Fantasy

„Tak proč jsi nás chtěl vidět?“ zeptal se brzo ráno Naruto Itachiho, a zívl.
„Musíme se domluvit, co dál.“ vysvětlil.
„Jak to myslíš?” zeptal se nechápavě Naruto.
„Tak za prvé, Hinato, vracíš se k ANBU nebo zůstáváš?” zeptal se Itachi na rovinu.
Hinata se usmála.
„Zůstávám!” řekla tak rozhodně, až se Naruto musel usmát.

„Hej, to boli moje tretie raňajky, dattebayo!“
„Kde sa, kruci, fláka Orochimaru?“
„Nevidel niekto môj kufor?“
„Tie autobusy neprídu... to je osud.“
„So silou mladosti tam prídeme!“
„Daj mi pokoj, nemám čas!“

Západ slunce je krásná věc. Stačí si jen tak tiše stoupnout pěkně někde na kopec anebo jen vyvýšené místečko a počkat si na ten okamžik. Právě ten okamžik s velkým O. Ten správný a jediný moment, kdy vidíte, jak se slunce přiblíží těsně k té hranici, která pro něho po překročení znamená ztrátu. Zmizí pak za obzorem a neobjeví se až do příštího dne, kdy přijde spolu s novým rozbřeskem. Když budete v období západu slunce potichu a pozorně se zaposloucháte, přísahám, že uslyšíte, jak se slunce rozpouští ve vodní hladině.

[b]Takže... jsem tu s mojí povídkou... je to něco extra, jak jsem slibovala... pracovala jsem na tom skoro měsíc... jelikož jsem měla slabé chvilky... původně tam měly být všechny žánry, ale pak jsem vynechala bojový, horor a poezii, protože bojový... to už tam trochu bylo, horor by se tam nehodil a poezii skládat neumím takže asi tak pak jsem sešla i z písniček jako doprovod, ptže by to trvalo věčnost než bych našla nějaké správné, které by se k tomu hodily, ale fotky tu jsou... z těch jsem nesešla...

Část čtrnáctá - Tady

Část patnáctá - Odpovědi

Hiro sáhl za záda pro svou katanu, ale Nami ho zadržela.
„Tohle je jeho souboj…“ řekla a upřeně sledovala Jadena.

Jaden stál nehybně v bojovém postoji s dvěmi jeho dýkami a sledoval Sasukeho.
Nami s Hirem stáli za Jadenem a trochu ustaraně se na něj dívali, ale věřili v něj, proto se ani nehnuli a obrátili svou pozornost na Kabuta a výhružně se na něj zamračili, aby se do toho nemíchal.
Kabuto se jen pobaveně pousmál a v klidu se opřel o zeď u dřevěných dveří, vedle kterých stál.

Tichá hrozba - 5.díl
Vím, že je to narychlo, ale já pak nemám čas, takže jsem sebou hodila, ikdyž nemám moc inspirace =D.

Tákže tento díl píše moje kámoška Zuzanka alias Hinata - sempai (dost známá autorka povídek na Konoze) a já se jdu vrhnout na další díl =).
Snad se vám tento díl bude líbit, protože mě se líbí moc .

"Umm! Už by jsem tam měli být!"pomyslela jsem si. Po očku jsem se otočila na Sousukeho. Povzdechla jsem si.

"Proč zrovna já?!"pomyslela jsem si utrápeně.

"Nad čím přemýšlíš?"ozvalo se za mnou. Trhla jsem sebou až jsem málem vrazila do kmenu stromu.

Zase mi nikdo nevěří, já se snad zblázním

A jsem tu s troječkou, doufám, že se budí líbit stejně jako ty předchozí. Pěkné čtení!

Štvrtá časť: Prebudenie

Kakashi spal dlho, predlho, aspoň jemu sa to tak zdalo, keď ho slnko zobudilo z náručia spánku. Chvíľu musel žmúriť, až dokiaľ si oči pozerajúce tak dlho do tmy neprivykli na svetlo. O chvíľu sa už rozhliadal po veľkej miestnosti, ktorá bola zároveň obývačkou, kuchyňou i spálňou. Všetko bolo z dreva: steny, strop, zariadenie i náradie. Pripomínalo mu to jeden z domčekov, na odpočívadlách, aké sa využívajú pri dlhších cestách.

Tretia časť: Návrat

Kakashi uvidel starca tak starého, že jeho vráskavá tvár mu pripomínala kôru storočného stromu, na ktorý v detstve rád liezol. Starec bol oblečený rovnako ako hokage. Farba starcových šiat bola šedá, rovnako ako jeho brada a vlasy. Jeho koža mala tiež šedastý nádych. Vyvolával dojem ducha, ktorý si na chvíľu odskočil z jedného z príbehov, ktoré Kakashimu rozprávala matka v mladosti. Miloval jej príbehy. Dokázala ich rozprávať tak nádherne, až veril, že sa skutočne stali.

