Fantasy

„Kdo jsem? Tak tohle je teda úroveň, ani vlastní dceru nepozná.“
„Vlastní dceru?“ ještě jednou ji sjel zkoumavým pohledem, zastavil se u očí, ta krvavá barva mu něco připomněla.
„Jo vlastní dceru, jmenuji se Naku, jsem dcera Nikko a tebe, Haragasi.“
„Ty jsi dcera Nikko? Tebe jako dceru neuznám, jsi nečistá.“
„Tak nečistá jo? Chceš to vidět?“
„S potěšením.“

Čekala jsem v tom pokoji snad půl století, mezitím jsem si alespoň mohla sbalit těch pár věcí, co jsem tady měla. Přesněji řečeno byl to starší černý plášť, sukně, triko, kalhoty, nátělník, spodní prádlo, ponožky, sandály kartáč, dárky od strýčků, kunaie, schurikeny, fotka mámy a plášť Akatsuki. Naštěstí jsem od strejdy Deidary dostala na vánoce empétrojku, takže to tady v tom zatuchlém sídle nebylo tak hrozné. Když konečně můj milovaný "papá" přišel, tak naštvaně spustil:
"Ten ....,.....,.....,.... Šéf!!!"
"Co se stalo?"

"Banken, to jsem ještě já, víš, co mě napadlo?"
"Ne netuším a musíš mě furt otravovat?"
"Ou sory, ale myslíš, že bysme se mohly nějak domluvit a já bych tě používala jako obranu?"
"Teď tě nechápu."
"No ta koukej, třeba když by mě někdo napadl, tak bych se nějak proměnila a ty bys je zabila a nažrala by ses z nich, a když by byl Úplněk, tak by ses pokusila zabít co nejmíň lidí a tak."
"Hm...to s tím prvním nezní tak špatně. Stejně jsem furt tady a tvoje srdce už se mi zajedlo, ale s tím "pokus se zabít co nejmíň lidí" se mi nějak nezdá."

Probudila jsem se asi kolem čtvrté hodiny ráno, chtěla jsem si prohlédnout Konohu ještě před tím, než se ostatní obyvatelé probudí. Byla vážně krásná, stejně jako Suna a ty okolní lesy mě uchvátily. Do jednoho z nich jsem zavítala, všichni obyvatelé tohoto lesa se kolem mě zběhli a poklonili se mi, trochu mě to udivilo, teda vždy se kolem mě chovala zvířata klidně, ale až tak. Najednou jsem za jedním stromem zahlédla vysokou postavu, ihned jsem k ní zamířila. Přišla jsem k ní a milým hlasem promluvila.
"Ahoj, proč se tu schováváš?"

Probudilo mě tiché šuškání za dveřmi, potichu jsem se zvedla z postele a přistoupila ke dveřím, chytila za kliku a prudce je otevřela. Přede mnou se rozplácli Zetsu a Deidara jak dlouzí tak širocí.
"Copak, copak, to vás maminka neučila, že tohle se nedělá?"
"Š-Šéfe, my jsme vás nechtěli budit, ale máme špatnou a dobrou zprávu, kterou chcete..."
"Špatnou."
"Aha, takže Konoha o nás ví a vyslala špehy, aby o nás něco zjistila."
"A ta dobrá?"
"Už jsou ve skryté v Horách."

Jste moji rodiče?
Bylo to tam obrovské a všude bylo uklizeno. Starý nábytek, který byl tam vzácný, že kdyby si ho chtěl někdo koupit, nedoplatil by se.
Obrovský skleněný lustr, který osvětloval celý pokoj. V kamenném krbu hořel oheň, díky němu tady bylo příjemné teplo. Jakmile jsem pohlédla do leva uviděla jsem muže, který seděl u stolu a jak se zdá čekal na svou ženu.
„Přivedla jsem hosty drahý.“ Řekla a ten muž se na nás usmál a mi mu to oplatili. Poté jsme si sedli ke stolu a čekali na večeři.

