Humor
Všetkých prekvapilo zjavenie Hľadačov. Sedem ľudí ich obkolesilo a zabraňovalo im ujsť. Nebolo cesty späť. Jediná šanca, ako prežiť bolo prebojovať sa. Aj bez Keitu boli siedmy, takže nikto nebol v presile. Kým Hľadači stáli okolo nich v takmer dokonalom kruhu, ktorý narúšali iba malé chyby reliéfu, oni stáli zomknutí tesne pri sebe.
Nikto nečakal, že ich nájdu tak rýchlo, no nikto z nich sa nechcel vzdať dobrovoľne. Vybrali si kunaie a zaujali bojové pozície.
„Radšej sa vzdajte. Nemá to zmysel,“ povedal jeden z Hľadačov zo Suny a znel znudene.
„Sakra, Natsumi, neříkej mi, že vážně ještě spíš!“ vtrhl do dívčina pokoje Hidan a svižným krokem se dostal k palandě. „Vždyť jsem tě už několikrát budil!“ Chytil přikrývku se žlutým povlečením a zatáhl směrem k sobě. Odhalil tak Natsumi, jež měla na hlavě přitisknutý polštář.
„Hidane,“ pronesla chladně, sundala polštář a z lehu přešla do pokleku. „Kolikrát jsem ti říkala, abys mě takto nebudil!“ rozkřičela se na něj naštvaně, „copak nevíš, že bys měl lidi budit více jemně a ne tak, že jim sebereš duchnu?!“
„Takže hurá pro sedmičku,“ byla celá rozjařená Naruto hned po ránu.
Rozespalí Han, Roshi i Gaara se obtížně probouzeli, zvláště po takovém kraválu, který Naruto vždy ráno způsobovala. Alespoň se nemuseli bát, že se další den nevzbudí, protože je Naruto hlídala celou noc. Gaarovi to však přišlo zvláštní, protože cestoval společně s Naruto při nejmenším už dva týdny, ale ona vždy hlídala celou noc a zatím na ní nebylo znát žádné známky po únavě.
„Ona snad musí spát a ne hlídat,“ říkal si pro sebe Gaara.
Kakashi visel ve vzduchu. To by nebylo tak špatné, kdyby s ním ta dlouhá liána nemávala sem a tam. A on nebyl hlavou dolů! „Sakuróó!"
„Sensei!" vykřikla jmenovaná.
„Můžeš mi pomoct!?"
„Ráda, až někdo pomůže mně!"
Kakashi se na chvíli ocitl ve stabilizované poloze (ačkoliv pořád vzhůru nohama) a spatřil Sakuru v zajetí obrovských slunečnic. „Asi budu za chvíli zvracet..."
„Pokud vás nesežere tamto?" podotkla Sakura.
Po trochu dlhšej dobe je tu nový diel a dúfam, že sa vám bude páčiť.
Enjoy! 
Jemne mi skúmal bohatý hrudník a ja som si každou sekundou hovorila „Teraz! Capni mu po prstoch!“, lenže som to nespravila.
Ako môžem byť taká hlúpa?
Čítala som už tisíc kníh a z väčšiny mi vyšlo to, že muži nemajú radi ľahkú korisť, tak prečo sa mu tu a teraz ponúkam na zlatom podnose?
Prestala som skúmať jeho ústa a keď som sa s hlavou odtiahla a otvorila oči vyzeral byť prekvapený. Jednu ruku mal na mojom chrbte a druhú na... mojom dekolte.
Cítim to.
Cítim, ako vo mne prúdi život.
„...niečo pre teba mám.“ Hlas?
Celým telom mi prebehla svalová kŕč. Vnímala som, ako sa mi zdvíha hruď. Po prvý krát som sa nadýchla, vzduch bol riedky a horúci. Na celom tele som cítila ľahkú vrstvu látky.
Nastal čas vánoční a všichni se radovali. Žádné mise, žádná práce, jen zábava, přátelé a dárky... jo a taky spousta jídla, což vyhovovalo nejvíc Choujimu. I když vlastně až tak radostné to pro někoho přeci jen nebylo.
Jdem se přesunout k jedné z našich hlavních hrdinek povídky, ačkoliv zde vlastně o hrdinství vůbec nepůjde....
Ayano sklesle seděla na židli v kuchyni a myslela na něho... na toho, který jí v hlavě tak dlouho vězel a nechtěl pryč.. Chtěla vlastně, aby byl pryč? Opravdu na něj chtěla zapomenou? No, rozhodně by to pro ni bylo méně bolestné.
Vidličkou píchala do beránka a sem tam si kousek uždibla.
„Ježíš, co to děláš? Vždyť to rozmrníš,“ vyškubla ji Anko vidličku z ruku
...Jenže než jsem se stihl skutečně zamyslet, Naruto už začal provádět svůj plán...
Slunce vycházelo neobyčejně brzy. Otevřeným oknem proudily do ložnice sluneční paprsky a vyrušily ze spánku jednu z dvou osob ležících na posteli. Sasuke pomalu otevřel oči. Jeho zrak si okamžitě musel zvykat na silné světlo. Prohrábl si své havraní vlasy a pohlédl na Sakuru, jenž ležela vedle něj. Sluneční svit ji ze spánku neprobudil. Sasuke se pousmál a políbil ji na čelo. Poté se protáhl a líně vstal. Jakmile vylezl z postele, přepadl jej podivný pocit, že mu něco chybí.
Ulice pomalu zapadaly sněhem a práce s ním bylo hodně. I v domcích, lemující ulice, se běhalo sem a tam. Přípravy vrcholily. Ve čtvrti Namikaze panoval klid, žádný stres ze soubojů a tak podobně. V jednom z velkých domů se taky připravovalo na nadcházející, ale v jednom pokoji se ještě spalo.
