NFFORPG - Konohagakure no Sato

Zoologická zahrada

Suzume Tachibana, Sen
Týmu 5
Radnice
Nomure očividně nepochopila, že zrzce dávno došlo, jak se věci mají, a stáleměla potřebu odpovědět. Suzume malinko zmateně zamrkala. „Ach, aha…“
Vrátili se zpět do pokoje s tygrem. Ještě před dveřmi se jouninka otočila na Nomure a usmála se na ni. „V tom pokoji je velkej tygr, tak se ho nelekni. A pro jistotu si drž Akimi-chan, aby nám ho nesežrala,“ zažertovala. „Je v pohodě a jmenuje se Sen. Určitě si ho oblíbíš.“
S tím otevřela dveře a ztuhla. „Co to…“ Naoko zmizela. Suzume se neuhlídala a naštvaně praštila do futer vedle sebe. Dřevo ránu nevydrželo a prasklo, stejně jako kus zdi za ním. „Já tu holku přetrhnu jako hada!“ Vzhledem k tomu, co právě udělala, bylo jasné, že by svou výhružku zvládla provést vlastnoručně.
Azu se pokoušela zeptat tygra, kde se její kolegyně nachází. Sen zavrtěl hlavou. „Omlouvám se, nemůžu. Ale pravděpodobně šla vaše nepřátele vyřídit sama.“
Suzume se konečně vydýchala a upřela pohled na Azu. Uvědomila si, že se pořád tváří vytočeně a že by dívku mohla vyděsit. Trochu výraz povolila a zavrtěla hlavou. „To nepřichází v úvahu. Půjdeme společně.“ Zarazila se. „Vlastně… Ty tu Azu zůstaň a hlídej tygra.“
…
Zoologická zahrada vypadala tak, jak by každý člověk předpokládal, že vypadá. S tím rozdílem, že jste zde nenaěli žádné návštěvníky. A kupodivu byla plná zvířat. Mezi výběhy se pohyboval nějaký postarší pán, nejspíše správce, a kontroloval potřeby svých mazlíčků.

Azrilelka Safí, tým 5, Akaigawa

Zoologická zahrada

Vyslechla si sensei, ale na náladě jí to moc nepřidalo. Chtěla jí oponovat, avšak stála mlčky ve svých myšlenkách. Stejnak mě tu nikdo nechce...A jsem k ničemu. Chci domů za kočkou, zavřít se a nikdy už nevylézt. A proč ne? Jediný komu asi budu chybět, bude sensei. Naoko to bude úplně šumák a ta nová mě stejnak nezná. Z chmurných myšlenek ji vytrhlo zaštěkání psa. Podívala se za ním, ale dál nic neřešila, radši se vydala dovnitř.
Vešla dovnitř a už měla otevřenou pusu, že něco řekne slečně Dokonalé, ale ona nikde. Pouze tygr tam zbyl.
"A zase špatně..." pípla. Došla pomaličku k tygrovi, před kterým si dřepla. Chvíli se na něj nepřítomně dívala, než promluvila.
"Asi mi nepovíš, kam zmizela." Zvedla se a otočila na sensei. Sklopila zrak, spojila ruce před sebou a omluvně se jí uklonila.
"Gomen, měla jsem tu zůstat. Můžu se za ní vydat?" Ani se nehnula a čekala na odpověď. V duchu doufala v kladnou. Chtěla ji najít a nejlépe sama.

Lesní závod

Shikamuro Nara
Sensei tymu 3
V lese

Dívky se střetli díky stopovacím schopnostem Momo celkem rychle. Maruki použila klon, který ale neměl žádný účinek a Momo ji tak snadno odhalila a zaútočila na ni. Zato Juuna tam stála a vypadala, že netuší, co si počít. Shikamuro, nahoře v korunách se pousmál a složil pečeť.
"Hra začíná."
Pravil tiše a sledoval celou situaci s dobrým odstupem, aby měl přehled. Najednou se však podíval stranou a jednou rukou si přitiskl sluchátko a zatvářil se rozpačitě.
"A..ale né miláčku..jen jsem si povídal sám pro sebe. Zavolám ti až budem u cíle."
Zakroutil hlavou a mírné si povzdechl.
...
Za Juunou zachrastilo křoví, něco z něho rychle vyskočilo a než stihla mladá kunoichi jakkoliv zareagovat, povalil ji někdo na zem a jednou rukou ji někdo zacpal ústa, aby nemohla křičet. Ten někdo byla Naruki, která měla chladný pohled, jako by chtěla pro výhru udělat všechmo.

Asai Hachigoro
Tým 6

Když Shin opustil cvičiště a Asai už se chystal také odejít, uslyšel lehounké zacinkání. Otočil se vzad a pohlédl na svého studenta.
"Co chceš, Asajake?" zeptal se klidným hlasem. Nedoufal, že by se k nim chtěl chlapec pět přidat. Spíš očekával, že se mu naposledy pokusí dát najevo, jak moc ho ignoruje. Nechtěl však předem nic špatné odhadnout, a proto si dal jen ruce v bok a čekal, až se Asajake vymáčkne. Pokud by viděl, že se k tomu nechystá, odešel by. Pokud však teď chlapec neodhalí, že je ve skutečnosti vlastně někdo úplné jiný s úplně jinou povahou, nejspíš by se celkem nic nezměnilo, i kdyby se Asajake rozhodl pokračovat s Shinem v tréninku. Asaiova povaha totiž nebyla s tou jeho moc slučitelná. Asajake byl tvrdohlavý a odmítal se podřídit a Asai si pro změnu hrál s lidmi okolo sebe a to, že sebou teď jeden student tak urputně manipulovat odmítal mu jeho zábavu malinko komplikovalo. To už se však moc nořil do myšlenek. Probral se proto a znovu pohlédl na chlapce. Co asi chce?

INFO

Pro Shou: Můžeš dělat v podstatě co chceš klidně jdi domů ale můžeš se i vrátit zpátky na cvičiště je to fuk prostě máš volno
Pro oba: Budem pokračovat ve stejným pořadí tzn. Shou->Tobi->já

Yuki Minoshi
Tým 19

Dívka se posadila tak, jak jí bylo doporučeno a s napětím očekávala, co jim jejich sensei hodlal sdělit. Připadalo jí zbytečné dělat okolo takovou dramatickou atmosféru. Byla si jistá, že je psychicky dostatečně odolná a že ji nic nemůže rozhodit.
Její výraz se změnil hned, jak se novinu dozvěděla. Teď vypadala zděšeně a zranitelně. "H-hokage?" hlesla. Pohled se jí třásl. Jakmile dorazila i Okami podívala se na ni, jako by čekala, že jí zprávu potvrdí. Její výraz mluvil jasně. Taiko jim nelhal. Zhluboka se nadechla a vydechla. Ústa přitom nechala pootevřená. Spodní čelit měla lehce posunutou doprava. Těžko říct, kam hleděla. Moc dobře věděla, co v takových chvílích říkat. Vůbec nic. V takovýchto chvílích je nejlepší mlčet. Zůstala proto sedět v tichu. Po několika minutách znovu pohlédla nejdříve na Taika a potom i na Okami a přikývla. jako by říkala 'Rozumím, posuneme se.'

