Humor

[center]Rád spím, flákám se a jím,
bojuji, trénuji, o nebezpečí sním.
Teď ale, když jsem Hokagem,

Kapitola třetí – Setkání s andělem

Už na Konohu padla noc. Ve dvou bytech se pořád ještě něco řešilo.
"Sakra,co si o sobě myslí?! Přijde si a hnedka uspí Aiko-chan. O to nejde, ale ona měla svoji hlavu podepřenou o tu jeho!" zuřil Sasuke a chytal se za hlavu.
"Nesmíš to tak brát Sasuke-chan. Myslím si, že Akira o Aiko vůbec nestojí," pověděl ospale Naruto.
"Počkat ty jsi mi řekl "Sasuke-chan"?!" zařval Sasuke.
"Jo řekl jsem to."
"Já tě normálně přerazím Naruto!"
"Néé! To nesmíš!" zakřičel Naruto jako malá holka.

„Čiže máme iba zničiť ich zásoby?“ spýtal sa Tieň tónom, ktorý naznačoval, že nečakal takú ľahkú misiu. Založil si ruky za hlavu a prehlásil: „To bude pohoda!“ a ostatní väzni prikyvovali alebo súhlasne hmkali.
„Nenápadne máme zničiť ich zásoby,“ opravila ho Sora, „to je niečo iné.“
„Absolútne nechápem prečo to potom dali pod Sorine velenie,“ zamyslene povedal Shinichi a neuvedomil si, že povedal svoju myšlienku nahlas.
„Čože?“ otočila sa k nemu Sora s nadvihnutým obočím.

„Kdo je zatraceně Suigetsu!!?" zařval Sasuke, když se ráno vyřítil ze svého pokoje.
Chodba byla prázdná, tedy kromě Kimimara, co šel náhodou kolem a nesl si džus. V následující chvíli ticha bylo slyšet rozbíjení upadené sklenice a úpěnlivý kašel.
Sasuke - oděn jen do bílého ručníku se znakem klanu Uchiha - si naštvaně povzdechl.

„Kabuto!"

Tsunade sa prechádzala po svojej kancelárii hore dole a žmolila si ruky. Bola nervózna. Pred dvoma hodinami jej prišli povedať, že Zetsu, ktorého držali zmizol v oblaku dymu a ona nevedela, čo to tak mohlo znamenať. Našiel nejaký spôsob, ako sa vrátiť ku svojim druhom? Boli Zetsuovia zničení? Alebo je tu ešte nejaká možnosť? Aj tak pre istotu poslala pár oddielov ninjov do lesa, aby ho prehľadali a dali jej vedieť každú hodinu. Práve dočítala všetky správy, ktoré jej poslali s rovnakým znením. Nič nenašli. Ani stopu. Nič. Nikto sa neblížil ku Konohe.

Ráno…
První se probrala Sakura a podívala se, na vedle sebe ležícího Naruta..až potom si vzpomněla, že se včera znovu usmířili a na tváři se ji objevil sladký úsměv. Když se konečně probrala z jejich myšlenek, šla uvařit snídani. „Mmmm..co to tu tak nádherně voní?“ zalichotil Sakuře blonďák, který postával za jejímy zády.
„Snídaně“ odpověděla s úsměvem Sakura.
„Neříkej“ řekl ironicky Naruto a políbil růžovlásku na tvář.

Poté co se skvěle najedli a blonďák za oplátku umyl nádobí, vydali se na procházku.

Kapitola druhá – Setkání s umělcem

„A to je asi tak všechno, co o této zemi vím,“ dokončil svůj dlouhý výklad Kabuto a s malým úsměvem sledoval, že nejenom má naprostou pozornost Naruta, ale že i Fū částečně poslouchá přitom, co věnuje pozornost vyhledávání nebezpečí.

Na ulici se začal schylovat souboj a všichni procházející, či už jen návštěvníci restaurací a barů zastavovali a mířili své pohledy na dvě postavy...

„Tohle bude zábava“ usmál se Naruto.
„To určitě bude..až budeš ležet na zemi..“ oplatil Narutovi Sasuke, který zatím neměl ponětí, s kým má tu čest.
Souboj začal...jako první začal Sasuke, kterému Naruto dopřál to potěšení..zaútočil chidori a opět to Naruto v dvou centimetrové vzdálenosti od jeho hrudi vyblokoval a Sasuke skončil na zemi.

„Cože!? Sasuke zmizel!?" vykřikl Naruto s takovým zanícením, že ztratil rovnováhu a kdyby ho Sakura včas nezpohlavkovala, sletěl by ze židle v instruktážní hale.
„Buď zticha, pitomče!!" nadávala růžovláska, nedbaje pohledů zbytku studenstva, kteří se po ní sborově otáčeli.

