Fantasy
Pot se jí doslova perlil na čele, jak vynakládala veškeré síly, které ještě měla. Stálo ji to doopravdy hodně soustředění, ale to věděla od samotného počátku tohoto boje. Opatrně, jakoby líně, se jí pohled stočil k osobě po její levé straně. Ležel tam opřený o zeď jeskyně, oči zavřené, levou paží tlačil na rozšklebenou ránu v oblasti břicha tak silně, jak jen byl v jeho stavu schopen. Z pravé dlaně se mu viditelně kouřilo a silně se chvěla. Kolikrát vlastně použil chidori, napadlo Mayu vzápětí.
Ponk. Ponk. Ponk.
„Prosím, len dnes nie.“ pomyslí si ospalo.
Ponk. Ponk. Ponk.
„To nemôžem mať aspoň jeden deň bez otravovania?“
Ponk. Ponk. Ponk.
Pozrie na budík: 6:00 “Možno ich to prestane baviť.“ pomyslí si s nádejou.
Ponk. Ponk. BUM.
Bum.
„To snáď “
Praááásk
„ nieeéééé!!“
Cink. Cink. Cink. Cink.
„Moje okno!“ zrúkne totálne prebudený občan Konohy. Vstane s dupotom z postele, plný zlosti sa vykloní z rozbitého okna a pozerá sa na chrbty utekajúcich detí.
Nevěděl, proč měla v ruce syna, ani proč z jejích a synových očí vytékaly krvavé slzy, oba bílí jako padlý sníh. Promnul si čelo a snažil se na to nemyslet. Rozhodl se ale, že o té podivné vteřinové vizi ještě popřemýšlí.
Udělala jsem menší prostor pro boj, no dobře, byl trochu větší, magií jsem skácela pár stromů a nechci slyšet žádný kecy o ochraně přírody! Jsou to jen stromy. Shiro, Akaru a Aoiraku sledovali z povzdálí, nechtěla jsem, aby je zasáhla některá má technika.
Postavili jsme se do bojových pozic, a když to Aoiraku obkecal, mohli jsme začít.
"Jsi připraven zemřít?"
"Jo. A ty?"
"A víš, že mě je to docela u p***le? Navíc, já mám něco, co ty ne." hodila jsem vražedný úšklebek.
"Ať zvítězí ten lepší!"
"OK."
4- Trénink II – Naruto běsní
V téhle rychlosti se mu Sasuke nemohl vyhnout a .... proto se jenom sehnul. Naštěstí vzápětí uskočil, jinak by ho Naruto smetl. Teď se koukal po nejbližší větvi stromu, na kterou by mohl před kamarádem vyskočit, jenže to nestihl. Propadl do široké praskliny v zemi, kterou Naruto vyrobil bouchnutím pěstí.
Sakra, tohle je zlé.
Procházeli jsme hustými lesy, už nejméně tři dny jsme přes tu mlhu neviděli slunce, ne že by to nějak extra vadilo, ale i tak, v lese byla pěkná zima. Čím víc jsme se blížili k Mlžné, tím víc kolem nás příroda...umírala.
"Nezdá se vám to divné?"
"Jako co?"
"Když jsme vstoupili do tohoto lesa, stromy byly v pořádku, ale teď, čím blíž jsme k Mlžné, stromy a celá krajina vypadá tak...mrtvě, bez života. Zajímalo by mě, co zužuje tento kraj."
„To samé co já. Že jsi všechno zapříčinila ty! Kdybys tu nebyla, Shigashu by žila!“ Zlomil se mu hlas, nebo se to Tatanari jenom zdálo…?
Itachi se od ní odvrátil a přešel k oknu, pod kterým do sebe sekali vojáci dvou zemí. Dvou království, dvou tak rozdílných, tak jiných zemí...
„Co... co mám dělat?“ zeptala se, aniž by se odlepila od zdi, na kterou ji přitiskl. Nehnul ani brvou.