Junna Sasaki
Tým 3
Západní cvičiště
Junna překvapeně stočila oči na Momo. Tu bláznivou dívku na pár vteřin vyměnila klidná a tichá hnědovláska, která jí poděkovala. Brýlatá dívenka zamrkala. ‚Co se jí asi muselo stát?‘ zeptala se sama sebe a rozpačitě se usmála. Její tváře malinko zčervenaly. „Slíbila jsem si, že nikdo z nás nepůjde zpátky na akademii,“ pípla. Cítila něco zvláštního. Že by skutečnou přízeň ze strany Momo? Takovou, jako cítila z Ayano…
Bláznivá Inuzuka se vzápětí vrátila. Junna trochu rozpačitě kývla. „Eh… Nějak tak, Momo-san.“
Náhle ze křoví vyletěly zbraně a dívka se zastavila. Splašeně pozorovala hnědovlasou kunoichi, jak skrze ní proletěli kunaie a ona zahučela do křoví. ‚Jen bunshin!‘ napadlo Junnu v duchu a obezřetně se rozhlédla očima. Hlavou nepohnula. Snažila se vypadat, že si myslí, že v křoví se nachází opravdová Naruki. ‚Mysli, Junno, mysli!‘

Sarutobi Asayake
Tým 6
Asayake ležel dál a nejevil zájem o probíhající situaci a když se Shin loučil, jen zvedl ruku na rozloučenou, ovšem pokud šlo o Asaie... Když se chystal odejít, ozvalo se mu vedle ucha tiché kovové zvonění, asi jako když někdo nakloní zvoneček a nechá srdce jemně klouzat po okrajích zvonku.
Na tom gestu bylo nepřátelského a rozhodně nešlo o něco, co by člověk na Chibiho úrovni, přehlédl. Ať už šlo o cokoliv, Asayake měl v plánu s Asaiem mluvit a z nějakého důvodu, který znal jen on sám, nechtěl, aby byl Shin přítomen onomu rozhovoru.

Momo Inuzuka
Tým 3
Lov na Naruki
"Dobrá tedy, pojďme do toho!" Zvolala slavnostně Momo a vyrazila velkými kroky směrem z vesnice. Samozřejmě se neohlížela a prostě počítala s tím, že jí Junna bude následovat.
"Víš, chtěla jsem ti poděkovat za to předtím. Moc lidí by to v takovéhle situací neudělalo, ale ty ano. Hodně to pro mě znamená." Řekla tiše. Nikdy to moc neuměla se slovy, takže spíš doufala, že to bude jednou Junně moc nějak vynahradit.
Pomalu mířily prašnou cestou, když v tom Mihi cosi zvětřil.
"Tak jo, odteď jsem pro vás generál Momot. Naruki si myslí, že nás má. Nenapadlo jí ale, že si myslíme, že si myslí, že nás má. Zaujmeme tedy formaci želva!" Zvolala, když v tom na ní vyletěli z křoví kunaie a shurikeny.
"Očekávaný nečekaný útok. Na to jsem však připravená!" Řekla si pro sebe, když složila pár pečetí. Nejdříve její tělo začalo nabírat zvířecí podobu, poté se roztočila a rotujíc vyletěla do křoví, odkud zbraně vyletěly.

Takuya Riko
Tým 11
Les kolem Konohy, místo setkání týmu 11 u poraženého stromu
Kumarův hlas zahřměl jako hrom z nebes a chlapcovi rozlícené pochybnosti a námitky tak definitivně pohřbil.
Takuya zmlkl a během nastalého ticha na svého senseie ještě chvilku třeštil třesoucí se zrak, dokud se hořce neodvrátil.
„Tsch...!“ sykl černovlásek skrz zatnuté zuby s pohledem upřeným stranou do země.
Nechápal to. Jak mohl někdo jako Daichi umřít TAKHLE!? Myslel, že muži jako on umírají... jinak. Smrtí, při níž se zatajuje dech ohromením, ne hořkostí.
Chlapec semkl rty a zatnul pěsti. Kumaru měl pravdu. Museli se posunout dál. Konec konců, takový měl přece Takuya cíl. Dostat se dál než kdokoliv před ním. Překonat všechny kage, a to zahrnovalo i Daichiho. Stát se všemi uznávanou legendou!
Černovlásek zvedl pohled zpátky k muži a v očích mu opět plápolal známý plamínek odhodlání.
„Hmm... Já jednoho čokla sundal svym Goukakyuu no Jutsu! Druhej mě uhnul... Ale jinak by byl taky tuhej!“ založil si Takuya ruce na prsou a prohlásil nejprve hrdě, načež musel s nespokojeným našpulením rtů přiznat menší neúspěch.
Mladíkovi útoky byly většinou bohužel dost přímočaré. Silné, ale přímočaré. To byla jeho slabina. On sám by si ale nikdy nic takového nepřipustil a nejspíš sám od sebe ani neuvědomil.

