Humor

Trochu nezáživný diel, ale azda poteší

Páni... musím povedať, klobúk dole, Gaara. To dievča je fakt krásne.

[hide= Kuk :)] Hikari Animaru ---> Bubny prosím...... Nový diel! Všetci, ktorý ste zostali verní tejto poviedke oslavujte! .... Teraz vážne... Je nám veľmi ľúto, že sme to sem pridali až teraz, ale ako sme už pri viacerých dieloch písali, sme iba ľudia a ľudia majú problémy, ktoré majú následky. Niekedy to trvá dlhšie, niekedy kratšie, ale vždy to prejde. Každopádne ja sa tu veľa vykecávať nebudem želám Vám príjemné čítanie

Tož jsem tu zas, abych vám přinesla (miminko, jsem čáp! Ne, kecám, čápi žerou žáby. Miluju žáby. Mám je namalované na stěně, mám žabí hodiny, teploměr, náušnice, asi šest plyšáků, tři žabí misky a nespočítatelně figurek, marcipánů, perníků, propisek a sešitů. Proč bych je jedla? Žáby jsou ťuťu!) další kapitolu téhle naší... věci. Je delší než ta minulá a dává smysl. Trochu. Aspoň myslím. Ehm.

3. kapitola – Miska sem, miska tam

2. kapitola - Voldemort nechť mu jde příkladem!

Radši ani nechtějte vědět co bylo potom. Celou cestu zpátky do Konohy se mnou ti dva neprohodili ani jediné slovo, jen mi věnovaly pár podivných pohledů, ze kterých vyzařovalo všelicos. Když jsme dorazili, Hokage-sama mě před nimi tak příšerně ponížila! Prý, že si myslela, že Tsuchikage-sama má u sebe zkušenější ninji, že mi věřila, ale že jsem jí vážně zklamala a takový bláboly. Neumíte si představit to ponížení.

„Tak ako, Otany? Ako to vyzerá u nás? Dúfam, že Tory nič nevyviedla,“ prísne sa naňho pozrela Sora, keď spolu telefonovali cez Skype a zdalo sa jej, že Otany nasucho preglgol. Alebo to len zasa blbne signál.
„No,“ pozrel sa iným smerom a začal sa hrať s prstami. Bol nervózny.
„Čo sa stalo?“ spýtala sa ho na rovinu. Hneď jej nesedelo, keď sa s ňou rozhodol volať práve on. Mala to byť Riko, ale kde sa tá fláka? Vždy si všetko zorganizovala tak, aby to stíhala a keď to nešlo, použila veľmi dobré presvedčovacie metódy.

A je to tady! Protože jsme si řekly, že je v současném Naruto fandomu málo humoru, natož toho vtipného, pustily jsme se (no ok, trochu jsem Aki dokopala, ale to nikomu nevadí) do... čehosi. Nedejte se oklamat, první kapitola moc vtipná není. Vlastně vůbec. Ale potřebovaly jsme to vystavět na nějakém seriózním základu.
Doufáme, že si povídku užijete, nás v tvorbě podpoříte komentáři a hlavně se budete dobře bavit.
- Hifi & Aki

1. kapitola – Rozmarné léto

"Děkuju ti," usmála se ještě na něj, "teď už si to ukočíruju sama."
S těmito slovy vyšla ven z úkrytu. Měla přibližnou představu o tom, kde by Kytička mohl být. A tam také právě mířila...

"Že jim to ale trvalo," usmála se Mei, která v tu chvíli vyšla ze dveří na druhé straně haly.
"Hlavně, aby už se dali zase dohromady," přikývl jen Uchiha a dál se věnoval svému odrazu v zrcadle.

„Nechtěl sis to přiznat, co?” zachichotal se lišák pobaveně, když spatřil mou tvář. Zprvu možná nepochopil můj příchod, ale teď mu vše muselo být jasné.
„Tím přesně myslíš?” vytáhl jsem hlas až do mnou nepoužívaných výšek.
„Že se bez kontroly nad mou chakrou neobejdeš,” vyjasnil mi Kyuubi, přejel mě svýma jedovatýma očima, „nechce se ti se mnou bojovat.”

[hide=DŮLEŽITÉ SDĚLENÍ!]Jelikož jsem chtěla, aby byl poslední díl vzpomínek živější, dodala jsem ke konci příběhu text písničky, která se v ději vyskytuje. Bylo by dobré, kdyby jste si ji nejdříve poslechli, a pak četli konec příběhu. (Tam, kde by jste si ji měli pustit, je vyznačena * )

Ak by mal Daisuke povedať pravdu ako sa vtedy naozaj cítil, povedal by, že naštvane a sklamane zároveň. Toto už bol tretíkrát čo prišiel do Konohy bez toho, aby tak dopredu zamýšľal. Chápal, že Atsushi potreboval nájsť svojho Nasledovníka. Bol to v podstate zmysel jeho života, tak ako Hidanov. Čo sa toho týkalo- ako mohol duch prejsť cez portál? A bez žiadnych následkov.