„Jdi mi z očí.“ odsekl. Když neposlechla, zvýšil hlas. „Vypadni!“
Jiraiya opatrne položil blondiaka na posteľ v práve prenajatej izbe a prvé čo spravil bolo, že mu rukou siahol na ... chvíľka pravdy ... (to nie je možné, na čo všetko nemyslíte ) ... čelo aby skontroloval teplotu svojho hosťa. Keď mu skoro zhorela ruka, odtiahol ju a strhol z neznámeho premoknutý plášť. ( ó, aká romantika). Keď sa pozrel na jeho pomlátené telo, na chvíľu sa mu zatočila hlava(určite z tej jeho krásne vypracovanej hrude ) a musel si sadnúť na stoličku.
"Au moje hlava. V těch Bijinech toho sake muselo být mnohem víc než trochu." ztěžka jsem se zvedla z hnízda a zamířila do koupelny. Vypadala jsem strašně. Když jsem se po půl hodina dostala do svého normálního vzhledu, začala jsem řešit jiné problémy, jako například, kde jsou prášky proti bolení hlavy. Když jsem je konečně našla, spolykala jsem jich aspoň pět, tak tohle je kocovina. Po tomhle ránu už nikdy nebudu chlastat, nebo možná jen trochu. Někdo zaklepal na dveře.
"Héj Midori!"
"Pojď dál Shiro, je otevřeno."
Probudila jsem se do noční můry. Stále jsem tvrdla v tom "vězení" ani snídani mi nedonesli. Dnes večer mě měli zabít, netuším, jak to chtějí udělat, ale jak znám Sakuru, tak to bude bolestivé a ošklivé, chjo. Někdo otevřel dveře a vstoupil dovnitř.
"Naruto?"
"Nesu ti jídlo."
"Suchý chleba a voda? Čím jsem si to zasloužila?" poznamenala jsem ironicky.
"Už víme, jak tě zabijeme."
"Vážně? Tak povídej."
"Upálení."
"Tak počkat! Jste padlí na hlavu? Tohle dělali ve středověku a ještě v úplně jiné dimenzi!"
Naruto se sehnul a Sakuřina ruka proletěla nad ním. Sakura se na zemi otočila a nakopla ho do břicha. Jeho tělo prolétlo vzduchem a narazilo do stěny pokoje.
Odkdy je Sakura sakra tak rychlá? uvažoval, když se ztěžka Sbírám ze země.
"Naruto! Pozor! "Zakřičel Kakashi, který se nějakým záhadným zpusobem pohnout a teď souboj sledoval z důstojnější poloze v sedě. Naruto se příliš pozdě ohlédl a neviděl Sakuru, jak k němu rychle přiskakuje. Než stačil říct ramen, už byl za krk přitisknutý u stěny.
„Toto si obleč a potom pôjdeme k veľkej rade zložiť prísahu vernosti.“ Povedal Naruto.
„Dobre.“ Prikývla Sakura a odišla sa prezliecť.
V Orochimarovom sídle:
Zero po odchode vládcu sa ujal vedenia v ukryte. Začal rozdávať všemožné rozkazy a začínal sa cítiť veľmi príjemne v jeho terajšom postavení. Usadil sa do Narutovho kresla a začal trošku odpočívať, keď sa tu zrazu rozrazili dvere do miestnosti.
miesto: neznámo kde ; čas: neznámo kedy
Náraz kovu o kov. Rúk o ruky. Jutsu proti jutsu. Nachádzame sa uprostred bitky storočia. Proti sebe stoja hrdina sveta a jeho ničiteľ.
Ak by ste sa pozerali na priebeh, mysleli by ste si, že hrdina sa nanajvýš naklonoval a tí muži čo stáli pri sebe a dodávali si tak odvahu sú len jeho klonmi, no mýlili by ste sa. Mali na sebe ten istý plášť, ten istý neposedný účes, tie isté blankytne modré oči a nič na nich nebolo rozličné, no predsa len to neboli klony.
Je Hahanohi, Naruto sa bezcieľne túla Konohou a pozoruje obyvateľov ako blahoželajú a obdarovávajú kvetmi a sladkosťami ženy rôzneho veku. Ide po hlavnej ulici a vidí mladú rodinu: muž, žena a asi desať ročný syn. Prechádzajú okolo cukrovinkárstva a danshi sa doň vytratí, bez toho aby si to jeho do konverzácie zabraný ryoushin všimli. Cez sklenený výklad vidí malého shinobiho ako sa rozpráva s Amai-sanom a na niečo v pulte ukazuje. Ten mu odpovedá, na čo danshi vyberá peniaze a preratáva ich.
