NFFORPG - Konohagakure no Sato

Momo Inuzuka
Tým 3
Ulice Konohy
Momo, která nyní působila spíše jako splašený pštros mířila i s hnědovláskou do cíle. Sensei to sice záměrně zdržoval, Momo to však brala spíše tak, že se nějak zadrhl při odpočítávání. Přeci jen, ona sama věděla jak těžký soupeř počítání může být. Cíl se před očima stále přibližoval, vteřiny však naopak ubíhaly. S výsledkem závodu s časem se teď už nic nedalo dělat. Obě dívky to ale naštěstí do cíle stihli včas.
Momo se zasmála, když v tom její pohled rázem zvážněl a dívka se se zdviženým ukazováčkem chladně podívala na Shikamura.
"Hej! Nikdo tu nemluvil o rukou rostoucích ze země! Ta past byla fakt hloupá, chytil by se do ní jenom idiot!" Zvýšila tón Momo načež se usadila na zem vedle svého psího společníka.
Její pohled po chvilce strnul na obálkách, které Shikamuro vytáhl. S nimi poté přišli i instrukce.
Momo jen s otupělým pohledem odkývala všechno co Shikamuro řekl, když v tom se zarazila nad čímsi, co dotyčný muž zmínil a což mělo být jméno.
"Hiza... Hiro? Mabuchi? Tohle je podlé..." Zavzlykala uraženě mladá Inuzuka.
Naruki mezitím už vyběhla. Dvojice Junna a Momo měla poté vyrazit po ní a nějakým způsobem získat její obálku. Alespoň tak to tedy Momo osobně pochopila. Zbytek už byl tak nějak irelevantní, tedy krom vesnice, do které měli dorazit. Momo tu vesničku však znala, takže to nebyl až tak problém. Alespoň k něčemu byla někdy dobrá.

Před Hideharua byl postaven rámen a chlapec na něj trochu zaraženě hleděl a bylo vidět, že se nuceně přemáhá, aby po něm okamžitě neskočil a nezhltal ho. Tedy, mohl to poznat asi jen ten, který už znal Hideharův kamenný výraz. Nyní byl sice stejně kamenný, ale jeho lehce pootevřená ústa a výraz v očích, kterými hypnotizovali rámen, naznačovali o co by nyní měl jedině zájem. Nozomi zatím o něčem mluvila a Hide jí moc neposlouchal. Čekal spíše, jestli uslyší nějaký povel, nebo tak podobně. Zatím šlo jen o nezajímavé plkání, které Hide dával důležitostí až za rámen, který byl nyní číslo jedna. Avšak, dříve, než si vůbec převzal rámen, zavřel oči a začal němě pohybovat rty, jako by si něco v duchu opakoval. Netrvalo to sice nijak extra dlouho, ale dlouho na to, aby to bylo jednoduché ve chvíli, kdy někdo nejedl přes dva dny a stálo před ním jídlo. Bylo to jistě další z pravidel před každým jídlem, které dostane.
Ve chvíli, kdy přestal pochybovat rty, otevřel oči a velmi pomalu uchopil hůlky, které rozlomil a našteloval do ruky. Druhou rukou si v klidu převzal misku a pustil se opatrně do pojídání. Ve chvíli, kdy se první sousto ocitlo v ústech, Hide dvakrát zamrkal a najednou do sebe naházel celou misku v rekordním čase. Dívky mezitím mluvili o svých snech a představovali se. Nyní přišla rada na Hideharua. Odložil tedy misku, na kterou nepřestal hledět a zavřel oči.
"Jmenuji se Momotani Hideharu a byl jsem vytvořen, abych zabíjel všechny, které dostanu rozkaz zabít. Nemám sny, svobodnou vůli a ani emoce. Zajímá-li někoho něco bližšího, ptejte se mé maji..Okazaki-Sensei."
Pravil, jako by si něco takového dlouho připravoval a během mluvení se ani na jednu nekoukl. Intonace, jakou to řekl, by se dala srovnávat s nějakým strojem, který nemá naprogramovanou lidskost.

Kumichi Shinya
tým 2
Usměvavý prodavač postavil před Shinyu misku rámenu, což byl jasný povel k započnutí jedení té dobroty za zadrmolení krátkého přání dobré chuti ostatním kolegům. Když sensei také dostala svou objednanou pochutinu, vyzvala děti, aby jí o sobě něco pověděly, zřejmě v rámci kolektivního poznávání se navzájem.
Nejprve se ozvala Adi za což byla Shin jen ráda, protože obecně neměla ráda, když musela něco začínat jako první. Takhle mohla s nehraným zaujetím se spokojeným žvýkáním naslouchat Adiině řeči a v duchu si připravovat, co řekne ona.
Shin o tom, o čem Adi říkala, že se jí budou smát, neměla jiné mínění, než žádné. Vždycky si stála za názorem, že sny jsou věc individuální, ale přes to se o tom, že by chtěla na nebi najít svojí vlastní hvězdu se pro jistotu v jejích následujících pár seznamovacích větách nezmínila.
,, Ehm.." Shin na chvilku ještě zaváhala, jelikož pořád ještě neměla pořádně jasno v tom, co o sobě řekne, a co nikoliv. Ne, že by byla nějaká velká tajnůstkářka, ale nehodlala vytrubovat všechny její pohnutky a životní události hned v prvních okamžicích, kdy je se svým novým týmem. ,,No.." pokračovala už jistěji ,,Mojí povahu vám asi moc nepřiblížím jelikož jí sama moc zmapovanou nemám" teď už se trochu odlehčeněji ušklíbla ,,jediné co o sobě na stopro vím, je, že absolutně neumím vařit, takže doufejte, že s mým kulinářským umem nebudete mít tu čest..jinak mám vypěstovanou chorobnou závislost na sladkém.." usmála se, ale radši svižně přešla informaci o rodinném stavu, jelikož na sobě nechtěla dát znát nějaké dětinské emoce ,, Když už jsme u těch snů a tužeb" pohledem přejela po baštící Adi ,, Chtěla bych se stát lékařským ninjou..a to je asi všechno." zkoumavým pohledem přejela tváře všech zůčastněných.

Naruki Hyuuga
Tým 3
Nový úkol
Mladá Hyuuga stála po boku senseie,který začal odpočítávat poslední vteřiny.Se založenýma rukama tam stála a čekala až obě dívky z jejího týmu doběhnou do cíle.To nemůžou stihnout.pomyslela si celkem pohrdavě na což začal Shikamuro-senei odpočet nejspíš záměrně zdržovat."Ahh.."povzdechla si Naruki,když už konečně dívky k nám doběhly.
Úkol?Co to asi bude.proletělo bělovlasé dívce hlavou a pozorně senseie poslouchala,aby ji nic neuniklo.Naruki si vzala obálku a podívala se na ni"Pečeť hmm?"zopakovala si pro sebe.Ještě si vyslechla poslední dodatky a detaily k tomuto úkolu.Podívala se na Momo a Junnu poté pohlédla na senseie a na povel vyrazila na sever.Těmihle testy projdu i kdybych měla zápasit se samým naším senseiem.řekla si v duchu dívka při cestě do vesničky."Pokud mám já obálku a ještě ty dvě budu určitě potřebovat ještě tu jejich"začala uvažovat nahlas.Dívka byla si v půli cesty,kde se zastavila."Tady by to mohlo stačit na ukrytí"řekla si a Naruki se ukryla,aby počkala na Momo s Junnou.