„Jo, nejprv já, pak Niisan.“ Zasmál se Naruto, když pomáhal s výzdobou.
„Ale musíš uznat, že Tanma-kun se tam nadřel nejvíc.“ Uznala Elika a protáhla se. V zavřeném pokoji cosi zarachotilo. Naru zvedl hlavu.
Minarin pohľad
„BOJ!“
Rýchlo som spravila jutsu, ktoré ma naučil otec. Vyzerá ako silové pole, ale na tom nezáleží...
„Hikari! Teraz ma dobre počúvaj! Nesmieš ma sklamať!“ rezla som sa do prstu a urobila som rovnú čiaru od jedného líca, cez nos, až k druhému.
„Tsuchikage,“ ozval sa hlas a oslovený muž sa rýchlo otočil. Prekvapenie v očiach mu rýchlo vystriedalo zdesenie. Obzrel sa po miestnosti, v ktorej sa nachádzali len oni dvaja a preglgol.
„Ako ste sa sem dostal?“ hlas mu mierne preskočil.
Mladý muž so žiarivomodrými očami sa len uškrnul a posadil sa naproti tsuchikagemu, ktorý práve raňajkoval. Obzrel sa po miestnosti a spokojne kývol hlavou nad luxusom, ktorý Konoha poskytla každému kagemu pri skúškach ninjov na triedu S.
Bylo asi pět hodin ráno a Kisame už se plazil po čtyřech kolem Deidarovy postele. Z chodby ho pozoroval Sasori a když měl už plný foťák Kisameho pozadí v několika pozicích, odvážil se zeptat.
„Kisame, co to děláš?“
„Pšššš!“ napomenula ho ryba a plazila se směrem k jednomu z klaksonů namířených na Deidaru. Měl totiž už delší dobu dojem, že Deidara neužívá léky tak jak měl, konkrétně od doby kdy ho poslal ven s odpadky a on se vrátil s celým arzenálem lopatek na stavbu báboviček.
Zapadalo slunce, když mladý ninja oteřel své blankytně modré oči. Strašně ho bolela hlava a nemohl si na nic vzpomenout. Co se stalo? Kde to jsem? Au, moje hlava. Rozhlédl se po pokoji. Byl mu nějak povědomý... odkud ho zná? A pak si to uvědomil. Je přece v Konoze! Přesněji řečeno v nemocnici, ale jak se sem dostal?
„Co to má znamenat?! Kdo to sakra byl?!“ rozezněl se úkrytem ženský křik.
„Co? Co se děje?“ doběhl do kuchyně Pein za modrovlasou ženou, která se zrovna čertila nad rozlitým mlékem.
„Kdo to vylil?! Čerstvý mlíko! Z čeho mám teď asi udělat snídani?!“ nadávala dál hlasitě Konan, přičemž pobíhala po kuchyni a hledala ve všech skříňkách přísady do své improvizované snídaně.
Slyšela jsem kroky. Myslela jsem, že je po mně. Ale nejsem ani moc živá. Moje rodná vesnice se utkala s jinou vesnicí. Skončilo to tak, že všichni zemřeli. Ale já ne. Jsem pořád na živu skoro. Dávám si tak pět minut než umřu. Před očima se mi odehrávali vzpomínky na nějaké chvíle. Ikdyž jsem neměla žádné kamarády a neměla jsem tu čest se seznámit z radostí, štěstím,láskou a smutkem. A ani nevím co to jsou slzy. Nikdo nikdy se mnou nechtěl být kamarád. Možná proto jak jsme chodili na mise zajímala jsem se jen o sebe.
Další den byl Naruto propuštěn z nemocnice. Vzal si s sebou růžové květiny, které od kohosi dostal v nemocnici. Domníval se, že od Hinaty. Ten den nemohl nic dělat, celé tělo měl ještě pohmožděné a ztuhlé. Jediné, na co se zmohl, bylo dojít si na rámen. Ale to nejspíš neměl dělat…
Naruto se vysoukal zpod prostěradla. Spát se mu už nechtělo a navíc měl hlad. Naštěstí byl vzduch pokoje zahuštěn vůní jídla - stačilo se jí držet a spolehlivě ho dovedla k lednici. Naruto zvedl všech devět ocasů a zůstal před ní sedět s hlavou na stranu. Jak se do toho kouše?
***
[i]"Naruto, vytvoř tři klony," vyzvali mě moji dva zkoušející učitelé – Iruka a Mizuki – a já jsem nakonec udělal to jediné, co mi zbývalo: zkusil jsem to.
Polohu rukou při tvoření technik jsem si pamatoval dobře z mangy i anime, a reprodukovat ji teď nebyl žádný problém. Rovněž jméno techniky – Bunshin no jutsu -, – jsem si pamatoval. Ten zbytek, tedy – to jádro – už ale šlo naprosto mimo mě. Mohl jsem dodat jen to, co jsem si pamatoval z příběhu, jak jsem ho viděl na počítači. Mohl jsem zkusit Kage bunshin. Mohl jsem zkusit…
Podzim uběhl jako voda, zima nastoupila a v sídle Akatsuki se členové organizace - respektivě jen Pein a Konan - připravovali na předvánoční atmosféru. Byl 23. prosinec a právě velitelský pár svolal mimořádnou schůzi u ranní snídaně.
Ráno v kuchyni.
„Dostal jsem brilantní nápad!“ rozhodl se šéf oznámit svou dlouho utajovanou myšlenku ostatním. Ti ale očividně neměli sebemenší chuť poslouchat vůdcovi řeči obzvláště poté, co je ještě za tmy vytáhl z postelí.
„Zvýšíte nám plat?“ zajiskřily Kakuzovi nadějí oči.
