Série

Cesta z tréninku byla dost ponurá. Nikomu z nás nebylo do řeči. Před chvílí jsme viděli souboj opravdových top ninjů, kteří ve všem překonávají naší úroveň. Normálně si takové souboje vždy užíváme a bavíme se, jaké úžasné techniky jsme viděli a jaké bychom se chtěli naučit. Tentokrát to ale bylo jiné. Danzou byl bez sebe vzteky, a ani já to jen tak nedostanu z hlavy, dokonce i Hiruzen vypadal zaraženě.

Kapitola XVII. – Síla smyslů

Neutekl ani týden a Wiera s Arashi konečně dorazily do Země Deště. Oblast dostála svému jménu, takže pršelo devadesát procent dne. Naštěstí k Horám už to nebylo daleko. Během čtyřiadvaceti hodin byly na úpatí.
„Už se těším, až zalezu do sucha. Mám snad i kůži plnou vody.“
„Mluvíš mi z duše, můj kožich je jako houba.“
Ačkoli po dlouhé cestě zívaly čím dál víc a sotva mžouraly, na vrchol vyšplhaly poměrně rychle.

K Listové se přidal její zbytek a zezadu se shromáždila i Mlžná a Kamenná vesnice. Konan a Nagata chytili. Sasukeho shodili na zem. Naruto byl v pasti. Nebylo úniku. Když se rozhlédl, zjistil, že k Listové se s ostatníma přidali i jeho bývalí kamarádi.

Démon Naruto 5

Přivítání tsuchikageho proběhlo bez problémů. Jménem vesnice jsem mu pogratuloval ke zvolení a prohodili jsme pár zdvořilostních frází. To přivítání s Klosem bylo o něco rozpačitější. Nešlo ani tak o to, o čem jsme mluvili, na veřejnosti bylo přípustné pouze formální přivítání, ale dříve byla z jeho chování cítit radost, že mě vidí, ale teď v něm byla pouze chladná zdvořilost, nic víc. Jako kdybychom byli dva cizí lidé, kteří nemají nic společného.

Notnou chvíli si Gaara dobíral Naruta za jeho zbroj.
„Gaaro, chceš dostat Rasenganem? Jestli ne, tak mě nech na pokoji.“
„Hned se nemusíš urážet kvůli slabému brnění,“ rýpnul si do přítele. Rasengan se již tvořil v Narutově ruce. Zamířil na Kazekageho.
„No tak, kluci, mohli byste toho nechat? Máme snad něco na práci?“ peskovala Fuu jak svého manžela tak i jeho přítele.
Oba se na ni podívali se skloněnými hlavami, věděli, že má pravdu. Přesto na sebe spiklenecky mrkli.

Nikdy nepoznal, jaké to je mít rodinu. Jaké to je mít domov, kde ho bude někdo čekat. Jaké to je mít přátelé. Nikdy...
Jediný člověk, který ho uznával. Který mu pomáhal. Který ho měl doopravdy rád, byl mrtev...jeho chybou.
Narutovi projela celá ta událost v hlavě...

Démon Naruto 4

Jeho oči byly zvláštní. Byly rudější než nejrudější krev a zornička byla démonní. Co je ale na nich zaujalo, bylo že od zorničky se dělaly kružnice. Jako u rinneganu. Na každé kružnici navíc byly znaky, vypadající jako shurikeny. Jakmile se Naruto uviděl, vidal se do svého pokoje, umýt a převléct se. Všichni mu uhli a šli za ním chodbou, směrem do svých pokojů.
„Vytvořil jsem příšeru," pomyslel si Nagato.

Naruto Démon 3

Všech pět vesnic se připravovalo na největší válku všech dob.

Mito vypadala téměř stejně jako normálně. Kdyby nebylo červených liščích očí a démonického hlasu, nebylo by poznat, že její tělo ovládá devítiocasý.
„Musím přiznat, že jsi mi nechyběl Kyuubi,“ odpověděl na pozdrav Hashirma. „Jsi asi nejhorší společník ze všech ocasých démonů,“ doplnil.
„Nejsem takový slaboch jako Nibi, abych skákal, jak lidé pískají,“ kasal se démon.
„Zvláštní, když jsme se viděli naposledy, přesně tohle jsi dělal,“ provokoval monstrum Hashirama.

„Právě včas. Potřebuji tvou pomoc, Sasuke. Listová se připravuje na zničení Naruta. Musíme zkusit spojit duši Kyuubiho a Naruta. K tomu však potřebujem co nejvíce chakry."
Sasuke vyvalil oči. „Co když to nepřežije?!"
„Právě proto potřebuji tvou pomoc."

Dědička klanu Hyuuga seděla na kraji zahrady, schovaná ve stínu stromu, nohy měla přitažené k hrdlu. Kývala se ze strany na stranu, jako kdyby to byl zlý sen.
Ruce měla celé modré, od modřin a škrábanců způsobené tvrdým tréninkem. V hlavě si nechtěla přiznat, že je něco spatně. Přece šlo jen o tvrdý trénink nic víc... že ano?

