Série

Sasuke nebyl z těch, kdo pospíchají do neznáma. Otočil se zády k mříži a opřel se o ni. Kdyby byl ve svém světě, nejspíš by šel dovnitř, ale tady chtěl nejdřív prozkoumat okolí, než se vrhne někam, odkud se nemusí vrátit. Netušil, jak se sem dostal. Vybavoval si boj a pak pocit, že měl brzo zemřít.
„Zachránil mě někdo nebo je tohle smrt?“ snažil se srovnat si to v hlavě.
„A nebo co když to za branou je smrt?“ Nevěděl.

V panike a zmätku som sa poriadne brániť nevedela. Chvíľu mi trvalo, kým som znovu nadobudla svoje postavenie. Opätkom topánky som mu buchla po chodidle. Zanadával a ustúpil odo mňa. Najprv som zaťala pravú ruku v päsť, no nakoniec som ju otvorila a vystrelila k jeho lícu. Neskutočne ma potom pálila. Miesto, kde dopadla na jeho tvári začalo silno červenať.

Mladá žena prstami jemne kývala so sklenicou z boku na bok. Alkohol hnedastej farby, ktorý chutil odporne, nebolo zďaleka to najhoršie, čo ju trápilo. Prázdno v hlave za posledných pár dní doladzovalo slabé svetlo v taverne, kde sedela. Sladký fľak od niečoho jej lepil kožu k masívnemu dubovému pultu.

„Vítáme vás v Zemi železa, už jsme si mysleli, že nedorazíte, Hokage-sama,“ řekl starý samuraj s bílými vlasy v zeleném brnění, který nás přišel přivítat k hlavní bráně pevnosti.
„Děkujeme za vřelé přijetí, bohužel nás zdržela sněhová bouře, která tudy v posledních dnech prošla,“ poděkoval za přivítání Hashirama. Domluvili jsme se, že o příhodě s bandity a Osmiocasým pomlčíme. Na setkání musíme vypadat silní jako nikdy předtím, a nemyslím si, že by tomu poslední události nijak zvláště pomohli.

Čtyřiatřicátý díl – Milosrdné lži

S nečitelným výrazem vypochodoval z hlavního vchodu kage budovy, zastavil na široké podestě a zahleděl se na shrbená záda dívky sedící na spodku schodiště. Měla sklopenou hlavu a obličej v dlaních. Že by ji tížilo svědomí?
Nenadšeně si povzdechl a vláčným krokem sestoupil až na prašnou cestu, kde po krátkém zaváhání zůstal stát. Nehnutě koukal do dálky, a přestože ani u rusovlásky nezaznamenal náznak pohybu, věděl, že jeho přítomnost vzala na vědomí.

„Vážně je dobrý nápad nechat ji být?“
„Ano, ne, možná. Nevím. Proto se tomu říká experiment, Kohaku.“
Oba dva seděli v místnosti za jednostranným zrcadlem. Kesshouino genjutsu fungovalo dokonale, zamaskovat zrcadlo za zeď pro ni nebyl problém. Tak tam posedávali už přes dva týdny a čas se táhl. Moc se spolu nebavili, pozorovali jejich pokusného králíčka, jak sebou nekontrolovatelně škube a mluví si sama pro sebe. Možná tam někoho viděla, ale Kohaku spíš sázel na to, že se zbláznila. Nebyla by první. A pravděpodobně ani poslední. Každopádně tahle část byla nová. Buď nevydrželi jeho první část, nebo se zbláznili díky Kesshou a laboratorním experimentům. Chtě nechtě ji musel obdivovat.
Protože byla první.

Ibiki zkoumavě hleděl na Sasukeho.
„Jsi si tím jistý, Kakashi?“ zeptal se.
„Nic jiného nám stejně nezbývá,“ pokrčil rameny.
„Tak ho přeneste ke mě, připravím místnost č. 39.“ Neměl tolik místností, těch několik, co tam bylo ale mělo různá čísla, takže si nikdo kromě něj nebyl jistý, kolik se jich tam je.
„Za jak dlouho?“
„Za půl hodiny.“
Nebylo třeba říkat víc. Sakura začala připravovat Sasukeho na převoz. To, že se Sasuke dostal do nemocnice nebylo žádné tajemství, ale od teď se to změnilo na přísně tajnou misi.

[hide=Tanaris blaboce]Dobrý večer všetkým... Zase som letela jak šialená zo školy (opakujem to znova - neznášam utorky!), ale nakoniec som stihla diel. Pôjdem ho ešte prečítať a keď tak dačo opraviť.
Je možné, že presuniem vydávanie na iný deň, lebo fakt mám rozvrh šialený a ešte som začala pracovať na jednom projekte s naším fyzikom (Ále...bude z toho publikácia a možno budem ocenená!) Takžeeee hlava úplne mimo! :D

Ráno, asi v čas snídaně mě probudila vůně. Něco smaženého. Vstal jsem a šel se podívat do kuchyně. Byl jsem jediný, kdo to cítil. Když jde o jídlo, myslím, že můj čich je na stejné úrovni jako Kibův. Jakmile jsem vešel do místnosti, z kama to šlo, uviděl jsem svého mistra, jak stojí u sporáku. Dělal volská oka.
„Dobré ráno,“ už si mě všiml.
„Dobré, ero-sennin,“ oplatil jsem mu pozdrav. „Co takhle brzo? A ještě k tomu děláš snídani?“