Ren Kurogami
Prostranství za skleníkem, za stromem
Ren hleděl zpoza stromu opatrně do kouře, dávaje si pozor, aby se neprozradil, a byl zvědavý, co jim ustupující kouř odhalí. Chvilku to vypadalo, že Lei jejich senseie nechtěně popravila, ale ukázalo se, že to byla jen volavka, a to ne jen tak ledajaká, což bylo Renovi jasné hned, jak z druhé strany paloučku zaznělo Shuichiho „Kai!“
Že by se hnědovláskova vyčkávací strategie konečně vyplatila?
Těsně před tím, než jeho hru na shamisen krátce přerušila exploze, zaznělo paloučkem ještě pár posledních tónů, a to bohatě stačilo.
K Shuichimu do koruny stromu totiž vzápětí zespoda přiletěla dvojice podivných předmětů. Tedy, na obou věcech nebylo de facto nic divného, jen by jeden asi nečekal, že něco takového spatří právě v této situaci. Byla to krabička na bentou a bílá láhev s korkovým špuntem a s kanji znakem pro saké. A prakticky v tu samou chvíli, kdy obě věci k Shuichimu doletěly, krabička na jídlo explodovala silou dvou výbušných lístků.
Exploze roztrhla bílou láhev na saké a z té se do všech stran rozprskl nikoliv průzračný alkohol, nýbrž černá, mazlavá tekutina, kterou výbuch okamžitě vznítil. Byl to olej.
Toto proměnilo korunu nebohého stromu z listnaté na ohnivou a chudák strom se během mžiku změnil v jednu velkou zápalku, jejíž rudá záře se odrážela v oku hnědovláska, brnkajícího si mírumilovně na svůj nástroj a krčícího se na druhé straně plácku za stromem, zpoza kterého to celé po očku sledoval. Řada přišla na něho a on se jí chopil. Tedy, ne tak docela.
Po obvodu plácku, směrem od hořícího stromu ke stromu, za kterým se Ren schovával, to hned po explozi tu a tam zašustilo v křoví, blíž a blíž k Renovi. Hnědovlásek si toho samozřejmě všiml a s pochopením ve tváři se pousmál.
„Ah, gomen ne, Kitsune-san.“

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Kasumi Hyuuga (Tým 1)

Vykračovala s ostatními a nic neříkala, Homura vypadal, že má trochu lepší náladu, tak mu ji nechtěla hned kazit další drzou poznámkou. Popravdě si ale nebyla jistá, jestli to nakonec bude jen obyčejná diplomatická mise, měla zvláštní neblahý pocit, nebo se možná jen špatně vyspala, těžko říct.
"Tenshi, takže co vlastně umíš za techniky?" Zeptala se, aby v tom měla trochu jasno, pořád se jí nechtělo věřit, že holku co zrovna vylezla z akademie a nemá s nimi za sebou ani jeden společný trénink posílají na misi, kde jeden nikdy neví, co se může stát. Nebyla si jistá, jestli si o ní má myslet, že je až tak dobrá, nebo prostě je na tom Konoha až tak špatně.

Shin Sarutobi (Tým 6)

"Hai sensei," přitakal a s pokýváním, že to pochopil si sebral své věci. "Zatím Asajake," mávl na něj, protože on nevypadal, že se míní zvednout a zamířil domů. Dnešek byl pro něj opravdu podivným dnem, i když mu nový sensei nevadil, nějak mu to bylo jedno, ale tým momentálně nevypadal, že bude fungovat, protože jeho kolegovi to zjevně jedno nebylo.
Zatím situaci neřešil, ale celkem ho zajímalo, co je to něco do čeho se má teď pustit, začít víc makat mu problém rozhodně nedělalo, chtěl se toho naučit co nejvíc a co nejdříve.

- povídky, fanart, cosplay

Někdy prostě stačí věřit...
___________________________________________________________________________

Onigiri Ueda
Tým 11
U stromu
Onigiri trhla hlavou k Takuyovi. Takhle rozrušeného ho snad nikdy neviděla. Chlapec začal na Kumara hulákat a jejich sensei mu oplatil daleko větší měrou, div neodlétlo všechno ptactvo v okolí. Dívka sebou splašeně trhla a o krok ustoupila.
Muž jim vysvětlil, co se ve skutečnosti stalo, a dívka zabodla pohled do země. ‚Takže takový člověk byl?‘ prohodila sama k sobě. Chtěla se zeptat, kdo je novým hokagem a jestli splňuje ony předpoklady, které Kumaru vyjmenoval, ale zarazila se. Jounin téma uzavřel a vrátil se k předchozímu. Rychle zalovila v paměti. Stále byla ještě malinko mimo.
„Když jsme se rozdělili, skončili jsme v nějaké divné místnosti, kde na nás zaútočili ti velcí psi, které jste viděl. Nic víc… Moc jsme toho nestihli, než jste přišel, ale za tu chvilku… Medvídek-san mi vlezl na záda a navigoval mě po tmě, takže jsem mohla toho psa, co na mě vyskočil, seknout, jenže pak na mě spadnul a já ho ze sebe nemohla zvednout. Mám málo síly… To je můj největší nedostatek… A také… Neumím se rychle rozhodovat.“

Kumaru (tým 11)
"O TAKOVÝCH VĚCECH SE NEVTIPKUJE!" Zařval Kumaru na Takuyu, který prostě nemohl uvěřit, že Daichi padl.
Nastala dobrá minuta ticha, než se Kumaru opět ujal slova.
"Neberte to tak, že jsme byli napadeni. To Daichi byl agresorem a zaútočil sebevražedným útokem na území Kirigakure no Sato....na Hokageho pěkně stupidní smrt. Naši Hokage, nevím jestli to bylo v módě nebo co, ale vždy umírali pro svoji vesnici a své blízké. On nejspíš zemřel sám pro sebe. Ať tak či onak, Daichi byl Hokage hodící se do jiných časů, teď potřebujeme, aby vesnici vedl někdo s jiným uvažováním a prioritami."
Domluvil tiše a zvedl se z kmenu, na kterém seděl.
"Ztrácíme tu čas, měli bychom trénovat, nebo nám nějaký ninja z Kiri nebo Suny podřízne krk."

Ensui Taiko
Tým 19
"Proč Odoroki vyvádí, to sám nevím a prozatím to tedy raději necháme na Okami, aby to s ní vyřešila." začal Taiko zvolna klidným a z nějakého důvodu těžkým hlasem.
"Je tu však jedna věc, kterou bych si s vámi měl vyjasnit a ta věc je vlastně důvod, proč váš, nyní již bývalý, sensei tak nenadále odešel a zanechal vás tu s námi, dvěma naprosto neznámými lidmi. A raději se vážně posaď Yuki." Taiko mluvil a čím více toho řekl, tím zjevnější bylo, že ve skutečnosti nechce říct to, co se říci chystal. Z nějakého, pro dvojici geninů neznámého, důvodu to Taikovi působil obrovské potíže a kupodivu i nepříliš dobře skrývanou bolest.
"Připraveni? Fajn, takže... zatímco jste byli pryč, událo se poměrně hodně věcí a... Hokage je mrtvý." Poslední slova ze sebe Taiko dostal jen s velkým sebezapřením, ale jakmile je vyslovil, cítil trochu úlevy. Bylo to za ním, řekl to a mohl ty bolestivé myšlenky zase na chvíly odsunout jinam.
"Tobi musel odejít, protože jsou jeho unikátní schopnosti potřeba jinde a někdo usoudil, že já a Okami jsme nejlepší kandidáti na rychlé ukončení téhle mise a co možná nejrychlejší návrat do vesnice." S těmito slovy Taiko na chvilku zmlknul a dal čas Yuki a Hiroshimu k tomu, aby si srovnaly myšlenky a během tohoto času se stihla vrátit i Okami, která beze slova jen zavrtěla hlavou v záporném gestu a posadila se vážně vedle Taika.

