Humor

Jiraiya vytřeštil oči a na zádech ho silně zamrazilo. Potom ale jenom rychle přikývl a odvrátil se.
"Znal jsem ji." řekl a přešel k malému oknu vedle postele.
"Tak mi to vyprávej." zašeptala a na posteli se posadila. Chtěla vědět víc. Její matka už byla dávno mrtvá, skoro ji neznala, takže využila příležitosti se o ní něco dozvědět. Jiraiya se dlouho rozmýšlel, jestli má s tímhle citlivým tématem začínat, ale přeci jenom to byla její matka.
"Milovali jsme se." začal zostra a pořád jeho pohled směřoval z okna ven.

"Tak tohle přestává všechno!"
V útrobách tajné základny zlé organizace Akatsuki, jenž byly ještě před hodinou tak důstojně tiché, se ozýval křik a skřípění zubů. Pein totiž způsobil katastrofu už jen tím, že sezval všechny členy na společnou poradu.

Tokime : Nechtěla jsem ji do toho tlačit, takže jsem jí nechávala čas, aby si všechno v hlavě ujasnila.
„Nikdo mi nikdy neřekl proč ani kdy, ale pár jedinců z Konohy ví, že v sobě mám zapečetěnou část chakry, která mi nepatří... Je to opravdu zlá chakra, opravdu moc. Nevím, proč byla vložena do mě a ani mě to nezajímá, jediná věc, která je pro mě důležitá je ta, že jí musím ovládat. Ale bohužel... když se hodně vytočím, moje kontrola dost klesne a většinou se chakra uvolní. Což není moc hezký pohled,“ usmála se. Snažila jsem si představit zlou Ayano, ale prostě se mi to jaksi nedostávalo.

Tak jo lidi, jestli jste na mě ještě nezanevřeli, tak sem konečně přidávám nový díl. Háček je ale v tom, že je tenhle díl asi o 200 slov kratší než minulý. Vážně se moc omlouvám za dobu čekání a za délku dílu, ale vážně jsem nemohla nic vymyslet. A navíc - i když se to nezdá - máme ve škole takové práce, domácích úkolů, referátů a všeho, že si sotva zapnu PC. Jo já vím, to není výmluva - jsou totiž víkendy, že?

Ráno v obýváku.
„Zdarec Itachi, dneska nějak brzo ne? Jak je?“ posadil se vedle osloveného na gauč příchozí Sasori.
„Ujde to.“
„Koukáš na televizi? Co teď zajímavýho dávaj?“
„Víš že ani nevím,“ opáčil nezaujatě Uchiha. Na to se na něj mistr loutkař tázavě podíval.
„Koukám do modra.“
„Cožeto?“ divil se Sasori.
„Nevidíš? Kisame mi zase obsadil zorný pole,“ vzdychl Ita a ukázal na postavu v modrém pižamu s rybičkami, co se opět přilepila k televizní obrazovce a něco si psala.

"Tsunade?" zavolal Jiraiya do prázdné Tsunadiny pracovny. Ještě se neobtěžovala tu uklidit nepořádek, který se tu po celé podlaze válel.
"Tsunade!" zavolal ještě jednou a se šel podívat za stůl, ale to už jenom tak z povinnosti. Potom se posadil na židli a skryl si obličej v dlaních.
"Kde sakra jsi?" zašeptal jenom tak pro sebe a promnul si oči. Nechtěl tu být, sužovala ho tahle místnost a tak se rychle, ale neochotně zvedl ze židle a sklonil se k úklidu všech těch věcí rozházených okolo něj. Potom se sbalil a z hlavní budovy odešel.

