Humor
To už je doba co jsem tě viděla naposled. Máme sedmnáct a neviděli jsme se od třinácti to jsi tehdy odešel. Já mu to nedávám za zlé já ho i chápu a když ho někdo pomlouvá tak ho chráním. Přesně si pamatuju naši první společnou misi. Tehdy bylo krásně teplo obloha bez mráčků. Bylo to před pěti lety.
Před pěti lety
„Kakashi-sensei proč tady čekáme?!“ zeptal se netrpělivě Naruto.
„Naruto!“ řekla Sakura.
„My tady čekáme na tým ze skryté Deštné vesnice,“ odpověděl Kakashi.
„Cože? Vždyť nás můžou-“
Mira ale ve stanu nemohla usnout a taky slyšela ten příběh. Téměř ihned poznala Toryin hlas a hned nato Deidarův. Potichu vylezla ze stanu, aby si jí Itachi nevšiml a obloukem se vydala zezadu do jejich tábora. Tory si jí všimla, ale protože jí naznačila aby jí neprozradila, tak se dál hádala s bráchou. Mira potichu vytáhla kunai a skočila s ním zezadu k Deidarovi. Kunai mu přiložila ke krku a přitom zařvala:
„Pííííp!"
V Akatsuki skrýši probíhala úplně normální snídaně. Uchiha Itachi, díky svému již dosluhujícímu zraku, místo míchaných vajíček úspěšně vidličkou napichoval vlastní rukáv. Deidara se Sasorim se hádali o umění, což nakonec vyústilo v jogurtovou bitvu, kterou zatrhl až Pein po tom, co mu jedna jogurtová střela trefila levý Rinnegan. Bílá půlka Zetsu o něčem šeptem debatovala s černou půlkou, Hidan leštil svou milovanou kosu, Kakuzu si zašíval trenky, Konan nezúčastněně koukala do blba, Tobi otravoval Kisameho.. prostě idylka.
„Když myslíš,“ zakončila jsem a otočila se zpět k Shikamarovi a Chojimu, kteří s úšklebky na tváři pozorovali naši slovní přestřelku.
„Fajn, co teď? Nevím jak vy, ale já jsem vcelku unavená.“
„Měl bych nápad, ale to záleží tady na tě dvou trubkách,“ ušklíbl se Kiba. Asi tím chtěl Shikamarovi vrátit to, jak mu připoměl, že jsem ho právě porazila.
„Co máš na mysli?“ zeptala jsem se ho podezřívavě, ale on se to otočil ke klukům.
„Pamatujete si naši akcičku před týdnem?“
„To ne... To ne!" vykřikla Sakura, sledující ohromnou příšeru, jak překonává blízké stavby a míří jejich směrem.
Po jejím boku se ozvalo zakňučení, jak Kakashi přestával mít nad svou nynější podobou kontrolu. „Co budeme dělat!?" přeložil svůj dotaz do lidštiny.
„Nevím jak vy," Shikamaru se nervózně usmál. „Ale já odtud padám!"
"Nechápu, co přesně jsem komu udělal," oznámil jsem, vykašlávajíc prach. Odhazoval jsem kameny a prodíral se ruinami našeho úkrytu.
"Víš, Deidaro, ty jsi nezaplatil účet," odpověděl pohotově Kakuzu s úsměvem. Nejraději bych ho za tuto upřímnost srazil k zemi a zakroutil krkem, ale nemohu. Mé ruce jsou pryč...
"Áááááááááááááááááááááááááááá!" rozlehlo se mým pokojem, když jsem se celý zpocený rychlostí blesku vyšvihl do sedu. Po čele mi stékaly potůčky potu a k mému křiku se přidalo ještě cosi.
[center]Pro zločince horká židle
Škvařit nebudou se páni
Kdo myslel si, ten je vedle
Žhavost okusí jen dámy
-
Ďábel pluje temnou stokou,
pár jizev zablesklo se tmou.
Dílko roste pod jeho rukou,
v chod uvádí myšlenku svou.
-
Ženy odhalí svá vnadná těla,
jen co na židli pravdy usednou.
Obávat by se děvčata měla,
nesedat na tu věc úchylnou.