Pomalu a chvějícími se kroky jsem se přikradl k ohni. Našel jsem poslední místo na okraji na jedné ze smrkových klád. Instinkt mi říkal, že je správné se k nim bez ohlášení připojit. Doplnil jsem tak svým článkem dosud neúplný počet patnácti. Nikoho můj příchod nezaskočil, ba se ani neohlédl. Zdálo se, že na mě čekali. Otázkou bylo, proč jsem vždy dorazil jako poslední.
Minulou hru jsem skoro vyhrál, ale skoro nikdy neznamenalo vítězství.

Prví část:
„Tady si odpočineme. Jsme už jen kousek od Písečné.“ Řekne Akemi. Běžely jsme pár hodin, ale už jsme byly vyčerpané. Je už skoro tma. Strašně se těším, až Sasukeho uvidím.
„Asi si nevzala hřeben, co?“ Zeptám se mrzutě.
„Děláš si srandu? Jasně, že jo.“ Odpoví, jako by bylo normální brát s sebou hřeben kamkoliv. Nevím, kde ho schovávala, ale podá mi malý kartáč bez rukojeti s gepardím vzorem. Začnu pomalu rozčesávat černé lokny, rozcuchané od větru.

K mé nekonečné smůle mi nic spojeného s mangou Naruto nepatří… ach jo…

Kapitola čtvrtá: A je to tady!

„Ach, Hinato!“ otočil se na kolem procházející dceru nervózní Hiashi. Fialovlasá dívka strnula na místě. „Otevři mně a mému hostu, buď tak laskava,“ ukázal na dveře a poodstoupil od nich, aby udělal mladší z Hyuugů místo.

„Srabe jeden bělookej,“ zabrblala Tsume otráveně sama pro sebe tak tiše, že ji hendikepovaný muž téměř přeslechl.

„Uděláme pár překážek, abychom je ukolébali. Například Kakuzu ze svých nití udělá lanovou dráhu, pod kterou budou hnusné leptavé kyseliny od Sasoriho.“
„Hnusné?!“
„Dále bude genjutsu tři dny bolesti, kdo bude mít sílu pokračovat, na toho bude čekat menší minové pole našich výbušných sourozenců, pak se něco zaimprovizuje, a potom bum! Tobi."

Sešli jsme se onoho dne u stromu za ninja akademií. Já, slavný Neji-san, potom ta blbka Ino a nějaký pošuk, co říkal, že tu má práci a že chce vyhodit naší školu do povětří, či něco tak.

Mluvil tak dlouho, že nebylo možné identifikovat o čem, ale vyvodil jsem z kontextu, že se jmenuje Daidara-sama. Minimálně takhle se oslovoval každé dvě minuty.

„Takže, jak jsi to říkal? Prostě vykopeš díru, lehneš si na větev a řekneš Banzai?“ Ptala se Ino.

„A jsou to palačinky!" Vypískla Ino.
„Juhů!"
„Super!"
„Jsi úžasná!" a podobné výkřiky se nesly táborem.
„Ale nebudou, dokud mi neskočíte pro ty suroviny." Pousmála se.
„Skočím pro to." Nabídla se Kirin.
„Půjdu s tebou." Zareagoval Shikamaru okamžitě.
„Ne potřebuju jít sama." odpověděla mu.
„D-dobře." Zarazil se Shikamaru v půlce pohybu. Kirin se na něho smutně usmála a opustila tábor.
„Co jí je?" Otočili se všichni na Shikamarua.

„Ak mám byť úprimný, tvoj telefonát ma prekvapil. Už dlho ťa sem zvem a vždy si predtým hovoril, že nemáš čas.“
„No áno, ale to vieš, hrdinovia to majú ťažké.“ Sebavedomo som sa zaškeril, keď sa na mňa Gaara obrátil so zdvihnutým obočím.
Podal mi pohár džúsu a posadil sa oproti mne do druhého kresla.
„No tak hovor, ako sa máš?“ spýtal sa mierne zamračene. Mal o mňa starosť. Samozrejme, naposledy sme sa videli, keď som vyplakával za tou pijavicou.

Nic, nic, nic z Naruto vesmíru mi nepatří, ale to mi nebrání si pár jeho postav vypůjčit a něco hezkého o nich napsat.

Kapitola třetí: Všechno zlé je k něčemu dobré

„Zítra vše domluvím s jeho matkou. Váš sňatek bude spíše politického ražení, ale přesto myslím, že si budete dobře rozumět,“ znovu lhal Hiashi. Dalo by se tvrdit, že hledá slova, která by pomohla jeho dceři tuto novinku lépe vstřebat, i když se to na první pohled nezdálo.