Fantasy

Konečně nastal čas, kdy se Shikamaru, Chouji, Ino a Kakashi vydali bojovat s Kakuzem a Hidanem. Rinji už měl dopředu vymyšlený plán, takže když se skupinka chystala vyrazit z Konohy, šel napřed, aby si na ně mohl počíhat.

Akatsuki:

Madara so svojou armádou sa dostali do svojho úkrytu. Svojich vojakov si nechal oddýchnuť, sám išiel popremýšlať o svojich budúcich ťahoch. Vedel, že ak sa má postaviť Kyuubimu musí si nájsť sedem najvernejších a zapečatiť do nich bijuu, ktoré zatiaľ nazbieral. To bola jediná vyhliadka na to ako získať v tejto nadchádzajúcej vojne aspoň nejakú tú výhodu. Jediné čo ho momentálne trápilo, bolo koho si vyberie, aby po vojne mohol tých siedmych obetovať a vybrať z nich naspäť bijuu.

„Deidara-sempai!“ zapišťal chodbou detský hlások.
„Sakra,“ uľavil si Dei a rozbehol sa smerom preč od hlásku.
Takara ktorá práve vyšla z dverí, udivene nadvihla obočie a spýtavo sa pozrela na Sasoriho. To už sa na nich valilo čosi oranžové a nenormálne rýchle. Toto čosi sa okolo blondíny a bábkara prevalilo, s hlasným pokrikom „sempááááíííííí“ a zmizlo to v spleti, chodieb kde zdrhol Deidara.
„To by som radšej nevysvetľoval, kým to nebude nevyhnutné,“ uráčil sa Sasori osvetliť alebo skôr ešte viac zahmliť situáciu, „poďme!“

Nikdy neviděla nic tak kouzelného, jako dnes. Svěží zelená tráva byla hustá jako ten nejdokonalejší perský koberec a malé kapičky rosy se na ní leskly jako ty nejkrásnější drahokamy. V dálce slyšela šumění moře, jehož hladina zářila odlesky tisíců barev. Racci vesele křičeli, po její ruce tvrdě přitisknuté k bodu stékala teplá lepkavá krev.

[size=13][i]Zdravím milé čtenáře, kteří se rozhodli rozkliknout tuto povídku….
Takže na úvod vám sdělím, že je toto z alternativního světa. Ne sice z úplně protikladného, ale jsou zde zásadní změny. Například takové, že Itachi nikdy nevyvraždil své blízké, takže Sasukeho charakter je doslova odlišný od toho, který známe x) …a Sai má také svou rodinu, plus chodil na akademii a nebyl v Rootu. Atd…

Deidara sedel v Sasoriho labáku. Ten tu trávil väčšinu času, keď sa práve nachádzali v sídle. V celkom veľkej miestnosti bolo niekoľko pracovných stolov. Na jednom stáli rôzne chemické nástroje a kadičky, s nebezpečnými tekutinami. Na inom zase ruky, nohy, hlavy, samozrejme drevené.

Úplne vzadu bola zriadená akási ošetrovňa. Vybavenie v nej nestojí za zmienku. Nabrúsené nože miesto skalpelov a namiesto utišujúcich prostriedkov len zriedené uspávacie jedy.

Tokime : Čas letěl jako voda, ani jsem si pomalu neuvědomovala, kolik uběhlo dní od mého uvěznění. Yoru se za mnou ještě ani jednou nestavil, nevěděla jsem, zda mě to těší nebo mrzí, ale srdce se přiklánělo spíše k té druhé variantě, přeci jen mi přirostl k srdci. Uslyšela jsem kroky, byly tiché, sotva slyšitelné. Někdo si venku odkašlal.
„Jistě, jistě,“ ozval se jeden ze strážných a zachrastily klíče. Přišel pro mě. Srdce mi poskočilo, byla jsem šťastná, opravdu šťastná.
„Yoru?“ zavolala jsem ke dveřím.
„Ano?“ vrátilo se mi ledovým hlasem. Polkla jsem a vše mi došlo... Nepřišel pro mě, ale pro Itachiho, není tu pro mě.

„Sakra, ďalšia blondína a tiež má vlasy v očiach,“ neodpustil si Hidan, keď zazrel dievča na konári.
„Nechaj si to pre seba ty masochistická mníška!“ štekol naňho Dei, ktorý veľmi dobre vedel na čí účes sa naráža.

Ráno ho vzbudilo klepání na dveře.
„Rinji – san! Hokage – sama vás chce vidět!“ uslyšel za dveřmi hlas, podle kterého poznal Sakuru.
„Hned tam budu!“ zavolal jako odpověď. Rychle se oblékl a spolu s růžovovlasou dívkou šli do kanceláře Hokage. Rinji tušil, že po něm bude chtít, aby šli na misi zachránit Gaaru, protože vesnice byla ve stavu ještě před útokem Peina, tak odhadoval, že je na začátku Shipuudenu.

Prošel mezi záclony za princeznou. Jak mile se dostali do místnosti princezna ustoupila stranou. Naskytl se mu pohled na potemnělou obrovskou sochu devítiocasého. Před packami byl obrovský obdélník a na něm byl tentokrát zlatý polštář se zelenými střapci. Na vrchu ležel další fenek. Jeho srst nezářila zlatě, nýbrž bíle.
„Teto Kimiko. Je tady,“ hned co dořekla větu, otevřela Kimiko oči a Kyuubi taky zbystřil. Naruto se jen užasle díval.

