Humor

Neporozumění

Tři Uzumaki přítomní ve Vířivé seděli pospolu potají v jedné místnosti, kde jedna z nich chtěla svému matce a nově nabytému bratrovi ukázat důvod svého útěku. Ale nebyla by to ona, kdyby je nenapínala až do poslední chvíle. Předtím než se dostali k bodu vysvětlování, měla Nami nepředstavitelné množství podmínek, které musely být splněny. Ještě jednou se ujistila, že je nikdo neposlouchá a pak se dala do vysvětlování.

Pohybovala se neslyšně po větvích stromů a myslela si, že je naprosto sama. Pravdou ale, bylo, že si její přítomnosti byl někdo vědom. Sám se nehodlal odhalit, a proto se skrýval, jak nejlépe dovedl. Byl zde však jeden zásadní problém. Byla noc, ona byla vyčerpaná a musel to být osud, že si vyhlídla stejnou skrýš na noc, jako blonďák několik minut před ní.

Ve chvíli se všichni ti, kteří se účastnili jednání „Co s Juubim?“, nahrnuli do jednoho ne příliš velkého nemocničního pokoje. Doktor, který zde byl, se vyděsil, nikdy předtím neviděl tolik lidí pohromadě, ne zdravých. Naštěstí mezi nimi uviděl známé tváře. Viděl dívku s bílým zrakem, pána samurajů Mifuneho a pak taky všechny vůdce skrytých vesnic. Ale i tak byl docela nesvůj, ale kdo by nebyl, když se zde shromáždilo tolik důležitých lidí v jeden okamžik.

Yoshino vyběhla z kuchyně s pánvičkou v ruce. Ti dva spáči neslyšeli její volání. S hlasitým dupáním vrazila do chodby, směrem k pokoji svého syna. Doslova vykopla dveře. „Vdupala“ do pokoje a s válečným pokřikem se je snažila probudit.
„Vstáva-“ zarazila se. „-T.“
Jelikož podlaha byla prázdná a široká postel byla zabraná, dala si dvě a dvě dohromady. Zrudla a vycouvala z místnosti. Víceméně pak Shikaku zakázala chodit k svému synovi do pokoje.

„Môžem?“ spýtala sa už asi tretí krát Takara, ktorá v jednej ruke držala ostrú ihlu a v druhej ako tak sterilnú niť.
„Huh uhm,“ odpovedal jej umelec pevne zahryznutý vo vlastnom rukáve.
„Je načase operovať,“ vyhlásila a v očiach sa jej desivo zalesklo. Ihla ľahko prešla kožou na stehne spájajúc krvácajúcu ranu. Stačilo päť pevných stehov a Dei vypľul látku z úst. Nohou mu stále pulzovala bodavá bolesť, no za tú dobu si už aj zvykol.

„Pro dnešek to stačí, Hinato-san,“ usmál se Kabuto. „Už je pozdě.“
Hinata si oddechla a odložila skalpel. Vytáhla hadru a začala jej čistit od krve. Očima se neustále dívala na mrtvé tělo před sebou. Ještě před pár minutami bylo plné života. Jakmile se k němu přiblížil někdo se skalpelem, začal sebou mrskat a křičet. Div, že neutrhl řetězy.
„K čemu to je? Tady to…“ zeptala se nepřítomně, zaměřená na hlubokou ránu na břiše.

Kapitola XI - Páv, prsten, Potěmkin, pasák, prasák, prsa a ples

Ples se blížil kvapným tempem. Než se studentky Dívčího internátu madam Tsunade nadály, už je od této společenské události dělil jen jedna jediná noc. Naplněné šimravým vzrušením dokončovaly poslední detaily svých kostýmů, dokud je nedotáhly k dokonalosti. Tu přidaly růžičku, tu stužku uvázanou do mašličky. Přišívaly flitry, lepily třpytky...

„Dokončil jsem štíty!“ zajásal Gaara.

Pro všechny...

Rozhovor mezi Draky jsem nechala v jejih jazyce a dole máte překlad, pokud o něho máte zájem.
Už nebudu rušit. ;-)

Na druhý den byli jak Neji, tak TenTen myšlenkami úplně jinde. Pořád se vraceli ke svému snu. Dokonce jejich společná mise s týmem nic nezměnila na tom, že stále byli v zajetí té vize, která se opakovala.
Jediné, o čem neměli tušení bylo probuzení Teiren a Nayona v nich samotných.

„Copak se vám zdálo?“ zajímal se Lee.

„Teda Tobi, tohle bych do tebe neřekl,“ vydechl užasle Deidara.
„Já taky ne,“ přiznal se Sasori.
„Ale byl to vážně skvělej nápad.. Donutit Konan, aby pracovala v Maid kavárně je ten nejlepší nápad, co se kdy v té tvé duté hlavě zrodil,“ pochválil ho šéfik. Zbytek jen mlčky přikývl a dále se kochal pohledem na chudinku Konan.
...
Sasuke se jen lehce ušklíbl. Jeho plán vycházel přesně jak chtěl. Znovu se zašklebil, když spatřil obrys vesnice.

Menší postraní cestou vcházeli do města, kde měli Uchihové své velkolepé sídlo. Ve městě byla sláva, ale ani jeden ze tří lidí ve skupině se netvářil nadšeně, každý měl pro to své důvody. A Naruto byl ten, kdo jich měl asi nejvíce.
„No, ták Naruto, co sme si to sme si. Zapomenu na to, co si mi udělal. Co kdybys mě od teď chránil. Platím dobře,“ snažil se Gatou ze všech sil zachránit si svůj krk.

