Humor

Len čo sa prešmykol okolo Sasoriho do sídla musel si v duchu ponadávať sám na seba, že ho lepšia hovadina napadnúť nemohla. Veď ani nemohla. Nato aby si našiel iné odôvodnenie pre balíček, ktorý niesol v ruke by musel prestáť pred Sasorim dobrých pár minút navyše než by ho napadlo niečo čomu by uveril aj on sám. Ako sa venoval svojim myšlienkam, v tom niečo do neho vrazilo. Deidara sa zorientoval a všimol si že pred ním na zemi sa rozvaľuje Tobi chytajúc sa za hlavu.

Kde bolo, tam bolo, za pár horami a mnohými stromami,
potôčikmi, jazerami a vytesaných hokagov hlavami,
stálo budov nemálo, obtiahnutých hradbami,
a hlavne jeden shinobi, čo problémy mal s babami.

Zlatá hriva, modrých očí pár, no rozumu moc nepobral,
nemal ešte žiadnu dievku, ani mamu nebozkal.
Sedí v parku, zočí dievča, zadíva sa na ňu drsne,
aby zvýšil svoje šance, hrdo vztýči svaly prsné.

Sakura sa ladne plíži, rukavičky sťahuje,
keď pozdraví Naruta, ten si proste... odpľuje.
Oči blysknú, kunai tasí, potom sexi hodí vlasmi,

Představa, která se mi naskytla po tom, co Naruto řekl, že začnu nový život, se mi moc nezdála. Ale to bude asi tím, že nás učili, že ne všechny nové věci jsou správné. Zase ten pitomej kmen. Celý život jsem se držela pravidel. Vlastně nedržela. Jen jsem neobjevovala žádné nové věci, abych kmen naštvala. To byla chyba. Byla bych ještě slavnější, kdyby objevila něco nového, i přes zákaz starších.
„Ren?“ Zavolal mě už po několikáté Yori. Prudce jsem zamrkala a zmateně se rozhlížela, kde je.

Po ukrutne dlhom čase je tu ďalší diel
Tak prajem príjemné čítanie ^^

„Naruto.“ Usmiala sa, no bol to nútený úsmev, toho som si bol vedomý.
Ach... isteže ma nevidí rada.
Tá víla, ktorá si ma pred pár minútami podmanila je stále ten istý človek, ktorého som odmietol.
„Hi-Hinata.“ Keď som zo seba dostal jej meno, nervózne si uhladila vlasy a natočila sa ku mne.
Nebol som si istý, či mám ísť bližšie, ale moje nohy akoby dostali vlastný rozum.

„Jsi v pořádku?“ Zeptala se mě mamka. Pramínky zrzavých, vlnitých vlasů dopadaly na zem. Usmála se na mě. Setkala jsem se s jejím pohledem v zrcadle a taky jsem se usmála. Nůžkami doladila poslední nedostatky na mých vlasech a odložila je. Moje vlasy byly ostříhané po lopatky. Vlny se mi kroutili a rámovaly mi obličej. V zrcadle se odráželi mé pihy, které jsou pod okem a kolem nosu, i na něm. Povzdechla jsem si.
„Jo.“ Odpověděla jsem na její otázku. Povytáhla obočí.

"Nemluv sprostě, chudák Machiko to musí poslouchat," otočil se ještě ve dveřích. "Vlastně jsem ti přišel říct, že jsme se rozešli, ale asi tě to nezajímá."
Rozešli?! To by znamenalo...
[i]"Ne, nezajímá! Vystřel!" Asuma praštil dveřma a naštvaně odkráčel do obýváku.
"Proč se vlastně hádáte? A proč jsi na něj hnusná? Nic ti neudělal."
Nic, jenom mě šíleně vytočil a navrch mi zlomil srdce.
"Nevím. Nepleť se do toho!" vyjela jsem na ni tak ostře, až jí vhrkly slzy do modrých očí. Vyděšeně se na mě koukala.

„Kur*a! Se*u na to, už mě to nebaví. Zůstávám na téhle velké mýtině," oznámil Hidan poté, co zjistili, že chodí v kruzích. A i to jim došlo jen díky tomu, že Tory trousila odpadky o které potom Mira zakopávala.
„Jakže ta mýtina vypadá?"
„Je velká, a to kur*vsky hodně."
„A nejsou tam náhodou uprostřed dřeva a plachty?" zakřičela z hloubky lesa Konan.

Prví verze:

Kazuko pootevřela jedno oko. Nad sebou spatřila dřevěný strop a zaslechla praskání krbu. Došlo jí, že už neleží na zemi v zimě, a že nečelí nepřátelským útokům.
Otevřela naráz obě oči a rychle se posadila, což byla chyba, protože se s ní místnost zatočila a ona skončila opět rychle na zádech.
"Tak už jsi vzhůru," ozval se z rohu místnosti sametový, svůdný hlas.
Kazuko otočila hlavu po zvuku a spatřila ho.
Spatřila vysokého muže se zářivýma modrýma očima a dlouhými černými vlasy.

