Humor

„Senpai! Vstávejte! Už je ráno!“ rozléhá se po mém pokoji. Už mě zase budí Tobi, jak se ho mám zbavit?
„Klid! Jdou po mě cajti,“ říkám první, co mě napadá. Pomalu otvírám oči a zahlédnu, jak se na mne Tobi nechápavě dívá.
„Senpai? Jste v pořádku?“ ptá se starostlivě, ale já nemám v plánu mu odpovídat. Celý den ho budu ignorovat, ať si zapamatuje, že mne nemá budit! Zvedám se z postele, odhazuji peřinu a odcházím do koupelny.

Ráno jsem se probudil na pohodlné židličce v čekárně, hned vedle Hidana a Kisameho, kteří také spokojeně pochrupovali. Počkat! To vedle mě není Kisame!
"Itachi, proboha, jak to vypadáš?!" vyhrkl jsem na spícího Itachi a v zápětí toho zalitoval, jelikož šokovaný Itachi v pudu sebezáchovy uvěznil mile vypadající zeď v kruté Tsukuyomi a bezpochyby ji tam krutě mučil. Když ji pustil, stěna vypadala naprosto otřeseně a byla bledá jako... stěna.

„A sme tu.“ Naruto zastal. Ostatní sa k nemu rýchlo pripojili.
Sachi prudko zabrzdila, pričom mu položila ruku na rameno a naklonila sa dopredu. Ticho hvizdla, keď zazrela tu hĺbku pod nimi.
„Kaňon? Vážne?“ šomral Montaro a dlaňou si zaclonil oči pred slnečným svetlom. „Skládky boli obsadené? Močiare zablokovali? Pokiaľ viem, vedie tam aj cesta, nemusíme sa trepať cez kaňon.“
„Nemudruj, keď budeš poslúchať, možno ti kúpim lízanku,“ uškrnula sa Sachi a žmurka na Osamu.
Naruto stále hľadel dopredu, ale odpovedal.

Slunce nad Konohou, vesnicí ukrytou v listí, ukazovalo na poledne – ale to už víc jak čtyři hodiny. Nynější obyvatelé vesnice, tvořící záhadnou a pestrobarevnou směs jak existencionální, tak materiální, byli celé poledne dost znudění. Takže když kolem nich proběhla osoba v akatsuki hábitu, nikdo po ní ani neštěkl. Tato osoba měla dlouhé černé vlasy, nápadně tmavou pleť a pověst největšího lakomce na světě. Ano, byl to Kakuzu.

Sakura už se o Naruta starala týden a pořád jí to nepřestávalo bavit. Pokaždé se usmála nad tím, když Naruta viděla spát, a když mu na rtech viděla ten jeho šťastný úsměv, nad kterým se vždy rozplývala.

Ráno…
Naruto vstal jako první, protože si u Kyuubiho nařídil "budíček", aby Sakuru překvapil a udělal jí snídani, po tom, co se o něho tak stará.
Jeho pohled sklouzl na její jemnou tvář. Je tak sladká, když spí.

Dúfam, že sa vám bude nový diel páčiť.

Koktám. No keď sa tak nad tým zamyslím, stáva sa mi to skôr pri určitých ľuďoch. Kedysi som koktala stále, no dnes už nie. Dnes už kokcem skôr len mi dvoch ľuďoch.
Až teraz som si to uvedomila. Nekoktala som ani keď som sa hádala so Sakurou, alebo keď som bola hocikedy s Daichim. Kokcem, keď som nervózna, alebo sa mi niekedy zamotá jazyk.

Meshiki : Momentálně je v Konoze opravdu rušno. Spousta sporů ohledně Hokage, všichni vesničané, dokonce i několik lidí mimo Listovou bylo zasaženo její smrtí. Mnoho pohřbů, truchlení a proklínání. Tokime byla umístěna do věznice a Itachi se do ní též vrátil, ale začala se probírat jeho náprava. Několikero lidí teď Tokime nenávidí, ačkoliv nevědí, jak se věci měly, odsuzují ji a tvrdí, že je pro vesnici hrozba... Když nedávno skončila bitva s Akatski byla opravdu velká spousta raněných a mezi ně se dostala i Ayano.