-
První oběť už se šine.
Zatím nemá ponětí,
co máti stát se, stane.
Jeho hlavou proletí.
-
Teplota strmě stoupá,
však podívaná se nekoná.
Tsunade není hloupá,
Ibiki však nic nepozná.
-
Hinata se držela v těsném závěsu za Yamatem a neustále se rozhlížela byakuganem po okolí. Naruto si pozpěvoval a pak kýchl. Kiba se na něj utrhl. („Zpíváš falešně! A všemu nás všecky nakazíš! Styď se! Proč máš safra takovou radost! Jsme na misi, chlape!“) Hinata potom kýchla taky a stejně tak Shikamaru.
„Hibato, ty máš taky rýbu?“ zeptal se Naruto a vysmrkal se.
„Hnn, Já jsem v pořádku...“ šeptla Hinata a vytáhla si z tašky termosku s čajem, který si nalila ráno.
V putách a v zástupe za sebou, pričom z každej strany ich strážil jeden ninja, kráčali k bránam Oblačnej dediny. Obklopovali ju hory, bez žiadnej známky zelene, a oblaky boli oveľa nižšie ako by mali byť. Keď zdvihli pohľad hore, pomysleli si, že zhora to musí vyzerať ako obrovská masa bielych nafúkaných mrakov. Ako cukrová vata.
O NĚKOLIK TÝDNŮ POZDĚJI V OTOGAKURE NO SATO:
"Uwaháááá! Bleáááh!" Sakura měla velmi silný pocit, že za chvíli z ní vyleze do kýble, který držel poněkud bledší Raigy i žaludek. Zhluboka se nadechla čekající další nával zdánlivě nekonečného proudu zvratek a chvíli se jí zdálo, že "už to přešlo", nicméně to byl jen okamžik před dalším "maelstromem" zvratek letícím do kýble. Když to skončilo zhluboka oddechovala a bylo jí jasné, že je konec... konečně, po půlhodině nekontrolovatelného "blití" byl konec.
"Cože?" Zeptal se Pein s vyvalenýma očima a bradou až na zemi.
"Tak znovu a pomaleji. Ty lovíš bijuu a já."
"Stop! To jsem slyšel, nejsem úplný de.il, ale nemůžu uvěřit svým uším." Přerušil Pein Orochimarovo vyprávění.
"Uf, to jsem rád, že to nemusím znovu vysvětlovat, jak nějakému retardovi." Usmál se na Peina Orochimaru.
"Ha Ha Ha. Ale k věci, co tak najednou?" Optal se mrzutě Pein, kterého už začínal deptat Orochimarův úsměv.
UPOZORNĚNÍ K PŘÍBĚHU:
Kdo jste neviděl anime Death Note, asi se v tom nebudete moc orientovat...-_-"
(jo, budu to psát všude xD)
-----------------------------------------------------
[i]"Ode dneška Tobi není Tobi," řekl vítězoslavně a s patřičnou dramatičností strhl lízátkoidní masku ze své tváře a odhodil ji na zem, kde skončila rozbitá na několik kusů.
"Ode dneška Tobi bude..." odmlčel se, vymýšlejíc děsivě znějící jméno.
"...Madara."
Tak dúfam, že sa Vám to bude páčiť 
Budem rada za komentáre/hviezdičky Ak som Vás týmto dielom sklamala a očakávali ste niečo viac, tak prepáčte 
Táto časť je upravená, mala som predtým napísaný originál, ale takto mi to prišlo lepšie :)
Gaara nasadil svoj nepreniknuteľný výraz. Všetko záviselo na jej odpovedi. Rada Piesočnej dediny sa spoliehala na to, aby boli súrodenci na svojej misii absolútne úspešný.