Hidan neveril, že to naozaj počul. Že to bol jeho hlas. Nie. Určite to nemohol byť starcov hlas. On je predsa mŕtvy. Ležal vedľa neho, keď vydychoval naposledy, videl, ako ho jeho Predchodcovia berú na Onen svet. To všetko sa mu predsa nemohlo snívať. Muselo to byť skutočné. Ale tým pádom to, čo počul nebolo reálne. Presne tak. Len sa mu to zdalo. Prvýkrát mu zomrel pred očami niekto na kom mu naozaj záležalo a teraz mu hrabe a počuje jeho hlas vo svojej hlave. Hidan v duchu prikývol. Áno, tak to musí byť. Nič iné ani nemohlo.

„Dívám se mu do očí.“
„Cítím jeho třesoucí se tělo podemnou.“
„Moje ruka ho něžně hladí po tváři.“
„Mé oči si snaží zapamatovat tuhle chvíli.“

Duch Teiren začal ukazovat na polici, tentokrát ovšem naléhavěji.
Tenten měla strach, ale co když se jí Teiren snaží říct něco důležitého, něco co by jí pomohlo osvětlit původ jejích snů. Sebrala všechnu svoji odvahu a vydala se směrem k ní.
Teiren se znovu usmála, kývla hlavou jako by ji snad děkovala a rozplynula se jako kdyby nikdy neexistovala.
Chlad v místnosti zmizel a pochodně na stěnách se opět rozhořely příjemným hřejivým světlem, které naplňovalo celou místnost.

„Miiirooo! Dělej vstávej!" zakřičela rozcuchané černovlásce blonďatá příšera do ucha a ona poznala, že se všechno vrací do starých kolejí.
„A teď mi můžeš vysvětlit, co jsem to včera viděla, hmmm?" vyhrkla důvod, proč kamarádku vlastně budí.
„Ehh, co?" mžourala rozespale Mira.
„Co jsi dělala u mojeho bratra v pokoji?!" hláskovala pomalu a srozumitelně.
„Jdeme na snídani?" ignorovala ji.
„Ale no tak!" naléhala.
„Co ruka?" odváděla pozornost už dost nešťastně Uchiha.

„Si si istý, že to musí byť teraz?“ spýtal sa Hidan nervózne svojho Predchodcu, ktorý ho viedol na vrch akéhosi kopca. Ten nezastavil sa, neotočil sa a ani mu neodpovedal. Len kráčal ďalej, zrejme k tomu momentálne nemal čo povedať. Všetko sa dozvie včas. Tak mu to starec povedal predtým ako sa vybrali na toto miesto, „Nemohlo by to počkať do konca vojny?“ spýtal sa, keď konečne zastali a starec sa k nemu ráčil otočiť. Na tvári mal pokojný a akýsi nepreniknuteľný výraz.
„Nie, nemohlo,“ odvetil.

Kapitola první – Narozeninové přání

Nikdo by jistě neočekával, že takhle brzo ráno může být na tiché ulici takový rozruch a hluk, nikdo by ale také jistě neočekával, že se přes noc mnoho domům změní barva fasády a už vůbec ne na skoro všemi nenáviděnou oranžovou.
„Oranžová je skvělá,“ zamumlal si pro sebe s radostí malý klučina, který právě utíkal na opačnou stranu té, z které se ozýval křik, nadávky a různé výhružky.

Návrat do úkrytu byl kritický. Sakura už byla sice úplně zdravá, ovšem Itachi vypadal, jako kdyby ji chtěl upoutat na hranici a upálit ji. Sám ovšem nebyl moc dobrého zdraví a většinu času trávil v pokoji v houpací síti a odpočíval.

Sasukeho probralo cosi studeného, co mu vlezlo pod hlavu a pomalu se zde rozpouštělo.
„Au..." okomentoval svůj stav a zadíval se do Tyuyiny kyselé tváře. „Co se stalo?"
„Kabuto oprášil techniku hodu šutrem na cíl. A trefil se," odpověděla bez výrazu.
Byli v té tělocvičně s televizí a Sasuke ležel na pohovce před ní. Na skleněném stolku byla naházená hora zakrvácených ubrousků. Přidržel si pytlík s ledem a jen co se mu přestala točit hlava, vydal se dlouhou chodbou ke kuchyni. Tayuya se o něj dále nezajímala.

Kráčel po rozpadajících se točitých kamenných schodech vstříc nekonečné temnotě, která se rozprostírala pod ním. Nepotřeboval žádné světlo, jeho oči viděly skrze tmu lépe než ty lidské. Kroky se hlasitě odrážely ozvěnou, co chvíli se ulomil malý kousek kamene, který se s hlasitým lomozem zřítil do hlubin dolu. Poslední krok a jeho nos ucítil známý chladný zatuchlý vzduch tohohle jeskynního dómu.

„To je parádní, že na nás narazili,“ pochvaloval si.
„Jo, to je,“ povzdechla si Hinata. Naruto se na ni koutkem oka podíval a dal si ruce za hlavu. „Nemáš je ráda, viď?“
„Ne! To není pravda, jen… Ze Sasukeho pořád vyzařuje temnota. Mám z něho strach. A ti tři se nezdají být o nic moc mírumilovnější. Možná Juugo, když nemá zrovna tu zabíjecí náladu, kvůli které je se Sasukem, tak je hodný a milý. Všimla jsem si, jak mluví se zvířaty, a tak…“