Fantasy

Pozvedl ruku a ohmatal si stehy. Potom se s heknutím zvedl ze stolu, načež si znova protáhl krk. Zakřupalo to. Zatřepal prudce hlavou, která kupodivu držela. Když se dostatečně ujistil, že mu už nespadne, podíval se na mě. Pohled jsem mu klidně opětovala, ačkoli jsem byla připravená kdykoli vytasit drápy. Teplota v pokoji se zvýšila o pár stupňů. Pak mi ale došlo, že jeho kosa byla stále ještě v obýváku, takže jakákoliv hloupost by ho mohla stát draho - další stětí hlavy.

"Uf, tak abych to zhodnotila, tak líbat umíš fakt dobře, ale jinak na to druhý, si nech hezky zajít chuť!"
"Co? Proč?"
"No je mi teprve třináct."
"Cože?! Vždyť vypadáš tak na osmnáct!"
"To je mými dračími schopnostmi."
"Chjo."
"Budeme muset počkat."
"Dobrá já si počkám, protože kdo si počká, ten se dočká." řekl zvesela.
"Tak dobrá."
_____________________________________________________________________________________

Po probuzení jsem se cítila lépe, teda fyzicky, psychicky ani náhodou. Pomalu jsem se postavila a zamířila směrem k troskám Konohy. Celou jsem ji prošla a doufala, že někoho najdu živého, ale marně, všichni byli mrtví a ti co možná přežili, byli už určitě pryč. Rozhodla jsem se, že se té kletby musím zbavit a tak jsem zamířila do toho lesa, kde se to tenkrát stalo. Bylo to v zemi Zemi kousek od skryté Travnaté, odkud jsem taky pocházela, takže to bylo asi týden cesty.

Pokaždé jen tiše žasnu nad tím, jak mne ulice Konohy okouzlí svým nezaměnitelným půvabem. Jsem tu doma a také se tak skutečně í cítím, napadne mne v zápětí. Procházím se tržnicí a koukám kolem sebe. Udiví mne, s jakou lehkostí tu lidé žijí své životy. Vpravo vidím rybářský krámek jehož majitel, jak vím dle vlastní zkušenosti, je neskutečně vysazený na smlouvání. Klidně by vám neprodal ani čudlu, kdyby si nebyl předem jist, že to bude pěkně a poctivě smluvený obchod. Naproti tomu vlevo, o pár domů dál, je květinářství Yamanaka.

Probudila jsem se kolem osmé a Bratr už zase někam zmizel, naštěstí měl plášť. První jsem šla do koupelny, potom jsem si trochu přeprala oblečení a vysušila za pomoci ohně. Nasadila plášť a vyšla ven z pokoje. Po cestě se mi naskytl nevídaný pohled, můj Bratr se volně bavil s člověkem! Byl to ten Kankurou nebo tak nějak a vypadalo to, že si rozumí. Přišla jsem k nim.
"Dobré ráno Bratře, Kankurou, že?"
"Ano, vám taky dobré ráno."
"O čem jste mluvili?"
"Ále, jen že tady Kankurou je loutkař a bavili jsme se o různých druzích jedu."

Když jsme dojedli a po zaplacení odešli, chtěli jsme už rychle zmizet. Náhodou jsme procházeli okolo mého bývalého krámu se zbraněmi. Výloha byla pořád s tou dírou, jen vnitřek byl prázdný. Zachvátila mě vlna vzpomínek. Nakonec mě musel Matari odtáhnout.
Ještě chvíli jsme šli, pak kolem nás ale prošel nějaký kluk.
„A-Adrio?“ nevěřícně se zeptal.
„Asi jste si jí s někým spletl…“ odpověděl mu pohotově Matari, trochu jiným hlasem.
„Matari? Kde se tady berete?!“ pokračoval ten kluk.

Ráno jsme časně vstali a ještě chvilku potichu debatovali o našem plánu, Itachi byl v plánování fakt dobrý. Asi za hodinu nám donesli snídani, jako obvykle, malá miska rýže. Po snídani, jsme šli na společný velký dvůr. Všichni nás tam hlídali. Já jsem si sedla na lavici a čekala, až se vrátíme dovnitř. Když se přede mnou nečekaně objevil nějákej vězeň:
"Čau kotě, jak je?"
"Pro tebe Slečna a ne žádné kotě a navíc, co tě to zajímá!"
"No já jen, jestli bys mě nechtěla nějak obšťastnit."

Konečně jsme v cíli

Večer jsme se utábořili a hned jsme zapálily oheň, protože noc byla neobvykle studená. Chtě nechtě jsem se šla ohřát do Sasukeho náruče. Když viděl jak k němu jdu zasmál se a hned odkryl deku, abych si k němu mohla vlézt a poté ji přes ze mě přehodil. Spokojená, že je mi teplo jsem se usmála.