Ráno se obě holky vzbudily v úplně jiné místnosti. Byly tam dvě postele, okno orientované na západ a celý pokoj působil holým dojmem.
„Snídaně!!!" ozval se najednou výkřik. Znělo to hodně jako povel.
Mira se ze všeho nejdřív začala zajímat kde jsou.
„Proč se tak zajímáš?" ptala se jí rozespale Tory,„vždyť je jedno, kde jsme..."
„No jasně, tobě je totiž všechno úplně jedno," hádala se černovláska.
„No co?"
„Snídaně" ozvalo se zezdola tentokrát hlasitěji.
„No jo ku*va!" zařval někdo.
Ozvalo se dupání několika lidí.

Hinata se naklonila k výloze a zadívala se na jakési shogi v netradičním provedení s žabími figurkami. Podívala se na cenovku a povzdechla si, musela by na ni šetřit měsíce. Otec by jí na takovou zbytečnost nedal peníze.
Znovu si povzdechla a s nákupem v ruce se vydala směrem k Ichiraku. Neji i Hanabi po té bouřce, která trvala několik dní, onemocněli a nehnuli se z postele ani na krok. Otec jí přikázal, aby domů donesla něco teplého.
„Tady nášup!“ zvolal Teuchi. „Oh, vítejte!“

Konan:

1) Auvajs! Zatraceně, řízla jsem se o papír.
2) Ne vůbec mi nevadí, že jsem jediná holka v Akatsuki, že smrděj, že to jsou hulváti a že jim musím prát.
3) Yahiko! Já tě úplně žeru! Pojď sem do toho kumbálu a něco zažiješ!
4) Modrá, modrá, modrá!!! Já se snad zblázním!
5) Miluju déšť! Mému papíru to moc prospívá. Proto jsem taky ze Skryté Deštné, že?
6) Peine… ten Tobi, jo, je divnej.
7) Ááágh, kterej blb šlohnul Barbaru Konanovi řasenku?!

„Hinato.“
„Dobré ráno, Hiashi-sama,“ otočila se čelem k otci, který měl založené ruce v kimonu a pozoroval jezerní zahradu. Bylo krátce po obědě a Slunce svítilo nepříjemně do očí. Hiashi zamrkal a opět se otočil k Hinatě.
„Neji dnes bude mít těžký trénink. Bude jiný než obvykle.“
Hinata se zajíkla. „Myslela jsem, že bych... ...dnes mohla trénovat sama...“
„Sama? To toho moc neovládneš, měla bys jít s Nejim-“ pohledem upěl na Hinatině batohu.
„Prosím, zkuste mi věřit!“

Unaveně jsem si otřel rukou zpocené čelo a podepřel si dlaní hlavu, pohled jsem zabodl na hromadu popsaných kartiček které se nyní válely všude možně.
"To je fakt na hov*o! Vždyť Růženu jsme tu už měli! I Láďu! I Vláďu! I Božku!" rozkřičel se Hidan a začal bezmyšlenkovitě mlátit do stolu, načež mu Kakuzu uštědřil perfektně mířenou ránu do zátylku. Hidan padl k zemi. Doufejme že jen v bezvědomí.
Itachi s jedním pozdvyženým a druhým zamračeným obočím sjel Hidana a pak Kakuza.

Tým Sedm s Itachim bloudili po lesích a snažili se vystopovat Naruto, Juubiho nebo Hinatu, ale nikde je nemohli vycítit. I když se ve vesnicích zeptali, jestli neviděli někoho takového vzezření, tak se jim stále dostávalo pouze záporných odpovědí. Měli důvod Naruto najít. V podstatě je všechny zachránila a oni byli její přátele, proto ji měli rádi.
„Hledáme ji celé týdny a pořád ji nemůžeme najít,“ stěžoval si Sasuke.
„Ale pořád je lepší ji hledat, než jenom tak nečinně sedět na zadku,“ řekla mu na to Sakura.

Cesta do pekla

Naruto seděl nikde a čekal, a co se stane. Muselo s něco stát, protože byl unesen. Předtím než se to stalo, použil více sil než kdy předtím. Ale čekání mu přihrávalo šanci, že se mu síly vrátí dříve, než si s ním bude chtít jeho únosce znovu promluvit. Naruto neměl ani strach a to bylo na celé situaci nejvíce zvláštní, protože normálně by ho měl mít.

