkol a ještě měl za zády skupinku nebezpečných lidí, kteří by mu čistě teoreticky mohli pomoct, kdyby to snad někdy potřeboval. Členové si na sebe pomalu zvykali. Jistě, některé dvojice si rozuměly více, některé méně, ale dohromady už se znali a věděli, co od sebe čekat.
New York, USA; 2017
„Kámo, brácho... X, k***a! Prober se, notak!“ křičel mladý chlapec, klečící na zemi cloumaje tělem svého kamaráda. Mohla to být necelá minuta, jemu to však přišlo jako celá věčnost. Každá sekunda se táhla a prohlubovala v chlapci pocit, že možná navždy ztratil svého kamaráda.
„Ahooooj,“ Naku nadšene pozdravila a ešte ani neboli pri ich stole.
Touazuki nikdy nezažila nudnější cestu. Vlastně to byly nejnudnější čtyři dny v jejím životě. Všechno vypadalo celkem dobře. Jakmile opustili brány Konohy, okamžitě se připojila k Shizune a chtěla s ní diskutovat. Jednak měla pár otázek ohledně lékařských technik, ale hlavně se s ní chtěla nějak sblížit, nicméně Shizune jí jen rychle něco odpověděla, pak se otočila na Sakuru a dala se s ní do hovoru, rudá až za ušima. Jenže Sakura neměla chuť se bavit se Shizune a pořád se pokoušela navázat konverzaci se Sasukem.
_7.jpg "Hikari Family značka - komplet barvy (›nadpis1.1).jpg")
Kapitola IX. – Co se děje, Akiro?
Byl podzim před Wieřinými jedenáctými narozeninami. Neměla v současné chvíli co na práci, Yuki neohlašovala nové techniky, a tak jen ležela v trávě a hleděla na nebe. Bílé mraky pluly jí za hlavu, převalovaly se a různě měnily svůj tvar. Nejdřív vypadaly třeba jako drak chrlící oheň, potom se změnily ve velrybu a potom v obyčejnou hromadu kamení.
Ráno
"Tak už vstávej," slyším jak na mě mluví Ino, ale já stejně předstírám, že spím s tím, že mě za chvíli už konečně nechaj, ovšem dokud..."Holky, tohle nemá smysl. Chce to přejít na plán B. Sakuro přines sem ten kýbl!"
"Jasně, Ino,"
Chtěla jsem rychle vstát, abych se vyhla polití vodou, ale bylo pozdě.
"Však ty se vzbudíš," řekla Ino a následně mě polila tou zatracenou vodou.
"Sakra, holky, tohle už je snad moc, ne?" zuřila jsem na ně.
"Moc? Sakra, my se tě tady snažíme vzbudit asi 2dvacet minut. Tak co jsme asi měli dělat?"
New York, USA; 2017
„J- jak jsi to udělal? Co to dop***le je za kouzla?!“ vyhrkl ze sebe jeden z dvojice chlapců, koukajíc na bezvládná těla pěti mužů v černých oblecích, která teprve před pár sekundami jeho kamarád pouhým výkřikem doslova srazil do bezvědomí.
Druhý chlapec se jen marně snažil vnímat, co mu jeho kamarád říkal. Jako by k němu doléhalo každé desáté slovo, jeho nohy se začaly motat a už jen cítil, jak ztrácí rovnováhu, stihl zamumlat jen: „Liška,“ než v několika následujících sekundách upadl do bezvědomí.
O hodinu dříve…
Místností se rozléhal hlasitý křik v japonštině.
„To se vážně musíte hádat i na moje narozeniny?! Dneska je mi 18 a vy nedokážete alespoň ten jeden den předstírat, že jsme normální fungující rodina? Přijel jsem jen kvůli vám dřív z intru ale vidím, že se tu furt nic nezměnilo,“ řekl se smutkem v hlase chlapec, co právě dorazil do domu a odešel po schodech nahoru do svého bývalého pokoje.
„Už ho nemůžeme dál chránit, musíme mu to říct, dnes je mu 18 let, Maximilián už není dítě. S každým dnem pečeť slábne a jeho síla roste a je stále těžší a těžší ho stínit od sledování. Musí to vědět, než bude příliš pozdě, než si pro něj přijdou,“ křičel muž ve středních letech.