Před třemi dny podlehla Suna – vesnice ukrytá v písku. Nyní se ve vesnici Skryté v Listí chystá nespočet jouninů a chunninů na boj proti Uchihovi, který již takřka pozřel všechnu sílu a čakru Funsaie. Někde mezi tím se dvě osoby vzdálily od všeho toho shonu a blížili se k pokoji muže z oné dvojice –
Ino si bezstarostně vykračovala po chodníku. Polední slunce vesele svítilo, kapesníky zpívali a listí, tvořící její oděv, se rytmicky natřásalo na jejích vnadných bocích. Co se týkalo okolního shonu, moc se o něj nestarala. Před chvílí si přišli pro Saie s rakví jeho velikosti a odjeli někam pryč, takže uvážila, že už tu nemá co dělat, a šla si najít něco k jídlu. Samozřejmě, první položkou v jejím každodenním jídelníčku byly banány. Milovala je. Byla pro ně schopná vraždit. Banány pro ni měli cenu zlata...
Minuty ubíhaly a měnily se v desítky minut. Shromáždění rádoby-cosplayerů stále sedělo v kumbále...ehm, Oroušově improvizovaném pokoji a čekalo, až se dostaví zbývající člen. Nechtěli si to přiznat, ale všichni do jednoho se nemohli dočkat pohledu na Deidarovo ponížení. Nebo minimálně chtěli prostě vidět tohohle ženo-muže, který už tak na okolí působil dost dívčím dojmem, jak se popere s, nebuďme zlí, ne přímo ošklivou, ale rozhodně nedostatečně přitažlivou Haruno Sakurou.
Medzitým v Chibovej kancelárií
„Tak ako chlapci. Máte ho?“ spýtal sa s pozitívnym presvedčením Chibo. Strážam, kľačiace pred ich pánom, začal stekať pot po tvárach. Všetci zostali ticho. Nik nemal rád oznamovanie neúspešných správ pánovi. Chibo mierne znepokojený, sa obzrel na svojich ľudí a vydedukoval, ako to asi mohlo dopadnúť. Najodvážnejší z nich, hlavný kapitán, sa postavil a predstúpil pred Chiba. Aj napriek potu, ktorý mu stekal do očí, a triaške na celom tele, vyriekol:
Kabuto odvrátil další útok. Mezitím se na můstek seběhlo několik dalších ninjů – spojenců Kabuta a spojenců Takashiho a Hinaty. Hinata pořád mířila na Kabuta, který se od doby, co se objevil takřka ani nepohnul.
Takashi provedl rychlý výpad a vrhl se na Kabutovy podřízené, kteří reagovali strašně rychle. Hinata ho kryla zezadu a střílela na všechny okolo dvou metrů. Takashi jí hodil kunai, který byl napuštěný jedem. Hinata už dokázala zkombinovat jed a chakru a vytvořit tak jedovatý šíp: Jeden z poskoků se skácel k zemi.
[center]„Au moje hlava bolí jako čert!“
„Copak jste špatného sněd?“
„Ne, jen mi děsně třeští, motá.“
„Nepotkal jste nějakého v*la?“
„Ne, nejsem si toho vědom.“
„Nečertěte se, ptal jsem se jenom.“
-
Kakashiho anamnéza? Migréna.
Zpívá mu tam jeho siréna,
co nevypadá jako muréna.
Láká ho svým zpěvem,
pro něho řevem.
Bolest po chvíli ustává,
náhlý klid ho uspává.
-
„Už jasně lépe mi je.“
„Neuštkla vás zmije?“
„Co tě nemá, jen prostá bolest hlavy.“
„Ať nemáte pravidelně tyto stavy.“
Tokime : Čas letěl jako voda, ani jsem si pomalu neuvědomovala, kolik uběhlo dní od mého uvěznění. Yoru se za mnou ještě ani jednou nestavil, nevěděla jsem, zda mě to těší nebo mrzí, ale srdce se přiklánělo spíše k té druhé variantě, přeci jen mi přirostl k srdci. Uslyšela jsem kroky, byly tiché, sotva slyšitelné. Někdo si venku odkašlal.
„Jistě, jistě,“ ozval se jeden ze strážných a zachrastily klíče. Přišel pro mě. Srdce mi poskočilo, byla jsem šťastná, opravdu šťastná.
„Yoru?“ zavolala jsem ke dveřím.
„Ano?“ vrátilo se mi ledovým hlasem. Polkla jsem a vše mi došlo... Nepřišel pro mě, ale pro Itachiho, není tu pro mě.
