Dobrodružství

Pečlivě si je prohlížela. Přece jen se mohla splést… ale když uviděla loutku na zádech jednoho, vějíř na zádech další osoby a tykev na zádech poslední osoby… poznala, že se stalo to, čeho se nejvíc bála. Minulost se vrátila. Jenže ona nebyla připravená ji čelit.
„Naoki-chan… doufal jsem, že tě tady potkám,“ pousmál se mladík s loutkou obvázanou obvazy na zádech. Na sobě měl dlouhý plášť, proto z něj šel vidět pouze obličej pomalovaný fialovou barvou.

Tak devátej díl lidí věříte mi, že to mít tolik dílu nemělo? :D

„Tak budeme na Naruta utočit, každý jak chceme, ano? On bude mít za úkol nás do jednoho porazit a to bez výjimky je to všem jasné?“
„Hai.“ Ozvalo se sborově na češ se všichni s palouku ztratili až na Naruta, který stál uprostřed a aktivoval svůj Nukagan.
Všichni byli skryti za stromy a čekali, co udělá. Naruto se jen narovnal a rozhlédl se všem se naskytl velmi zajímaví pohled, v Narutových blankytných očích se třpytila stříbrná spirála.

Dívka uháněla lesem, větvičky ji bičovali do tváří. Nevadilo ji to, uháněla dál stůj, co stůj. Déšť pomalu ustával, ona byla za tu cestu tak promočená, že náhlou změnu počasí ani nezpozorovala. Jediné, co ji zaujalo bylo to ticho, byla v lese, nějaké to zvíře tu muselo být. Na chvíli se zastavila a rozhlédla se kolem sebe. Ani známka po tom, že by les někdo obýval. V křoví se něco pohnula, Sakura vyndala kunai z pouzdra na noze.
Postavila se do bojové pozice a vyčkávala až ten doličný udělá první krok.

Kapitola 2) Další cíl: Gaara!

Můj tým je senzační. Děvče se jmenuje Yakumo, chlapci Toshi a Keiichiro. Po dvou měsících tvrdé práce, tréninků a lehčích misí se vypracovali na takový stupeň týmové spolupráce, že mě o rolničky obrali za pouhé tři hodiny, což je největší úspěch! Jsem na ně vážně hrdá, a oni mě mají dokonce i rádi! Pamatuji si jak mě viděli poprvé:

„Ahoj děcka, jsem vaše sensei, představíte se mi?“ usmála jsem se na ně, když jsme odešli z akademie na vzduch, abychom se lépe seznámili.

Shormita se po dlouhé hře prší zrovna vracel do svého pokoje. Přehazoval si v pařátech výhru, kostku od Poloboha Náhody a pískal si. Otevřel dveře do Jashinovy potemnělé kanceláře a chtel svého Pána pozdravit, když ztuhnul. Lord Jashin ležel na stolku a všechny ukazatele ukazovali nějaké nebezpečí.
„Lorde!“ vykřikl Shormita a Lord Jashin okamžitě zvedl hlavu a pár tahy vše dostal do pořádku.

Kapitola devatenáctá
Čtyřruký přítel
„KO JI?!“ zařval mi kluk do ucha a zděšen (asi svým vlastním hlasem) skočil pozadu do kouta. Pomalu jsem vztala z mokré podlahy.
„Klid...“ řekla jsem potichu. Nechápavě na mě koukal.
„Coe?!“ zeptal se jako trouba. Pomalu jsem se k němu přiblížila.
„Ty jsi Teruki? Teruki Sonaru?“ zeptala jsem se. Namáčkl se na zeď a odšoural se ode mě dál.
„ODKAŽ ZDÁŠ MOHE JÉNO?! A CO DE MĚ CEŠ?!“ křikl znovu ustrašeně a mrštil po mě kamenem. Hbytě jsem mu uhla.

Tma, šero a najednou slabé světlo.
„Co?“zašeptala slabě černovláska a posadila se. Seděla na nějakém gauči, zřejmě ještě pořád ve Vůdcově pracovně. Postupně se jí vracely vzpomínky. To jsem omdlela?!
„Šípková Růženka se nám konečně probudila, ozvalo se z křesla před ní. Za stolem seděl Vůdce. Teprve teď si ho pořádně prohlédla, pak jen zamrkala a pootevřela pusu.
„Nic neříkej, prosím tě,“poznamenal Vůdce a zvedl se. Pomalým krokem přešel až k mlčící dívce a sklonil se k ní.

S jedinou slzou a bolestí v srdci

Vrátil se zpátky až s prvním ranním svítáním. Došel ke dveřím a pomalu nahlédnul. Kakashi seděl u stolu a snídal. Vera právě vycházela z kuchyně s hrnkem plným horkého čaje a postavila ho před Kakashiho. Ten se na ní usmál a pohladil ji po ruce. Vrátila mu zářivý úsměv. Musel na chvíli zavřít před tím štěstím oči.
„Itachi, budeš tam stát nebo si dáš snídani s námi?“ probral ho Kakashiho hlas a on rychle otevřel oči.

Od té doby co upadl Sasuke do bezvědomí už uběhl den, stále ležel na tom samém místě, kde jsem ho položila. Teplota mu klesla, ale stále byl v bezvědomí. Měla jsem docela strach. Ne o jeho život, ale to co by se stalo, kdyby se už neprobudil. Orochimaru by mě asi zabil. To se ale naštěstí nestalo, protože Sasuke začal přicházet k sobě. Chvíli jen bezcílně hleděl do stropu, než se konečně podíval na mě.
„Co se stalo, proč jsem tady?‘‘ zeptal se mě a pomalu se posadil, ale já jsem ho zatlačila zpátky. Protestoval, ale byl moc slabý.