Meshiki : Momentálně je v Konoze opravdu rušno. Spousta sporů ohledně Hokage, všichni vesničané, dokonce i několik lidí mimo Listovou bylo zasaženo její smrtí. Mnoho pohřbů, truchlení a proklínání. Tokime byla umístěna do věznice a Itachi se do ní též vrátil, ale začala se probírat jeho náprava. Několikero lidí teď Tokime nenávidí, ačkoliv nevědí, jak se věci měly, odsuzují ji a tvrdí, že je pro vesnici hrozba... Když nedávno skončila bitva s Akatski byla opravdu velká spousta raněných a mezi ně se dostala i Ayano.

Poviedka nijak nenadväzuje na dej anime ani mangy. Vlastne sa začína pár mesiacov pred Narutovím zložením (respektíve nezložením) skúšok na akadémii. Túto poviedku berte ako medzitím v inej Naruto-dimenzii.
______________________________________________________________________

Deväť čiernych tieňov preletelo pomedzi stromy a zmizlo v tme. Hýbali sa takou rýchlosťou, že aj trénované oko by malo problém zahliadnuť ich. Udržiavali pevnú formáciu medzi konármi, po ktorých sa hnali. Z vetvy na vetvu, nehlučne a takmer neviditeľne.

„Kdysi dávno, když ještě slova chakra či shinobi neznamenala nic, než prázdné fráze, světem zmítala válka a chaos. Lidé bojovali o přežití, moc, ale i slávu a bohatství. Dar jménem svět, jež jim byl již před mnoha generacemi darován, byl pustošen a ničen pouze z lidských rozmarů a postupně začal upadat do stále většího chaosu. Koloběh ničení trval již po několik generací, a čím déle to trvalo, tím brutálnější a krvelačnější lidé byli. Jejich touha po všech přáních života jim zastřela mysl a zastínila zrak na chátrající svět. A tak se jednoho dne z prachu a popele všech ztracených nadějí zrodilo dítě, jež zdědilo božskou moc a jehož rozhodnutí jednoho dne kompletně změní lidské dějiny. Bezejmenný hrdina potřísněn krví, zocelen smrtí a odhodlán vůlí. Potřísněn krví své matky a zocelen smrtí svého otce je odhodlán rozbít koloběh nenávisti, jež ho připravil o jediné, co kdy miloval.“

Deidarův stav se nelepšil. Zatímco chřipka alespoň částečně ustoupila, nahradila ji bolest v levé noze. Několik stehů prasklo a v místech, kde nestačila kůže srůst, byla zarudlá a loupala se. Prvních několik dní to Deidara přehlížel, dál už se snažil bolest jenom vydržet.

„Ďakujem za všetko, Naruto.“ Povedal otec. Dovečerali sme a pomaly sme sa začali lúčiť.
„Aj ja, Hiashi. Neviem, koľko sa zdržím, ale dám ti vedieť.“ Usmial sa Naruto.
„Dcérka, príď ma ešte pozrieť.“ Prikývla som a objala som otca aj Hanabi.
„Prajem dobrú noc a Hanabi, potom keď budeš chcieť prepašovať do svojej izby chlapca, rob to nenápadnejšie.“ Žmurkol na ňu Naruto. Začervenala sa. Hiashi sa na ňu pozrel so šokujúcom pohľadom.
„Žiadneho chlapca nemám. A mohol by si ma prestať škádliť. Už nie som malé dievčatko.“

Seděla opřená o dřevěný kůl. O jeden ze tří dřevěných kůlů nedaleko pomníku padlých shinobi.
Na místě, kde před několika lety vznikl tým 7.
Proklínala, že nemohla být jeho součástí, ale ze všeho nejvíc proklínala jeho dva členy.
Vzpomínala na boj s Peinem. Ležel přitlouklý k zemi železnými tyčemi. A jeho milovaná růžovovláska to jen z dálky pozorovala. Zatím co ona se rozhodla obětovat život pro jeho záchranu.
Vlastně jí za to nikdy nepoděkoval. Nebýt jí, Kyuubi už dávno patřil Akatsuki a on by byl mrtvý.

„Tak vitajte. Som rád, že ste prišli.“ Neverila som vlastným očiam a ušiam. Môj otec ma vyobjímal a čo bolo ešte divnejšie Narutovi podal ruku a otcovsky sa na neho usmial. Veď on bol jeden z tých, čo ho v minulosti nemohli ani len vidieť. Neznášal ho a teraz je z neho priateľský otec.
„Rád vás zase vidím,“ pozdravil ho Naruto zdvorilo.
„Nevykaj mi, prosím. Som Hiashi.“ Obidvaja sa zasmiali a potykali si. Začínalo to byť čoraz divnejšie. Sadli sme si za stôl.

Tokime : Probrala jsem se v nemocnici. Nikdo tam zrovna nebyl. Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněla, co se vlastně stalo. A čím víc jsem začala vzpomínat, tím víc jsem chtěla zapomenout. Ovládl mě strach. Nebyl to strach, jaký jsem leta zažívala, bylo to něco jiného. Strach z následků toho, čeho jsem se dopustila. A se strachem přišla i bolest. Obrovská bolest ze svých činů. Opřela jsem se a zastavila se vzpomínkami na Tsunade.
Já ji zabila... zabila jsem ji, jak jsem jen mohla.. Zrychlil se mi tep..
„Tsunade,“ zašeptala jsem a schovala svůj zaslzený obličej ve dlaních.