Takuya Riko
Tým 11
Les kolem Konohy, místo setkání týmu 11 u poraženého stromu
„Ittetetete! To bolí, Onigiri-chan! Urveš mi uchó!“ zaúpěl Takuya, když mu dívka za jeho neurvalost vyčinila.
Poté, co ho Onigiri konečně pustila, po ní vrhl černovlásek mírně dotčený pohled a mnul si bolavé ucho. Kumaru se mezitím usadil na kmen padlého stromu a ujal se znovu řeči, aby jim osvětlil, co měl na mysli on. A tím byla smrt hokageho. Daichiho smrt.
Když to Takuya slyšel, strnul.
„Oi, nedělejte si srandu, Kuma-jiji!“ spustil ruku z ucha, zatnul ji v pěst a přistoupil ke Kumarovi naštvaně o krok blíž.
Daichiho že zabili!? To přece nemohl Kumaru myslet vážně! Navíc o tom mluvil tak ledabyle, jak kdyby o nic nešlo!
„Daichi-sama byl supr silnej! Neni možný aby ho ňáky ninjové z Kiri jen tak zabili!“ zvyšoval černovlásek rozhořčeně hlas a propaloval svého senseie pohledem.
Právě teď ho Sousukeho trénink na medika, zjišťování jejich slabin nebo pronásledování Doktora vůbec nezajímalo. Mluvilo se tu o smrti někoho, koho znal a uznával. Někoho silného, koho hodlal jednoho dne překonat. Někoho, koho si vážil a měl ho i relativně rád. To přece nemohl jen tak odmávnout a bavit se dál o něčem jiném!

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Minamino Schuichi
Tým 27 - sensei
U skleníku

Pod tvrdým náporem dívčina útoku se dým rozplynul jako nic. V hustém kouři byl vidět obrys klečící postavy, do které byly zaraženy bambusové tyče. S tím jak dým díky vetráku jménem Lei řídnul, dostávala postava jasnějších obrysů. Nakonec se ukazálo, že to je jen slaměný panák s růží ve vlasech a třemi výbušnými lístky na zádech.
A zrovna v té chvíli se odněkud z koruny nejbližšího stromu ozvalo. "Kai!" To mělo za následek, že se lístky pojaly provést svou primární funkci, kteroužto byl výbuch.

Sám Schuichi ze svého úkrytu pozoroval celou situaci. Chtě nechtě je musel brát vážně. Jak Leiinu přímočarost, tak Renovo vychytralé hraní. Chtěl jim dát šanci, ale ne zas vše zadarmo. Z koruny stromu vyskočil do úctyhodné výšky a vykřikl. "Kuchyose: Fuyoka no Makai Shokubutsu" V té chvíli roztáhl ruce a na zádech měl dva obrovské okvětní lístky, které vypadaly jak motýlí křídla. Na okamžik zastínil Slunce a plachtil ke střeše svého skleníku.

Naruki Hyuuga
Tým 3
Les
Dívka byla schovaná a čekala až její soupeřky se přiblíží.Cítím, že se asi blíží mám takový pocit.pomyslela si Naruki"Byakugan!"špitla si tiše až neslyšitelně jen pro sebe.Začala prohlížet okolí zda už neuvidí dívky co vyrazili téměř po ní.Chvilku tak bádá až je uvidí.Už jsou blízko.proběhlo bělovlasé dívce hlavou"Bushin no jutsu"udělala jeden klon základní techniky co se učili na akademii a přichystala si do ruky kunaie společně se shurikenama.Klon zůstal na místě a ona šla opodál.Když už dívky byli na dosah klon tedy zaútočil shurikenama a kunaiema co už měla připravené,přičemž tam byli i vlákna na spoutání mířené na Momo.Podle Naruki by byla větším soupeřem.
Naruki dále vyčkávala schovaná a nechala to zatím na klonu,ale né na dlouho aby jí to moc nevyčerpalo.

Zoologická zahrada

Naoko se za Azu ani neohlédla. Pohledem stále propalovala tygra a čekala na jeho odpověď. Popravdě, Naoko ani nečekala, že by Azrielka opravdu odešla, ale takhle jí dávala jedninou příležitost, jak celý problém vyřešit rychle, bez zbytečného zdržování. To, že se Naoko cítila, jako by spolkla pixlu plnou hřebíků, bylo již na denním pořádku. Azu byla podle Naoko zbabělá, ale tím, jak se k ní chovala, jí moc odvahy nedodávala. Věděla to, ale nemohla si nechat celou misi zničit nějakým amatérem, co se bojí vlastního stínu. Tygr náhle utrousil poznámku k Naoko. Ten tygr přesně chápal, co dělá.
"Je to pro její dobro."
Pravila Naoko k tygrovy ležérně a složila základní pečeť.
"Sbohem."
Pravila tiše a rozplynula se v hustý dým, který se rychle vytrácel. Když zmizel úplně, maskovaná tam již nestála.
...
Naoko musela pospíchat, aby měla před Suzume velký náskok, než zjistí, na co se chystá. Tahle mise zatím byla absolutní propadák. Dotyčný již musel mít informace o tom, že tam jsou ninjové z Konohakagure a oni stále zůstávali na jednom místně, aby měl dotyčný čas pláchnout.
'Ještě uvidíme. Ještě uvidíme. Ty budeš litovat, že ses mi někdy rozhodl dělat bordel v mojem rajónu.'
Dívka zatnula pěsti a obratně zdolávala střechu za střechou, míříc k jedinému cíli, k Zoologické zahradě.

