Fantasy

Po chvíli jsme dorazili do jeho pokoje. Jako ve všech ostatních, i tady se svítilo loučemi. Stály tu dvě postele, dva noční stolky, dvě hodně velké skříně a stolek s židlemi.
Zatímco jsem se ve dveřích rozhlížela, Deidara otevřel jednu velkou skříň a něco z ní vzal. Poté přistoupil ke stolku a otočil se ke mně. Trhla jsem k němu očima.
„Sedneš si nebo tam zůstaneš stát?“ zeptal se s lehkým úšklebkem na tváři.

Od naší akce v poušti uběhlo mezitím už pěkných pár dní, ale práce bylo pořád víc než dost. Bezprostřední ohrožení Písečné vesnice již sice pominulo, ale sabotáže nepáchaly mnoho zlé krve v okolních vesnicích. Kazekage vlastně celou dobu nedělal nic jiného, nežli cestoval mezi vesnicemi a snažil se vše uvést na pravou míru a nastolit zpět mír a pohodu. Při jeho výpravách ho vždy doprovázela i skupinka ninjů z Listové jako stráž, ale mnohem víc pro něho tito lidé představovali blízké přátele, které prostě měl rád po svém boku.

Musíš žít!
Sasuke a Naruto se na cvičišti objevili téměř současně. Pomalu, v širokých kruzích se obcházeli a měřili se pohledem. Naruto byl ten, který začal boj:
„ Stínové klonové jutsu!“ vykřikl a kolem se objevilo asi dvacet klonů. Všichni současně se na něj vrhli. Sasuke je ale rozprášil Ohnivým stylem: Jutsu ohnivé koule. Naruto vztekle zavrčel.

Tak 2 díl mojí serie Užijte si ho!

Tak je tu 7 díl naší povídky a jak se ptá název hádejte co je v tašce?

Nemalí ostrov daleko v moři. Dřív pusté a zapáchající místo, teď malí ráj z průzračným pramenem uprostřed oceánu. Po bažinách jakoby se zem slehla a jedinému obyvateli této rajské zahrady se zdáli různorodí papoušci vesele si povídající v korunách stromu.
Zdání však může klamat to je známé přísloví, protože severní stranu ostrova obývala velmi zvláštní dvojice. Démon a člověk.

[i]Už je to deset let co byla velká bitva a Akatsuki v čele s Madarou byli rozprášeni. Ale při tomto boji zemřel nejlepší ninja ,kterého kdy svět viděl.

Kabuto společně s Orochimarem se setkají s jednou zvláštní osobou. Má naprosto neuvěřitelnou schopnost, která může být stejně nebezpečná jako lákavá. Orochimaru ucítí šanci získat něco nového a mocného... Lov začína a je jen otázkou kdo tu bude kočkou a kdo myší.

„Hm, velmi lákavé, Kabuto,“ zašeptal skoro milostným hlasem Orochimaru „Jen se musím přesvědčit na vlastní oči. Tohle prostě musím vidět! Kdy že se probere?“

"Kdo...kdo je tam?" vykřikla Tatanari vyděšeně.
"To jsem přece já," ozval se hlas hebký jako samet, a Tatanari uviděla jedno červené oko, které na ní zíralo ze škvíry mezi dveřmi, "Uchiha Itachi."

Nebyla schopna hlásky, ba ani pohybu. Zmohla se jenom na jediné - třást s jako osika. Oko na ni ještě chvíli zíralo a pak se škvíra mezi dveřmi začala otevírat. Do místnosti vešel muž středního věku s černými vlasy, červenými oči a výrazem tvrdě zvědavého vraha.

Pečlivě si je prohlížela. Přece jen se mohla splést… ale když uviděla loutku na zádech jednoho, vějíř na zádech další osoby a tykev na zádech poslední osoby… poznala, že se stalo to, čeho se nejvíc bála. Minulost se vrátila. Jenže ona nebyla připravená ji čelit.
„Naoki-chan… doufal jsem, že tě tady potkám,“ pousmál se mladík s loutkou obvázanou obvazy na zádech. Na sobě měl dlouhý plášť, proto z něj šel vidět pouze obličej pomalovaný fialovou barvou.