Od božího rána byli všichni na nohou. Pein s Konan se už zase hádali.
„Zničil si moje svatební šaty, aby sis z nich udělal záclonu?!“ ječela Konan.
„Vzal jsem si tě s nimi, patří mi stejně jako ty!“ rozčiloval se Pein.
„Tak zaprvé do nebyla žádná svatba, ale Hidanův pochybný obřad s omezeným počtem na dávek a za druhé ti nepatřím! Dokážu ti to, klidně se hned teď odstěhuju ke komukoliv z nich než s tebou sedět v jedné místnosti!“
„Fajn tak jdi! Hodně štěstí při výběru.“ zařval Pein.
„Bez té záclony se odtud nehnu!“

Mladý blonďatý samuraj procházel lesem a hledal, něco k snědku, protože už to bylo několik dní, co nejedl. Nebylo pro něj cizí hladovět třeba i tři týdny, ale když se mu něco takového povedlo naposledy, byl téměř na pokraji smrti. Nyní měl u sebe sice peníze, ale těch se najíst nemohl a kam dohlédl, nebyl žádný obchod natož vesnice, kde by za ty peníze jídlo sehnal.
„Já se snad budu muset napást na trávě?“ Povzdychl si.

"Takže," pokoušel se Hidy vymyslet něco alespoň trochu inteligentního, mnul si spánky a přecházel ze strany na stranu, "Proč bych tě měl přijmout za studenta?"
Hermafrodit se jen zaculil, postavil se do pozoru, sáhl si do výstřihu a zpod trička vyndal Hidanovi velice povědomý přívěšek.
"Protože... Jashin-sama forever!"

„Yamiko vstávej! Příjdem pozdě!" řvala Aiko.
„Kolik je hodin?" zeptala se ospale Yami.
„7:35!" odpověděla naštvaně Aiko.
„No dobře, už vstávám!" řekla protivně Yami a převalila se na bok, na náznak protestu.

Mezi tím na akademii
„Sasuke víš, že se tu při stěhovaly dvě nové holky?" rozzářil se štěstím Naruto.
„Ne, nevím. Kdes to vzal?" zeptal se Sasuke.
„No já je potkal včera a myslím, že se jmenovaly Yamiko a Aiko Yumichiki." řekl Naruto přemýšlivě.
„Jo! A jak vypadaly?" zeptal se nezaujatě Sasuke.

V Konohe bol pekný slnečný deň. Slnko príjemne hrialo a povieval príjemný studený vietor. Bol to jeden z tých dní ako stvorených na odpočinok.
Mladá žena kráčajúca ulicou si to nevšímala. Dní ako tento zažila tisíce.
Nespokojne sa mračila pred pohľadmi ľudí, najmä čo sa týkalo mužskej časti obyvateľstva.
Obyčajne by po ulici kráčala zahalená v svojom plášti z tieňov, nikým nevidená, obklopená sférou nevnímania. Na svete bolo iba zopár ľudí, čo by ju dokázali zazrieť a ona mala podozrenie, že osoba, za ktorou šla by to dokázala.

No, konečne sem pridávam ďalší diel Ťažko sa mi, ale písal, pretože... no, chcela som zachádzať trochu ďalej a opisovať... no, nebudem vám to tu vypisovať
Enjoy! '¸'

Po tom čo môj rozhovor s Tenten skončil som ju odprevadila k nej domov. Prehodili sme ešte pár slov, a ja som potom šla.
Bolo už takmer jedenásť hodín a ja som bola vážne hladná, tak som sa zastavila v Ichiraku ramen a objednala si ramen so sebou.
Sadla som si zatiaľ na stoličku a čakala.

Shikamaru seděl ve svém obýváku na pohovce a jen tupě zíral před sebe. Stav, ve kterém se právě nacházel, nápadně připomínal bezvědomí, akorát že měl stále otevřené oči. Poposedl na místě a ihned toho trpce zalitoval, protože se mu hlava rozletěla přinejmenším na milion kousíčků a každičký z nich se mu s odporně důkladnou vytrvalostí zařezával do mozku. No, přinejmenším mu to tak aspoň připadalo. Jak dlouho už vlastně nespal? Dva dny anebo snad týden? Proboha a co když je to teprve pár hodin?

