Série
Svetlo spolu so synovým bľabotaním sa jej dostalo do uší a ona otvorila oči. Celé okolie nabralo zlatistý nádych pod ranným vianočným slnkom. Pretierajúc viečka sa prehodila z boku na chrbát, trochu v duchu nadávajúc na to, že je budená. Nemusím hovoriť, že ona a polonahý muž vedľa nej spali minimum. Sasuke sa pomrvil a keď sa po ňom obzrela ospalými očami si ju obzeral.
„Dobré vianočné ráno,“ uškerila sa na neho.
„Aj tebe, Tanaris.“
„Jsem tvé ženě podobná?“
Ta otázka přišla znenadání. Položil si hlavu na stranu a zahleděl se na ni. Nepohnula se, zírala do stropu a mlčela. Odvrátil tvář a zadíval se tam také.
„Proč se ptáš?“
Nic tam není. Jen praskliny a prach. JÁ jsem prasklina.
A TY jsi prach. Chceš? Hodíme se k sobě. My se totiž k sobě až moc hodíme.
„Jen tak. Že ti ji třeba připomínám.“
„Myslíš, že si ji tebou nahrazuju?“ odhadl. Zavrtěla hlavou; neviděl to, ale slyšel. Přikrývky zašustily. Vybrali si pokoj pro hosty, ve kterém od smrti manžela spávala. Nedotýkali se. Teď už to nebylo potřeba.
Touazuki musela obdivovat nádheru zahrady. Málokdo byl schopen docenit její půvab. Mísily se tu vyšlechtěné rostliny s těmi planými. A celý její charakter postupně divočel, až zcela splynul s okolní volnou krajinou. Přechod byl tak pozvolný a nenásilný, že Tou musela učinit v duchu poklonu tomu, kdo zahrady projektoval. Její okouzlení pominulo v okamžiku, kdy nalezla opevnění, které se schovávalo za bambusovým hájem. Na první pohled maskované, avšak stále přítomné. Jak symbolické pro celé tohle sídlo.
Ještě než dojde na rozhovor mezi Kakashim a Jakkurem, než celá Konoha zjistí, že je Sakura mrtvá. Do toho budou Miaki a Iemasu posláni do Suny a než se Kyuubi/Naruto pustí do svádění Hinaty si musíme nastínit další důležitou věc. A tou je situace v Edoki, kde není vše tak, jak vypadá a rozhodně to není nic hezkého, když se vás pokouší…
Jak to všechno začalo
Všechny zdravíme
přicházíme s novou spoluautorskou povídkou a abychom vás hned z počátku úplně nezmátli, na to bude čas později, představíme vám naše postavy.
Maskou přijímám svůj osud. Nasazuji si novou tvář a zahazuji tu starou. Všechny skutky a vzpomínky odkládám společně s ní. Jsem nový člověk s novými cíli. Chránit město a jeho obyvatele. Udržovat pořádek. Zbavuji se svého klanového jména a své dědictví vkládám do rukou Shimy. Nechť mi jsou bohové nakloněni!
Poslední závan rozvířeného větru se rozplynul v lese v Zemi Rýžových Polí. Prach se začal usazovat, přesto byla nad zemí stále hustá vrstva prachového oblaku. Mnoho listů se snášelo k zemi, ať už to byl pomalý, klouzavý pohyb, nebo to byl rychlý a bouřlivý let, jak je zachytil poryv větru. Zbyly tu pouze kmeny stromů očesané o všechno listí i s větvemi a některé menší i starší stromy byly roztrhány.
Cesta Raiua a Tayuyi je zavedla ze Země Blesku do Země Chladu. Cestovali běžnou chůzí, nikam nespěchali, a buď byli zticha, nebo si povídali o ničem. Raiu nechtěl na Tayuyu příliš tlačit nebo tak, a ona zase neměla tolik zájem. Zastavovali se pouze na odpočinek nebo ve městech se ubytovávali k přespání a druhý den opět vyrazili. Během toho se trochu blíže poznali, ale obzvlášť Tayuya zůstávala obezřetná. Pořád Raiuovi nevěřila, alespoň ne tolik, aby mu o sobě řekla něco víc... osobního.