Shikamuro Nara
Sensei týmu 3
U bran Konohagakure

Shikamuro sledoval dívky v boji s rukou a pomalu odpočítával poslední vteřiny. Bylo jasné, že to dívky nemohou stihnout. Shikamuro se však v duchu usmíval. Ta brýlatá dívka i ta Inuzuka vykazovali, že starost o druhé je jim důležitější než vlastní kariéra a že i tak bojijou i když to už nemohli stihnout.
Shikamuro se ale navenek mračil.
"..dva. jedna, jedna a třičtvrtě, jedna a půůůůl..."
Zdržoval záměrně, aby to obě dívky stihly.
"Naruki vyhrála suveréně, proto dostane lehčí úkol, ale co vy dvě?! Myslíte si, že jako ninjové můžete upřednostňovat druhé před dokončením úkolu?! Tak fajn. Myslete si to dál. Uvidíme. Doběhli jste tak nějak nastejno, tak dostanete stejný úkol."
Shikamuro tvrdým pohledem chvilku sledoval trojici dívek, načež promluvil a podal Naruki obálku. Obdobnou obálku podal i dvojici.
"Je na tom moje speciální pečeť, která se odemiká otiskem prstu. Jestli chcete zjistit, co je vaším úkolem, budete ho muset dostat do vesničky zhruba dvě hodiny na sever odtuď a najít pana Hizushinutachiho. Jen on má ten správnej palec. Jo...ehm...ještě jeden detail. Abyste vyhráli, musíte přinést obě obálky. Protože Naruki vyhrála o deset vteřin, dostane dvaceti-sekundový náskok. Ták to by mohlo být vše. Ehm...jo ještě jeden detail. Váš kontakt je velice háklivý na své jméno. Tak. Přeji vám dobrý lov. Naruki?! Béž!"
Zavelel a stál tam, dokaď Naruki nezmizela. Poté složil pečeť a v kouři zmizel.

Nomure Inuzuka
Tým 5
Akaigawa
„Arigato Shinou-san. Jsem ráda, že jsem s vámi mohla jít, aspoň jsem nebyla sama,“ řekla dívka a mile se na něj usmála. Akimi jako by Nomure rozuměla, tak souhlasně zaštěkala. Když v tom k nim šla nějaká žena, která měla zrzavé vlasy a červený šátek na hlavě se znakem konohy. Shinobu se chtěl ženy zeptal jestli nezná náhodou sensei od Nomure, ale nevěděl jak se jmenuje, tak řekl Nomure, že bude muset mluvit ona. Dívka se na ženu podívala a poté se zeptala: „My hledáme sensei týmu 5, měla by se jmenovat Suzume Tachibana,“ řekla dívka a mile se usmála a čekala, co jim žena odpoví.
„Hmm, město obsadily zvířata, takže, proto, je tady tak mrtvo. Vypadá to tady, trochu nebezpečně,“ pomyslela si Nomure a čekala, co jim ta žena odpoví.

Junna Sasaki
Tým 3
Západní cvičiště
‚Povolilo to!‘ zaradovala se v duchu a zároveň malinko posmutněla. Nemá šanci doběhnout a závod prohraje. Za zády se jí ozval odpočet.
Smutně se na dívku před sebou usmála. „Utíkej, Momo-san. Máš ještě šanci to stihuááááá!“ chtěla Momo poradit, jenže malá Inuzuka ji z ničeho nic popadla za ruku a vyběhla k bráně. Brýlatá dívka za ní vlála jako ocásek. V životě by ji nenapadlo, že je někdo schopný provést něco tak… přátelského k naprosto cizí osobě?

Zoologická zahrada

Suzume Tachibana, Shinobu Ueda, Sen
Týmu 5
Radnice
„Rádo se stalo. Je mi ctí ochraňovat krásné mladé slečny,“ usmál se na dívku kouzelně a pak kmitnul pohledem stranou. Přicházela k nim malá zrzka s červeným šátkem na hlavě, který nesl čelní chránič se znakem Konohagakure. „Zdravím! Neznáte náhodou… eh,“ vyhrknul a pak si uvědomil, že mu Nomure nesdělila jednu informaci. „Budeš muset mluvit ty, Nomure-chan. Já vlastně nevím, jak se tvoje sensei jmenuje,“ promluvil tiše k dívce.
Žena se zastavila před nimi a povytáhla obočí. „Ueda-san!“ poznala muže a její podezřívavý výraz se změnil v milý úsměv. Existovalo několik druhů bohatých lidí. Už měla tu čest poznat namyšlence a hulváta Iwamoto Kamiho. A pak se setkala s člověkem, který své peníze používal pro pomoc ostatním – Ueda Shinobuem. Malinko zvážněla. „Měla bych vás varovat. Nepochybuji, že byste byl schopen si poradit, ale jistota je jistota. V tomhle městě je teď malinko zmatek, protože to tu okupují zvířata. Ta malá je váš doprovod?“
…
Sen kývl a vyčkal na otázku. Krátce se zamyslel a pak kývl a pokrčil rameny. „Žádní další lidé,“ povedlo se mu říct.
Po Naoko spustila Azu, tak na ni pohlédl. Kývl, zavrčel, kývl a přimhouřil oči. „Jak ti mám na takovou otázku odpovědět kývnutím nebo zavrtěním hlavy?“ optal se trochu dotčeně.

Nakanawa Nao
Ulice Konohy
Nao svěsila hlavu mezi ramena a překvapeně pozvedla obočí. Dát ostatním něco, co má pro nás citovou hodnotu? A-Ale proč? Pomyslela si Nao, když se nad celou situací snažila pozvednou hlavu, nějak jí to ale nešlo. Možná jí to přišlo prostě jako špatný nápad, možná se také nechtěla vzdát věcí, které pro ní něco znamenaly. Nejspíš to bylo něco z obojího, výsledek to však tvořilo stejný. Vůbec z toho nebyla nadšená, ale nechtěla být potížistka. Navíc, jakmile uviděla, že s tím její kolegové nemají problém, kousla se do rtu a rozhodla se pochlapit.
Yumi-san k ní přistoupil a uchopil její malou ručku, kolem které jí uvázal jakousi stužku. Nao přitom trochu zpanikařila a začala chytat na tvářích červánky, ne však na dlouho, jelikož kluk brzy zase odstoupil.
"Děkuju, slibuju, že na to dám pozor." Pípla tiše a narovnala si kapuci, aby viděla Yumimu do tváře. Itsumi měla být další, kdo měl růžovovlásku obdarovat, ale tu věc prý momentálně neměla u sebe.
Teď byl tedy čas na samotnou Nao. Rozcupitala se směrem k Itsumi a z krku si cosi sundala.
"Ehm... Tohle jsme dostala od rodičů den předtím, než zemřeli, ale... Ale vrací to jen špatné vzpomínky, měla bych se konečně odvrátit od minulosti a začít tvořit budoucnost, takže... Takže se o to prosím dobře postarej." Dokončila s úsměvem a svůj pohled přehodila na Yumiho.
Neměla sebemenší tušení, co by mu mohla dát. Pořádně ho ani neznala, což byl jeden problém a druhý byl, že měla povětšinou snad všechny věci holčičí. Tohle bylo těžký, tak těžký. Vrtalo dívce v hlavě. Opravdu neměla sebemenší nápad. Nervózně si hrála s pramínkem vlasů, když v tom jí to docvaklo. Sáhla si do vlasů, ze kterých si sundala dvě růžové mašle, které nosila, aby jí vlasy moc nelezly do obličeje, ale neměla nic jiného, co nabídnout. Napadla jí ještě její první pusa, ale to bylo naprosto absurdní a ani by se k tomu nejspíš neodhodlala.
"Tady, vím, že to nejspíš neužiješ, ale je to to jediné, co ti mohu nabídnout. Nosila jsem odmala." Když byl konec, oddechla si a zarazila pohled hluboko do země.

