Humor

Následovala Uchihu do pracovny. Posadila se na židli, kterou jí odsunul Kabuto, zatímco Sasuke si stoupl za její záda a opřel se rukama o opěradlo. Oba dva se teď dívali do chřtánu rozzuřené bestie, která jen vzdáleně připomínala jedovatého hada. Bylo to totiž mnohem horší, než to vypadalo.
Kabuto zavřel dveře a ujistil se, že všichni zbylí budou potrestáni. Z haly k nim začal doléhat hlasitý vřískot.

Blond mladík držel kunai u krku svého otce, ale za otce ho nepovažoval, protože to bylo poprvé v životě, co ho viděl. Narutovy pocity byly smíšené, vždy chtěl svého otce poznat, stejně jako dobře věděl, co všechno špatného udělal a proč by toho člověka měl nenávidět. Nenávist si ale nemohl dovolit, protože ta uvolnila démona z jeho meče.
„Obličej máš po matce,“ řekl Minato a snad byl i nějakým způsobem dojat.

Lordovo jméno

Naruto seděl ve svém pokoji a přemítal si v hlavě, co před pár dny viděl a co poté udělal. Vzpomínky na své jednání měl stále zamlžené. Přesto si byl jist, že spousta věcí byla jinak, než měla být. Jinak než si pamatoval.
„Co se tady přesně děje?“ Ptal se sám sebe už asi po sté.
Juubi neexistoval. Byli zde jen obyčejní démoni, jakési zkažené existence. Musel pro to být nějaký důvod, ale ten Naruto neznal.

Blížili se ke svému cíli a moc se netěšili, co je tam očekávalo. Na druhou stranu se nemohli dočkat, až znovu uvidí Naruto. Plni rozporů, obav a očekávání pokračovali ve své cestě. Když překročili hranice země Železa, tak jejich nervozita stoupala s každým dalším uběhnutým metrem. Nakonec museli uznat, že setkání s lidmi, kteří stáli za jejich stvořením jako jinchuuriki se možná bojí více než ze setkání s Juubim. Ale své starosti pustili za hlavu, šli se přeci hlavně setkat s Naruto, ne?

„Teraz sa bude konať Zasadanie rady,“ oznamovala im Tsunade, ktorá spolu s Gaarom kráčala popri nich. Zasadanie rady sa konalo v jednej veľkej miestnosti, kde sa nachádzal veľký drevený okrúhly stôl. Zasadanie trvalo väčšinou okolo hodiny, najmenej. Riešili sa na ňom podstatné veci, momentálne vojna.
„Prečo to hovoríš, akoby sme tam mali ísť,“ poznamenala Sora, „nie sme členmi a máme dôležitejšie veci na práci, ako...“

Napadl mně takový nápad, který pravděpodobně nepřekousne spousta z vás, ale za zkoušku to někdy stojí ne?

P.S: Hrozí tu velké riziko spoileru

Protáhl se. Nevěděl proč a nevěděl jak. Ale to jej nezajímalo. Konečně byl chvíli na sluníčku. Z balvanu si podal bílý hrneček s kávou a lokl si. Přišlo mu příjemné, jak tento stimulant prochází jeho pošramoceným trávicím traktem. Svůj křídový obličej nastavil proti paprskům slunce.

Sasuke se probudil...- on vlastně neměl nejmenší ponětí kdy. Na základně nebyla žádná okna a hodiny ve své nové komnatě také nenašel. Doplížil se tedy tmou k vypínači u dveří a chvíli mu trvalo přivyknout světlu. Pak z doposud nevybaleného kufru vyhrabal náramkové hodinky, zjistil, že je půl deváté, hodil na sebe oblečení a vydal se hledat kuchyň.

„Vy všichni jste prošli!!“ zařval Naruto radostně.
Všem spadl kámen ze srdce. Všem se na tváři objevil úsměv.
„Ale, tati já jsem porušila pravidla.“ Řekla Kasumi vážně.
„Ano, všichni jste porušili pravidlo a někomu jste pomohli. A snažili jste se to skrýt aby to nikdo neviděl. I když jste se neznali stejně jste si pomohli. Pomáhat bližním ba i neznámým se hodně cení. Proto jste všichni prošli. Měli by jste se připravovat na další část zkoušky. Můžete jít.“ Řekl Naruto a dal se na odchod.

Přepychové sídlo Uchihů bylo v šedivém dopoledním světle chladné a tiché, jen staré pendlovky tikaly ve stále stejném rytmu. Sasuke seděl doma na gauči a nic nedělal. Taky by měl být z domu - jít na dopolední lekci ninjutsu a pak ke Kakashimu trénovat chidori. Jenže v životě každého mladého muže jednou nastane okamžik, kdy začne pochybovat o správném výběru budoucího povolání.

Nuž, nový diel je konečne tu a... v poznámkach vám položím otázku, tak by som bola vďačná ak by mi niektorí na ňu odpovedali.

Skutočne som bola rada, že Sasuke neprišiel. Bola som už dosť zmätená z Daichiho a keby sa k tomu v tú istú noc pridal Sasuke, neviem či by som to dokázala zvládnuť.