Niky sledovala Anamo veľmi pozorne.
„O akej úlohe to rozprávaš?“
„Gaara ma zavolal do Tsunadinej pracovne, kde mi porozprávali o útoku a o kancelárových aktivitách. Povedali mi, aby som ti pomáhala pri jeho špehovaní.“
„To je od teba pekné, ale ja pomoc nepotrebujem. Ja ho zabijem aj sama.“

Můj odpočinek vypadal tak, že jsem Hidanovi prala a zašívala šatstvo a vařila večeři. Hnus. Nicméně postupně se vraceli všichni členové a jediný, kteří chyběli, byl Itachi a Kisame. Začínala jsem mít obavy z toho "Vyjmutí démona" a proto jsem si šla sehnat informace:

"Ahoj Hidane."
"Čau."
"Víš, já jen chci se zeptat, jak vlastně probíhá to vyjmutí démona?"

AKATSUKI
ÚVOD

Rok 1995 až 2000 - štvrtá svetová vojna ninjov. Zem Ohňa (dedina Konohagakure no Sato) je taktiež vo vojne z okolitými dedinami. Pri vojnách umrelo veľa statočných ninjov. Medzi tými statočnými ktorý zomreli boli aj Tsunade, Rock Lee alebo aj Shino Aburame...

---------------------------
Tak toto bol úvod aby som vás zasvätil do nových vecí čo sa udiali.
---------------------------

Vzbudil mě chrastivý zvuk, který připomínal odemykání zámku. Byl to Naruto, je teprve sedm hodin a on už ruší. To je teda úroveň.
"Čau Kineko, vychrněná? Dnes je perný den, máme hned tři pařby. Jedna začíná za hodinu- Narozeniny Tenten, pak kolem třetí máme párty v sídle Hokageho a kolem osmé pařba u Nejiho."
"No to je hezký, ale mě to brutálně nezajímá!"
"Fakt? No je pravda, že bys tam jít nemusela, vzhledem k tomu incidentu, víš, co radši tě tu zamknu."
"A co takhle pustit mě do koupelny!"
"Ježiš, tak pojď."
"..."

Jejich útoky byly fakt silné. A navíc, to nebylo fér!

Po pár měsících klidu k nám pořád přibývali noví členové. Poslední byla pětičlenná rodina upírů, kterým byla přednější pokrevní linie před vlastním domovem. Měli velké problémy žít s vlkodlaky a podobnými, ale nakonec to překousli a normálně se zařadili do kolektivu.
Organizace sčítala už více jak třicet členů.
Jednoho krásného dne na nás, ale zaútočila potulná organizace upírů a bylo jim jedno, jestli zabíjí vlkodlaky a spol. nebo členy svého vlastního druhu…
Stalo se to brzy ráno…

„Půjdu už spát,‘‘ řekla Hinata, když končil film. Sasuke ji nevěnoval žádnou pozornost, jen se stále díval z okna. Film, který si pouštěla byla nějaká dojemná romantika. Pro něj nic moc, tak si musel najít jinou zábavu.
Hinata zhasla televizi, prázdnou misko položila na stůl a vydala se do řše snů. Jakmile se zvedla, Sasuke ji byl v patách.
„Počkat,‘‘ hbitě se otočila a přiložila mu ruku na hruď, aby ho zastavila.

Pilně jsme trénovala každý den po misích celých deset let. Ano teď mi je osmnáct. Mé schopnosti ovládám perfektně, a když se proměním, už to není malé dráčátko, ale ohromná saň chrlící oheň, ovšem k čemu mi to je, když je nikdo neviděl? Ani mí společníci v týmu o tom neví. Sice mám ty oči, že?

Nový tým sestaven

Týden se vlekl jako nic, ale Sasuke byl pořád se mnou a byl na mě tak milí, že jsem si myslela, že je snad nemocný.
„Nechceš se jít nikam projít?“ Zeptal se mě, když jsme společně leželi v posteli a já si hrála s jeho rukou.
„Ale víš, že jo.“ Odpověděla jsem a poté se na něj usmála. Oblékli jsme se a poté jsme vyšli ven. Sasuke mě chytil za ruku a jen tak jsme se procházeli po školním pozemku a povídali jsme si o všem možném.

Když jsem doletěla k Hidanovi, tak jsem viděla přesně to, co jsem si myslela. Hidan běhal za tím hňupem a oháněl se po něm kosou a on zběsile uhýbal, já jsem mezitím opatrně klesla k zemi a proměnila se zpět a ty děcka hodila na zem a zvolala:
"Hej Hidane, jak jsi na tom?"
"Dobře, ale chybí mi jeho krev!"
"Ježiš, ty taky nejsi schopný něco udělat normálně a tradičně, že?"
"A co ty? To mi neříkej, že si je zabila tak rychle."