Viděl širokou brázdu. Zoraná pole. Lesy táhnoucí se donekonečna; dotýkají se oblohy, tančí ve vzduchu a natahují ruce k nebi, ruce obtěžkané plody a šiškami, co se pyšně pohupují a natřásají. Kdykoliv nějaký příhodný les viděl, zamířil do něho. Bylo to doma. Bylo to známé, bylo to uklidňující.
A byl tam stín.
Vlnící se tráva, pole hrající žlutou, zelenou a hnědou, svět kolem něho, celá ta scenérie, která žije a mluví, celé to všechno dává dohromady obrovskou rodinu tvořící monstrózní obrázek v jeho mysli. Musel si zastínit oči, aby neviděl. Připadal si jako nestvůrný, černý brouk brodící se něčím překrásným, něčím, z čeho je absolutně vyloučen, něčím, co se snaží zapadnout, ale v hloubi duše ví, že teď nelze. Vyčnívá a ještě chvíli vyčnívat bude.

Konec. Konečně byl konec válkám. Všechny národy se spojily a všichni jsme spolu žili v míru. Byl jsem toho velkou součástí, ale stále mi něco chybělo. A nebyl jsem to jen já.
Sasuke. Zase byl pryč. I když už nebyl tím, kdo se chystal Listovou zničit a bral ji zase jako svůj domov, byl všude možně, jen ne tady. Bohužel nás musel opustit vzhledem k nedávným událostem. Více než mě to však zraňovalo ji. Chtěla být s ním, ale nemohla. Měl bych se jí více věnovat, než se zase Sasuke vrátí. Ale počkat… Co já? Koho jsem měl já? Na koho jsem čekal já? Jasně, všichni mě již uznávali, brali mě jako jejich přítele. Měl jsem najednou tolik přátel, byl jsem hrdinou Velké války ninjů. Ale stále… Stále mi něco chybělo. Nebo snad někdo? Láska? Nevím, v těchhle věcech se já nevyznám. Celý život jsem si myslel, že miluji Sakuru. Ale bylo to tak doopravdy? Ne. Měl jsem ji spíše rád jako svoji nejlepší kamarádku. A i ona mě tak brala. Vždyť celý život milovala Sasukeho. Pane bože, já musel bejt tak otravnej, chudák Sakura.

Nikdy si nemyslela, že získat Radu na svoji stranu bude natolik náročné. Právě běhala po Konoze a hledala jednu konkrétní značku nakládaných švestek. Tím úkolem ji nepověřil nikdo jiný než Homura. Proč se nemůže spokojit s něčím dostupnějším? Jenže to nebyla jediná svízel. Oba radní si ji často zvali na čaj, což bylo přesně to, co měla v plánu. Jenže místo probírání nějakých politických záležitostí a velkých tajemství vesnice jí vykládali nudné historky. Seděla s čajem v ruce a nepřítomně zírala před sebe.

Bolela ho záda. Hrozně ho bolela záda. Trávil dny a noci nad psacím stolem, nad odklízením bordelu, nad prohlížením jelenů, jednoduše nad vším, co bylo potřeba zařídit a zařídit toho bylo potřeba dost. A teď se skláněl nad dalším stolem a rovnal další kupičku zbytečně mrtvých stromů, aby si nad ní zničil hřbet.
„Jde ti to skvěle, Shikaku.“
Jo, jen kdybyste věděl, jak úúúžasně mi to jde, Třetí, ušklíbl se v duchu, zatímco si skládal do složky novou várku listů. Úplně se v tom rochním. Jako divočák.
„Děkuju,“ kývl a narovnal se.

„...dúfam, že stihneš prísť načas,“ Gaara si napravil klobúk kage.
„Neboj sa, dlho sa túlať nebudem. Nenechám robenie štedrej večere len na teba,“ Fuu sa usmievala od ucha k uchu, „som vďačná, že môžem mať v tvojej dedine útočisko.“
„Kedysi si ma pomohla zachrániť, som ti dlžníkom. Kedykoľvek, Fuu.“

Chutnala po písku, octu a vápně. Byla kyselá a byla moučná, byla všechno to hnusný a odporný, co neměl rád, ale teď to rád cítil, protože chutnala, chutnala a byla. Nabral si jí plné hrstě a přitiskl ke spálené tváři, aby chladila – k čertu, nejen to, potřeboval ji mít ještě blíž a celý se do ní ponořit, vyráchat se jak novorozeně v neckách, protože byla -
svobodná
svobodná
a čistá. A sakra hnusná!
„Seš jak prase, takhle rejt rypákem v zemi.“

[color=purple][b] Keď sme prišli na cvičisko, Kiba namosúrene sedel na zemi. Pristúpili sme k nemu a oslovila som ho: „Si v poriadku?“ Tvár otočil na nás a krátko sa zasmial.
„Neviem, či mám byť nasratý alebo smutný,“ odpovedal nám. Sadli sme si k nemu a čakali, kým bude pokračovať.

Sasukeho oči mlčky tikali po miestnosti. Nohy prepletené do tureckého sedu boli poličkou pre pevne stisnuté prsty. Pásiky bolesti na žilách mu za tú noc až príliš rýchlo zoschli. Koža natiahnutá na ich okrajoch bola dosť cítiť, keď toľko napínal svaly na celom tele.