Mio Ueda, Onigiri Ueda
Dům rodiny Ueda > U stromu
Sotva se Onigiri probudila, vyskočila z postele, hodila na sebe keikogi a hakamu, popadla bokken a vydala se na zahradu. Tedy, tak jednoduché to vlastně nebylo.
Dívka nadšeně otevřela dveře, ve kterých málem srazila Mio. Žena vypadala, jako kdyby na ni čekala, a káravě se mračila. Onigiri ustoupila o krok vzad.
„Myslela jsem si, že tohle bude první věc, kterou uděláš,“ oznámila s rukama založenýma na prsou a povzdychla si. „Nejprve ranní hygiena, potom snídaně a pak můžeš jít trénovat.“
Zapnula si boty a nafoukla tváře. Celkem tři čtvrtě hodinu cenného času strávila ranními aktivitami. Ten čas mohla věnovat tréninku. Tedy kromě snídaně, to se rozumí.
Během tréninkové rutiny, sloužící k rozcvičení přemýšlela. Její tělo se vlastně hýbalo samo od sebe, protože tyhle pohyby cvičila už sedmým rokem každý den, ačkoliv od chvíle, kdy odmaturovala, cvičení vynechávala, jinak by nestíhala srazy s týmem.
Její myšlenky ji zanesly ke včerejšku. Ať si namlouvala, co chtěla, měli s Takuyou a Sousukem jediné štěstí, nic jiného, že nezahynuli. Jejich vlastní schopnosti před doktorem a jeho neteří vlastně neexistovaly.
Kdyby na jednoho z nich chtěla zaútočit, nestihla by se ani rozeběhnout. Kdyby se rozhodli na ni zaútočit, zemřela by během vteřiny. Byla pomalá. Mohla se schovávat za výmluvu, že je jen genin, jenže pomohla by jí? Ne.
„Maminko?“
Mio seděla na terase a četla si nějakou knihu. Vždy byla ráda v přítomnosti své dcery a navíc byl hezký den. Vzhlédla od písmen a zamrkala. Onigiri stála přímo před ní a očička jí zářila. „Eh, copak?“
„Umíš házet shurikeny?!“
„No ano, umím.“
Záře očí před tím neměla čím dohnat záři nyní. „Tak je po mně házej a já je budu vykrývat bokkenem, jooo?“
Teď už se musela žena zapřít rukama za sebou, aby nepadla na záda. Přesto se zamračila. „Ty už jsi někdy tohle trénovala?“
Dívenka se začervenala. „É, ne.“
„Tak to nehrozí,“ odmítla, a když viděla zklamaný výraz v dceřině tváři, nadechla se. „Ještě jsem nedomluvila. Máme doma pár míčků, které po tobě můžu házet. Jsem si jistá, že devadesát devět procent tě trefí. Proto s shurikeny počkáme. Co říkáš?“
„Tak jo!“
O několik hodin později Onigiri vyběhla z vany a převlekla se do svých fialových šatů. Na čele si uvázala čelenku a za pas si strčila katanu. Mio ji ještě vybavila svačinou pro ni a pro ostatní a dívenka vyrazila.
Na místo dorazila jako první. Odložila balíček se čtyřmi krabičkami na pařez a rozhlédla se. Nebyla tu zase až tak brzy, aby musela čekat dlouho, takže čekala, až se někdo objeví. Bezděky si vzpomněla na ranní trénink s maminkou. Odrážet míčky nebylo vůbec jednoduché a dívka měla sem tam malou modřinu.

Kumaru (tým 11)
Po cestě od Hokage se Kumaru zastavil v jedné z bytovek za dávnou kamarádkou z lepších časů.
Zaklepal na dveře jak nejjemněji dokázal. Osoba na druhé straně jeho klasické klepání nenáviděla. Možná od té doby co jí jednou nechtěně vyrazil dveře.
"No jo! No jo! Nemusíš do těch dveří kopat zku****če!"
Dveře se rozletěly. Stála v nich malá baculatá dáma s bronzovými vlasy staženými do uzlu, přísným pohledem, opírající se o hůl.
Jakmile spatřila Kumara její přísnost jakoby se v mžiku vypařila.
"Co jsi v důchodu, tak jsi pěkně kyselá víš to?" Řekl místo pozdravu velký ninja s úsměvem. Vidět ho s úsměvem na rtech se podařilo jen hrstce lidí.
Haki byla jedna z nich.
"Snad jsi nezačal být sentimentální? Co tě sem vede?" Zeptala se a pustila ho rovnou dovnitř.
Hned jak vlezl dovnitř, dostal pomyslnou facku. V maličkém bytě stály všude podél stěn vysoké regály. V regálech byly uloženy svitky, knihy a asi snad miliarda krabiček, lahviček a sušené květeny snad všeho druhu. Velmi aromatické květeny. Která byla snad všude.
Haki mu nabídla místo u kruhového stolu zavaleného snad vším co doma měla.
Měl u ní dokonce i vlastní židli. Masivní kousek nábytku s ocelovou konstrukcí.
Kumaru se usadil, aniž by se musel bát že židle pod ním nevydrží.
"Dáš si čaj?" Optala se Haki ze slušnosti, věděla, že Kumaru si čaj vždycky dá a navíc už ho měla hotový.
"Hmmm...jo."
Udělala místo na stole stylem téměř převrhni stůl, aby na něm nic nezůstalo. Nalila dva šálky a usadila se proti němu s tázavým výrazem ve tváři.
"Dnes jsem narazil na dva známé. Měli u sebe tohle..."
Položil Aobovy brýle na stůl jako před ani ne hodinou v kanceláři Hokage.
Haki zbledla a dlouho mlčela. Nakonec si povzdechla a dala se do řeči.
"Já...tušila jsem to. Když ty jsi se vrátil a on ne. Očekávala jsem to přesně obráceně. Že se na velkého medvěda bude čekat jako vždycky..."
Kumaru neříkal nic. Nemohl říct nic co by už ona nevěděla, nebo na to nepřišla sama.
Haki pokračovala. "Chci aby ti dva zemřeli. Hodně pomalu a bolestivě...ale jsem jen stará kráva v důchodu."
"Říkal jsem si to samé. Jenže Hokage mi zakázala jít." Zabručel Kumaru, sledující odrazy světla na hladině zeleného čaje.
"Samozřejmě. Právě jsme přišli o jednoho cvoka, ještě tak přijít o druhého...Když se nad tím tak zamyslím, jen díky tobě se náš tým dožil nadprůměrného věku aktivního shinobi. Holt tě za zadkem nemůžeme mít pořád."
Zněla tak vyrovnaně. V téhle situaci. Cítil se trochu zahanben. Měl chuť řvát na nebesa a rozmlátit všechno kolem.
"Nesplnil jsem úkol, který jsem měl. Správně bych tu vůbec neměl být. Měl bych..."
"...být tam venku, pronásledovat ty dva co mi zničili život a dál obětovávat zbytek času který na světě mám?" Doplnila jeho větu trochu nahněvaně. A zřejmě nehodlala přestat.
"Já tě nechápu! Konečně jsi se vrátil! Máš dceru, která o tobě ani neví a ty se chceš zase vypařit!"
"Ty o tom víš?!"
"Jasně že jo! Suzume možná vypadá jako její matka, ale tu holku jsem sledovala co jsi byl pryč. Víš, moje přípravky nejsou jen pro vojenské účely víš? Mám tu něco i pro děti a jsem levnější, než nějaká lékárna..."
"Hmmm...jo. Už mi to dochází! Víš, nechtěl jsem jí říkat pravdu. Kdybych mohl jít zase za Doktorem, ani bych už nemusel. Ale teď? Mám tu jiné povinnosti a už asi skejsnu doma ve vesnici." Vypadlo z něj najednou. Uvědomil si, že na jeho vkus mluví až příliš a kopl do sebe šálek horkého čaje jako by to byl panák alkoholu.
Mohutný ninja se opatrně zvedl od stolu.
"Je pozdě, musím jít. Ještě musím jít vyklidit Aobův byt." Zabručel a vydal se ke dveřím.
Haki ho ale nenechala být. "Má právo to vědět....a promiň, že ti nedokážu pomoci. Už jsem přeci jen stará kráva."
Kumaru se zarazil ve dveřích. "Možná bys mohla...zítra ti představím někoho zajímavého."
Zavřel za sebou dveře a vydal se vyklidit byt nejlepšího přítele.

