Humor

Proč se mi to jen zhnusilo? Fanoušci mi zhnusili můj sen. Je to možné? Jak mohu pokračovat? Parkrát jsem se zkoušel podívat na různé diskuze o Narutovi - a mám chuť se vším praštit. Tolik práce jsem si s tím dal. Kolik hodin jsem u toho proseděl? Kolik tužek jsem zlámal, kolik gum vypotřeboval? Kolikrát jsem měl deprese? Kolikrát mi dělalo problém probudit se do skutečného světa?

„Konečne som tu s tebou. Bola to dlhá cesta.“
„Verím ti. Vojdi, cíť sa tu ako doma!“
„Ďakujem.“
Vošiel som cez dvere a tak konečne dosiahol cieľa. Byt bol priestrannejší než som očakával, s balkónom a posedom.
„Odlož si veci a príď ku mne na balkón.“
„Jasne.“

Hikarin pohľad

„Ahojte. Ako sa máte?“ opýtala som sa Sakury a Minari-chan.
„Dobre,“ odpovedala mi Sakura s úsmevom.
„Mám sa fajn a ty?“ pýtala sa ma Minari-chan.
„Dožívam,“ použila som moju najobľúbenejšiu odpoveď.
„Stalo sa niečo?“ zvedavo sa opýtala Sakura.
„Ani nie. Len som sa musela ospravedlňovať Kiogovi a nebolo mi to dvakrát príjemné.“
„Tak to dopadá keď sa necháš uniesť,“ povedala s menším smiechom Minari-chan.
„Ja už musím ísť. Tak ahojte,“ rozlúčila sa s nami Sakura.

Uprostřed noci
Nacházíme se v chatě, kde probíhá první noc.

Byla nebyla jedna zombie

„V předalekém království za sedmero moři a osmero pohořími a třemi řekami a blíže nespecifikovaným počtem potoků, bludných kamenů a liščích nor...“

„Lasiččí nory!“

„... A za přesně třemi sty třiceti pěti lasiččími norami žil byl jeden malý chlapec...“

Po týdnu už si většina lidí na Sasukeho v Akatsuki alespoň trochu zvykla. Mira se mu ale přesto vyhýbala, a Tory se o něj sice zajímala, ale nedávala to najevo. Jako pokoj měl vyhrazenou ošklivou místnost bez oken v polopodzemí. (část sídla, kde jsou neprodyšně zavřená okna). Ale nestěžoval si. Dokonce se ani nesnažil zabít Itachiho. Bylo tedy jasné, že první den mluvil pravdu. Měl jen jeden cíl.

Po příštích devět měsíců pomáhala Tsunade lidem z Mihara s jejich nemocemi a zraněními, kterými trpěli. Během této doby, Tsunade vycvičila místní dívku, Karu, o tom, jak se vypořádat s celou řadou nemocí a zranění a jak správně míchat bylinky.

„Tobi.. je.. otcem?! Pomoc!“ válel se smíchy po zemi Deidara.
„Tobi, ty zmetku! Já tě obětuju Jashinovi!“ řval Pein, jakmile se probral z mdlob.
„Vy taky uctíváte Jashin-sama, šéfe? Prošel jste už úvodním rituálem?“ vyptával se nadšeně Hidan.
„To teď není podstatné! Hidane, dej mi na chvilku svou kosu!“
„Nééé! Tobi nemá rád kosu Hidana-san! Tobi je hodný kluk!“ Ještě předtím, než se Pein stačil na Tobiho vrhnout, se Konan začala smát na celé kolo. Všichni se báli, jestli jí náhodou nepřeskočilo.

„Moje hlava, to bolí.“ Stěžoval si Naruto.
„Na-kun.“
„Na-kun? Cože?“ ušklíbl se Naruto.
Naruto začal vstávat z gauče, zamotala se mu hlava a tak si radči sed zpět. Hin mu přinasla snídani.
„Hin, jak se cítíš?“ zeptal se Naruto.
„Je to v pořádku akorát mě bolej záda a otékají nohy a taky chodím moc často čůrat.“
„Aha…“ řekl Naruto a začal jíst.
Po snídani se Naruto snažil dojít do práce. Sice mu to trvalo ale nakonec tam došel.

Musím na tebe pořád myslet. V hlavě mi plave spousta otázek. Vrátíš se? Žiješ? Změnil ses? Zesílil si? To všechno nevím. Musím jen doufat, že ano.
Od té doby, cos odešel z vesnice s Jiraiya-san. Už je to pět let. Od té doby tě nikdo z vesnice neviděl.
„Hinata-chan!“ Křičel kdosi za mnou. „Tomu bys nevěřila, kdo je v kanceláři Hokage.“
Otočila jsem se a uviděla Sakuru. Zamyslela jsem se. Hnedka mě napadlo, že by se mohl, vrátil Naruto. Nevím, stále doufám v kladnou verzi.