Hezky se posaďte a poslouchejte.
Děj se odehrává těsně poté, co Naruta popadl amok a zničil celou Listovou. V době, kdy Konohu nezničil Pein, ale kdo jiný než Naruto. Většina vesničanů sice přežila, ale Naruto se bál všem jen podívat do očí, a tak zmizel a nikdo už ho nespatřil.

Hinata spolu s otcem pátrali, kdo ještě by měl smlouvu se žábami, jenže po třech dnech marného pátrání mezi všemi shinobi Konohy a přilehlých vesnic, museli odvolat pátrání. Nikdo takový se už v Konoze nenacházel, pouze jeden, ovšem ten žil v Suně. Byl však už tak stár, že mu paměť nesloužila a svoji smlouvu někam odložil. Dokonce už nebyl schopen vytvořit jakoukoli pečeť. Slepá ulička.

Po překročení hranic Zemí Vodopádů a Trávy začal Raiu s výukou svých dvou nových partnerů a přátel. Tayuya, jakožto zkušená kunoichi na úrovni jonina, velmi rychle pochopila podstatu toho, jak se vytváří techniky Katonu a naučení se Kaen no Jutsu, jí zabralo pouhé dva dny. Přesto ji ohromilo, jak dobře Raiu dokázal techniku vysvětlit, i když sám Katon používat nemohl. I to ji překvapilo, jaké měl znalosti, ačkoli byl stejně starý jako ona. Po této základní technice se začali posouvat k dalším, již složitějším jutsu.

Když se mi Hashiramova nabídka stát se hokagem rozležela v hlavě, měl jsem z ní rozpačité pocity. Byl jsem na jednu stranu šťastný, protože jsem konečně mohl naplno realizovat své představy o vesnici, ale zároveň jsem věděl, že to znamená, že mi nezbude v podstatě žádný volný čas, který bych mohl trávit s Momo, a to zrovna ve chvíli, kdy se to moc nehodilo.

U Jedničky se naše parta potkala na druhý den a to postupně, jako první se na místo dostavili Sanado, Loutkář a Maxim v těsném závěsu Břitva, za hodinu to byli Tsuki, Sagi a Doktor, celý voj uzavírali Černý Havran a Přízrak.

K tomu, aby se Tsunade vymanila z prvotního šoku, bylo potřeba asi pět minut a obě rezervní lahve saké skryté ve výklenku za portrétem Sarutobiho. Ty ji sice postavily na nohy, ale pro změnu v Shizune vzbudily obavy, jak dlouho se na těch nohou udrží. Pro zdatného medika bylo sice rychlostní odbourávání ethanolu maličkostí, ale Tsunade často dávala přednost přirozenému procesu. Ne však tentokrát.

Příběh Valérie Zabuzové, který Izumo s Kotetsuem dolovali z místních i paní Zabuzové samotné a zprostředkovávali ho Tsunade skrze každodenní přísun dopisů, jako by vypadl ze špatného romantického filmu.

Uběhlo ještě několik dnů, než se Havran s Přízrakem odhodlali k činům, které je možná budou stát ty poslední špetky života, které v nich doutnaly. Jenže to netušili, co se stane. Během těch dnů se ubytovali v jednom svém úkrytu, o kterém věděli jen oni dva. Objevili ten dům v dobách, kdy se teprve poznávali a Sanado jim šlapal na paty, protože měl podezření o jejich práci a o tom, že Naruto „nezemřel“. To byly časy!
„Tak co?“ ptal se jako zaseknutá deska.

[b]Myslím, že pro jednou zase strčím poznámku před text, protože každý rozumný člověk jistě potvrdí, že psát varování až na konec je... jak to říct... k ničemu.
Tato povídka je dokonalým úkazem naprosté autorovy zvůle a zvlčilosti. Obsahuje kontradiktorická fakta, množství neopodstatněných jevů a vůbec má všeobecně asi podobný smysl jako taková ta díra na sluchátka, co občas dávají do batohů. Taky si nedělá vůbec žádné literární ambice. A ještě se k tomu všemu hrdě hlásí.

Celé bojiště se doslova zastavilo. Všichni, včetně Tayuyi, která byla vycvičena jako profesionální vražedkyně. Jakkaru, mladý chlapec velkého vzrůstu, takže vypadal stejně starý jako Raiu a Tayuya, farmářský kluk, jehož vyhodil majitel zelinářství a tajně i překupník s kradeným uměním, tu teď stál, celý pokrytý čímsi, co připomínalo stříbro, včetně jeho oblečení a očí. Vypadal jako socha, akorát byl schopen se plně hýbat. Všichni na něho zírali, nechápajíc, co se vlastně děje.