V korunách stromů se míhaly stíny. Proto se ani nebylo čemu divit, když tu a tam některé stíny připomínaly osoby. To jsem se pak neustále otáčela, hledajíc Naruta, Kakashiho, nebo Tsunade-sama.
Prázdno.
Jediné skutečné osoby byli Sasuke-kun, Tobi, Konan a Zetsu. To jsem to dopracovala. Mí přátelé ani neví, jestli existuji, a místo toho, abych jim dala vědět, se bratříčkuji s mezinárodně hledanými zločinci.
Paráda.

Den dvacátý druhý:
Teprve dnes jsem si uvědomil, jak moc je Kočka nepostradatelná. Nemám koho prudit a otravovat. Je mi jí skoro, cituji skoro líto.
K. m. s. j. š...

Den dvacátý třetí:
Už mě to přešlo.

Při cestě zpátky do Konohy Itemi narazila na párek podivných ninjů. Také mířili do její rodné vesnice a proto se je rozhodla nenápadně pozorovat. Šla pomalím krokem, aby je nepředehnala. Tohle tempo jí docela vyhovovalo, proto že stále ještě byla vysílená z trénování té podivné techniky.
Když se blížili k vesnici obě postavy začali zrychlovat. Itemi je bedlivě sledovala, ale šla stále stejným tempem jako před tím. Těsně před bránou zahnuli vpravo takže Itemi zmizeli z dohledu. Přidala, aby se jí úplně neztratili a mohla je ještě vystopovat.

Šla už hrozně dlouho a pomalu na ni začala dopadat únava.
„Já..... už nemůžu.... Potřebuji chvilku si odpočinout.... Jenom minutku....“ řekla Temari a opřela se o strom. Sevřela svoje víčka a sesunula se na zem. Vše kolem zmizelo a Temari padala dolů. Otevřela oči a uviděla tmu. Znovu je sevřela, jestli se jí to náhodou nezdá, ale pak už je nedokázala otevřít. Usnula.... NAVĚKY???

S trhnutím se probrala, ale nepoznávala to místo.
Povedlo se mi to...?
Ležela na chladné dřevěné podlaze. Všude byla tma, venku nejspíš pršelo. Ať už byla kdekoliv, byla hluboká noc. Očima sjela ze stropu ke dveřím. Byly pootevřené.
Přinutila se posadit. Když se rozhlédla tentokrát, připadalo jí to místo čím dál děsivější. Plné neznámého chladu.
Venku se ozval něčí křik. Postavila se a vyhlédla z okna ven.

Řekni proč?

„Blázne!! Děkuju, že jsi mě chytil, ale tohle,“ křikla na něho a svými lékařskými dovednostmi se nažila, o co nejlepší výkon. Hluboká rána se začala zacelovat a přestala téct krev.
Sakura se celou tu dobu na Itachiho ani nepodívala, až teď si všimla jeho výrazu. ZASE!? Už zase ten jeho arogantní výraz.
„Co!? Zase mi řekneš, že sem hloupá, nebo hůř,“ řekla mu ona s tou největší hořkostí, co v sobě mohla najít. Zase se k němu nahnula, zase ho musela obejmout, aby mu ovázala čistý obvaz.

„Jasně, to my taky. Hele, kde jsou holky?“ zněla Narutova první otázka. Je přirozené, že to Tsunade zarazilo, ale nehodlala upustit ze svého slibu, který dívkám dala.
„Ah, tohle…“ povzdechla si a pohled sklopila k dokumentům na stole.
„Co?“ nechápal Sai a pozorně si ji prohlížel.
„Víte, hoši, děvčata… ony…“
„Tak už to vyklop!“ neléhal Naruto a zvýšil až neslušně hlas. Nikdo ale nebyl schopný ho zarazit, protože to popravdě chtěli vědět taky.

Další den vstávali Neji s Hinatou brzo před rozbřeskem. Ihned po ranní hygieně a snídani zamířili podle příkazů Mizukageho rychlým krokem směr Mlžná akademie. Cestu už znali výborně, takže i když jim viditelnost snižovala mlha, netrvalo to dlouho a uviděli před sebou jednu z největších budov Kirigakure no Sato. Vešli dovnitř - oba plni očekávání. A první, koho uviděli, byl sám Mizukage.
„Dobrý den, Mizukage-sama.“ Pozdravili oba zároveň. Mizukage se na ně usmál.

„Jo tak... e... dáme si něco k jídlu ne?“ uculil se. Gaara si vůbec nebyl vědom, že něco jako úsměv má, ale Saya byla Saya a kvůli ní ho rád rozdával. Vytáhl z lednice přesnídávku, vyklopil jí do mističky, zabořil do ní umělou lžičku a postavil ji před Sayuri. Ta hned lžičku vyhodila a do kašičky se pořádně zavrtala ručičkama. Blaženě je strkala do pusinky a pořádně mlaskala. Gaara se pousmál a ona mu úsměv oplatila.

„Někam se chystáš, Hidane?“
Hidan sebou lehce trhl a otočil se k postavě na blízké střeše posledního domu vesnice. Hikari se na něj díval s přimhouřenýma očima.
„Co je ti po tom, Hikari? Chceš jít taky? Chuuniny neberu, překážejí.“
„ ... Byla za mnou Kagayame.“
„Oh? vybrečela se ti na klíně?“
„Proč jsi takový bezcitný ha*zl Hidane? Ta holka tě má opravdu ráda, už od akademie! A ty si teď navíc jen tak balíš věci a odcházíš! Jak myslíš, že si to vezme, co?“