„Tak tohle je brána," odtušil hrobař, s pohledem upřeným na gigantickou železnou konstrukci před sebou.
Kelímku od jahodového želé se nadzvedlo víčko. „Tak jdeme, nebo tu hodláš lelkovat až do večera!?"
Hrobař zvedl ruku s kelímkem k úrovni svých zelených očí. „Co je to večera?"
Chvíli bylo ticho. Pak se ozval Morinův pomalý, trpělivý hlas: „Večer! Je to denní doba. Těsně před tím, než zapadne slunce!"
Hrobař se zmateně rozhlédl kolem. „Ono zapadá? A kam?"

„Co tady děláte?“ zeptal se zmatený Naruto.
„Chceme ti pomoct.“ odpověděla Kushina.
„A s čím?“
„S tím, aby si neumřel ty baka!“ zakřičela Kushina, co dostala nejspíše záchvat.
„COŽE?! Já jsem mrtvý?!“ křičel Naruto ze všech sil.
„Konečně ti to došlo!“ přidal se klidně Minato.
„Ale jak to?!“
„Copak si to nepamatuješ Naruto?“ řekl Minato, který mu to chtěl připomenout.
„A co bych měl?“
„To, že si zachránil Sakuru a obětoval ses! Teď my pomůžeme tobě!“ zakřičela znovu naštvaná Kushina.

Situácia na bojovom poli sa od začiatku bojov rapídne zmenila. Dvojičky držali svojich súperov v bariérach, no tí sa nemienili len tak vzdať. Ich blesková guľa, ktorú si prichystali, ich bariéry neprerazila, ale bolo otázne či zvládnu aj ďalšiu. Ak ich prerazia, tak budú nechránení a budú mať málo chakry. Preto musia prísť na spôsob, ako ich zničiť vo vnútri ich bariér.
„Hej, Shinichi,“ ozval sa zrazu Seiichi, „dostal som jeden nápad!“
„No tak to vyklop, nie?“
Seiichi si odfrkol. „Tak ma pozorne počúvaj, ty hlúpa palica.“

Vítám Vás, milí budoucí kolegové, u druhého záznamu. Vaše řady sice po první demonstraci poněkud prořídly, nicméně děkuji za přízeň a nezapomeňte si dělat poznámky.

Minule jsem Vás provedla záznamem s Uchihou Sasukem, jehož případem jsem se nadále nemohla zabývat. S osobních "nesobeckých" důvodů (doslovná citace) musel svůj zájem obrátit jiným směrem. Naštěstí pro Vás (a hlavně pro mě, odněkud peníze na provoz brát musím) je tady spoustu dalších méně či více narušených jedinců.

Bylo už pozdě večer a slunce pomalu zapadalo a dvě postavy šli po silnici, která vedla k Tanzaku Gai, malému, ale živému městu.

Jedna z postav byl muž asi stodevadesát centimetrů vysoký, okolo čtyřiceti let. Měl velmi dlouhé, špičaté bílé vlasy svázané do culíku, červené čáry, které se táhly dolů od jeho očí přes jeho tvář a unikátní čelenku se znakem pro olej.

Tento muž byl Jiraiya. Známý ropuší Sage ze tří legendárních sanninů, bývalý student Sarutobiho Hiruzena, třetího Hokage, známého jako bůh ninjů, nebo profesor.

Aschika se druhý den vzbudila, a hned věděla, že je něco špatně.
„ÁÁÁÁÁ, sakra, Jiraiya-sensei, řekl jste mi špatný počet dní!“
Byla totiž uvnitř své mysli a jen malým okénkem viděla, co se děje venku.
„Hahááá, a mám tě, jo, jo, jo!“
Myuki úplně zářila a vyskočila z postele.
„Tak, a teď se ti pořádně pomstím!“
Oblékla se a s uspokojením poslouchala Aschičiny tiché nadávky.
„Copak ti provedu dneska? Mohla bych třeba někoho políbit! Co třeba Leeho, nebo Nejiho? Nebo snad Gaie?“