Fantasy

Kdybyste věděla, má paní... Kdybyste si uvědomila. Zavřela oči a z levé strany na ni zafoukal příjemný závan větru. Vše není tak, jak se zdá... A když se to čeká nejméně, vyjde to na povrch.

„Si v poriadku, chlapče?“ pýta sa hlas. „Haló! Chlapče!“
Hmm? Kde to som? Strašne ma bolí hlava.
„Správne, tvoja hlava. Čo si včera robil? Keď ťa sem preniesli, mal si vysoké horúčky.“
Včera? Čo je dnes? Kde som?
„Haló! Budiiíček.“ neprestáva hovoriť hlas. Je to ale milý a starostlivý hlas.
Je tu tma. Otvoriť oči? Áno, to by som mohol.

Stále jsem nemohla uvěřit mým očím. To, co stálo přede mnou, nemohlo být Kaze.
"Kdo jsi?"
"Já jsem já."
"Na to se k***a neptám, tvé jméno."
"Mé jméno není podstatné. Měla jsi plno příležitostí si ho zjistit."
"To je fakt, ale ty nejsi Kaze."
"Já, že nejsem Kaze? Máš pravdu, já jsem překonal své vlastní já."
"...No to je fuk, stejně s tebou budu muset bojovat."
"Jak je libo."
"Jsi si nějak jistý svou silou, ne?"
"Jo jsem a věřím...ne já to vím, že tě porazím."
"Tak se o tom přesvědčíme."

Tak poslušně hlásím, že jsem se zase vrátila do anime-světa. Díky anime-festu, kde jsem zažila tolik zábavy a dozvěděla se tolik nových věcí, až jsem si uvědomila, že bez anime nedokážu být a chci pokračovat v povídkách. Tahle kapitolka je na ukázku... Myslíte si, že jsem udělala dobře?

„Už jste se spřátelili?“ zeptal se jich Pein po večeři, když jen tak seděli v kuchyni a znuděně se dívali kolem.
Sourozenci se na sebe podívali a zavrtěli hlavami.
„Budeš to s námi mít těžké,“ usmála se sladce Ant.

Tak poslušně hlásím, že jsem se zase vrátila do anime-světa. Díky anime-festu, kde jsem zažila tolik zábavy a dozvěděla se tolik nových věcí, až jsem si uvědomila, že bez anime nedokážu být a chci pokračovat v povídkách. Myslíte si, že jsem udělala dobře?

Mimoto je tohle poslední kapitolka, tak si ji užijte!

Sasuke vyprávěl, ale najednou mu něco padlo na rameno. Vyděšeně stočil hlavu, ale pak si uvědomil, že je to Tenshi. Usnula…

Tak poslušně hlásím, že jsem se zase vrátila do anime-světa. Díky anime-festu, kde jsem zažila tolik zábavy a dozvěděla se tolik nových věcí, až jsem si uvědomila, že bez anime nedokážu být a chci pokračovat v povídkách. Tahle kapitolka je na ukázku... Myslíte si, že jsem udělala dobře?

"Bude popravena...."
....
"To nemyslíte vážně!!!! Co je tohle za blbost?! Ona za to nemohla!!!"
"Mé rozhodnutí nezměním."
"To se ještě uvidí."
Odběhla jsem pryč....běžela jsem dlouho, dostala jsem se až za brány vesnice. Opřela jsem se o strom a těžce oddechovala, bylo toho moc. Sesunula jsem se do tmavé trávy. ´Je to všechno...moje chyba. To já řekla, že za to Hebi může a to já řekla, že ji zachráním. A co se stalo? Hebi zítra popraví, ale to já nedovolím, zachráním ji za každou cenu.´ Zavřela jsem oči a po krátké chvíli usnula.

Sám. V temnotě. Zase slyším ten hlas. ,zemřeš....zemřeš...zemřeš´ opakuje stále dokola. Děsí mě to. Nemělo by-je to jenom hlas proboha. Musím myslet na něco jiného. Okamžitě se mi vybavila ona-světlo v mém životě, maják na břehu moře mé samoty, můj vítr rozfoukávající jiskry v mém srdci na oheň. Tohle všechno pro mě znamená. Ale teď mi ani ona nemohla pomoci.

„To bolo pôsobivé. Som prekvapený, že si mu rovno nekúpil celý ramen stánok.“ okomentuje Jiraiya situáciu pred sebou.
„Máš pravdu. Asi už starnem.“ pripustí si chybu starček.
Minúta ticha. Jiraiya sedí nehybne na parapete okna a hraje očný súboj so starčekom.
Päť minút ticha.
Desať.
Dvadsať.
Tridsať.
Hodina. Začne sa stmievať.
Do kancelárie sa začali ozývať výkriky shinobiov.
„Chyťte ho!“
„Nenechajte ho ujsť!“
Už by ste povedali, že ľudí, čo vykrikovali by ste mali na dosah ruky, ale vzápätí boli vzdialený na kilometer.

„Má paní,... má matka mi před smrtí vyprávěla svůj životní zážitek, na který podle jejích slov nikdy nezapomene – má paní, má matka viděla smrt vaší matky.“

Tatanari zarytě mlčela ještě dlouho poté, co Garuhi tu větu vyslovila. Jako by se vznášela v teplém jarním vzduchu, čekající na Tatanarinu reakci s napjatým očekáváním. Vyschly jí rty a z hlavy se vytlačily všechny přebytečné myšlenky. Nyní myslela jen na svou matku a její vřelost.
„Jak zemřela?“ řekla, když si byla jistá, že ty dvě slova ustojí.