Shinya Kumichi
tým 2
Shinya seděla s nečitelným výrazem, ale kdyby se jí někdo podíval na její upřímné vnitřní "já", viděl by její pravou tvář, která byla plná chladného rozčilení a rozhořčení...takový pohled na svět si sám člověk vypěstovat nemůže..prostě nemůže! létaly Shinye hlavou myšlenky jedna za druhou. Nebo může? Existuje víc lidí s takovými myšlenkami? Jak? Shinya si uvědomila, že si kouše palec a tak se rychle probrala ze svých úvah. To už mluvila sensei. V tu chvíli Shin zapomněla na to, na co myslela před chvílí a soustředila se pouze na sensei. Ta byla teď v jejích očích úžasným člověkem, jelikož právě potvrdila, že je lékařským ninjou a nabídla jí pomoc. Shinya hned, co zaslechla, že se bude něco učit, projel jí pocit nejistoty, zda- li se před novým týmem akorát neztrapní, ale svůj nový vzor hodlala následovat kamkoliv. Shin bylo těžké pro něco nadchnout, tedy alespoň za normálních okolností. V tomhle případě to normální okolnosti nebyly, Shin měla nový vzor, ale nechtěla se k sensei vnucovat a tak jen následovala její povel, jenž měl tým 2 přenést na cvičiště.

Onigiri Ueda
Tým 11
U stromu
„Takuyo!“ vyhrkla, když se chlapec nevybíravě obořil na Kumara, a čapla ho za ucho, aby se zklidnil. Takové chování prostě nedokázala pochopit! „Nemůžeš takhle mluvit s lidmi staršími, než jsi ty! Navíc je to náš sensei! Měl bys mít úctu!“ vynadala mu pohoršeně.
Tmavovlásčina rozrůstající se rodina velkého muže zjevně moc nezajímala. Pravý důvod jeho dotazu se dozvěděli vzápětí.
„Ninjové z Kirigakure byli v Zemi ohně?!“ vyhrkla a zarazila se. Sklopila pohled. Uvědomila si, že zpráva v ní vyvolala jen šok, ale žádný smutek. Maximálně lítost. Jako když zemře někdo cizí a vy máte chlácholit jeho známé. Proč? Nebyl hokage oporou vesnice? Vzor každého ninji? ‚Osobně jsem ho viděla jen jednou. Proto…,‘ napadlo ji. Zastyděla se. Daichiho smrt ji nestála ani za slzičku. Byla jen překvapená, nic víc.
Jasným důkazem byl fakt, že v dívce vyvolala bouřlivější emoce informace o možném nebezpečí v blízkosti její rodné vesnice. Místa, kde žili její nejbližší. „Omlouvám se,“ pípla, „je smutné, že hokage-sama zemřel.“ Ani si nevšimla, že jounina odchod Daichiho též moc nezasáhl.
Na druhou otázku zatím nedokázala odpovědět, možná ji ani pořádně nezaslechla. Hlavou jí vířila hromada myšlenek.

Kumaru (tým 11)
Jeho žáci nebyli zrovna v obraze. Onigiri přišla hned s tím, že bude mít sourozence.
"Hmmm...to není zrovna to co jsem myslel." Odvětil jí vousatý ninja a posadil se na padlý strom.
"Co jsme byli pryč tak ninjové z Kirigakure zabili našeho Hokageho. Zmeškali jsme volbu nového a pohřeb starého. Vypadá to, že v nejbližší době se nám objeví na skále novej ksicht. Netuším kam ho chtěj narvat."
Takuya se jako obvykle choval otravně a byl rozčilený Sousukeho nepřítomností.
"Sousuke dnes nepřijde, zařídil jsem mu pro dnešek praxi v nemocnici. Bude studovat na ninja-medika. Nová Hokage mě odepsala ze všech misí co nějak souvisí s Doktorem. A to kvůli vám vy malí skrčci, takže hodlám tenhle tým vycvičit tak, aby byl připraven se postavit nejen Doktorovi, ale i čemukoliv jinému."
Teprve potom si to nová Hokage možná rozmyslí.
"Teď chci slyšet všechno, co se dělo potom, co jsme se v té laboratoři rozdělili. A kde si myslíte že máte nedostatky vzhledem k tomu co se tam dělo."
Byl zvědavý co od těch dvou uslyší. Vsadil by vousy, že Takuya podle sebe žádné nedostatky nemá, ale Onigiri se zdála jako celkem rozumná dívka, která věděla, v čem zrovna nevyniká."

Ren Kurogami
Prostranství za skleníkem, za stromem
Ren, brnkající ze svého úkrytu rytmické tóny na shamisen, sledoval situaci na paloučku, kterou mu však vzápětí zahalil kouř a hnědovlásek se mírně zakabonil.
„Mou! Nic nevidím!“ nafoukl otráveně tváře. Už už se chytal brnknout jeden konkrétní tón na svůj nástroj, když ho Lei předběhla. Vyskočila do vzduchu a předvedla další fintu ze svého arzenálu, kterou Ren sledoval stejně zaujatě a nadšeně, jako všechno, co doposud dívka udělala. Lei byla prostě hotová chodící truhla pokladů!
Salva bambusových tyčí vletěla do kouře a hned na to se do oblaku pustila i hnědovláska, rozhánějící ho točením bambusovou tyčí, kterou třímala v ruce.
Ren se spokojeně pousmál a dál doplňoval celý souboj svou hudební produkcí.
Brnkavé tóny se teď nesly od okraje paloučku za zády Lei.

Takuya Riko
Tým 11
Les kolem Konohy, místo setkání týmu 11 u poraženého stromu
Takuya se na svou kamarádku dál křenil od ucha k uchu, dokud se neobjevil Kumaru.
„To je dost! Kde se jako couráte, Kuma-jiji!?“ začal se mladík vztekat, jako kdyby sám vůbec pozdě nepřišel, ale dlouho mu to nevydrželo.
Jejich sensei jim poté položil zvláštní otázku, nad kterou se Takuya zamyšleně zakabonil.
„Co se jako mělo dít?“ vypadlo z něj přímočaře.
Doslechl se snad někdo o tom, že dostali svojí první misi a tak se o Takuyovi už začali vyprávět hrdinské eposy? Navrhl snad někdo, že už by se mělo dělat na plánu pro vytesání jeho hlavy nad hlavy kage na monumentu? Nebo že by v Ichiraku zlevnili ramen?
„A vubec, kde je zas Sousuke!?“ vypustil tu otázku Takuya nakonec z hlavy a položil se založením rukou v bok vlastní. Jejich spolužák už šel zase pozdě a nikdo to neřešil! To měl takovýdle výhody proto že byl nějakej génius nebo co!?