Starost navíc

„Kde je?!“
„Musí být někde poblíž! Nemůže být daleko! Schytal pěknou ránu, s tou se nikam nedostane. Jestli ho nenajdeme, šéf bude naštvanej!“
Tři muži prohledávali les a snažili se najít vetřelce. Hledali dlouze, ale po nepříteli jakoby se slehla zem.
„Kašleme na to! Vypadá to, že ho nenajdeme, stejně chcípne!“ nakonec drsně prohlásil jeden z nich a ostatní dva nechali pátrání. Naposledy se rozhlédli a vyrazili pryč.

„Ukážu se když mě porazíš.“ navrhla neznámá.
„Tak dobře, kdo začne?“ souhlasil Sasuke.
Najednou se ze tmy vynořila spoušť shutikenů a kunaiů. Sasuke se všem bez problému vyhnul a na místo okuď to vyletělo hodil pár svých. Nic se však nestalo.
Sasuke ji chtěl chytnou to iluze, ale nic se nestalo jen další shurikeny.
„Mě to nudí, asi tě už zabiju.“ ozvalo se netrpělivě.

„Bleskový štýl: Paralyzujúce ihlice!“ Elischi neplytvala časom a zaútočila na Konohamara, ktorý hromadil chakru. Ihlice sa rýchlo blížili.
„Tieňové klony!“ na bojovom poli sa vytvorilo ohromné množstvo klonov. Elischi sa usmievala. Ihlice prebodávali klony, akoby boli z papiera. Všade bol počuť praskot klonov, ktorý mizli.

Kluci okamžitě zmizeli a já aspoň pohledem propalovala a vyceněnýma zubama ho varovala před dalším přiblíženým.
„Zabilas mi bratra!“ řekl nenávistně.
Ach jo… jako by nestačilo to, co se mi stalo… on mě tady ještě otravuje s nějakym bratrem! pomyslela jsem si.
„Já ne… to tvůj Hokage…“ řekla jsem mu řečí svého druhu.
„Já bych teda neřek…“ řekl naoko klidně.
On mi rozumí? divila jsem se v duchu.
„A co s tím hodláš udělat?“ pokračovala jsem pochvíli.

Úvod: V jedné nejmenované vesnici v zemi Ohně žil kdysi klan Naroda. Klan vlkodlaků. Jeho členkou byla i sestřenice muže, který celý klan i vesnici vedl. Ta žena, Naroda Nikko se na jedné misi zamilovala do zvláštního cizince. Po úspěšném splnění mise spolu prožili vášnivou noc, ale muž ráno zmizel. Nikko se vrátila do vesnice a tam se jí narodila dcera – Naku. O jejích pochybných genech se dlouho nevědělo, ale jakmile se přišlo na to, že je drak, všichni ji začali nenávidět.

Deidara vzlétl na obřím jílovém ptákovi a shodil na nepřátele pod sebou spršku vybuchujících pavouků. Keiji, na kterého letěli, proti nim mrštil několik kunaiů a shurikenů, avšak bomb proti němu bylo moc. Pokusil se proto uskočit stranou, v tu ránu jej však obalila písečná koule. Všude kolem se začaly ozývat výbuchy, načež se koule opět rozplynula a zmizela v tykvi, kterou na zádech nosil ten rudovlasý ninja.

Když jsme se vrátili ze skryté v Oblacích, v sídle ještě nikdo nebyl. Pomalým krokem jsme šli ruku v ruce do našeho pokoje. Když jsme vešli do pokoje, Hidan si s předtuchou sedl na postel a čekal, já jsem mezitím zamířila do koupelny. Po chvíli, jsem vyšla z koupelny, mé dlouhé vlasy mi splývaly kolem obličeje, měla jsem na sobě krátkou noční košilku, která byla celá průsvitná. Hidan se na mě podíval zkoumavým pohledem.
"Vau, bez pláště vypadáš úplně jinak!"
"Jak jinak?"
"No… božsky?!!!!!"
"Ou..díky." červenala jsem se.