Kagovia boli tak ako skupina, ktorá práve dobojovala s dvomi členmi Akatsuki, poriadne doriadená. Aj oni bojovali proti tejto organizácii a zanechalo to na nich stopy. Sora, a ani ostatní netušila, či ich všetkých pozabíjali, alebo Akatsuki na čas odohnali, avšak prikláňala sa k druhej možnosti.

"Přežije to, je mimo ohrožení života," na tvářích všech třech shinobi se objevila úleva a radostný úsměv.
"A můžeme ho vidět?" Zeptala se Sakura, ale sestra nesouhlasně zavrtěla hlavou.
"Ne, nejdříve až za dva dny," Sakura trochu posmutněla, ale nevadilo jí to.
"Dobře a děkujeme za jeho záchranu," sestra se jenom usmála. Poté Kakashi odešel domů stejně jako obě dvě dívky.

Během první hlídky se nic zvláštního nestalo, stejně klidnou hlídku měl i Shikamaru se Shinem. „Tak vzbuď Naruta s Hinatou. Dobrou noc,“ zívl Shikamaru. Shino mu taktéž popřál dobrou noc a vešel do pokoje.

Tenten vstala brzy ráno ještě než stačilo vyjít slunce a zamířila na cvičiště, aby ze sebe dostala všechen ten vztek a zlost, kterou měla na Nejiho.
Nachystala si kunaie, shurikeny, jehly a na jeden tréninkový špalek si pověsila obrázek Nejiho, který bude sloužit jako cvičný terč. Odstoupila pět metrů, nadechla se, vydechla a začala vrhat jednu zbraň za druhou představujíce si, že tam stojím ten namyšlený sobec.

Lee se ráno zašel podívat za Tenten, aby se jí zeptal, zdali by si s ním nechtěla zatrénovat.

V boji proti Itachimu Hidan ani starec nepokročili. Vyčerpali už skoro všetky nadávky vo svojej slovnej zásobe. Starec si vzdychol. Pozná Hidana deň a už podľahol svojmu starému zlozvyku. No teraz neboli v situácii, aby sa nad týmto zamýšľali. Itachiho Susano’o spôsobilo na zvláštnom štíte starca dosť veľké poškodenia.

Co se to proboha děje?“ ptala se růžovláska sama sebe.
„To je už třetí editorka, co tak náhle zmizela bez jediného vysvětlení,“ zabědovala.
„Vážně je to divné, to abych to vzala za ně. Třeba se objeví,“ snažila se být optimistická, ale i tak z toho neměla dobrý pocit.
..
„Vychází to lépe než jsem čekal,“ zasmál se Sasuke sám pro sebe.
„Teď ještě musím přijít na to, kdo je hlavní editorka,“ zapřemýšlel v duchu.

Mezitím někde v Konoze si jeden mladík prohlíží prazvláštní dopis.

Beru si čelenku do ruky.
„Od téhle chvíle se stáváš konožským genninem. Máš už založený účet, kam ti budou chodit peníze z misí. Tady máš klíče od svého nového bytu, je hned vedle Narutova. A taky ti dávám malý finanční obnos do začátku,” říká mi Tsunade pobaveně a dává mi klíče a novou peněženku, s penězi. Její oči se výjimečně smějí, protože můj výraz je nejspíš hodně komický.

Moje jméno je Hana. Krásné jméno, že? Znamená květina, nebo taky nos, ale to nechme stranou. Mým snem bylo, už od dětství stát se kunoichi. Vždycky jsem si myslela, že to bude úžasné, ale nikdy mě nenapadlo, že to mohlo být i nebezpečné. Byla jsem naivní. Tehdy jsem si to prostě neuvědomovala. Vlastně jsem si to neuvědomila ani na Akademii. Byla jsem příliš šťastná, že se mi plní sen, a proto jsem to nemohla vidět.
Kéž bych to mohla vrátit, ale nejde to...

[center][i]Jak mám vlastně začít?
Nestačil jsem se napít.
Přejdu rovnou k věci,
Bez vody se špatně vedou řeči!
-
Proč mám tenhle živel rád?
Je příjemné si v něm hrát.
Voda chladí, povznáší,
starosti odnáší.
Chtělo by to bezednou sklénku,
teď jsem vynechal myšlenku!
Zapomněl jsem ji, jaká škoda,
zase mi došla, ta moje voda!
-
Proč není sklénka bezedná věc?
Je to otrava a doslova pevná klec.
Komu se líbí její dolévání,
Stal se cvokem k politování.
Kisamem bych chtěl býti
a jeho vodní jutsu míti.

U Ino
Kankurou si prohlížel Ino, když vešla Hinata. „Tady jsou deky,“ ozvala se ode dveří.
„Dobře.“ Kankurou jednu vzal, rozložil ji a lehce přikryl Ino. Hinata ho důkladně pozorovala. Moc ho neznala a nebyla si tedy jistá, co od něj může očekávat. Jen o něm slyšela, že je sukničkář!
Ani jeden z nich nevěděli co říct, tak mlčeli. „Hm… Kde je Naruto-kun?“ prolomila ticho Hinata.
„Nevím, asi u Saie,“ odpověděl Kankurou.
„Když jsme tam donesli s Kibou deky, neviděli jsme ho.“