Humor

KONOHA, 6:00

Pozeral som na budovy Konohy z chrbta môjho orla Kena. Práve sme dorazili.
Áno, som syn Minata Namikazeho, Štvrtého Hokageho, Narutovho otca a takďalej a takďalej.
Ale Narutov brat som len spolovice. Narozdiel od Naruta moja mama nebola Kushina Uzumaki, a teda nie som žiadny Jinchuuriki.
Tretí Hokage mi narozdiel od Naruta kedysi povedal o mojom pôvode, ale zaprisahal ma, nech to nikomu nepoviem, lebo nemanželské deti v tomto svete dlho nežijú.
Jediný, kto vedel o mojom ocovi, bol Konohamaru a Inari.
A Yuriko...

"Hidan-san," promluvil prcek v šatech ale jeho směrem, "nebuďte tak vyvedenej z míry a pojďte! Když ne vy, tak kdo tu se mnou ku*va udrží krok v chlastu?!"
To nesmrtelného probralo. Zvedl se a vykročil přímo tam, kde byla jeho jistota v podobě lihovin...
Očividně doufal, že takhle na chvíli všechno to, co se mu poslední dobou dělo, vyžene z hlavy.

Tobi se večer po rozmluvě s Orochimarem ještě procházel chodbami sídla. Věděl moc dobře, že ostatní spí. A také tušil, že jakožto anonymní cosplayer má vysokou šanci onu sázku vyhrát. Hlavinkou mu probíhaly představy všech těch, kteří na něho byli zlí, jak plní jeho různorodá přání a na tváři, krytou obvyklou maskou, mu hrál potutelný úsměv.
"Tobi není hloupý kluk," mumlal si pod imaginárními vousy, "Tobi vám ještě ukáže!"
Přišel totiž právě na převlek, který nikdo z těch idiotů ani neodhalí, natož aby ho donutil ho sundat!

Zaku se ocitl v polovině svitků. Noc musela hodně pokročit, ale necítil se unavený. Tedy, kromě těch malých výkyvů vidění. Už ani nevěděl, jestli dlaždice na podlaze skutečně změnily barvu a velikost, nebo se mu to jen zdálo. A byl to on, kdo spravil tu díru? A ta malá fontána u protější stěny tu byla už předtím?
Popadl další pouzdro na svitky. „Ještě tři police..."
Fontána měla tvar nahého chlapce s králičíma ušima a čajovou konvicí, ze které vytékal třpytivý pramínek vody. No jo, ti jejich Hokage museli bejt úchylní...

***

„Nevrátim sa? Ešte stále mám čas! Ach, prečo si osud vybral práve mňa?“ hovoril si v mysli Sunohara kráčajúc po širokej prašnej ceste do nekonečnej diaľky smerom do Zeme Ohňa. Do Konohy. Ako vždy mu spoločnosť robil Rami, ktorý sa rozhodol prehovoriť so svojím pánom. Rami nikdy nemal rád ticho. Rád na seba pútal pozornosť ostatných ľudí. A tak začal: „Ako dlho nám ešte potrvá cesta do Listovej, pane?“
„Netuším.“ odvetil Sunohara.
„Nechcete sa vrátiť?“
„Nie!“
„Skutočne?“ zrazu nastalo veľké ticho.
„Pane?“
„Nie.“

Ten den všichni členové Akatsuki věděli, že se něco stane. Abychom si rozumněli, tato rudoobláčková organizace trpěla velice často vnitřními rozvraty, jenž měly na svědomí vrtkavé, nepřátelské a padoušské osobnosti jejích členů, což vůdce Akatsuki (tak zvaný Pein) řešil způsobem, že je rozesadil do příhodných dvojic a poslal na různé světové strany, aby si navzájem nepřekáželi. Bylo tedy velmi ojedinělé, aby se všech deset sešlo na jednom místě a dokázali strávit celý den v jedné místnosti.

„Byla to celkem pohodička, žádné větší komplikace,“ sdělila Natsumi Peinovi s rukama v bok.
Pohodička? To jsi snad zapomněla, že nás honila parta mutantů? Deidarovi se na čele objevila pomyslná kapka.
„Tady máš ty informace,“ podala zrzkovi žlutou složku.
„Fajn, Deidaro, můžeš jít, s tebou si, Natsumi, chci ještě o něčem promluvit,“ pohodil složku na stůl.

Byla temná noc. Nad Konohou poblikávaly hvězdy, v Konoze sem tam zavyl pes a pod Konohou, ve spleti tunelů staré kanalizace, lezl Zaku.

[center]Nemôžem sa na to dívať,
vraj tu spolu budú bývať!
Upokojiť ma má správa,

Byl pět minut po půlnoci. Aiko seděla na parapetu a brečela. Pořád si přehrávala, jak viděla Yamičinu krev, která kolem jejího těla značila veliký červený kruh. Nemohla si odpustit jak ztratila Akiru potom Raie a teď i ji. Když byla jedna hodina ráno tak se Aiko rozhodla jít radši spát, aby zapomněla alespoň na chvíli. Tak se teda zvedla a šla do postele. Lehla si a zavřela oči. Po pěti minutách pořád nemohla usnout. Zkoušela všechno. Počítala ovečky, ale když je počítala, tak napočítala asi do jednoho miliónu a pokračovalo by to i dále.