Lesem jsme šli... asi dlouho. Vlastně jsem neměla nejmenší ponětí, nevnímala jsem nic než prostředí kolem sebe. Prohlížela jsem si stromy, jejichž jména jsem ani neznala, poslouchala zpěv ptáků, dýchala čistý vzduch. Všechno ostatní šlo mimo mě. Když se mě Deidara na něco zeptal, jen jsem zamručela a nevšímala si ho. Asi jsem ho tím trochu ranila, ale v té chvíli mi to bylo docela jedno. Kakuzu už neřekl ani slovo. Zato Ulízanec pořád něco omílal.

Probudila mě bodavá bolest v boku, ovšem když jsem otevřela oči, vše se semnou točilo, musela jsem je rychle zavřít, protože bych se asi pozvracela. Po nějaké chvíli jsem to zkusila znovu, už to bylo lepší. Posadila jsem se a opřela o zeď, rozhlédla jsem se, zjištění bylo zdrcující. Byla jsem v jedné z cel laboratoře toho zmr.a. A když jsem si šáhla na bok, nemohla jsem uvěřit mému hmatu, ucítila jsem stopy po vpichu, okolo něho byla kůže jemně načernalá. "Tak ten haj.

Vzbudili jsme se oba téměř v jeden okamžik. Pořád jsem přemýšlela nad tím, jaké by to bylo, kdybychom se dostali do naší země, vím o ní jen z knih, ale je to prý ráj, žijí v ní všechny nadpřirozené bytosti- Elfové, Jednorožci, Orkové, Fénixové, Trolové, Goblini, Vlkodlaci, Draci a další. A dokonce jsem se dočetla, že téhle zemi Draci vládnou. Jaká krásná představa, už žádné obavy, už žádný strach a svoboda. Nedalo mi to a zeptala jsem se na názor Bratra:

Zbudila jsem se brzy ráno, oblékla se a rychlým krokem se vydala směrem ze sídla, musela jsem do vesnice, koupit nějakou nit, látku a přesně devět plášťů. Asi už vám došlo, že budu vyrábět naši novou image, přesně tak, docela jsem se na to těšila. Když jsem vše potřebné sehnala, vrátila jsem se zpět, výstup k sídlu byl sice složitý, ale zmákla jsem to.

Opět na dně
Když jsem se probudila opět jsem byla ve škole a ve svém pokoji. Nechtělo se mi otevřít oči, protože jsem věděla, že už ho neuvidím dokud ho sama nenajdu.
Nakonec jsem se přece překonala, otevřela jsem oči a sedla si. Opět jsem byla na dně a opět jsem nevěděla, co mám dělat. Buď ho najdu sama a nebo počkám, až ho najdou tajné jednotky. Ta druhá možnost se mi nelíbila, protože než ho najdou bude to trvat roky, než když ho půjdu hledat a budu se řídit naším poutem.

Hruď se mi stáhla a měla jsem pocit, že mi srdce přestalo bít. Horko i zima mě polili a já totálně nevěděla, co mám teď udělat… Jako střela jsem najednou vyskočila ze země, jako by to ani nebylo z mé vůle a nevnímajíc bolest jsem doběhla k němu.
„M-Matari?“ zašeptala jsem a z běhu si rovnou klekla k němu.
Nereagoval. Hlavou mi proběhli ty nejhorší představy.
„Matari!“ skoro jsem vykřikla.

V mestečku Konaha je ďalší krásny slnečný deň. Poďme sa na to pozrieť bližšie.

KANCELÁRIA HOKAGEHO:

„Kotetsu! Shikamaru! Izumo! Som rada že ste prišli!“ Zakričala Tsunade.
„Čo sa deje Tsunade?“ Spýtal sa Kotetsu.
„Mám pre vás misiu typu S.“ Povedala vážne Tsunade.
„Hm... V poslednom čase máme nejako veľa misii! Tsunade, čo sa deje?“ Opýtal sa Shikamaru.
„Akatsuki je späť.“ Povedala zo smútkom Tsunade.