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Lei Takuki
Tým 27
skleníky

Lei na nic nečekala a když se její raitonová technika ztratila v dýmu pod jejím novým senseiem, tak vyskočila do vzduchu se svitkem v ruce. Svitek roztáhla a z něj začaly do kouře létat zašpičatěné bambusové tyče. Přesně devět tyčí se vyrojilo z kusu papíru, který dívka držela a všechny až na tu poslední se řítili do kouře. Poslední tyč Lei chytla za konec když opouštěla její svitek a držící ji pevně ve svých rukách s ní přistála bezpečně na zem. Roztočila tyč a šla s ní proti kouři. Yamako nebyla vidět a po Renovi zbyla jen jeho hudba. Lei doufala, že jim získává čas pro nějaký překvapivý tah.

Onigiri Ueda
Tým 11
U stromu
Onigiri se lehce začervenala a vesele se usmála. „Tak jo,“ souhlasila a spojila ruce za zády. Bude svého mladšího sourozence ochraňovat a starat se o něj. Už aby se narodil.
Dorazil Kumaru. Dívka se na něj otočila a naklonila hlavu na stranu. „Já o ničem neslyšela. Něco důležitého?“ zeptala se a vzala si od Takuyi prázdnou misku, kterou uložila do látkového pytlíku k ostatním. „Jen tedy…,“ zamyslela se, zdali se chce pochlubit. Rozhodla se, že ano. „Maminka je těhotná. Budu mít sourozence,“ řekla šťastně.

Itsumi Yamanaka
Ulice Konohy

Itsumi přijala od Nao řetízek, nijak ho nezkoumala, jen si upravila vlásky a nechala ho pyšně tančit na své hrudi. Sensei jí dovolil odskočit pro své věci a to hodlala udělat.
"Yosh, hned budu zpátky!"
Proneslá rázně Itsumi a rozběhla se směrem domů. Seskočila ze střechy a utíkala ulicemi Konohy, jen se za ní prášilo. Moc dobře věděla, co musí vzít, i když to pro ní bude hodně těžké. Zatočila vpravo, pak zase vlevo a byla před svým domem. Dal se dobře rozpoznat, protože před ním jako před málokterým domem v Konoze stál červený javor. Rozrazila dveře a vpadla dovnitř jakoby to tam chtěla vykrást. Vyběhla schody a vběhla do svého pokoje.
"Uf... Tak jsem tady... ghhh..."
Pokusila se vydýchat a zamířila ke knihovničce naproti postele. Začala prstem přejíždět po hřebech knih a její ukazováček zůstal zabodnut v knize bez popisku. Vytáhla jí a položila na postel. Znamenala pro ni tolik! Byl to její první herbář, který kdy udělala a pomohl jí s ním její otec. Byla to vlastně jakási prvotina, kterou Itsumi spolu s otcem udělala. I když jej dělala velmi mladá, obsahoval dost bylin i jejich popisy. O kresby se postaral otec, kterému to vždy s tužkou šlo. Itsumi se neubránila a ještě naposledy si musela knihu prolistovat na posteli.
Poté knihu zavřela, sevřela na hrudi a zhluboka se nadechla. Ještě se otočila a sáhla do jednoho ze šuplíku a našla tam jasně bílou stužku do vlasů, možná se i trošku perleťově leskla. Měla co potřebovala. Mohla vyrazit zpět.
S trochou oddechu to šlo lépe, ale zpět pospíchala taktéž. Už ne tolik, ale rozhodně by si míjející človíček řekl, že má sakra naspěch. Ještě jedna zatáčka vlevo a šup na střechu! A byla tady!
"Yosh... ghh... Jsem zpět sensei!"
Nechtěla dvojici vyrušovat ze cvičení, ale chtěla vše dohnat a přidat se k nim. Nejdříve tedy předstoupila před Nao a podala jí herbář.
Tohle byl můj první herbář, který jsem udělala spolu s tátou. Mám jich hodně ale tenhle je pro mě... obzvlášť drahý.
Kniha byla sice silnější, asi 2 cm hrubá, ale jelikož byla menšího formátu, mohla by se i vejít do kapsičky na zadku či jiné větší kapsy.
Nezahálela a předstoupila také před Yumiho.
Jelikož jsi nám dal svojí stužku, dám ti taky svoji, aby ti to nerozhodilo image či účes. Tuhle stuhu jsem dostala za to, že mě přijali na ninja akademii, tak snad ti přinese štěstí.
Vysvětlila Itsumi a podala klučinovi sněhově bílou stužku do vlasů. Poté se otočila na senseie.
"Co mám dělat teď?"

Kumaru (tým 11)
Nedalo se snad ani popsat co Kumaru prožíval, když brzy ráno s východem slunce vyklízel byt svého, teď již mrtvého přítele.
Byt byl stejný jak si ho pamatoval. Skromně zařízený a až na vrstvu prachu dokonale uklizený. Vše mělo své místo a řád. Aoba Shimura byl velmi puntičkářský člověk. Kumaru tuhle jeho vlastnost nesnášel když byli mladší, ale později musel uznat, že ho to mnohé naučilo. Kromě pravidelného úklidu doma, samozřejmě.
Během asi dvou hodin vytahal všechny věci z bytu před svůj srub a některé věci tam zažal pálit. Některé se ukázaly jako nedocenitelné cennosti, které Kumaru neměl srdce spálit. Jednou z těchto věcí byla ručně ilustrovaná kniha o jejíž existenci neměl Kumaru ani páru. Kniha popisovala snad všechna jejich dobrodružství jako týmu 13. Některé části byly doplněny ilustracemi zachycující skutečné události. Aoba měl úžasnou paměť, dokázal si zapamatoval určitý okamžik a o několik dní později ho i tak dokázal přenést na papír. Byl to génius...
Vousatý shinobi se zamračil.
"My neselžeme příteli...my ne." Zašeptal a odnesl knihu do srubu.
Když knihu pokládal na masivní stolek, vypadl z ní malí lísteček. Byl popsán čísly a písmeny. Na první pohled to nedávalo žádný smysl.
"Šifra?" Pomyslel si Kumaru.
Věnoval se lístku dobré dvě hodiny. Musel mít něco společného s knihou ve které byl založený. Písmena musela určovat stránky, možná jednotlivá písmenka na určitých stranách...
Po dvou hodinách se k ničemu kloudnému nedostal. Bylo už odpoledne a on musel na trénink. A ještě k tomu zařídit praxi pro Sousukeho.
U padlého stromu už čekala Onigiri s Takuyou. Vypadali v pohodě. Včerejšek se jich nejspíš moc nedotkl. Což bylo dobře, byly to odolné děti.
"Dobrý odpoledne...slyšeli jste co se dělo, co jsme byli pryč?"

