Fantasy
Vyplivla jsem krev, náraz byl tak silný, že mi polámal všechna žebra a nejspíš propíchl plíci, začalo se mi špatně dýchat. Všichni se kolem mě seběhli, Bratr ležel o po dál, náraz ho pěkně odmrštil, nečekal to. Pomalu se začal zvedat, jeho oči už nezářily, už zněj nesálala ta temná zlá magie, dokonce se i zmenšil. Vykašlala jsem krev. Bratr ke mně pomalým kulhavým krokem kráčel. Všichni kousek ustoupili, přišel až ke mně a zadíval se mi hluboko do očí, cítila jsem v nich smutek, něco na mě káplo.
Šla jsem po ulici a měla pořád taková zvláštní pocit. Někdo jde za mnou. Neohlédla jsem se ale zrychlila krok. Kroky se taky zrychlily. Sakra. Dala jsem se do běhu. Kroky se ozývaly blíž a blíž. Už jsem nemohla, lapala jsem po dechu a píchalo mě v boku. Ale věděl jsem že přestat utíkat by byl můj konec. A pak jsem zakopla. Kroky se zastavily. Cítila jsem, že je někdo za mnou. Nechtěl ajsem útočit, nejdřív jsem tu osobu chtěla prohlédnout. A ležet k ní zády nebyl ten nejlepší způsob. Otočila jsem se. Ten člověk se zasmál-zlým, krutým smíchem.
"Ne, nech mě! Pusť mě sakra!
Kapitola 4
Chvíli jen koukal na zeď a vůbec netušil jak na to má reagovat. Vítr zvedl na síle, jako kdyby věděl, jak se teď Naruto cítí. Poté co si Naruto přebral informace v hlavě, rychle vyrazil ke dveřím. Otevřel je, vyšel ven, ale bylo už pozdě. Jiraiya byl už někde jinde. Stál tam s pocitem zklamání.
Kam šel?? Proč odešel tak náhle?? Říkal si pro sebe.
Itachi se pomalu blížil k sídlu. Slunce zapadalo a sníh, který byl všude napadaný pomalu tál. Slunce krásně hřálo. Z rampouchů rostoucích na větvích kapala voda. Dlouho tomu tak nebylo. Itachiho ofoukl chladný vítr. Teplo, které bylo, je pryč. Nastala chladná noc.
Po dvou týdnech šéfování mi to už trochu začalo jít. Vlastně to nebylo tak těžké. Jídla kolem bylo, vodu jsme čerpali z nedaleké studně. Asi za další tři měsíce jsem si vzpomněla na slib, co jsem dala Yondaimemu: Připravte se na brzkou ofenzívu Konohy.
Tu vesnici a její obyvatele jsem nesnášela… Sebrali mi rodinu, chtěli mě zabít a pohrdali mnou. Chtěla jsem jí zničit za jakoukoli cenu, proto jsem dalšího dne všechny svolala. Vyskočila jsem na jeden ze sedmi kvádrových kamenů a nechala je, aby se mi poklonili.
Rozhodnutí
" Stejně si, ale myslím, že jsme měli jít s Narutem" Sakura si sedla na pařez a vzdorovitě nafoukla tváře.
" A ještě k tomu jít zpátky do Konohy. Nebyla takhle náhodou naše mise najít a přivést Naruta zpátky?"
Hledání svého místa
Ubytoval ji ve svém bytě. Stála uprostřed místnosti a působila tam neuvěřitelně nepatřičně. Nevěděla, co má dělat. Prohlížela si stěny i nábytek včetně velké postele v rohu.
„Máš velký byt,“ podotkla, sice úplně zbytečně, ale alespoň něco ze sebe dostala.
„Líbí se ti?“ pokusil se na ní usmát. „Můžeš tu bydlet se mnou, pokud chceš nebo ti mohu sehnat tvůj vlastní.“
Uplynuly dva týdny od vyhlášení plesu, a kluci ještě stále nikoho nepozvaly. Celá parta zkroušeně seděla na střeše školy a v tichu si lámaly hlavy, koho pozvat. Jen Neji byl naprosto v klidu. On jediný už měl partnerku.
„Sakra Neji, ty máš takový štěstí!“ zanadával spíš pro sebe Sasuke a naštvaně se na něj zahleděl. Hyuuga se jen přihlouple usmál. Naruto si nešťastně povzdechl. Chtěl pozvat Sakuru, ale věděl, že ona by s ním nikdy nešla. Vždycky toužila jenom po Sasukem.
Nestačili udělat ani deset kroků a už je zastavil nějaký muž. Zřejmě strážce brány.
„Kdo jste,“ zeptal se.
„O-oni… její příbuzní znič-“ začala hned Jigoku.
„Sklapni, ty huso hloupá!“ okřikla jí ihned Naku. „Někdo zničil naší vesnici… a my nemáme kam jít,“ řekla muži.
Strážce kývl svému společníkovy nalevo od něj, obě přejel pohledem a ne moc přesvědčeně řekl: „Dobrá tedy, pojďte semnou, uvidíme, co se s vámi dá dělat,“
Obě kývly a rozešly se za ním.
když se najednou přede mnou opět objevila ta postava....
