Fantasy

Dorazila do Konohy v poměrně dobrém čase. Byla zde sama, protože bratr to tak chtěl.
„Á, Temari-san, dochvilná jako vždy.“ Pochválil ji Izumo.
„Díky, tak, kde je můj doprovod?“ ptala se.
„To budu já.“ Oznámil nově příchozí vůdce klanu Nara, Shikaku. Temari se lehce začervenala. Onen muž jí tolik připomínal jeho syna. Nechtěla si domýšlet, jak bude Shikamaru vypadat v jeho letech…
Z myšlenek byla vytržena otcem dotyčného.

„Sasuke, ksakru,“ přijme jeho ruku, kterou k němu natáhl, aby se mohl postavit na nohy, „příště nám dej vědět, že dorazíš, zvládáš až moc dobře skrývat svou čakru.“
„Něco jsem pochytil od Karin, a jestli tě zajímá kde je, tak nemám šajn, zmizela hned, jak se jí dostalo příležitosti. Bože seš to ale jelito. Takhle by z tebe byla placka,“ usměje se se zářivým chrupem, který nedává moc často na obdiv a otočí se zpátky k jejich nepříteli, který se do teď neohrabaně zvedal ze země.

Kabuto se za strašlivého křiku pokusil odstrčit Sasukeho od otevřené skříně a zavřít ji, ale nebyl dost rychlý. Místnost naplnila vůně jablek a jakási zlatá zrníčka, co se pomalu snesla od stropu k podlaze. Na malý okamžik to vypadalo, že se místnost pootočila. V uších ucítili nepříjemné bzučení.

„Kdo je zatraceně Suigetsu!!?" zařval Sasuke, když se ráno vyřítil ze svého pokoje.
Chodba byla prázdná, tedy kromě Kimimara, co šel náhodou kolem a nesl si džus. V následující chvíli ticha bylo slyšet rozbíjení upadené sklenice a úpěnlivý kašel.
Sasuke - oděn jen do bílého ručníku se znakem klanu Uchiha - si naštvaně povzdechl.

„Kabuto!"

Utábořili se na okraji lesa, rozdělali oheň a Aki společně se svou matkou chystaly večeři. Aki byla tak pohroužená do práce, že asi ani nevšimla, že její otec někam zmizel. Zmateně se rozhlédla kolem sebe, ale nikde ho neviděla.
„Mami, kam zmizel táta?“ Nao jí věnovala ustaraný pohled.
„Říkal, že jde obhlédnout okolí.“
„Proč? Děje se něco?“
Nao se zarazila a dlouze se na dceru zadívala. „Zatím nic o čem bychom nevěděli. Ale přesto jsme už dost blízko u hranic Ohnivé země. Tatínek nechce nic riskovat.“

„Prečo sú tu dve Sakury?“ spýtal sa Sasuke a jednou rukou ukazoval na mŕtvu Sakuru na zemi. Ibaže by to nebola Sakura. Druhá Sakura v miestnosti vyjavene pozerala na mŕtve telo a nemohla z neho spustiť oči. Čo sa tu, preboha, stalo?
„No...jedna z nich nie je Sakura,“ dostala Hinata pomaly zo seba.
„Čože?“ zamračil sa Naruto, „Ako to myslíš?“

„Týme 7, mám pro vás opět další misi!“ Informovala Tsunade a začala se přehrabovat v papírech. Stejná sestava. Kakashi, Naruto, Sakura a Adha.
„Ninjové ze Země Mrazu si žádají naši pomoc. Opět a zase. Říkají, že Lovci se snaží získat své území zpět.“ Shrnula Tsunade a pozorně se podívala na Tým 7. Dalo by se říct, že všichni měli ve tváři menší výraz smutku. Tsunade ani nemusela hádat. To vše kvůli Gekko’üovi.
„Proč zrovna my?“ Zeptal se náhle Kakashi, i když možná odpověď věděl.

Duch Teiren začal ukazovat na polici, tentokrát ovšem naléhavěji.
Tenten měla strach, ale co když se jí Teiren snaží říct něco důležitého, něco co by jí pomohlo osvětlit původ jejích snů. Sebrala všechnu svoji odvahu a vydala se směrem k ní.
Teiren se znovu usmála, kývla hlavou jako by ji snad děkovala a rozplynula se jako kdyby nikdy neexistovala.
Chlad v místnosti zmizel a pochodně na stěnách se opět rozhořely příjemným hřejivým světlem, které naplňovalo celou místnost.

„Si si istý, že to musí byť teraz?“ spýtal sa Hidan nervózne svojho Predchodcu, ktorý ho viedol na vrch akéhosi kopca. Ten nezastavil sa, neotočil sa a ani mu neodpovedal. Len kráčal ďalej, zrejme k tomu momentálne nemal čo povedať. Všetko sa dozvie včas. Tak mu to starec povedal predtým ako sa vybrali na toto miesto, „Nemohlo by to počkať do konca vojny?“ spýtal sa, keď konečne zastali a starec sa k nemu ráčil otočiť. Na tvári mal pokojný a akýsi nepreniknuteľný výraz.
„Nie, nemohlo,“ odvetil.