Hiroko Satsuma
Jedenáctá hokage
Radnice
Hiroko kývla na pozdrav a vytáhla další složku spisů, které měla do dnes vyřídit. Zase se skoro ponořila do vlastní práce, když se hluboký hlas ozval znovu. Žena vzhlédla.„Děkuji mnohokrát,“ pravila a dveře sledovala ještě chvíli po té, co se zavřely. Pak se vrátila ke spisům.

Mio Ueda, Onigiri Ueda
Dům rodiny Ueda
Kumaru ji ubezpečil, že jsou oba farmáři v bezpečí, a dívce se ulevilo. Tedy částečně. Zbytek mise jí stále ležel v žaludku.
Strážné u brány slušně pozdravila a lehce se uklonila. Kumaru je poté pochválil a poslal domů. Dívka se na něj usmála a spojila ruce za zády. „Děkujeme mnohokrát, Kumaru-sensei. Mějte se hezky,“ pozdravila. I Takuya se měl odchodu a i jemu věnovala úsměv. „Zítra.“
Cestou její úsměv zmizel a vystřídal jej zamyšlený výraz. Měli vlastně obrovské štěstí, že se domů vrátili celí. Kdyby se Doktorovi zachtělo, mohl je všechny zabít, minimálně ji, Takuyu a Sousukeho. Byli slaboučcí a oproti někomu, jako byla například Doktorova neteř, bezvýznamní. Bezbranní.
Kumaru měl pravdu. Čeká je tvrdý trénink.
Zavřela za sebou dveře a vyzula se. Bylo jí podezřelé, že neslyší žádný zděšený dusot. Minule její táta zničil papírové dveře, když jimi proskočil, aby ji přivítal.
„Onigiri?“
Dívka vzhlédla a úsměv se jí vrátil do obličeje. Hleděla do fialkových očí své matky, které ji hned zabalily do něhy a pocitu bezpečí. Myšlenky o možné smrti a vlastní slabosti se stáhly do pozadí. „Kaasama,“ rozzářila se a přeběhla k ženě.
Mio ji objala a pohladila ve vlasech. „Jsem ráda, že jsi v pořádku.“
Onigiri seděla čistá a umytá v posteli, Mio se uvelebila vedle ní. „Jaká byla vlastně mise?“
Dívka se pustila do vyprávění, jenže když přišlo na skoro nesmrtelného onbu, zarazila se.
Žena naklonila hlavu na stranu a věnovala jí tázavý pohled. „Copak se děje?“
„Víš, maminko…,“ načala a uhnula pohledem, „neměla bych se o zbytku zmiňovat.“
Mio se lehce zamračila. „Stalo se ti něco?“
„Ne, ne!“ vyhrkla kunoichi. „Jsem naprosto v pořádku a ostatní z týmu také. Mise se malinko zvrtla, ale teď už jsme v bezpečí, neboj! Že mi nezakážeš se účastnit dalších misí?“
Odpovědí jí bylo dlouhé ticho, až ji polil pot. „Maminko, řekni něco!“
Mio si povzdychla a vylovila pro Onigiri úsměv. „Poslechla bys mě, kdybych ti to zakázala?“
„Um… A-asi… Totiž…“
„Nekoktej,“ napomenula ji. „Narovnej se a řekni mi to do očí.“
„Neposlechla!“ vyhrkla okamžitě a začervenala se.
Promiň.“
„A neomlouvej se za své rozhodnutí.“
„Ano, maminko!“ Dívka opatrně vzhlédla. „Nezlobíš se?“
„Jak bych mohla, Onigiri? Stojíš si za svým rozhodnutím, které je… správné. Věřím, že si poradíš. Jsi přece dcera velkého šermíře a kočovnice, no ne?,“ mrkla na ni. ‚A pak, byla bych hrozně nefér vzhledem k tomu, co jsem vyváděla v tvém věku…‘
Tmavovlásce se vrátil úsměv do tváře. „Un! Mimochodem, kde je vůbec táta?“
„Mimo vesnici. Zařizuje koupy těch polí, o kterých mluvil. Zanedlouho bude Konoha zcela soběstačná, co se týče základní potraviny,“ vysvětlila. „A ještě čekáme další přírůstek!“
Onigiri zamrkala. Mio viděla málokdy takhle otevřeně veselou. „Jaký? My budeme pěstovat i něco jiného než rýži?“
Žena se nadechla, jenže z ní vyšlo jen nějaké zachraptění. Nenapadlo ji, že by se její dcerka až tak moc potatila. Poprvé po dlouhé době se zahihňala, čímž si u Onigiri vysloužila trochu překvapený pohled. „Budeš mít sourozence.“

Takuya Riko
Tým 11
Cesta zpět do Konohy > Ulice Konohy > Kovárna rodiny Riko
„Tak je prostě naštvem a sejmem! Ne!?“ prohlásil zapáleně Takuya, načež se zašklebil a chytl za břicho, protože mu v něm zakručelo, což jeho prohlášení krapet ubralo na váze.
Když se tým 11 ocitl za bránou Konohy, byl už večer.
„Jasně že jo! My sme legendární jedenácka jichan! (strejdo/šéfe!) Neni mise kterou bysme nezmákli! Hehé!“ zazubil se Takuya na strážného se vztyčeným palcem, načež si s rukou založenou v bok přejel ukazovákem té druhé pod nosem. Když řekl Kumaru, že uspěli, tak uspěli, no ne?
Kumaru je poté pochválil, nad čímž se Takuya nafoukl ještě víc, načež jim dal volno a poslal je domů.
„Ryoukai, Kumaru-sensei! (Rozkaz, Kumaru-sensei!) Na mě, Takuyu Rika, budoucího hrdinu světovýho formátu, se můžete-!“ vypnul černovlásek hruď a spustil proslov, zakončený dalším vztyčeným palcem a ještě zářivějším úsměvem, jenže Kumaru tam už nebyl.
„-spolehnout...“ zvadlo chlapcovo nadšení, když si uvědomil, že ho nikdo neposlouchá.
„Tak se měj Oni-chan! Zejtra u stromu jo? Sme na dobrý cestě, fakt to cejtim! Takhle nás brzo budou znát i v Suně! Hehé!“ rozloučil se černovlásek se svou kamarádkou, zapáleně se se zatnutými pěstmi ve vzduchu zazubil, a pak už se jen otočil na patě a rozeběhl se domů.
První dobrodružsví měli za sebou a kopu dalších jistojistě před sebou! A pod Kumarovým vedením se z nich stoprocentně stanou skuteční, nefalšovaní hrdinové, kteří si poradí s každým nepřítelem, a o jejichž síle a statečnosti se budou vyprávět příběhy po celém světě. Žádnej obyčenej kluk kováře ze zapadlý uličky! Z Takuyy bude válečník s vlastním souhvězdím!
Chlapcův zápal z něho po cestě domů ale pomalu vyprchal, stejně jako adrenalin a energie, takže se ke dveřím od domu spíše došoural, než přiřítil.
Zavřel za sebou, zul si znaveně boty, pořádně si zívl a zamířil ke schodům.
Když se po chodbě v patře dobelhal ke dveřím svého pokoje a vzal za kliku, ze dveří sousedního pokoje vykoukla černá kštice, kterou jako jedinou vchodové dveře probudily.
„Takuyo!?“ vyhrkla Yuko s lampičkou v ruce, když rozpoznala ve zloději, na kterého se chystala, svého mladšího brášku.
„Čau se... héégra... Du spát,“ zvedl Takuya ruku na pozdrav, aniž by se otočil, během čehož si znovu pořádně zívl, načež zapadl do svého pokoje.
Yuko se za ním chvilku popuzeně dívala, že se vrátil takhle pozdě a dělal v domě kravál, ale nakonec se jen pousmála a šla si zase lehnout.
Na tohle jeho ninjování si budou asi vážně muset prostě zvyknout.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Minamino Schuichi
Tým 27 - sensei
U skleníku