Rozhlížela se po okolí pomocí svých očí a snažila se najít nějaký bod, který znala. Krajina však zůstávala zcela neznámou. Hinata se mohla snažit sebevíc, ale nenašla nic, co by ji mohlo zavést domů do Listové.
„Co mám dělat? Musím nést Naruto a přitom hledat cestu domů,“ shrnula si svou situaci Hinata.
Netušila, jakou může mít naději na úspěch, protože nevěděla, kde je. Mohla se zkusit vracet cestou, po které sem došla s Juubim, ale ani tak nenarazila na žádné místo, které by poznávala.

Třetí setkání

„Pokud chceme opravdu kvalitní oslavičku, tak musíme brnknout mému mistru Jiraiyovi, ten je na tohle profík,“ zamyslel se Pein. Vytáhl z kapsy svůj dotykáč, vyťukal číslo a trpělivě čekal.

Z posledeních sil jsem se doplazila před otevřenou bránu Konohy. Musel to být otřesný pohled na moje zkrvavené tělo. Cáry oblečení jen stěží dokázaly zastavit krvácení z mých hlubokých ran. Vlasy jsem měla slepené špínou a zaschlou i čerstvou krví.
''Konohagakure no Sato... Sbohem,'' zašeptala jsem potichu. Najednou ze strážní budky vyskočil někdo mě velmi povědomý.
''Panebože! Godarimi, co tu ksakru děláš?!''

„Teiren, pečetě už dlouho nevydrží, nevím jak dlouho je dokážu ještě zadržet!“
„Dej mi ještě pár minut, víc nepotřebuju.“
„Dej mi ještě pár minut,“ říkal jsem si skrze zatnuté zuby a přidával na dveře a zdi další a další ochranné pečetě, uvolňoval čím dál víc chakry, abychom dokázali odolat náporu nepřátel, kteří se snažili dostat dovnitř.
„Víš, jak to dopadlo minule, když jsi mi tohle říkala naposled.“
„Nějak si nemůžu vzpomenout, drahý, můžeš mi to připomenout?“

„To mě nemůžeš vzbudit dřív?!" na to jen otočila oči v sloup. Kisame právě vylezl ze stanu.
„Asi budu zvracet, vyprskla blondýnka, když se na ni rozběhl první ninja.
„To si nech na potom,," Kisame ho sejmul.
„Samehada na vás čeká, vy s*ačky! Já jsem Kisame Hoshigaki, to si zapamatujte!!" spustil bojový křik a vrhl se na ně.
Itachi jich pár chytil do genjutsu, ale nechtěl parťákovi kazit radost, a tak mu jich pár nechal.
Tory tam vyděšeně stála a nadávala z plných plic, to si ale uvědomila až po chvíli.

Zůstala v bezvědomí dalších několik hodin. Probudila se brzy ráno. Neklidně se posadila na posteli a zadívala se směrem ke dveřím. Připadala si jako pták v kleci.
Nebyla v pokoji Orochimaru. Spatřila okno, které bylo však zamřížované, jakmile se jej dotkla, udeřila do ní chakra, byl to velice silný proud.
Znovu se poposadila na posteli a začala mlít palci, jak to vždy dělávala, když byla opravdu nervózní.
Vtom jí mysli padla jedna věc, kterou za každou cenu hodlala změnit.
„Už jsi vzhůru?“

„Au, Au, Au!“ ozývalo se z obývacího pokoje Akatsuki, kde se právě Sasori ze všech sil snažil dívat na televizi.
„Au, Au, Au, Au!“ dotěrné zvuky nepřestávaly.
Fotofil znechuceně odvrátil hlavu od obrazovky, na kterou mu každou chvíli stříkala krev.
„Co to děláš?“ zeptal se silně naštvaným hlasem.
„Bodám si au nůž au do ruky au.“ odpověděl Jashinista, aniž by se od své činnosti na chvilku odtrhl.
„To vidím, tak to jdi laskavě dělat na chodbu!“ rozkřikl se Sasori.

Tokime : Už vážně ztrácím pojem o čase... Nevím, jestli dostali ostatní rozkaz mě nenavštěvovat, ale už nějakou dobu tu za mnou nikdo nebyl. Nestěžuju si, vlastně se jim ani nedivím, vždyť jsem proboha zabila Hokage.. Tsunade.
Věděla jsem, že jsou na mě naštvaní a to všichni, dokonce Yoru... Vzpomínky se stále nevrací a místo toho mam na krku jakýsi kovový obojek.. je to vůbec kov? Sáhla jsem si po úžasném šperku, krterý mi kontroloval chakru. Itachi dneska nemá vycházky.. jak vtipné, člen Akatsuki má zaracha. Už bych měla dostat jídlo, umírám hlady. Jídlo je vždy nejlepší událost dne. Otevřela se malá škvírka a tou mi byla na podpěrku u dveří dána snídaně. Opatrně jsem se zvedla a zamířila k jídlu, když v tom mi jídlo opět zmizelo. Nevěřícně jsem hleděla na prázdné místo. Někdo mi čmajs snídani!

Sakura, napůl ležící, listovala knížkou, přes hlavu měla těžký tmavý plášť. Zrudla, když se Kisame vynořil z vody, aby ji skontroval. Zakryla se pláštěm až po oči a zaměřila se na slova vepsaná do knihy.
Kisame připlaval k molu a odhrnul jí plášť z obličeje: „Děje se něco?“
„Ne, nic.“
Nebyla to pravda. Sakura byla trochu víc zmatená. Z toho, že se jí líbí Kisame, ale že ji zároveň přitahuje Sasuke.
Narazila čelem do knížky a ignorovala Itachiho problém s očima, který byl momentálně nejpřednější.