Suzume Adi
Tým 2
Ichiraku Rámen

Po Adi se představila i Shinya, která to vzala ještě o trochu minimalističtěji. Adi jí nicméně naslouchala se zájmem a dokonce se ještě chvíli udržela, aby svůj rámen nezbaštila podobně nevychovaně jako ona nebo Hideharu. Ne, že by jí nějak strašně záleželo na společenském chování, jen si říkala, že to ještě chviličku vydrží.
Hide to vzal ještě kratší cestou. A tentokrát zněl natolik jako stroj bez jakýchkoli emocí, že Adi jen poněkud nadzvedla obočí.
Poslední "proslov" byl ten od Nozomi. Adi se trochu začervenala, když se jí a jejího snu sensei zastala. Zbylí dva členové týmu to sice nijak nekomentovali, ale dívka byla stejně zvyklá na to, že jí většinou nikdo nebral vážně. Navíc se zmínila, že bydlí taktéž s babičkou, což Adi zaujalo. Ostatní, pravděpodobně důležitější informace, si taktéž uložila do mysli.
Další plán, jak sensei nastínila, byl přesun zpět na cvičiště a pokračování v tréninku. Adi nemínila ani v nejmenším zdržovat a tak nyní při krátké chvilce ticha zlikvidovala svůj rámen podobně profesionální rychlostí jako Hide i Shin. Když snědla i poslední nudli, usadil se jí na tváři výraz blažené harmonie. Cítila, že napětí z předchozího tréninku kdy skončil Hide zraněn, pomalu vyprchává. Ostatně za chvíli budou pravděpodobně pokračovat a silná kunoichi musí být na každý trénink připravena.
S drobným klapnutím vrátila Adi hůlky zpět do misky zející prázdnotou. Hmm.... Já bych si tak dala ještěěě! honily se jí hlavou toužebné myšlenky na onen skvělý pokrm. Ale teď holt byly na programu další věci.

Sachi Kyosei
Tým 16
Zatím to šlo dobře. Sachi pozorně sledoval reakce všech svých svěřenců a v duchu hodnotil jak se s jeho zprávou smířili, podle toho si o nich utvořil obrázek. Yumi byl kluk, méně citlivý, více k činům a zjevně z těch tří byl psychicky nejodolnější. To také znamenalo, že je to pěknej pařez.
Itsu se naopak projevila jako přesný opak, vlastně po její první reakci se divil, že ji nedovedl k slzám. Ať chtěl nebo ne, zatím se jevila jako nejslabší článek. "Na tu se budu muset zaměřit." řekl si Sachi sám pro sebe a pokračoval se svým hodnocením.
Nao neprojevila na jeho sdělení reakci žádnou, a tak hodnocení její mentální síly odsunul na později. Ovšem pokud šlo její charakter, zdálo se, že je trochu majetnická, zjevně se totiž zdráhala dát něco co pro ni mělo citovou hodnotu. Možná majetnická nebyl ten nejlepší výraz, ale prozatím postačil.
Zajímavé Sachimu přišlo, že se vrhli do dávání předmětů hned oběma kolegům, ale když chtěli, bránit jim v tom nehodlal. "Fajn, Itsu, jdi a přines věci rpo oba, když už jste se do toho tak vrhli." vyzval dívku suchým hlasem a přihnul si z nádoby.
"Vy dva. Zatím se tu posaďte a začnete s předstihem." prohlásil nesmlouvavě a pohodlněji se opřel o zábradlí.
"Tákže... zaujměte meditační pozici tak, abyste byli zády k sobě, nemusíte se opírat, jestli nechcete, zavřete oči a... pokuste se co nejlépe vybavit svého kolegu a pak sebe. Čím živěji, tím lépe"
Nic těžkého, ale pro někoho to nemuselo být lehké. Záleželo na paměti a schopnosti si představovat, ale tohle byl jen začátek a Sachi nějak potřeboval zabít čas, než se Itsu vrátí.

Nomure Inuzuka
Tým 5
Akaigawa
Nomure se dívala na ženu a když se jí zeptala proč jí hledá, tak na ní dívka podívala a po chvíli se pustila do řeči. „Já jsem Nomure Inuzuka a hledám vás, protože mě hokage-sama přiřadila do týmu 5 a také mi řekla, že se k vám mám přidat na této misi, proto jsem tady,“ řekla dívka a přitom se dívala na její novou sensei. Poté je najednou vyrušila nějaké holka, která mluvila na sensei. Nomure se na ní dívala a poté se na ní podívala i ta dívka a usmála se na ní, Inuzuka jí úsměv opětovala a opět se dívala na sensei.
Když sensei řekla, že půjdou dovnitř a rozloučila s Shinobuem, tak se na něj Nomure otočila a řekla mu: „Mějte se pěkně a ještě jednou vám moc děkuji Shinobu-san,“ řekla dívka a mile se na něj usmála a rozešla se za sensei, když se rozešla tak Akimi zaštěkala na pozdrav a rozběhla se na Nomure.

Junna Sasaki
Tým 3
Les
Dál zmateně klopýtala za splašenou dívkou a všímala si, že Shikamuro natahuje počítání. On chtěl, aby prošli? Proč? Neříkal přeci, že kdo prohraje, je vyřazen z jeho testu? A kdo bude vyřazen z testu, jeho kariéra shinobi skončí!
Obě kunoichi nakonec doběhly a jejich sensei jim dovolil pokračovat. Jeho slova se Junně ještě chvilku ozývala v hlavě. Pomohla Momo, protože upřednostnila ji před splněním úkolu? Takhle nad situací nepřemýšlela. Její tělo se prostě samo pohnulo, rozhodlo za ni podvědomí.
Přesto, kdesi cítila, že dělá dobře. Protože ne na všechno může být člověk sám. Její otec prostě neměl pravdu!
Shikamuro osvětlil další úkol. Junna si popondala brýle na nose a zamyšleně se na obálku zahleděla, mezitím co Naruki vyběhla. Z dvacetivteřinovým odstupem vyrazila i dvojice.
Brýlatá dívka uvažovala. Obálky byly dvě, stejně jako týmy. Aby splnily úkol, musely přinést obě obálky. Fakt, že se jejich cíl jmenuje divně a že jej Momo určitě špatně osloví, schovala na později.
Zamračila se. Pravděpodobně běžely stejnou cestou jako Naruki, která se někde schová, aby na ně zaútočila. „Momo-san,“ oslovila svou kolegyni, „mohla bys prosím sledovat pach Naruki-san? Někde na nás bude čekat, aby zaútočila ze zálohy. Tedy, myslím, že by to mohla udělat.“ I když, také by nás mohla oběhnout a zaútočit na nás zezadu. Všechny výhody jsou na její straně, pomyslela si dívka. Úvahy nechala vytažené a sama očima projížděla okolí. Hledala stopy.
Nepřirozeně se hýbající větve, splašený pohyb lesních zvířat.