Renův Flashbang pomalu odezníval. Vypadalo to, že nejvíce působil na Yamako, jelikož pro techniku, co byla běžně zvyklá používat jaksi pozapomněla důležitý aspekt, kterým byla hra na flétnu. Takže jí samozřejmě nefungovala. To, co považovala za prozření senseiovi techniky, byly bohužel jen mžiky ze záblesku světla. Vržený kunai se tedy docela neškodně odrazil od jeho obrany.
Lei byla mnohem zajímavější. Schuichi čekal mnohé a usmíval čímdál víc. Prostě jít po něm plošně byl úžasný nápad. Krásné a dokonalé. Líbilo se mu to. Nicméně v tu chvíli musel něco i dělat. Hrající schamimasen mu příliš nepřidával a navíc byl zvědavý na ten Renův trik, který neustále pozoroval.
Jako mávnutím kouzelného proutku trhl bičem zpět. Skončil mu smotaný v ruce. Během toho okamžiku vytáhl z kapsičky kouřovou bombičku a vrhl jí pod sebe. V tu chvíli zahrnul bojiště neproniknutelný závan dýmu.

Kumaru (tým 11)
Návrat do Listové
Onigiri si dělala obavy z možné hrozby pro Farmáře a jeho rodinu.
"Ti dva se nevrátí na stejné místo. Potřebují se dobře ukrýt, protože se na ně rozpoutá štvanice až se u nás doma roznese, že jsou zpět."
Znamenalo to ale působení kdekoliv jinde v Zemi Ohně a dost možná i v jiných zemích. Kumaru pochyboval, že Doktor během své smrti zůstal nečinný. Nebo sám.
Takuyovy výroky o jídle jen překousl. Měl chuť ho seřvat na devět dob, ale obával se, že veškerou zlost v sobě by si vylil na chlapci který byl prostě jenom hlupák.
Vysoký shinobi tak jen sevřel zuby a pokračoval v rychlém tempu až do vesnice.
U brány Listové se tým zastavil.
Strážný zvedl hlavu od kávy. "Ah, Kumaru-san. Zpět z mise? Snad úspěšně doufám..."
"Hmmm...jo." Odvětil Kumaru strážnému stroze a obrátil se na žáky.
"Dnes jste podali na geniny dost dobrý výkon. Je pozdě, běžte domů se pořádně najíst a odpočinout si. Já mám ještě nějaké věci k vyřizování, takže se sejdeme zítra odpoledne u stromu. Kdybych vše přeci jen stihl dřív, vyzvednu si vás. Rozchod!"
Pravda byla, že spíš potřeboval spoustu věcí rozdýchat než zařídit, ale psychická připravenost byla také důležitý atribut v náročném životě, jaký ninjové vedli.
Vydal se za Hokage. Tušil, že stejně jako ti předešlí bude touhle dobou ještě vzhůru ve své kanceláři.
Vyběhl po zdi budovy a usadil se za pootevřeným oknem kanceláře. Záměrně si nahlas odkašlal, aby dal o sobě vědět.
"Hokage-sama..."

Momo Inuzuka
Tým 3
Závod s časem
Momo nevěděla co dělat. Sama s rukou co ji držela nic dělat nemohla, jelikož na ni ani dobře neviděla, když ji měla za zády. Mihi ruku překousnout nemohl, jelikož byla mechanická a to by taky nemusela dopadnout dobře. Nevěděla tedy, co si počít.
V tu ránu však přiběhla klidným tempem běžící Junna, která pomalu začínala zrychlovat do cílové rovinky. Dívka se však se soucitem v očích zastavila a rozeběhla se dívce z klanu Inuzuka pomoct.
"C-Co to děláš? Takhle skončíš taky." Řekla Momo překvapeným tónem, když jí čtyřočka začala pomáhat s rukou na noze. Ruka se uvolnila, ale sensei se v cíli napřímil do dramatického postoje a začal chladně odpočítávat poslední vteřiny.
Momo honem popadla Junnu za ruku a začala s ní i s Mihim pelášit do cíle.
"Neboj se, říkala jsem přeci, že tě nenechám skončit." Zvolala za sebe a se stále aktivovanou technikou mířila plnou rychlostí do cíle.

Hyuuga Hiroshi
Tým 19
Ohrada krav
Zmateně si podepřel rukou tvář a sledoval, jak se situace zamotává a ještě více zamotává.
"Hm... Co jsem komu udělal?" Zamrmlal si pro sebe a zahleděl se na onu neznámou dívku. Yuki se mezitím ujmula role mluvčího, který se snažil alespoň trochu situaci rozuzlit. Moc jí to ale nešlo.
"Víte co, co takhle začít představením se, když jsme tedy ten nový tým. Potom se můžeme dohodnout, jak budeme postupovat dál a takové ty věci, takže tak. Já jsem Hyuuga Hiroshi." Postavil se a přemýšlel, co by mohl říct dál. "Mojí předností je tedy logicky Taijutsu. Ehm... Co dál? Mým cílem je mými schopnostmi zastínit hlavní větev klanu a dokázat, že nezáleží, z jaké větve jste." Dokončil řeč a rukou přejel po pečeti, kterou měl na čele stejně jako všichni ostatní z vedlejší větve klanu.

Itsumi Yamanaka
Ulice Konohy

Bylo příjemné seznámit se s ostatními a jejich důvody, proč se stát ninjou. Každý měl asi něco, přišlo ji, že každý to dělal kvůli rodiny či z podobného důvodu. Alespoň v jednom byli všichni za stejno.
Pak se ale slova ujal sensei. To, co říkal bylo moc. Každičká informace, kterou vypustil z úst byla jako dýka, kterou Itsumi vrazil do zad. Pomalu sklonila hlavu, aby jí vlasy zakryly obličej a mlčela. Jen zírala do země.
Má pravdu... Ve všem, co říká. Na akademii nám to neříkali, jsme ještě děti, ale má pravdu. Teoreticky už je od začátku náš tým předurčený k tomu, aby selhal. Navíc... Nejsem ani silný bojovník, nedokážu někomu ublížit a už vůbec... Už vůbec nevydržím, když někdo ublíží mě. Proč jsem to udělala? Nemám tady co dělat, jediné v čem trochu vynikám, je že jsem trošku chytřejší, ale to mi přece život nezachrání!
Nejhorší na tom bylo, že věděla, kde je pravda. Sensei jim nelhal, podle Itsumiina úsudku mluvil z vlastní zkušenosti. Otázkou teď bylo, kdo zemře, kdo to vzdá a kdo bude bojovat ještě o chvíli déle?
Bylo toho moc a to ještě ani nezačali. Táta byl jounin a stejně zemřel, to znamenalo, že překonal všechny tyhle překážky, aby umřel. To mu nevadilo někoho jen tak zabít? Jak to mohl vydržet? Jak mohl v noci spát?!
Nechápala to, ale už bylo pozdě couvnout.
Celou dobu poslouchala, jen se její černé myšlenky draly na povrch a chvíli trvalo, než jejich hlas zase ustal. Když je sensei vyzval, aby si předali něco cenného, ujal se jako první tohoto úkolu Yumi. Když přišel i k ní, dobrovolně mu nastavila ruku a když skončil, s leskem v očích a slzami na krajíčku se zazubila.
Druhá na řadě by měla být asi ona, ale nic takového tu neměla. Věděla moc dobře, co by měla Nao předat.
"Já... Nemám tady u sebe nic cenného, mám to doma. Takové věci nenosím sebou, můžu to Nao předat zítra, nebo pro to můžu hned zajít."
Omluvně vysvětlila Itsumi a popotáhla.