[color=blue]Napadlo mě, že ne všichni můžou být spokojeni s příběhem o Skupinách, tak jsem se rozhodla napsat dvě verze příběhu. První verze by bylo o tom, jak by Chikako Chika žila bez Skupin a druhá verze by byla normálně se Skupinami. Prostě v jednom díle by byly obě verze. První verze bude navazovat na desátý díl a druhá na dvanáctý díl. Normální autor by to v dalším díle nějak ukecal, ale já mám napsaných dalším šest dílů, jako pokračování ke Skupinám, tak se nedivte, že první verze bude trochu kratší, než druhá.

Kazuko se plahočila pustinou. Každou chvílí by měla narazit na vesnici.
Těšila se z představy, že brzy padne do postele. Cestovala bez přestávky už druhý den a dost jí to lezlo na mozek. Hlava se jí točila, hlad ji bodal v břiše a měla horečku.
Pomalu tedy kráčela a pod chodidly jí křupal sníh. To bylo samo o sobě uprostřed léta zvláštní, ale ještě zvláštnější bylo to, že se sníh objevoval pouze pod jejími chodidly.
Pocházela z mocného klanu. Klanu, který ovládal sníh.

[center]
Narodil jsem se v Konoze
a trénoval jutsu v Konoze.
Měl jsem dva týmové parťáky,
nesnášel jsem svoje parťáky.
Mučil jsem lidi v podzemí,
přišli mi na to - v podzemí.

Založil jsem vlastní vesnici,
pojmenoval ji Zvučná, vesnici.
Zabil jsem Třetího Hokage,
protože byl slabý Hokage.
Chtěl jsem Sasukeho tělo,
jelikož má sexy tělo.

Zradil mě však můj poskok,
nebyl to moc dobrý poskok.
Sasuke mě probodl mečem,
dokonce mým vlastním mečem.
Dlouho jsem nezůstal mrtvý,
je to dost nuda, být mrtvý.

Prudko som sa prebudil do bieleho rána. Väčšina vecí už bola zbalená, niektorí zranení stáli na nohách a tí, čo boli vyliečení skoro úplne, niesli na chrbtoch svojich priateľov, čo sa ešte hýbať nemohli.
„Super Kakashi-sensei. Už som si myslel, že vás budem musieť zobudiť.“ Ozval sa Naruto od vchodu. Len chvíľu mi trvalo, kým mi došlo, že sa chystajú na návrat do dediny. Misia skončila úspešne. Vstal som teda, trochu som sa ponaťahoval a rýchlo som zbalil svoje veci.
„Kde je Naomi?“ vyšlo zo mňa.

Konečne sme sa vydali na cestu. Kráčal som trochu pozadu, nechávajúc ísť Naruta vpredu. Napokon, vždy sa cítil ako líder skupiny a chodil ako prvý, nech to bolo hocikam. Nášmu ďalšiemu hosťovi, či členovi provizórnemu misijnému tímu som nevenoval zvýšenú pozornosť a tá osoba konala rovnako. Vôbec si nás nevšímala. No pekne. Ktovie aká bude tímová spolupráca?
„Kakashi-sensei... je to ďaleko kam ideme?“ ozval sa nakoniec otrávený Naruto.

­KAPITOLA XII – ROXANNINA NEVINNOST

Proč, přemýšlel Sasuke usilovně, proč se nechává vláčet Deidarou na taneční parket, když na jeho straně stojí výšková a váhová převaha, díky níž by se dovedl zbavit té blonďaté napodobeniny lidské bytosti. Dobrá, mladý Uchiha nikdy nepatřil mezi zvláště nabušené příslušníky mužského pohlaví, avšak Deidara by svou křehkou postavou překonal v subtilnosti i Andreje Pejiće. Sasukemu se obvykle příčilo mlátit hlava nehlava slabší, ale v případě Deidary byl ochotný učinit výjimku i odstrašující příklad.

Cesta ninji, 4. část - Zkouška

V ruce jsem držela dvě čelenky Listové. Seděla jsem venku na zahradě. Chairo ležel vedle mě. Sundala jsem si moji čelenku ze Zvučné. Cítila jsem se tak zvláštně.
Přišlo mi, že zrazuji svoji vesnici, ale Listová se měla stát mým domovem. Do Zvučné už jsem se vrátit nechtěla. Nechtěla jsem se vrátit k tomu utrpení.
Poté mi došlo, že si stále říkám, co vše špatné jsem ve Zvučné zažila a vůbec nemyslím na to dobré.
Poznala jsem přeci Kimimara a ostatní. Povzdychla jsem si.

Orochimaru: Ve Skryté Listové by chtěl žít každý. Kromě mě, teda.

Asuma: Já jsem s Choujim hovořil. On tu byl. A seděl tam, jak sedíš ty, ty, ty a ty. Tady všude seděl.

Hiashi: Ukaž lidem čelo, Neji.

Sai: Drazí, jsem malíř.

Jiraiya: Erotika, erotika, proč se nás tak mocně týká?

Orochimaru: Mám nový vynález! Bezbolestné kleště!

Gaara: A nejhorší jsou Akatsuki! Ty potvory vám vlezou všude a strašně rychle se množí!

Sasuke: Shimura Danzou je politická mrtvola.