Cesta neprobíhala tak hladce, jako to bylo v jejich představách. Za několik málo minut po odchodu z místa nalezení Jigoku se hustě rozpršelo a navíc padla mlha.
„Ku.va do p.či, v tomhle počasí nemůžeme jít dál. Nevidím na krok.“ Rozčilovala se Naku.
„Máš pravdu, najdeme nějak jeskyni a přečkáme tam do zítřka.“ Navrhl Warui.
„Vy jste citlivky, v tomhle se dá v klidu jít. Myslela jsem, že draci něco vydrží.“
„Drž hubu Jigoku! Fajn, půjdeme celou noc bez přestávky.“
„Ale Naku,“ namítl Warui.
Probudila jsem se do krásného dne. Tady bylo vážně krásně, zatím to bylo nejkrásnější místo, na kterém jsem kdy byla a že jich bylo. Otec byl opačného názoru, pořád nadával, že je tu všechno moc velké a divné. Abych vám pravdu řekla, byla bych docela ráda, kdyby odešel. A víte co? Dnes ráno mi oznámil, že se vrací do sídla! Super, že?
"Vážně nechceš, abych tě tam hodila?"
"Ne, díky."
"Co když se ti něco stane?"
"Za koho mě ku.va máš?"
"No jo."
"Tak za týden u Šéfa."
"Jo."
...
"Jupííí, jsem volná!!!"
Výstavba sídla nám dala zabrat. Když jsme to stavěli poprvé, celé se to zřítilo, až na podruhé to konečně stálo. Kdybychom mohli použít naše schopnosti, šlo by to mnohem rychleji a taky bychom mohli mnohem rychleji vypadnout. Ostatní na nás byli docela milí, až na pár výjimek. Nebudu jmenovat, no budiž. Byl to ten...ehm Neji. Vážně mě sral, pořád kritizoval mou práci a přitom ON nic nedělal! Někdy jsem měla sto chutí mu jednu pořádnou vrazit. Banken taky usoudilo, že je to hňup.
Konečně se setkáváme!
Strávili mnoho dní výzkumem protijedu, ale nebylo to nic platné. Ať se pokusili o cokoliv, vždy jim chyběl jen malý krok k dokonalosti, ale byl podstatný. Když se znovu blížil úplněk, přišli jen na jediné možné řešení.
„Když nefunguje lék, můžeme tě svázat,“ vzdychla Tsunade, podpírající si hlavu na stole, a zamračila se. Štvalo ji, že ani ona nedokáže najít vhodný způsob.
„To nestačí!“ sevřela opěradla křesla Vera, která seděla naproti ní. „Žádná pouta mne dlouho neudrží!“
Oknem v nemocničním pokoji proniklo sluneční světlo, když Hinata roztáhla závěsy. Jeho paprsky ozářili mladou kunoichy ležící na lůžku.
„Vidíš, Sakuro? Nový den je tady.“ Hinata se usmála na svou spící kamarádku. Ráda si s ní takhle povídala a říkala jí co je nového v Konoze, kdo jí přišel navštívit, jaké květiny přinesl a když už nebylo o čem mluvit, Hinata Sakuře četla příběhy.
Hyuuga právě dávala čerstvé karafiáty do vázy, když se otevřeli dveře. Překvapeně vzhlédla.
Jiraya s vypätím síl otvoril oči, niekto klopal na dvere. Horko ťažko sa vyštveral z postele a doplazil k dverám.
„Už idem!“ zakričal a až na druhý pokus sa mu podarilo postaviť.
Otvoril dvere, ale tak, že bol schovaný za nimi, svetlo by ho totiž dorazilo.
„Kto ste a čo chcete?“ zvolal rozospaným hlasom.
„Dobrý deň Jiraya-sama, tu yuubinya prišiel vám nový Playboy s nádhernou, mladou, neznámou dievčinou na obálke a novými fotkami Hokage v bikinách vo vnútri a kopa listou, odhadujem, že od fanúšikov.“ Ozvalo sa z vonku.