Yumichika Nagayama
Tým 16
Sledoval rukoväť katany a počúval čo hovorili jeho týmové kolegyne ale aj sensei. Mohli mu hovoriť ako chcú, tak to sa mu aj páčilo. Bolo mu vskutku jedno čo by sa mohlo mu stať, aj tak už nemá rodinu. Keď povedal že si majú niečo dať a začal premýšľať čo by dal, jedinú vec ku ktorej mal nejakú citovú väzbu bola rodinná katana a tú predsa len dať nemohol. Presunul ruku ku svojej svojím vlasom a dotkol sa stužky vo vlasoch. Zas sa nalinko pousmial, keď si spomenul ako ku nej prišiel. Dala mu ju sestra pár dní predtým než zomrela. Stiahol ju z vlasou a povytiahol čepeľ aby ju mohol dať na polovicu. Prešiel najprv k jeden a uviazal jej okolo zápästia, potom to zopakoval aj u druhej. Nemohol predsa ju dať len jednej, aby vedeli že urobí všetko preto aby ostali tým ešte dlho.

Pokec nad horkým rámenem

Suzume Adi
Tým 2

Druhá červenovláska se Adiina oslovení očividně trochu lekla, důkazem toho byly hůlky, které jí vyletěly z rukou až kamsi za pult. "Ch-chotto mate! Když nám zabiješ obsluhu nebude rámen!" zatvářila se Adi na oko rozzlobeně, vzápětí se ale usmála jako sluníčko. Byla ráda, že je dívka taktéž přátelsky naladěna a dokonce jí dovolila říkat jí Shin.
Potom přišla se svou troškou do mlýna i sensei. "No... To je asi pravda. Já myslela spíš co se týče... zvuku než významu. Shinya zní tak zvláštně melodicky." Adi se zamyšleně pokusila vyjádřit svou myšlenku, ale nepodařilo se jí najít ta správná slova. Nu což...
Co se týkalo Hideharua, Adi se svojí bujnou fantazií si ihned chlapce představila v naprosto komické situaci. Jak pobíhá mezi květinovými záhony a kopretiny se kolem něj vlní... Chvílemi jakoby dokonce tančil. Na tváři pořád svůj obvyklý kamenný výraz. Červenovláska vyprskla smíchy. "Hide... Takové květinové dítě." zabručela si pod vousy. Obrazně... "Ještě vaše jméno sensei." zadívala se Adi zkoumavě na energickou ženu sedící za Hideharuem. Když už tady máme ten dýchánek s trochou jazykového rozboru...
Za chvíli už sympatický chlapík na druhé straně pultu postavil před každého i kouřící misku a popřál jim dobrou chuť. Ale ještě než se pustili do jídla, přišla typická chvilka, představování týmu. Teprve teď totiž vlastně byli celým týmem 2. Dívka se se svým živým přístupem ujala slova jako první. "Tohle je vlastně taková klasická geninská chvilka, ne? Něco o sobě říct, zájmy, sny..." ušklíbla se. "Takže upřímně řečeno nevím co přesně povídat. Ale tak zhruba... Jak jste si asi už všimli, jsem docela energická osoba. Občas až trochu výbušná. Ale snažím se to kontrolovat! Žiju s mojí skvělou babičkou, mám ráda rámen... Baví mě prostě trénovat a moc ráda jsem v přírodě. A mým snem je se stát Hokage. Klidně se mi smějte, vím, že tohle vykřikují malá děcka na Akademii. Ale já se prostě nevzdám a... budu o to usilovat. Abych se mohla stát silnou a starat se o svojí vesnici! A už to vážně začíná znít jak nějaký naivní řečičky, takže asi... stačí." Adi se na všechny kolem sedící usmála. Věděla, že jí možná budou kritizovat, ale na to už byla zvyklá. A nehodlala se nechat ničím otřást.
Všechny smutné věci, které jí pořád ještě tolik bolely, pochopitelně vynechala. Ale na to teď nechtěla myslet. Její myšlenky naštěstí plně zaměstnaly lahodné vůně linoucí se z misky před ní stojící. Adi věděla, že by se neměla pouštět do jídla dokud se nepředstaví i ostatní. Ale sliny se jí stejně sbíhaly.

Sachi Kyosei
Tým 16
No, alespoň že poslouchají, pomyslel si Sachi sklesle. "Na tom jak mě oslovíte nezáleží. Sensei, Sachi, Sachi-sensei, Yopparai (Ožrala), Yopparai-sensei, vyjde to nastejno, budu vědět že mluvíte na mě." odpověděl a vzápětí si dal další dávku svojí tekuté snídaně.
"Více méně všichni jste se stali ninji protože to po vás více či méně někdo chtěl, takže s váma budu jednat na rovinu." Nachechl se Sachi a pokračoval zcela vážným tónem: "Určitě jste slyšeli jak mocnými se můžete stát, že vás čeká sláva a bohatství," Sachi si po těchto slovech zhnuseně odplivl stranou. "Co vám ale už neřeknou je, že víc než polovina shinobi nikdy nedosáhne ani na úroveň jounina. Většina prostě přijde na to, že nemá na to vraždit ostatní bez výčitek a skončí. Co vám taky neřeknou je, kolik genninů zemře při jejich prvním opravdovém boji. Takže abyste to věděli: Zatraceně hodně! Statisticky vzato je velice pravděpodobné, že jeden z vás skončí z vlastní vůle, druhý zemře při prvním souboji a třetí to dotáhne tak na chunnina, když se toho dožije." Sachi mluvil na své poměry poměrně dlouho a už z toho začínal mít vyprahlo v krku, tak si dal dalšího loka z nádoby a vrátil svou pozornost na ty tři před ním.
"Takže začneme s takovým zajímavým cvikem. Všichni tři jak tu jste, vezmete něco co pro vás má určitnou citovou hodnotu a dáte to svému kolegovi. Nao dá svoji věc Yumimu, Yumi Istu a Itsu Nao. Nezáleží na tom co, ale musí to být něco aspoň trochu neobvyklého."

Nozomi Okazaki
Sensei týmu 2
Ichiraku Ramen
Mladý kuchař pokrčil rameny a vyslechl si další objednávky. I Nozomi si objednala. Adi si mezitím začala povídat s novou dívkou, která se prve raději jala hrát si s hůlkami, a pokoušela se navázat přátelské vztahy.
„Shinya znamená pozdě v noci,“ usmála se, „Hideharu zase vzkvétající jaro. Nozomi znamená naděje. Řekla bych, že nejzajímavější jméno tady máš ty, Adi. Nenapadá mě totiž překlad.“
Yuuichi, majitel restaurace, postavil před každého jeho porci a se sladkým úsměvem podal Shinye nové hůlky. „Nechte si chutnat.“ S tím se otočil a dělal si zas své.
„Tak, vzhledem k tomu, že byl tenhle tým přeformován, měli bychom se lépe seznámit. Každý o sobě něco povězte.“

