Humor

„Brr. Nějak se ochladilo.“ stěžoval si Sasuke klepouc zuby.
„To proto, že už se přibližujeme k Zemi Větru.“ informoval Mitsuroki.
„Skutečně!? Jak daleko to ještě je?“ těšila se Ayame.
„Kolem hodiny cesty.“
„Už bylo na čase, dattebayo! Vlečeme se tady pěknej týden.“
„Sensei, není to zvláštní… myslím, že na nás od toho incidentu už nezaútočili.“ během cesty se zamyšleně dívala do země.

Moc jednoduché! pomyslela si Konan, zaklapla svůj pekelný přístroj a strčila ho pod postel k odstřižkům papírů.
Žádné origami na ninjanetu neodpovídalo její úrovni. Samé dráčata, pejskové... Kam se poděly staré dobré obrovské dračice a pekelní psi? Postavy v životní velikosti? Odfrkla si a dál skládala podle návodů, které měla ve své hlavě. Ty jsou totiž stejně nejlepší.
„Už toho máš taky dost?" vzhlédl Pein od listiny, kterou zrovna psal.

Po té co se Sasuke a ostatní uklidnili a neměli čím se zabavit, navrhla Sakura, aby jim Naruto pověděl, jak přišel k kekkei-genkai a kde se naučil tak dobře zacházet s katanou.
„Dobrá, všechno to začalo, když jsem odešel…“

FLASHBACK

Jednoho mrazivého a deštivého dne se blonďák procházel po neznámých vesničkách, když přitom uslyšel:
„Hej kluku!“
Naruto pozvedl oči na řvoucího starého muže.
„No jo ty! Vidím v tobě něco, co jsem ještě v nikom nikdy neviděl. Nejsi ty náhodou Uzumaki?“

„Jak se cítíš?“ zeptali se oba najednou a zasmáli se tomu. Sai jí dal najevo, aby odpověděla první.
„Docela v pohodě, jen se nesmím hýbat víc, než je nutné,“ usmála se, jako by to byla obyčejná rýma a pohledem zabloudila k jeho zraněné noze.

„Tobi, teď mi řekni, co vlastně umíš za techniky,“ ptal se na téninkovém hřišti Pein/Tobi.
„Ale šéfe-senpai, to jsou tajné techniky,“ vysvětloval Tobi/Zetsu.
„Já se tě neptal, jestli jsou tajné, ale jaké techniky to jsou,“ snažil se zachovat klid šéf.
„Ale to je Tobiho tajemství a když ho Tobi řekne, tak už to tajemství nebude,“ začal se nervózně vymlouvat a Peina/Tobiho začínal štvát.
„Já to tvoje tajemství nikomu neřeknu, ale musíš mi ho říct,“ propadal panice.
„Ne ne ne. To není tak snadné,“ vrtěl hlavou Tobi/Zetsu.

[center]Svému cíly jsou už velmi blízko.
Největší cukrárna v Konoze,
toť místo jejich zločinného činu.
Chtějí zkazit všem dětem Halloween,

„Ale no tak, Riki, musíš se mě chytnout, pokud chceš, aby to fungovalo!“
„Pfheh.. No jo..“ blondýnka si odfoukla ofinu z očí a znechuceně se chytila za ruku drobné černovlásky.
„Hele, nemysli si, já z toho taky nejsem zrovna nadšená po tom, co se stalo, ale musíme to zkusit!“ Rikiyou tiše přikývla.
„Tak do toho.“ Černovlasá Shinju* zavřela oči, chytila kamarádku za ruku a poskládala pečetě, které potřebovala k teleportaci.
„Awww, Shin, nějak to..“
„Ticho!! Musím se soustředit!!“ *VŽUM*

Když jsem se konečně dostala z kanceláře, mohla jsem se pořádně nadechnout. Čerstvý vzduch mě potěšil mnohem víc než zpráva, že musim v této vesnici zůstat dýl, než jsem chtěla. Hokage řekla, že ten náhrdelník ještě nedostanu, i když si vše vyjasnila s mou vesnicí. Jak problematické. A ještě k tomu nepřestal ten prudký déšť, který padá na mou hlavu tak, že vypadám jak modifikovaný maršmelou.

