Humor

„Proč míříme do Konohy?“ zeptal se Sugeitsu při pohledu na monument kagů.
„Lepší non-stop krejčovství široko daleko nenajdeš,“ pohotově odpověděl Sasuke.
„Já jsem se svojí mašlí vysoce spokojen!“ pokusil se o vzpouru Orochimaru, avšak marně, neboť mu Sasuke familiérním gestem naznačil, že smrdí. Z toho všeho cestování měla naše čtveřice totálně propocené oblečení. Jediný Sugeitsu na tom byl jakž tak dobře, neboť si zvládal prát oblečení na sobě.

Jednoho večera se v Konoze,v jednom sále sešly všechny týmy: tým Kakashi,tým Gai,tým Asuma a tým Kurenai. V sále stálo vyvýšené pódium s reproduktory, mixážním pultem a mikrofony. Pod pódiem byly dvě křesla a po sále byly rozmístěny židle pro každého člena týmu.
Když se tedy všichni sešli,Naruto začal hned vyzvídat:
„Nevíte někdo co se děje? Zrovna jsem si chtěl dát rámen,”tvářil se dost načuřeně a hladově.

Zaku se probudil na neznámém místě. Kolem se stále povalovaly přečtené svitky, ale nepamatoval si, že by tu kdy byla kožená klubovka, orientálně zdobené stěny nebo medvědí kůže na podlaze. A už vůbec ne prosklené dveře, za kterými chodili ninjové v zelených, maskáčových uniformách. A jeden z nich se díval přímo na něj. V duchu zanadával sám sobě - má provést přímo loupež století v sídle Hokage a on usne!
Ninja za dveřmi se dotkl stěny. Dveře se odsunuly stranou. „Hej! Co tu chcete? Tohle je zabezpečený sektor!"

První setkání

Od doby, co Naruto nastoupil na ninja akademii uplynulo už několik let. Vztah ostatních k němu se značně zlepšil, protože Narutovi se podařilo ledacos překonat. Byl silný a stále sílil. Naučil se spoustu užitečných věcí, Kyuubi jej učil, když to bylo potřeba. Hned poté, co se Naruto setkal se svým otcem, se u něj začaly projevovat jisté znaky geniality. Opravdové znaky geniality a ne jenom podobnost s jeho otcem.

Listovou měli na dohled a nikomu z nich se nechtělo věřit, že už jsou tak moc blízko. Naruto vypadala opravdu šťastně, protože se po neuvěřitelně dlouhé době vracela domů. Pak si ale vítr pohrál s jejími ocásky a ona se musel opět ujistit, že bude mít, co vysvětlovat. Nikde v okolí necítila nepříjemnou chakru, která by signalizovala blížící se Akatsuki.
„Teď už zbývá jenom přesvědčit otce, že jsem naživu,“ řekla Naruto, ale nemohla to říci, bez toho, aniž by se spustila lavina dotazů.

V celém lese bylo naprosté ticho. Ani kráčející černovlasá dívka svými kroky nezpůsobila žádný hluk. Kráčela jistým, pevným krokem, ve tváři měla odhodlaný výraz. Až najednou ticho náhle přerušil nějaký hlas:

Tokime : Probrala jsem se v nemocnici. Nikdo tam zrovna nebyl. Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněla, co se vlastně stalo. A čím víc jsem začala vzpomínat, tím víc jsem chtěla zapomenout. Ovládl mě strach. Nebyl to strach, jaký jsem leta zažívala, bylo to něco jiného. Strach z následků toho, čeho jsem se dopustila. A se strachem přišla i bolest. Obrovská bolest ze svých činů. Opřela jsem se a zastavila se vzpomínkami na Tsunade.
Já ji zabila... zabila jsem ji, jak jsem jen mohla.. Zrychlil se mi tep..
„Tsunade,“ zašeptala jsem a schovala svůj zaslzený obličej ve dlaních.

Nový diel je tu, takže dúfam, že sa vám bude páčiť.
A vážne vám ďakujem za všetky komentáre, ktoré mi nechávate. Vďaka nim mám vôbec chuť písať a vždy ma neskutočne poteší každý jeden. ˇwˇ

„Dobré ráno.“ Pozdravila som Itachiho aj Nejiho, hneď ako sme vošli do jedálne. Sasuke len okolo nich prešiel a sadol si na jedno z voľných miest za stolom.
Tí dvaja práve o niečom debatovali, no keď sme vošli okamžite stíchli.
„Dobré ráno.“ Povedal Itachi.

Právě jsem tomu blonďatému ninjovi (podle jeho názoru) zničil jedinou šanci, kterou by kdy měl, aby směl chodit se Sakurou.

[b]„Pripravte sa!“ skríkol raikage a pohľadom sa pozastavil na každom z dvoch desiatok ninjov, ktorí ho obklopovali.
Výkvet shinobi sveta. Tí najmocnejší svojej generácie.
Pokojne tam stáli. Hrdí, sebavedomí. Vznešení vo svojej moci.
Pred nimi sa črtal vchod do jaskyne. Zahalení do nádherných plášťov načúvali ohromnému revu, ktorý z nej vychádzal.
„Jubiho už dlho nezadržia,“ otočil sa chrbtom ku vchodu a poryvy vetra, ktoré vyrážali z vnútra jaskyne, mu rozvírili svetlomodrý plášť.