Takuya Riko
Tým 11
Na cestě k farmě
Kumaru nasadil pořádné tempo, div mu Onigiri s Takuyou stačili. Černovlásek to ale moc neřešil a jediné, na co myslel, bylo nezůstat pozadu a ukázat, že pro něho takovýhle sprint nic není!
„Heeee!? Proč jako ne!? Takle se nikdo nedoví jak sme byli hustý! Jak se ze mě má stát jako legenda!?“ rozhořčil se černovlásek, ale Kumarův nesmlouvavě přísný pohled ho umlčel a on si tak jen umanutě založil ruce na prsou a nafoukl tváře.
Když Kumaru svým klepáním div nevyrazil farmářovi dveře, otevřela jim jeho žena, které Kumaru objasnil, že je po všem.
„Hm? Co? Aha, to ste hodná, pani! Děkuju!“ obrátil se černovlásek na farmářku, když se zmínila o jeho oblečení, koukl po Kumarovi, který se na něho šklebil, ale mladík absolutně nepochopil proč, a bez vyzvání se prostě sebral a vykročil si to za farmářkou do domu, aby se tam převlékl.
„Konečně! Hehé!“ zazubil se Takuya, když držel v ruce zase své staré dobré šaty, když tu se zarazil.
„Etó... Vomlouvám se že sem se nevrátil s tou košilí a šortkama a tak! Vono totiž... No... Jak sem toho On-...! Toho medvěda rozsekal svojí super hustou technikou tak mě celýho postříkal krví víte!?“ vysoukal ze sebe Takuya rychle nějakou výmluvu, během které se div neprořekl, roztržitě se zazubil, rychle se převlékl a vystřelil zpátky za týmem.
„Naschle!“ rozloučil se černovlásek a rozeběhl se za Onigiri s Kumarem, který teď nasadil snad ještě zběsilejší tempo, než předtím.
„Jo no...! P-Proč tak... ženem!? Hah...! Ani sme se... hah... nenajedli... hah...!“ soukal ze sebe pro změnu Takuya, snažící se držet s Kumarem tempo, během čehož mu hlasitě zakručelo v břiše.
Po pořádné bitvě měla následoval oslava hrdinova vítězství, no ne!?

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Zoologická zahrada

Azrilelka Safí, tým 5, Akaigawa

Dívka na něj hleděla stále s milou tváří. Technika šla v pohodě obejít, a tak se dál mohly pustit do práce. Sensei je tam nechala o samotě a sama šla ven za někým. Azri stála mírně za Naoko, přičemž pozorovala tygra. Nechala ji zatím se vyptávat, než mohla i ona. Překvapeně zamrkala, když Naoko prohodila cosi o omlouvání napadenému. On se omluvil?! Kdy?! Chtěl mě jako dopolední svačinku! pohlédla nemile na ty dva o odfrkla si. Určitě tohle řekla schválně, jen aby ji naštvala.
"Takže...je vás víc? Jestli ano, jsou i zde v Akaigawě? Ten, který tě přivolal....muž či žena?" Stejně jako její společnice ukazovala na prstech čísla, aby zjistily přesný počet. Chvíli ještě přemýšlela nad otázkami, ale žádné už ji nenapadaly.

Onigiri Ueda
Tým 11
Podzemí
Ostré tempo dívce nikdy předtím moc nevadilo, jenže pohyb v lese ztěžovala tma. Tu se naskytl kořen, jindy měkký mech, a tak se stávalo, že dívka vrávorala a zakopávala. Přesto si nijak nestěžovala a uháněla dál.
Před farmou je Kumaru zastavil a velmi rázně je požádal, aby při případných otázkách pozměnili informace. Onigiri proti lhaní nic neměla, když mohlo zabránit panice. Uvědomovala si, že někdy je prostě lepší držet někoho v klamu. Na druhou stranu…
Počkali na Takuyu, až si vymění oblečení, rozloučili se se zákazníky a znovu vyrazili. Rychlost moc nedovolovala si povídat, jenže tmavovláska měla o farmáře starost.
„Sehensei,“ oslovila muže mezi nádechy, „ty dvaha se sehem už nevráh… nevrátí? Nemůže se těhem… lidem něhco stát?“

Nao Nakanawa
Ulice Konohy
Růžovovláska si spokojeně ťapkala dál, když v tom za sebou zaslechla hlas. Její tělo se v mžiku natočilo směrem, odkud zvuk vyšel a její droboučká hlava se lehce napřímila na muže, který ji výškově daleko přesahoval. Chtěla si muže hned poměřit s fotkou, kterou dostali v kanceláři, jenže tu naneštěstí opatrovala Itsumi-chan. Nao si odhrnula vlasy, které jí zakrývali tmavá očka a muže přejela tam a zpátky pohledem. Oslovil je jmény, takže o nich nejspíš něco málo věděl, ony však o něm prakticky nic. Později se však představil, aby nepůsobil zmatek. Jeho jméno však nebylo mladé kunoichi povědomé. "Yopparai Sa-kdo?" Otázala se dívenka za přemýšlení a ukazováčkem si zamyšleně podepřela bradu. Itsumi však při pohybu nevědomky odkryla fotku v ruce, na kterou se hnedka očka Nao zaměřila.
Agh! Ozvalo se z udivené dívky, když si uvědomila, že muž před nimi je jejich sensei. Ten je vyzval, aby ho následovaly na nejbližší střechu, jak taky udělaly. Na střeše byli poté vyzváni k představení se, i když to nazval terapií. T-Terapie? Slova se chtěla chopit Itsumi-chan, ale v tom zazněl další neznámý hlas.
A ty jsi sakra kdo?! Hulákaly myšlenky uvnitř malé dívenky, která teď vypadala naprosto sklíčeně. Ztratila jsem snad pojem o čase? Jsem tak neschopná. Měla bych být vůbec ninjou? Její sebeznehodnocování bylo však naštěstí přerušeno další řečí. Itsumi-chan všechno v klidu odříkala, nezdála se skoro vůbec nervózní. Jaká to hrdinka! Pomyslela si Nao, která si uvědomila, že je řada na ní. "Etooo... Já se jmenuju Nakanawa Nao. Stát se kunoichi jsem se rozhodla po smrti svých rodičů, uhm..." Odmlčela se. "Je to hlavně proto, jelikož jsme spolu měli dost spory a tohle bylo jejich poslední přání takže... Takže jsem chtěla, aby se na mě i po smrti mohli odtamtud usmívat, jako tomu bylo kdysi, než to všechno začalo a abych na sebe mohla být hrdá." Neměla ráda, když byla středem pozornosti a tak jí hrozně deptalo, když měla mluvit a všichni ji přitom pozorovali. Situace pro ni tedy nebyla moc příjemná a tak si radši schovala obličej pod kapuci, asi jako se malé děti schovávají při strachu pod peřinu. Když o tom tak přemýšlela, vážně se neměla stát ninjou.

Itsumi Yamanaka
Ulice Konohy

Sotva se Itsumi s Nao vydaly na cestu, aby našly svého senseie, strhla se mela, protože sensei si našel je. Itsumi sebou škubla, když uslyšela své jméno ve větru a muže, který se k nim řítil. Suše polkla a koukla muži do očí. Pusa mu jela jedna radost a s ničím se nijak nezdržoval, Itsumi nějak nevěděla, jestli je to dobře nebo ne. Každopádně se nijak nezapojovala do konverzace a snažila se vyhýbat očnímu kontaktu. Objevil se i poslední člen a tím byl tým 16 kompletní. To byla teda rychlost!
Sensei je vyzval, aby jej následovali na nejbližší střechu, Itsumi jako poslední následovala trojčlennou skupinku a tak nějak se snažila držet stranou, nijak se nedrala do popředí, aby k sensei nebyla nejblíž či tak. Mohl by se ji na něco zeptat, nedej bože po ní něco chtít!!! To bylo nemyslitelné! Sensei je tedy vyzval, aby o sobě něco řekli, nazval to terapií! Při tomhle prohlášení sebou Itsumi pořádně škubla, ale pokusila se to zamaskovat a dělat, že se nic nestalo. Na řadu se dostala jako druhá, co by o sobě měla říct? A proč by si měli kazit život? To to bude opravdu tak hrozné? Pomalu ale jistě začínala cítit beznaděj.
"Eto... Já... jsem Itsumi. Itsumi Yamanaka."
Pronesla tenčím hláskem a vydechla, jako by právě z prsou shodila 100 kilogramů.
"Ninjou jsem se stala... kvůli svého táty. A proto, protože musím chránit svou rodinu. Proto... si teda asi kazím život, jak říkáte."
Nenápadně těkla pohledem po sensei, ale okamžitě oči odvrátila.
"Já jen... Jak Vás máme oslovovat?"
Optala se nervózně a začala si kolem prstu točit pramínek vlasů. Jasné gesto odbourávající nervozitu.
"Inu... Máte totiž hodně jmen."
Vysvětlila ještě Itsumi a zarytě koukala do země, možná se jí dostane odpovědi, možná taky ne.