„Tobi, teda Peine, sakra jak ti mám vlastně říkat?“ začal kolem sebe vzteky kopat Hidan/Deidara.
„Tady mi říkej buď šéfe nebo Peine, ale na odpolední poradě se domluvíme co dál,“ řekl bez zájmu šéf a dál si četl nějakou knížku.
„Dobře, ale zjistil jsem, že můžu používat Deidarovy techniky. Takže zvládám tvoření bombiček a hrát si na umělce, ale moje nesmrtelnost zmizela. Hej! Co si to tam čteš?“ praštil do stolu a všechny papíry se rozletěly po místnosti.

„Hej Ptáčku! A tenhle je dobrý! Před zrcadlem stojí blondýnka, bruneta a černovláska. "Která z vás mi řekne lež, tu sežeru," povídá zrcadlo. Postaví se před něj černovláska a říká: "Já si myslím, že jsem nejmoudřejší na světě." Chramst. Postaví se před něj brunetka a říká:"Já si myslím, že jsem nejkrásnější na světě." Chramst. Postaví se před něj blondýnka a říká:"Já si myslím-" CHRAMST!!"
Hidan a Sasori vyprskli smíchy.
„Nechápu," oznámila Tory, ale pak se taky rozesmála.

Jedného večera, konkrétne na Halloween, keď vysoko na oblohe svietil mesiac v splne, prechádzal Naruto ulicami Konohy. Práve sa veľmi dobre navečeral v Ichiraku ramen a chystal sa si poriadne odpočinúť, aby bol plný síl, keď pôjde na druhý deň trénovať. Natiahol sa ako mačka a ledva potlačil zívnutie. Vzdychol si a keď došiel k dverám svojho bytu, zanadával, lebo si zabudol kľúče doma. Našťastie mal na takéto prípady záložný plán a zohol sa, aby spod rohožky vztiahol náhradný kľúč.

Předem se omlouvám, vím, že tento díl je trochu zmatený, ale doufám, že ho aspoň někdo pochopí A jinak bych vám chtěla ještě vysvětlit jak budu psát jména, Pein/Tobi, tak to ve předu je jméno osoby a to druhé je tělo, ve kterém je ta duše. Doufám, že to někdo pochopí, jak jsem to myslela.

Pein s Konan, kteří nebyli ve svém těle, běželi chodbou Akatsuki sídla k pokojům, kde spali ostatní členové.
„Peine, myslíš, že se prohodili i ostatní?“ zeptala se žena v Kisameho těle.

Itachi seděl na u ohniště a rozlepoval si svůj dopis. Už je to půl roku, co jsou pryč z Akasídla! Musel si přiznat, že už mu všichni celkem chybí. Přečetl si Kisameho dopis.
Ahoj Itachi, rok se neuvidíme, takže ti píšu- znechuceně pohlédl na rýbáka, který si na ohni před ním něco pekl, zakroutil hlavou a četl dál. -ale nevím, co napsat. Ahoj.
„Díky za dopis, je hodně obsáhlý a nápaditý," prohodil Itachi a dál se každý věnoval svým věcem.
***
Na jiném místě zrovna pobýval tým Deidara-Sasori-Tobi.

Byl den jako každý jiný, ale něco ve vzduchu vlálo jako jedovatý had plazící se v modrém rouchu řeky,který pronásleduje svou kořist s úmyslem sníst jí a po dením trávení ji vyvrhnout. Tu náhle v rozlehlém lese nastoupil déšť, ani déšť jako spíše nemilosrdná bouře ukazujíc krásu dnešní mocné přírody,která halila a ochraňovala Konohu. Všichni se schovávali pod stříšky budov, křičeli za náhle prudký vítr a nikdo netušil, co se v brzkých chvilkách přihodí.