Celé tělo bolí. Pomalu otevřel oči. Poznal Konohu. Budovy kolem byly spálené, z některých se ještě kouřilo. Pohledem sklouzl na svoje triko. Bylo surově roztrženo. A pod ním byl nějaký znak.
„Co se stalo?“ ptal se sebe a pohled mu padl na ležící tělo. V tom mu v hlavě zableskl oheň a modré světlo. Znovu pohlédl na ninju. Byl celý zahalen v černém, včetně prázdného pouzdra na katanu. Pár sekund na něj koukal, pak se rozhodl, že se na něj doma podívá. Dřepl si vedle něj zkusil ho zvednout, byl však příliš těžký.

„Takže Irezumi, povídáš…“ řeknu si polohlasně pro sebe.

Miluji tě...
"I já tebe..." zašeptala a věděla, že ji slyšel...
Opatrně a něžně vzala jeho tělo a vydala se zpět, odkud přišla.
Musí žít dál, slíbila mu to.
Věděla však že odteď bude její život jenom pouhou existencí beze smyslu...

Mladá žena seděla na louce a hleděla do dáli. Pozorovala západ slunce.
Byli spolu tak málo, jak jen je ten svět nespravedlivý...
Už to je pět měsíců co jsem našla Narutovo tělo, pomyslela si, a ten smutek se pořád neutišil... přestane to utrpení někdy?

Část třináctá - Tady

Část čtrnáctá - Prach budoucnosti

„Nesmíš,“ zaznělo tvrdým, mužským hlasem.

[i]Sen … Každý máme nějaká drobná přání. A kdo říká, že ne, musí lhát … Nebo neumí žít. Anebo, alespoň … Každou noc, když si lehne na svůj měkký polštář a zavře oči, něco se mu bude zdát … A tomu se říká pravý sen. Ten máme všichni, bez rozdílu. Jestli stojíme na špatné nebo dobré straně, za zavřenými víčky běží příběhy … Bláznivé, milostné, takové, které vůbec nechápeme … Sny jsou náladové.

Vítr si pohrával s jeho vlasy. Plášť, jehož spodní okraj byl lemovaný rudými plameny, mu splýval až ke kotníkům.
Pozoroval pomník, v němž byla vytesána jména pro něj známých i neznámých shinobi, ale především jména jeho přátel. Přátel, kteří položili životy za to, aby on mohl žít.

„Hrdinou není ten, kdo zvítězí. Je to ten, kdo se dokáže podívat smrti do tváře a položit život za to nejcenější – za přátelství.“ pomyslel si.

Vzhlédl nahoru na skálu, v níž byly vytesány hlavy Hokage. Pohlédl do své tváře.

Mám čas přemýšlet, konečně. Pozorně se rozhlédnu kolem sebe a snažím se vybavit si i sebemenší detail z toho, proč sem vlastně tady. Jenže ono to nějak nejde. Moje vlastní mysl se tomu z nějakého důvodu brání. Snažím se vzpomenout si, ale je to jako by mě mé vědomí chtělo samo chránit před něčím, co bych nemusela zvládnout. Zatím.

„Tak jak se cítíš?“ uslyším Sakuru.

Najednou se jí rozbušilo srdce. Cílila za sebou obrovské množství zlé chakry. Pomalu se otočila.
Škubla sebou. To, co viděla…to přece…nemůže to bejt…Naruto.

Naruto stál na čtyřech, nehty ryl do země, vrčel a máchal kolem sebe už třemi ocasy.

Sakura stála bez hnutí. Po tváři se jí začaly ronit slzy. Tohle je Naruto? Nechá se ovládat démonem, kvůli ní? Jen aby jí zachránil?
„Proč, Naruto?“ špitla Sakura. „Proč pro mě děláš tolik? To stačí. Naruto.“ Snažila se ho uklidnit.
„Tady už ale není Naruto.“ Ušklíbl se.

Sakura se přikrčila, aby se chránila před dalšími zbraněmi. Ale nic se nedělo. Zatím.

Bariéra kolem ní se najednou začala zmenšovat. Stěny se sunuly k sobě. Sakura se nemohla už ani postavit. Pořád se to zmenšovalo.

„Přestaň!“ ječel hystericky Naruto.

Bariéra se už zmenšila natolik, že se Sakura nemohla skoro pohnout. Snažila se tlačit na zdi pomocí své chakry, kterou (jak asi víte) umí skvěle používat.