Kráčel po rozpadajících se točitých kamenných schodech vstříc nekonečné temnotě, která se rozprostírala pod ním. Nepotřeboval žádné světlo, jeho oči viděly skrze tmu lépe než ty lidské. Kroky se hlasitě odrážely ozvěnou, co chvíli se ulomil malý kousek kamene, který se s hlasitým lomozem zřítil do hlubin dolu. Poslední krok a jeho nos ucítil známý chladný zatuchlý vzduch tohohle jeskynního dómu.

„Tohle by mohlo být každý den,“ řekla Aiko, když do sebe nacpala poslední kousek masa. Nevěděla, co je to za maso, ale bylo jí to jedno.
„Musím vzít ještě taky mámě, bude mít radost. Dnešek je vážně skvělý den,“ přitakávala Tori, zatímco hůlkama vysbírávala z misky poslední zrnka rýže.

Sasuke se probudil...- on vlastně neměl nejmenší ponětí kdy. Na základně nebyla žádná okna a hodiny ve své nové komnatě také nenašel. Doplížil se tedy tmou k vypínači u dveří a chvíli mu trvalo přivyknout světlu. Pak z doposud nevybaleného kufru vyhrabal náramkové hodinky, zjistil, že je půl deváté, hodil na sebe oblečení a vydal se hledat kuchyň.

Bílý Lovec procházel Listovou. Nevnímal pohledy jejich obyvatel. Část Lovce sledovala s opovržením a zhnusením, další část Lovce sledovala s mírnější radostí a některým to bylo jedno. Lovec to všechno přecházel s nezájmem, šel tam, kam ho nohy vedly přes sníh.
„Do háje!“ Zaslechl Lovec mladý hlas kousek od něj a následně tvrdou ránu. Hned na to další nadávky. Pomalu se vydal za zdrojem, našel blonďáka zapadlého ve sněhu po ramena.
„Zatracená díra!“ Prskal blonďák a Lovec udělal pár kroků blíž.

Přepychové sídlo Uchihů bylo v šedivém dopoledním světle chladné a tiché, jen staré pendlovky tikaly ve stále stejném rytmu. Sasuke seděl doma na gauči a nic nedělal. Taky by měl být z domu - jít na dopolední lekci ninjutsu a pak ke Kakashimu trénovat chidori. Jenže v životě každého mladého muže jednou nastane okamžik, kdy začne pochybovat o správném výběru budoucího povolání.

Aki pomalu kráčela ulicí a tiše se loučila se Sunou. Byly tu pouze krátce, ale i přesto si to tu zamilovala. Ráda pozorovala západy slunce, které zbarvovalo horizont do ruda. Milovala jemný vánek, který se proháněl ulicemi, ale i prudký vítr, co vál vysoko nad vesnicí. Věřila, že konečně našla svůj domov po tom všem stěhování, kterým musela projít. Ale ze všeho nejvíc si konečně nepřipadala sama. Poznala Gaaru, který od základu změnil její život. Díky němu pocítila tolik nových pocitů a zažila tolik nových věcí.

Tenten vstala brzy ráno ještě než stačilo vyjít slunce a zamířila na cvičiště, aby ze sebe dostala všechen ten vztek a zlost, kterou měla na Nejiho.
Nachystala si kunaie, shurikeny, jehly a na jeden tréninkový špalek si pověsila obrázek Nejiho, který bude sloužit jako cvičný terč. Odstoupila pět metrů, nadechla se, vydechla a začala vrhat jednu zbraň za druhou představujíce si, že tam stojím ten namyšlený sobec.

Lee se ráno zašel podívat za Tenten, aby se jí zeptal, zdali by si s ním nechtěla zatrénovat.

Uvnitř Naruta vřel Kyuubi. Teď už věděl, že ti dva pochází z vesnice, která věznila Aneko.
„Kyuubi trochu se uklidni.“ Promlouval Naruto devítiocasému do duše.
„Ts-s! Jakoby to šlo, ty snad nejsi naštvaný za to, co udělali Hinatě?“
„Ani ne.“ Pronesl bezstarostně.
„Cože!“ zarazil se nevěřícně Kyuubi.
„Nechal jsem tam klon. Ten je odveze za Tsunade.“
„Že by jsi konečně začal přemýšlet?“
„Si piš!“

Opatrně zavřela poklop od stoky, neustále kontrolujíc byakuganem své okolí. Nechtěla skončit s nožem v zádech. Konečně byla venku a mohla se nadechnout čerstvého vzduchu. K trhu ji zbývalo pár desítek metrů v nechráněné oblasti a pak už bude relativně v bezpečí. Vyšla z boční uličky na frekventovanější ulici, po které cestovala normálně, pokud byla ve větší skupině. Osamělí lovci si většinou netroufali na více než dva nebo tři lidi, ale tentokrát šla sama a tak nehodlala nic riskovat.