Cesta černo černým lesem probíhala tiše a i dopady na větve stromů byly téměř neslyšné. Tři tmavé šmouhy svištěly lesem.
První kapka vody se snesla na zem a rozryla tvrdou suchou půdu.
„Ah, už prší. Sakra,“ zaklela Natsumi a zaškaredila se na zamračenou oblohu. I když si stěžovala, ve skutečnosti se jim toto počasí hodilo, protože před deštěm se většina lidí schová do svých domů a nebude se starat, jestli venku někdo straší.

„V ten deň sa všetko zmenilo. Úplné všetko. Nie len, že som všetko stratil, vrátane meča, už idú po mne aj vlastní ľudia. Čo na to hovoríte pán neznámy?“
„Čože?!“
„ŽE ČO NA TO HOVORÍTE PÁN NEZNÁMY?!“ vyslovil hlasito.
„Myslím si, že o chvíľu dostanem pruh. Keby si aspoň na minútku zosadol z môjho chrbta Sunohara. Cítim istý diskomfort.“ povedal po dychu lapajúci pán neznámy.

„Konečně jsme sami, má lásko!" Sasuke si prohrábl své černé vlasy a vystavil obnaženou hruť paprskům zapadajícího slunce.
Sakura, zaujímající pozici na plážovém lehátku, k němu jen zvedla zamilovaná kukadla. „Och, Sasuke..."
Sklonil se a vzal ji za ruku. „Nic neříkej! Miluji tě už od první chvíle, kdy jsem tě potkal! Tvé oči jsou jako dvě hvězdy a tvé vlasy jako západ slunce nad oceánem!"
Sakura zavzdychala. „Och, Sasuke..."

[center]Sasuke se k ní naklonil a...

Minule: Kakashi nasadil Sakuře do hlavy velkého brouka, když se jí zeptal, jestli si je jist, že já Naruto opravdu miluje a zároveň řekl Sasukemu, aby se před odchodem šel se Sakurou ještě rozloučit. Zatím Hinata sebrala všechno odvahu a trochu se pohádala s Narutem, jako reakci na jeho odchod Sakura konečně řekla Sasukemu pravdu o Naokim, ale on se tváří jako by se tím vlastně nic nezměnilo.

„Jak můžeš?!“ chytila ho Sakura prudce za paži a otočila se za ním, když procházel kolem ní.

Sai si opatrně lehl na jednu z postelí a Shikamaru si prohlédl jeho ránu na stehně. Hinata se rozhodla mu pomoct a málem omdlela, když museli Saiovi vyvléct kalhoty kvůli jeho zranění. Mezitím vzal Kankurou Ino do náručí a nesl ji do druhé postele, kde ji uložil. Shino se poohlédl po lékárničce. V místnosti, ve které se bojovalo, nebyla, a tak šel prozkoumat jiné neznámé části domu. Kiba se k němu pro případ, že by tam byli ukryti nepřátele, přidal. Když zahnuli za roh, všimli si dalších dveří. Připravili si kunaie a vtrhli dovnitř.

Celá skupina, několika jinchuuriki s Naruto, byla na cestě do Oblačné. Pomalu jim docházel čas a Naruto si toho byla vědoma. Museli spěchat. Z toho, co se však dozvěděla od Mizukageho, jinchuuriki tříocasého, pochopila, že jinchuuriki osmiocasého, by mohl představovat problém. Jako jediný ze současných jinchuuriki ovládl svého démona dokonale a jako jediný se s ním doopravdy spřátelil, alespoň toto se o něm povídalo. Naruto byla zároveň také ráda a už se nemohla dočkat, až se s tím člověkem setká.

Téměř dokonalý svět

Mezitím, co se i v jiných částech světa pomalu dozvídali o blížící se zkáze, ať už odhodlaní tomu věřit, nebo nikoliv, i jinde se děly prapodivné věci, nad nimiž by jistě normálnímu člověku zůstal rozum stát a už se nepohnul.

V temné místnosti, při světle skomírající lampičky, se skláněla osoba nad štosem papírů, něco na ně psala, hned zase gumovala, zoufale se chytala za hlavu a chvílemi si rvala vlasy, kterých už náhle na nebohé lebce zbývalo jen několik, a z nebohého člověka se tak celkem nedobrovolně stával plešounek.

Yami zamžikala svými dlouhými řasami a pomalu pootevřela jedno víčko. Byla tma, i přes to, že byl den, to ona poznala. Milovala spánek a tak přesně věděla, kdy ho má povolený a kdy ne. Rychle víčko zavřela. Nesnášela, když bylo světlo, ale ještě víc nesnášela, když mělo být a místo něj byla tma. Nakonec se stejně odhodlala oči otevřít. Její zvědavost byla totiž moc velká, když si náhle uvědomila, že se cítí stále živá. A ano, opravdu. Necítila se JEN živá, živá skutečně byla.