Musím přiznat, že v Konoze jsou východy slunce krásnější než v asfaltem a betonem zmoženém velkoměstě, v němž jsem prožil převážnou část svého života. Paprsky svítí zlatě, nebe čisté, vzduch vlahý a průzračný… to je něco, co v Praze moc často nezažívám. Nepřítomnost tradičního městského ruchu, hluku projíždějících aut, autobusů a tramvají, a tak nějak klidnější nálada všech, kteří byli už teď v tak brzkou hodinu vzhůru, působila na mé unavené myšlenky blahodárně.

Pein byl celý nervní. Okusoval si nehty a zarýval si je do svého nového modrého pláště. Celý byl od hlavy až k patě pokryt makeupem a vůbec mu to nebylo příjemné. Vypadal jako teplý jedinec to mu vadilo, jelikož měl mínění o tom, že jediný možný gay je Kakuzu. Najednou si to ovšem přihasil Tobi. "Peine, tobě to ale slušíí, vypadáš jako králííííček, mňááááu, jsi tak kawaii!"

„S kým ju pošlem na misu?“ nahlas premýšľal Pein a prezeral si záznam misií pre najbližších pár dní. Podľa záznamov, už zajtra ráno, odchádzajú na misiu Kakuzu a Hidan. Avšak s prihliadnutím na Kakuzovu krátku rozbušku a Takarin nepopierateľný talent štvať ľudí do nepríčetnosti, túto možnosť vyradil.
Ďalší tu bol Zetsu, ale toho radšej nechá samého so sebou alebo možno samého sebou?

„Tak a dost! Kdo už alespoň po sto padesáté nechal otevřenou ledničku a celou ji vyjedl???”
Když se Pálivá paprička naštve, není radno ji odporovat. A ještě když se špatně vyspí. Toho si byl vědom jak statečný Žlutý blesk z Konohy, jehož rychlost mu byla prd platná při takovýchto situacích, tak Rámenmaniak Naruto, a tak se naše slavná dvojička krčila v kumbále a čekala, až Kushinu přejde zlost.
„Naruto, byl jsi to ty?”
„Ne, přísahám, moje rámensíčnost už ustala. Nevykrádám v noci ledničku, dattebayo.”

Byl krásný slunečný den, ale Sasuke ho vnímal pouze jako další neúspěch. Stále se urputně snažil najít svého bratra a to jakýmkoliv způsobem. Na každé misi se zběsile rozhlížel kolem, jakoby snad čekal, že s nejbližšího křoví vyskočí Itachi a bude po něm vyžadovat pomstu, nebo se v horším případě posmívat jeho očím, jako to udělal, když se loučili.

"Takže, když už jste se ubytovali, tak vám dáme první úkol." Rozhazoval dramaticky rukama Orochimaru.
"A co to bude?" Zeptal se Deidara, který si čistil nehty kunaiem.

Kisame věděl, že to bude přesně tak, jak si myslí, že to bude. Nenašel v sobě odvahu jít do skrýše s utahanou Haruno, a tak když mu Itachi poslal jestřába s dotazem, jak dlouho to bude trvat, Kisame mu obratem odepsal, že potřebuje Sakura ještě nějakou slanou vodu od moře. Poslal jestřába s dopisem zpátky a moc dobře věděl, že teď budou muset k moři, jinak by to Itachi poznal.
Tak nějak si uvědomil... Může jestřáb říct Itachimu, že je to lež jako věž? Jestli ano, tak je v p*d*li.

„Takže, chci vám něco důležitého oznámit, jak už víte. Původně jsem to nejdřív chtěla říct Peinovi a až potom zbytku, ale jelikož je to vážně důležité a jsme něco jako jedna velká rodina, usoudila jsem, že to povím všem. Chci říct, že to sice ovlivní chod naší organizace, ale nijak závažně, takže se, prosím, neděste.“
Její slova způsobila pravý opak. Všichni na ni kulili oči, báli se jí čím dál tím víc.
„Víte, sice jsem to neplánovala, ale prostě se to stalo,“ pokračovala.

Kisame šel na nákupy,
nechával tam peněz kupy...
Za šaty, za jídlo...
Za akvárka, za mýdlo...
Po nákupech dostal hlad.
Šel do fastfoodu vymáhat,
jídlo, jak už ze začátku tuší,
které by nebylo podobné třeba Sushi.

Prodavač ho neslyší
a na personál zakřičí:
"Račte trochu rybek vzít,
a né jen tak je osmažit,
vemte, zabte, rozkrájejte
slitování, nic nemějte!!"

Lidé z místa rychle běží,
prodavač tam mrtvý leží...
"Jaké by to bylo vám,
být po kouskách prodáván?"

O několik týdnů později se Hin začalo nenápadně zvěčovat břicho. Sakura jí dělala pravidelně prohlídky jestli se dítě vyvíjí v pořádku.
„Všechno je v pořádku, další kontrola až za měsíc.“ Řekla Sakura
„Dobře .“ odpověděla Hin a začala se oblékat.

Hin se cestou domů stavila za Narutem aby mu řekla že je vše v pořádku. Přišla do kanceláře, Naruto spal na stole, jako malé miminko.
„Nebudu ho budit.“ Řekla potichu Hin, nechala mu na stole Instantní rámen a odešla.