Nozomi Okazaki
Sensei týmu 2
Ichiraku Ramen
Nozomi tiše poslouchala a lehce se usmívala. Adi se ujala slova jako první a měla opravdu bohatý proslov. „Kdokoliv se chce komukoliv smát za jeho sen, je jen hloupý idiot, Adi. Budoucnost je jen v tvých rukách a na tvé píli,“ pronesla klidně. Měla pocit, že slyší Hiroko. Tedy trochu. Černovlasá kunoichi, nyní hokage, nikdy nebyla takhle výřečná.
Shinya toho sdělila o něco méně. „V tom ti mohu pomoci. Sama jsem lékařský ninja.“
Posledních několik slov pronesl Hideharu a hnědovlásce klesly koutky. Povzdychla si a vyměnila si pohled s Yuuichim, který se otočil s dost překvapeným výrazem. Nozomi pokrčila rameny a naznačila rukou, ať to nechá být. „To bychom měli. Teď bych mohla také já říct něco o sobě. Je mi dvacet šest let a jsem tak trochu lékařský ninja. Mým hlavním zaměřením jsou však bariérové techniky, které jsou odkazem osmé hokage Mitoamy Kujou,“ začala a nezapomněla dát informacím malou vzdělávací hodnotu. „Žiju se svou babičkou, jako ty, Adi, a svojí malou sestrou,“ pousmála se, „ačkoliv je asi o tři hlavy vyšší než já. Snů mám spousty a Shinyo, mohly bychom někdy zkusit, čí vaření je horší.“
Krátce se odmlčela a dojedla poslední sousto. „Až dojíte, vrátíme se na cvičiště. Dnešní den ještě neskončil a já bych naši novou kolegyni ráda naučila jistou základní techniku.“

Zoologická zahrada

Suzume Tachibana, Shinobu Ueda, Sen
Týmu 5
Radnice
„Ano,“ kývl Shinobu. Na poznámku, že spíš on doprovázel ji, ani nepomyslel. Nechal dívku mluvit a jakoby mimochodem se rozhlížel po okolí.
Suzume se dozvěděla zajímavou novinku. Povytáhla obočí a založila ruce na prsou. V koutku se objevil malý úsměv, když sebou Shinobu trhnul. Svět byl opravdu malý a o náhody v něm nebylo nouze.
Muž se na zrzku usmál. „Heh, nevěděl jsem, že hledáme vás.“
Malá žena mu úsměv oplatila a pak jeden věnovala i dívence. „A pročpak mě hledáš?“ Podvědomě si chtěla ozkoušet, jestli ta slečna umí mluvit. Zatím to vypadalo, že má mluvčího.
V rozhovoru je přerušil jemný hlásek. Suzume se na dívenku obrátila a nechápavě zamrkala. „Nechtějí?“ zopakovala a zamračila se. Chovaly se jako malé děti. Obě dvě. A zrzce to nějak nešlo na mozek. Vždyť se začínaly udobřovat, no ne? Povzdychla si. „Azu, v životě potkáš ještě tolik nepříjemných lidí, se kterými nebudeš chtít sdílet místnost… Ale neměla by ses tomu podřizovat. Moje rozkazy nejsou pro srandu králíků. Mohlo se ti něco stát…“ Už se začínala pomalu rozhodovat. Na téhle misi na ní ještě dá pozor, ale po návratu jí promluví do duše. „Nu nic, seznam se tady s naší novou kolegyní, jdem za Naoko. Shinobu-san, dávejte na sebe pozor.“
Muž se mírně usmál. „I vy a… Přeji pevné nervy.“
…
Sen trochu zaraženě hleděl na dívky a zamrkal, když se mu Azu omluvila. „Nic se neděje, slečno.“ Obrátilse na Naoko. Kývl, zavrčel a kývl. A pak zavrčel, tentokrát zamyšleně. „To od tebe nebylo hezké. Tu dívku musí tvé vystupování mrzet,“ komentoval dění. „Něco mi říká, že přesně o to jde. Cítím to z tebe…“

Zoologická zahrada

Azrilelka Safí, tým 5

Byl proti ní nejen tygr, ale i Naoko, hlavně její kolegyně. Azri nijak neřešila výtku a dál tam stála.
"Gomen, Sen..." pravila potichu jak měla ve zvyku a omluvně se uklonila. Celá tahle mise byla na hnědovlásku příliš. Nejdřív se zdejchne Tsuki, pak z ní je málem jednohubka pro tygra a nakonec, nakonec slečna jávímvšechnojáumímvšechno se do ní začne navažovat. Nejraději by ji něčím majzla po hlavě, jenže to bylo proti jejímu charakteru. Nechtěla nikomu ublížit. S povzdechem a se slzami na krajíčku se otočila a vydala se ven za sensei. Tam stály dvě osoby společně se Suzume.
"Nepotřebujete s něčím pomoc? Ti dva, hlavně Naoko, mě tam nechtěj." povzdechla si, načež si prohlédla modrookou dívku. Malinko se na ni usmála, avšak hned si nasadila kapuci a stáhla, co nejvíce do tváře a malinko se schovala za sensei. Né, že by se jí bála, ale měla prostě zvyk držet se dál od cizích a schovávat se.

Naoko
Tým 5
Akaigawa

Naoko pohlédla na Azu a protočila oči, když dívka položila své otázky. No, ani Sen z nich nebyl moc chytrý a Naoko se proto ujala iniciativy.
"Heleť posránku. Měla by ses jít podívat, jestli něco Suzume nepotřebuje. Třeba se ti vrátila Tsuki."
Pokusila se jí Naoko odpálkovat, aby ji dala najevo, co si o ní myslí a otočila se na tygra.
"Fajn. Pokračujem. Je to muž? Poslední co potřebujeme, je umístění. Každý, tady mluví o zoologické zahradě, takže je předpokládám tam?"
Naoko hleděla na Sena a přemýšlela.
'Největší sanci bych měla se Suzume, ale se suzume se bude držet tahle troska. Jen co se vyskytne první problém, podělá se strachy a zase bude přítěží. To může nepřítel použít proti nám. Takže ta nejlepší možnost bude, když vyrazím sama a obhlídnu situaci. Nikoho k tomu nepotřebuju.'
Naoko pohlédla na okno a ušklíbla se.