Sakura a blonďák na sebe hulákali tak, že je slyšela i ohluchlá Hinata.
„Já vážně NEVÍM, o čem to mluvíš!!“ křičela se slzami růžovláska.
„Mluvím o tom, jak jste se se Sasukem oblizovali na lavičce před ramenem!!“
„Ale já o tom fakt nevím. Přísahám!“ brečela Sakura.
No a paradoxně musely přijít i opačné pohlaví…Sasuke, Itachi, Sai a Kiba.
Jenže když Namikaze a růžovláska spatřili mladšího Uchihu, vrhli na něj smrtelný pohled.
„Jé…eh…vy jste tu taky?“ snažil se to zakecat Sasuke.
„Jo.“ odsekl blonďák.

Po několika dlouhých dnech hladu se blížili k městu. Měšce s penězi měli plné, takže se nebáli, že by měli hladovět ještě o něco déle, ale i tak museli být oba stále v pozoru. Kapsářů a dalších podobných drobných zlodějíčků bývalo ve velkých městech plno. A okrádali hlavně cizince. Proto oba doufali, že když budou tak moc zahalení, tak se jich budou lidé raději bát a zlodějíčci zrovna tak.

Utíkal jak šílený, aby tomu zvířeti vůbec stačil. Museli urazit už minimálně půlku cesty. A pro Gaaru to bylo nejméně příjemnější cestování za celý jeho život. Ani když ho Naruto kdysi unesla z jeho vesnice, tak se necítil tak moc nepříjemně jako nyní, kdy musel utíkat vedle čtyřnožce s kopyty, který se celou cestu místo něho vybavoval s Naruto. Jak mu Gaara záviděl.
„Naruto…“ Snažil se začít rozhovor se svou „přítelkyní“ Gaara.
„Víš, že jsem si v první chvíli myslela, že si kůň. Jsi tak vysoký,“ řekla Naruto.

„Jsem rád, že jste všichni přišli. Dneska jsem se s vámi chtěl sejít o něco dřív.“ začal mluvit Mitsuroki.
„To nám došlo, když meškáte jenom hodinu.“ odpověděl mu Sasuke kysele.
„Takže přejděme k věci. Mám pro vás menší test-“
„P-p-p-písemka?!“ zhrozil se Sasuke.
„Buď zticha! Nebude žádná písemka.“ okřikla ho Ayame.
„O jaký test zas jde?“ zeptal se Naruto.

POZOR! Spoiler!

tento díl je tak děsivý, že se nehodí pro srdečně slabé lidi a těhotné ženy, muhehe kdyby něco varovaly jsme vás... A to samé platí i pro smrt smíchem

„Pein smrdí jak moje fusky!!" zakřičela Tory tak nahlas, že osoby stojící v jejím dosahu s sebou vyděšeně trhly.
„Fakt tu není!" prohlásil o pár sekund později udiveně Hidan.
„Jupíí!!" zaradoval se Kakuzu.
„Neviděli jste Miru?" přiřítil se do kuchyně vyděšený Deidara s Tobim v zádech.
„Ty jsi ji ztratil?" zeptal se výhružně Itachi.

Otec se synem si vykročovali jenom tak po lese. Ignorovali potencionální blížící se nebezpečí. Museli, protože ani jeden se nechtěl prozradit, kým doopravdy je, jenom by jim to způsobilo další potíže. Jelikož byly oba zahalení ve svých pláštích a maskovali svou přítomnost, tak moc jak to šlo, tak se kolem nich nebezpečné přítomnosti jenom prohnali a nechali je na pokoji. Starší z nich si pak mohl oddychnout.
„Co znáš je?“ Zeptal se syn svého otce.
„Ne, ale to jak se tady pohybují, mi připomnělo, jaký jsem býval,“ odpověděl.