Šli jsme po úzké skalnaté cestičce směrem dolů do hlubokých listnatých lesů. Sídlo se od nás pomalu vzdalovalo, nebo spíš my jsme se vzdalovali od sídla. Pořád jsem nevěděla, co mám dělat, když se zeptám jich, odpoví mi, že život je cennější než víra v boha. Takhle odporně oslovovat Jashina-sama. No, a když jsem se ptala otce, odpověděl, že máš dělat, to co ti říká srdce, ale myslel to tak, že máš dělat to, co ti říká Jashin. Jsem totálně zmatená.

Sasuke mě vzal k Ichiraku. Jeho galantnost mi pokaždé vyrazila dech, až to začalo být trochu podezřelé. Nejdřív mi odsunul židli, potom objednal jídlo a poté podal hůlky. Začalo to být divné. Sáhla jsem Sasukemu na čelo. Udiveně se na mě kouknul.

„Co to děláš?“
„Já jen zkouším, jestli nemáš horečku. No, jsi nějaký moc milý.“
„Tžs, když se ti tak zamlouvá moje arogantní chování, to klidně můžu zařídit.“

Nějakou takovou reakci jsem čekala a proto jsem se usmála.

Aiko, již na samém kraji svých sil klečela nad Fuuzakiho téměř bezvládným tělem. Oba měli četné zlomeniny a krvácející rány, některé dokonce smrtelné. Nebylo pochyb o tom, že dál již bojovat ani jeden z nich nemohl.
„Aiko…“ hlesl Fuuzaki, dívaje se na svou překrásnou snoubenku.
„Tiše, Fuuzaki,“ zašeptala Aiko a jemně přiložila svůj ukazováček na Fuuzakiho ústa, načež se k němu sehnula a políbila ho.
Fuuzaki přese všechnu bolest, kterou mu Hebimaru způsobil, se usmál, úsměv mu však nevydržel příliš dlouho.

"Umnnn."
"Co je Hebi?"
"To jsem byla já."
"Cože?!!"

...
"Ještě jednou Hebi, co jsi to teď řekla?!"
"Já to byla, já tohle všechno způsobila!!"
"Ichiro, jestli ji zabiju, budeš se na mě zlobit?"
"Počke-,"
"OK. Jak jsi to mohla udělat!!" chytila jsem ji a mrštila s ní do protější zdi. "My ti dali domov, oblečení a důvěru a co ty na to? Nakazíš vlkodlaky nějakým šílenstvím!!!! k***a do piči! Kdybych tě dokázala zabít, udělala bych to." chytila jsem ji pod krkem a prudce s ní praštila o zem.
"Já...za to nemůžu."
"A kdo za to asi může?!"

„Co se děje, můj pane?“ ozval se nesmělý, tichý a vlezlý hlas. Byl to ženský hlas.
„Myslím, že problém. Mám ten pocit, Garuhi... Že je z Tatanari šílenec.“

Toho dne pršelo. Chladný déšť smýval krev z bitevního pole, vojáci ho vítali s otevřenou náručí.
Jak dlouho už vlastně válka trvá? Dny, hodiny, či už měsíce? Tatanari se zahleděla na své břicho a poté kolem sebe. V sídle byla ohromná tma, skoro nebylo možné určit den od noci.

[b]Celé město zahalovala rouška temnoty.Všichni se už uchýlili ke spánku.
Ovšem, jedna dívka nespala. Seděla u šumícího vodopádu a dívala se na hladinu.

„Ne, neví a pro mě za mě si můžeme zajít, kam budeš chtít. Orochimaru zase celý den bude plánovat zničení Konohy, takže ho máme celý pro sebe.“ zašeptal jí do ucha a pomalu ji vedl. Zavedl ji na své oblíbené místo v Konoze. Byl tam klid a Sasuke tam chodíval trénovat. Bylo to u velké skály, která byla plná prohlubní a děr. Bylo tam pár polámaných stromů a některých byla zaschlá krev.

Až ze vzduchu jsem uviděla škody našeho boje. V místě, kde bylo plno stromů se teď rozkládala mýtina posetá krví, jeho krví. Na chvíli jsem se zamyslela. ´Měla jsem ho zabít? Vždyť on mě miloval!´ tuhle myšlenku jsem ihned vyhnala z hlavy a nahradila ji jinou: ´Samozřejmě, že jsem ho měla zabít. Bylo to pro Jashina! A navíc, pořád za mnou lezl, tohle bylo nejlepší řešení.´
"Héj Midori, přidej, nebo tam nikdy nedoletíme!" zařvala na mě Shiro.
"He? J-Jasně."

„Kam to jdeme?‘‘ zeptal se Sasuke jakmile se vrátil zpět do reality. Celou dobu se plížili lesem a on sotva stačil Narutovi. Ten nepromluvil, celou dobu se rozhlížel kolem se, jako by snad někoho čekal.
„Tak budeš mě poslouchat?‘‘ oddychl si, ale odpovědi se mu jako předtím nedostalo. Nezbýval mu nic jiného než mlčet a držet krok, protože čím hlouběji do lesa šli, tím šel rychleji.

Zrovna jsme odpočívali ne menší mýtině a vychutnávali si menší oběd.
"Já jsem totálně ztracená, jak daleko to ještě je do vesnice?"
"A to už v ní bydlíš čtyři roky." rýpnul si Tor.
"No a? A kolik ty?"
"Dvacet."
"Cože? Tobě je dvacet?"
"No, tobě o mě Trenos nevyprávěl?"
"Ne, Trenosi, proč jsi mi nikdy nic o Torovi neřekl?"
"Nepřišlo mi to jako důležité." řekl s klidem a utrhl si kousek ze svého přídělu.
"Aha."
"Takže si to ujasníme, vy jste bratři."
"Jo." souhlasně.
"A narodili jste se ve vesnici."
"Jo." opět souhlasně.