Po sídle Akatsuki se ploužil stín, působící spíše jako mrtvé tělo bez duše, než jeden z obávaných zabijáků. Z dálky se nedalo rozpoznat téměř nic, snad jen podle nepravidelné, kulhavé chůze, následované zvukem železa, zarývajícího se tu a tam do země, jak se dotyčný při chůzi opíral o svou zbraň. Kdybyste se na něj ale podívali zblízka, přepadla by vás jistojistě vlna děsu.

Hikarin pohľad

Odišli sme od nich a nastalo hrobové ticho. Kebyže okolo letí mucha, určite by ju bolo počuť. Ani jeden sme nevedeli čo povedať. Bolo to až trápne ticho. Proste sme išli do Ichiraku Rámen. Ani sme si neuvedomili, a boli sme pri Ichiraku. Sadli sme si a objednali dva rámeny.
Zrazu Neji povedal: „Ehmm... Ako sa máš?“
„Dobre,“ energicky som mu odpovedala a tým som mu zničila možnosť začať rozhovor. Doniesli nám rámen, popriali sme si dobrú chuť a pustili sa do jedla. Stále bolo ticho.

To se vám tak jednoho večera, který se na první pohled ničím nelišil od ostatních, semlelo něco, co naprosto změnilo život jedné skupiny extrémně nebezpečných zabijáků. Alespoň na čas. To si ale tehdy naši milí Akatsuki ještě neuvědomovali a tak tomu všemu nemohli zabránit. A kdo ví, třeba by byli tak pošetilí a i s vědomím následků by se do té hlouposti vrhli…
…začněme ale od začátku, udělejme si v tom pořádek a vyprávějme ten neuvěřitelný příběh hezky popořadě.

Tým sedem čakal v Údolí konca na svojho Senseia. Ten však nie a nie prísť. Vedeli, že je u neho meškanie normálne ale vždy dorazí maximálne o dve hodiny neskôr. Naruto nevedel, čo má od zúfalstva z čakania robiť. Sakura sa len pozerala na fontánu a myslela na Sasukeho.
"Láska kde asi si?“ Pýtala sa samej seba. Z myšlienok ju vytrhol iba Narutov krik.
"Ach, ja už to čakanie nevydržím! Sme tu od deviatej od rána a je šesť hodín večer! Pokiaľ nepríde do dvoch minút, vraciam sa späť!“

UPOZORNĚNÍ K PŘÍBĚHU:
Kdo jste neviděl anime Death Note, asi se v tom nebudete moc orientovat...-_-"
(jo, budu to psát všude xD)
-----------------------------------------------------
"SASUKEEE! CO TO DĚLÁŠ?!" zaječela neznámá ženština, kterou svým pádem z nebes zjevně povalil na zem, "VYLILS MI MOJE POSLEDNÍ, SVÁTEČNÍ SAKÉ!" a poté ho přetáhla pěstí po hlavě tak mocně, až počal pomalu upadat do bezvědomí. Ještě než ale úplně přestal vnímat svět, zaslechl další ženský hlas, jak říká: "Tohle není Uchiha Sasuke, víte, Tsunade-sama?"

Ale díky tomuhle vyrušení už brzy bylo uklizeno, i chutná večeře byla připravená. Jinak není jisté, jak by to všechno dopadlo, kdyby Sagi ještě chvíli všechno nechala na Mei, která se stihla hned po incidentu v kuchyni někam vypařit...

Konoha, hlavní nádraží.
„Fůj mám to úplně všude. Kisame to se neumíš ovládat?“
„Koukám brácha, že si nám hezky zezelenal,“ šklebil se na svého staršího sourozence Sasuke, kterému se včas podařilo uhnout před rybákovou sprškou.
„Moje výpisy! To ti nedaruju. Už teď jseš mrtvá ryba!“ vyhrožoval Kakuzka a snažil se o záchranu svých posledních cenných listin.
„Všichni ven! Ven povídám,“ rozkázal vůdce a přitom se snažil uklidnit šokovaného řidiče autobusu „Promiňte. Hluboce se za ně omlouvám.“

„Nejdeš?“ sklamane sa spýtal Yoshi.
„Dobre vieš, že takéto akcie ma nijak nelákajú,“ mávol nad tým rukou Naruto.
„Akcie,“ uchechtol sa Yoshi. „Na túto oslavu sa bude spomínať! Ľudia si o nej budú roky rozprávať, šeptom a s úctou budú hovoriť: Mal by si byť rád, že si tam nebol.“
„Zvolil si zvláštnu taktiku ako ma presvedčiť.“
Yoshi si povzdychol. „Bude tam hromada pekných kunoichi. Pripravených sa vrhnúť na konžského ninju číslo jedna,“ pokúsil sa naposledy.

Do věže dorazili jako první. Kimiko i Gaara mlčeli jako zařezaní, oba ještě trochu nesví z toho, co se v tom lese stalo. Gaara hlavu plnou výčitek svědomí, Kimiko zase neschopná zapomenout na tu změnu, co se v chlapci udála a na fakt, že i tenhle neuvěřitelně děsivý, démonický Gaara, ji neuvěřitelně přitahoval.
Zato Kankurou zjevně nehodlal mlčet. Zíral z jednoho na druhého a nebyl schopen si sám vyvodit, jak to, že ta holka bláznivá ještě žije.

Minarin pohľad

,,Hokage prepáčte, ale čo myslíte tým , že nás chcete dať do tímu?“ Tsunade sa na mňa pozrela podráždeným pohľadom lebo som jej asi skočila do reči.
,,Myslím to tak že vás dve zaradím do tímu. Dúfam , že už chápete,“ Pozrela som na Hikari.
,,Ale-„ Tsunade nás zastavila.