Když z matně průhledných dveří, za kterými byly vidět pouze obrysy postav, vyšel mladý hnědovlasý muž v bílém plášti, Jiraiya vyskočil ze židle, čímž ji shodil na zem.
"Jak na tom je?" zadrmolil ve spěchu a prosebně začal doktora skenovat pohledem. Muž si sundal brýle a poupravil doktorský plášť a potom si důležitě odkašlal.
"Vy jste tu za tou dívkou, kterou jsme právě dooperovali, že?" zeptal se, ale na odpověď nečekal a dál pokračoval.

Skrytý obsah

Musím přiznat, že jsem se nechal trochu inspirotvat nejnovějším Naruto filmem... pochopíte proč Dále chci upozornit na odkazy, které se budou před některými odstavci objevovat - jsou to doporučené songy soundtracku, které se dle mého názoru k dané části hodí. Doufám, že se bude povídka líbit.

Stál uprostřed tržiště. Byla noc. Kolem něj proudily davy lidí a ze všech stran se řinuly syté vůně čerstvě připravených pokrmů. Vypadalo to na jakousi slavnost. Ale jak to?

Kankurou se ještě před odchodem na misi, kterou mu Gaara zadal, zastavil u své starší sestry. Přestože se její stav mírně zlepšoval, byla stále slabá a většinu dne prospala, jen občas ji někdo zastihl vzhůru. Taky měla ještě pořád vysoké horečky.
Brunet ji něžně chytil za ruku a s bolestným pohledem sledoval, jak jeho sestra trpí. V tom Temari pohnula rty a promluvila tichým hlasem. Kankurou se k ní sklonil, aby rozuměl tomu, co říká.
„Pojď si to rozdat! Hned teď a tady! Svlékni ten plášť ať ti při tom nezavazí…. Shikamaru!“

Na popud jedné velmi vytrvalé fanynky mé povídky, je zde další díl Se svým spoluautorem jsem se snažila spojit, ale odpověděl mi pouze jednou a od té doby se zjevně ani nenamáhal si přečíst moje zprávy, takže přinejmenším tuhle kapitolu budu psát bez něj a pokusím se psát co nejrychleji (když se zadaří-kapitola za týden). A ještě takový malý dodatek: Od té doby, co jsem napsala poslední díl už uplynulo hodně času, takže se můj styl psaní asi dost změnil (doufám, že k lepšímu

KAPITOLA 1.
Dažďové kvapky

Bol upršaný letný deň v Konohe a mladý človek ležal na posteli v svojej izbe a čítal si knihy a spisy. Keďže bolo vonku úplne ako v dažďovom pralese, tak trávil radšej tento deň doma učením a porozumievaním techník a chakry. Učil sa už snáď aj cez tri hodiny, tak bol pekne prekaprený.
Prečo musí byť vonku hentaká marha ?! Povedal si sám pre seba. V miestnosti už totiž začalo byť dusno jak v konskej ri*i.

Stál na lesnej ceste a vychutnával si prijemný vetrík. Slnko poriadne prihrievalo. Na vzdialenosť troch dní chôdze nebola žiadna usadlosť či dedina, iba divoká príroda.
„Kde to zas zaliezol,“ neveriaco krútil hlavou.

„Tak slezeš už ze mě?!“ rozčiloval se Pein sedící ve sklepě, když se dotyčného nemohl stále zbavit.
„Pardon šéfe.“ odpověděl mu dotyčný, ale nic se nedělo.
„Sakra děláš si ze mě srandu?“ zuřil Pein.
„Já bych chtěl slézt, ale nemůžu.“
„Co se to tam dole děje?!“ ozval se shora v obývacím pokoji Konanin hlas.
„Já jsem totiž v pytli.“
„To jsme teď oba.“ odvětil Pein.
„Né, vážně šéfe, já jsem v pytli.“ obhajoval se dotyčný.
„Fajn, tak se odkul.“ poradil mu Pein.