Yumichika Nagayama
Tým 16
Zostal potichu a len si svojím chladným pohľadom prezeral svoje týmové kolegyne a aj osobu čo mala byť ich sesnei. Aj mu to bolo jedno, ako pôsobil na nich, už dávno sa zabudol smiať. Počúval ich sesneia a držal ruku na rukoväti katany ktorú mal u pasu. Poslúchol a pohol sa spolu s ním sa presunul na neďalekú strechu a oprel sa o zábradlie. Pozrel sa na svoje kolegyne a zavrel na chvíľku oči, zamyslel sa čo by ich chcel povedať. Postavil sa normálne a pozrel sa ešte na sesneia aj kolegyne než začal hovoriť. „Volám sa Yumichika Nagayama“ mierne sa uklonil ako bol naučený. „Tak bolo odo mňa očakávané že sa stanem ninjou, ako to je v mojej rodine už dlho“ počas toho ako hovoril sa narovnal a zas sa oprel o zábradlie. „Ale som rád že som práve tu, aj tak už nemám čo stratiť“ len malinko sa pousmial a pozrel sa na katanu.

Sachi Kyosei
Tým 16
V nuzném bytě se ozval zvuk, jako když se něco dutého pomalu valí a asi po vteřině se bytem rozlehl třeskot rozbíjené keramiky. Sachi nespokojeně otevřel jedno oko, které se až nápadně nepodobalo lidskému a s povzdechem se převalil na posteli. Pak se s nespokojeným bručením posadil a nohou odsunul další prázdnou nádobu, aby si měl vůbec kam stoupnout. O střepy se nestaral, jen do nosu nasál zápach zvětralého alkoholu a přešel do koupelny, kde pouze strčil hlavu pod vodu a tím pro něj hygiena skončila.
Rychle se oblékl, hodil přes sebe svůj otrhaný plášť a po prohledání půlky bytu našel trochu tekuté snídaně.
Sachiho dnes čekala první velká zkouška, upřímně, teď litoval, že tu práci vzal. Na začátku netušil, že by mu někdo mohl dát někoho na hlídání a nyní, když ho to čekalo, ze mu ten nápad hnusil ještě víc. Navíc jemu!
Sachi vyšel na ulici a jako pes si otřepal vodu z vlasů, načež se vydal volnou chůzí směrem k budově Hokage. Už věděl, co za chamraď má hledat a tak jeho oči těkaly po ulici zastavujíc se na každém, kdo vypadal mladší patnácti let.
Dvanáctiletý, třináctiletý a čtrnáctka... No to bude peklo, pomyslel si, otázkou je, pro koho větší? Než aby se Sachi dál zaobíral těmito nesmyslnými myšlenkami, začal "snídat", což se rovnalo pořádnému hltu silného sake z velké hliněné nádoby. Jeho dechu to moc nepřihoršilo, ale naopak, byla to změna k lepšímu!
V tu ránu mu padl zrak na dvě dívky kráčející bok po boku ulicí. Hm, to budou ony, blesklo Sachimu hlavou a vyrazil cílevědomými kroky k nim.
"Hej! Itsumi a Nao, že?" zavolal na ně nezdvořile a zastavil se před nimi. "Kde máte toho třetího?" zeptal se a chystal se rozhlédnout se po posledním členovi jeho týmu, ale než stihl zvednout hlavu, chlapec se přihlásil sám.
"Jo, to jsem já. Yopparai Sachi Kyosei. Doufám, že z toho máte radost." ušklíbl se ironicky. Sachi měl špatnou náladu jen co je potkal. Upřímně, Sachi měl špatnou náladu skoro pořád a od doby co se dozvěděl, že má vést tým to s ním bylo ještě horší. Naštěstí pro svět neměl kamarády a tak to schytal svět a lidstvo tak nějak všeobecně, všichni rovným dílem.
"Chrm, nebudeme tu žvanit tady na ulici. Držte se mně!" poručil a s překvapivou ladností vyskočil na plochou střechu nejbližšího domu, kde se posadil, zády se opírajíc o zábradlí.
"Tak spusťte, představte se a jen svým kamarádům sdělte, proč jste si vybrali zničit si vlastní život. Bude to takový naše skupinová terapie."

Kumaru (Tým 11)
Směr Farma, návrat do Listové
Poměrně vysokým tempem uháněli po cestě, kterou přišli, nebo alespoň vypadala podobně. Tma zhoršovala viditelnost a ztěžovala jistotu pohybu, Kumaru přesto hnal tým co mohl. Cesta zpět rvala podstatně kratší domu, než když stopovali Onbu. K farmě se dostali poměrně rychle.
"Hmm...Takuyo, dojdi si pro věci. Co se mise týče, žádné zmíňky o Onbovi a Doktorovi, rozumíte?! Ty krávy roztrhala dvojice medvědů se vzteklinou, jasný!"
Došel ke dveřím a zaklepal. Jeho klepání vypadalo jak mlácení do dveří, které chce vyrvat z pantů.
Otevřela farmářova žena.
"Ah, to jste vy! Jsem ráda že jste zpátky všichni a v pořádku!"
"My taky. Už je to vyřízené, vyřiďte manželovi, že vás už nic ohrožovat nebude."
"A..o co šlo?"
"Byli to velmi agresivní medvědi."
"Aha..." Baculatá paní se otočila na Takuyu. "Vyprala jsem ti oblečení chlapče. Jen to ještě nestihlo pořádně uschnout..." Zmizela v domě a po chvíli se vrátila s chlapcovým řádně složeným oblečením. Krásně vonělo.
Kumaru na chlapce vrhl pohled který jasně říkal opovaž se tu ty monterky nechat!
"Musíme vyrazit, mějte se."
Po rozloučení opět vyrazili na cestu. Spíše by se ale dalo říci, že se rozeběhli, protože Kumaru hnal jako šílený. Potřebovali být v Listové co nejdříve. Hokage se musela co nejdříve dozvědět jak moc velké nebezpečí jim hrozí...

Homura
Tým 1
Cesta směr Uragawa
Homura se koukl s přimhouřeným pohledem za sebe, když je Tenshi málem prozradila, a chvilku ji propaloval zkoumavým pohledem, ale nakonec se zase obrátil před sebe a zdálo se, že se řev konat nebude.
Kasumi mu poté připomněla, že by žádný boj, který by se mohl zvrtnout, vůbec hrozit neměl, což muže znovu rozladilo.
„No jo, já vim! Má to bejt, obyčejná, mírumilovná a nudná diplomatická mise! Je mi to jasný!“ zabručel a prohrabal si jednou rukou zarputile vlasy a znovu se otráveně zašklebil. Připadal si, jako by ho někdo přivázal k židli a pustil mu černobílé drama pozpátku.
Černovláska pak ale dodatečně navrhla, že by se po cestě mohli zkusit trochu líp sehrát, což se mu už zamlouvalo o něco víc. Boj s třema geniny sice nebyl nic extra záživného, ale jim to jen prospěje a on se alespoň trošku pobaví.
„Hmm... Jo, trénink je dobrej nápad, Kasumi. Do Uragawy bysme měli tímhle tempem dojít zejtra před polednem, takže si dáme dneska před obědem menší rozcvičku a zejtra tam dojdem někdy po poledni,“ prohlásil muž, strčil si ruce zpátky do kapes, a přestal se tolik hrbit. Evidentně se jim povedlo zlepšit mu náladu. Alespoň trošku.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!