Už před několika lety mi došlo, že mír mezi pěti velkými národy má asi takovou šanci na dlouhou životnost jako láhev saké ve stolu alkoholika. My ninjové jsme totiž od malička cvičeni k jedinému cíli, a to k boji. Co si pamatuji, tak odjakživa měl náš klan nějaké nepřátele, proti kterým jsme museli bojovat, a přátele, kterým jsme nemohli věřit, protože jak je známo, situace na bojišti se mění každým okamžikem, a tak se z přátel často stávali nepřátelé a naopak.
Mladý muž sa pretočil z boku na bok, lebo proste slnko. Nemal rád, že ho otravovalo presne vtedy, keď nemusel do práce. Nespokojne zavrčal a prudko sa posadil. Tvár si zložil do dlaní, lakte zapierajúc do kolien. Postavil sa a letmo sa prezrel v zrkadle vstavanej skrine. Krvavé vlasy mu odstávali na všetky strany. Nič nezvyčajné. Upravil si ich pár šikovnými pohybmi a šmátrajúc po tričku si uvedomil, že zdola počuje koledy. Ústa sa mu rozšírili do úsmevu.
„Ňo,“ Fuu sa zaprela o stôl s perom medzi prstami, „čo všetko máš vo zvyku jesť na sviatky?“
Gaara hodil na ňu trocha vyoraný úsmev: „No ja...“
„Nevieš?“ dvihla obočie s úsmevom, „ty si nikdy nevaril štedrú večeru, však?“
Úškrn sa mu dral na tvár, keď kýval hlavou.
„Fajn,“ zaškerila sa, „tak sa spraví zoznam.“
„Súhlasím.“
V malém táboru u hranic mezi Zemí Ohně a Rýžovích Polí, nebo novým názvem Země Zvuku, byl klid. Tayuya seděla opřená o kámen, nohy překryté dekou a tiše přemítala o svých možnostech. Raiu seděl naproti ní přes tábořiště, taktéž opřený o kámen s rukama za hlavou a sledoval mraky. Atmosféra byla klidná, ale Tayuya zůstávala připravená Raiua zabít. Vlastně, ona to přímo plánovala. Jednak byl bezpečnostní riziko, protože věděl toho příliš o tom, co se tu dělo.
Byla to polední přestávka a její spánek ve stínu stromu, zatímco sám žvýkal poslední zbytky oběda a pozoroval její tmavé kruhy pod očima. Byl to ten klidný čas, kdy jste zvláštně spokojení, i kdyby jen trošku, maličkatou trošku, a necítíte svoje temný démony, nelítají kolem vás, protože kolem vás hrají cvrčci a řvou ptáci, protože obilí je zlatý, někde v dálce bučí krávy a chvíli není co dělat, vánek čechrá vlasy a nikdo zbytečně neplká. Přesně takový čas. Natáhl se pro bandasku vychlazeného mléka a řádně se napil. Vrátila se mu tady chuť k jídlu. Práce a slunce a její pohrdající, tvrdé oči, kterým byl ukradený, tohle všechno konečně po dlouhý době dávalo smysl.
A pravil rybář: „Hleď, ženo, utopenci od mostu.“
A odpověděla rybářka: „Není už žádného mostu.“
Moudrá žena rybařila dál.
Neznámy spacifikoval obe ruky Inuzuke, ktorá len márne kopala nohami. Niečo ju omráčilo a hlava jej bezvládne padla do vankúša. Tiché dupoty sa rozľahli po jej koberci, snažiac sa dvihnúť na ne oči, jej vyschlo v krku. Tmavých tmavých postáv bolo toľko, že zaplnili celú izbu. Chcela skričať, no jej hlasivky neboli schopné vydať zvuk. Osoba tlačiaca ju do postele ju dusila mocnými rukami pod uzlinami. Panika naprosto všetko pohltila, keď sa Segawa hrdelne rozplakal. Vtedy vyvinula, až nepochopiteľnú silu a s vreskotom odtlačila votrelca. Kde sú všetci?
Když si byl král jistý, že je Kakashi dost daleko a opravdu nic neuslyší, šel se podívat na "sušenky", které se mezitím vzpamatovali a snažili se zdrhnout.
"Ale, ale, copak to tu vidím? Snad ne snahu o útěk."
"Vy, kdo jste a co po nás chcete?!" řval Naruto.
"Já jsem se ptal první."
"Nebuďte hloupej, je snad očividný, že se snažíme zdrhnout, ne?"
"Stejně tak je očividný, co po vás chci."
"Ne, to teda není očividný!"