Ušklíbla jsem se:"Chceš po mě něco? Jestli ne, tak mě nech."
"A pokud ano?"
"Zabiju tě."
"To přežiju, protože první zabiju já tebe."
"Si věříš."
Postavila jsem se do bojové pozice a sundala kosu ze zad.
"Nějaký nový módní styl?"
"Však víš, myslím, že ta kosa mě docela vystihuje."
"Ach tak."
Čekala jsem, až zaútočí, ale ona zničeho nic zmizela. Prudce jsem se otočila a vyblokovala její útok.
"Jsi dobrá."
"Však jo, učili mě ti nejlepší."
Probudily mě zvláštní zvuky, takové chrčení či co. Zvedla jsem se z postele, rychle na sebe navlékla nějaký oblečení a vyběhla ven. Téměř okamžitě jsem zjistila, co ten zvuk dělá, byli to dva ehm….vlkoještěři?
Počasí bylo slunné, všude se to hemžilo životem. Ptáčci nám zpívali na cestu, překrásní motýlci kolem nás poletovali, prostě nádhera, jediný, kdo to kazil, byl bratr.
"Bratře, usměj se trochu, vždyť je tak krásně."
"Nech mě...." přidal do kroku.
"Co je sním?"
"Ou, Eleasi? No víš, on byl vždycky takový ehm... pesimistický, jen párkrát jsem zažila, že by se usmál nebo byl veselý."
"Aha, tak to je špatné."
"Je, taky mě to někdy pěkně štve, ale nedávám to najevo. Co Jednorožci a ostatní? Držíte se tak vzadu."
konečně zase spolu a usmíření
Když jsem se probudila byla jsem v nějakém pokoji. Byl skoro stejný jako ten ve, kterém byl Sasuke, když jsme ho sem přinesli jenom z rozdílem, že byl do modré barvy. Záclony byli barvy nočního nebe a to samé i povlečení. Koberce působili jako studánka, jejíž hladina je klidná a vyrovnaná.
Když jsem si doprohlížela pokoj, vstala jsem z postele a šla se podívat na chodbu.
Seděla jsem v té zasedačce snad půl dne, přemýšlela jsem. Mou pozornost upoutal až velký hluk v obýváku. Hbitě jsem se zvedla ze židle a šla do oné místnosti, když jsem otevřela těžké dveře, málem jsem schytala ránu od rukojeti Hidanovi kosy.
"Co to děláš!!!!!!!"
"Co bych dělal?! Ten ...,....,.....,.... zpochybňoval mého boha!!!"
"Ale to ještě není důvod k tomu, aby ses snažil udělat ze Zetsua salát!"
"Díky Šéfe."
"A ty toho už taky nech, si myslíš, že když jsi nějákej .....,....,.... drak, tak že seš něco víc?"
Tajemství za modrýma očima
,Ano, už jdou.“ řekla, pustila mě a postavila se přede mě. Křoví zašustilo a na naší louku přicházely další dvě osoby. Nevěděl jsem kdo to je, ale podle Hinatina i Maiyina bojového postoje jsem věděl, že ty dvě osoby nepřišly, aby nám pomohly.
Na okraji louky zapraskala větvička. Jen jedna, jediná. Rozhrnuly se větve a na louku vešla Karin a hned za ní Ino. Karin zalapala po dechu hned co mě uviděla.
,,Takže se to stalo..." zašeptala. Ino si mě podmračeně prohlížela.
,,Co budeme teď dělat? " zeptala se Hinata.
Krvaví pomaly postupovali k hlavnému vchodu do Piesočnej. Prešli cez ňu, kde ich čakala skupina strážnych ninjov. Strážny si pozorne premeriavali mužov v maskách.
„Prepáčte strážny.“ Strážny pozerali na kancelára, o ktorom vedeli, že je vo vedúcej politike. Hlboko sa mu poklonili.
Yoru byla zvědavá, velmi zvědavá. Celá její bytost doslova dychtila po tom zjistit, kdo to tu před ní stojí. Strašlivě by chtěla věřit tomu, že nemá nic moc společného s tím neurvalcem, který ji unesl přímo z ulic rodné Konohy, ale ta podobnost byla do očí bijící. Rozhodla se proto raději napřed zjistit pár užitečných informací, které ji později možná pomohou v útěku.
„Kde to jsem?“ zeptala se zdánlivě neutrálním tónem.
Nebyla to normální svatba. Spíš jakýsi rituál, ale Tyrosi říkal, že to musí být. Takže teď jsem byla něco jako alpha žena.
Být manželkou vůdce vesnice byla pocta. Nejenom, že jsem se teď mohla plést do jeho věcí, ale i jsem si získala respekt ostatních.
Měla jsem ale i povinnosti. Musela, prostě MUSELA jsem mu porodit syna. Syna, aby jeho místo převzal. Po necelém roce se mi místo jeho manželky začalo zajídat. Nejenom, že jsem nesměla s ostatními bránit vesnici, ale už jsem se ani nesměla podílet na jejím vedení.