Všichni byli zticha. Byl to čtvrtý člověk z klanu Himekage, kterého kdy viděli a pochopili jediné… každý z klanu je jiný. Úplně.
Awaya tam trpělivě stála a přeměřovala si je povýšeným pohledem, ale pak se najednou otočila a podívala se na Jirayu.
„Nic neříkej!“ sykl na ni Jiraya, když otevírala pusu, aby mu něco řekla. „Vím, že jsem zrádce a nemusíš mi to připomínat… jen doufám, že mě nechceš zabít, protože bych tě nerad zranil.“

Tak devátej díl lidí věříte mi, že to mít tolik dílu nemělo? :D

„Tak budeme na Naruta utočit, každý jak chceme, ano? On bude mít za úkol nás do jednoho porazit a to bez výjimky je to všem jasné?“
„Hai.“ Ozvalo se sborově na češ se všichni s palouku ztratili až na Naruta, který stál uprostřed a aktivoval svůj Nukagan.
Všichni byli skryti za stromy a čekali, co udělá. Naruto se jen narovnal a rozhlédl se všem se naskytl velmi zajímaví pohled, v Narutových blankytných očích se třpytila stříbrná spirála.

S jedinou slzou a bolestí v srdci

Vrátil se zpátky až s prvním ranním svítáním. Došel ke dveřím a pomalu nahlédnul. Kakashi seděl u stolu a snídal. Vera právě vycházela z kuchyně s hrnkem plným horkého čaje a postavila ho před Kakashiho. Ten se na ní usmál a pohladil ji po ruce. Vrátila mu zářivý úsměv. Musel na chvíli zavřít před tím štěstím oči.
„Itachi, budeš tam stát nebo si dáš snídani s námi?“ probral ho Kakashiho hlas a on rychle otevřel oči.

Šla už hrozně dlouho a pomalu na ni začala dopadat únava.
„Já..... už nemůžu.... Potřebuji chvilku si odpočinout.... Jenom minutku....“ řekla Temari a opřela se o strom. Sevřela svoje víčka a sesunula se na zem. Vše kolem zmizelo a Temari padala dolů. Otevřela oči a uviděla tmu. Znovu je sevřela, jestli se jí to náhodou nezdá, ale pak už je nedokázala otevřít. Usnula.... NAVĚKY???

Stála jsem v té sprše asi minutu, po čemž mě už začala docela solidně bolet hlava. Rychle jsem ze sebe smyla všechnu zaschlou krev a sledovala proudy červené vody, jak mizely v odpadu. Zrovna, když jsem už pomalu končila, někdo zaklepal.
„Pojď dál,“ křikla jsem přes šumící vodu.
Dveře se otevřely a dovnitř někdo vstoupil. Zaznělo krátké cvaknutí, po čemž nastalo ticho.

Po rtech mi přeletí lehký úšklebek. Je to muž a vypadá asi na třicet. Na čele má čelenku se znakem dvou, navzájem se překrývajících obdélníků.
Nijak jsem se nesnažila schovávat, jen jsem přešla do lepší pozice. Na fyzický souboj ale nejspíš nedojde. Potřebuju si vyzkoušet, jestli na ně i přes tu jejich chakru působí moje tajné zbraně. Rychlým pohybem jsem přeskočila na větev, na které stál, a rukou si jemně načechrala vlasy. Okamžitě se z nich uvolnila paralyzující vůně. Muž na místě ztuhne.

„Maya-chan?“
Černovlasá holčička, jež celou noc ležela bez hnutí v trávě, se pomalu probírala ze svého spánku, její modré oči se v tu samou chvíli rozevřely. Ihned je však zase zavřela. Třeštila ji hlava, jako nikdy. Pomalinku se sbírala ze země a její očka zabloudila k zrzavé ženě vedle ní, ta se pouze pousmála. Konečně se to děvčátko probralo.

"Všechny děti jsou v pořádku, životní funkce v normálu. Nic neobvyklého na nich není sama, co sou zač?" Šedovlasý Kabuto držel v ruce tlustý arch papíru upíral oči na muže před sebou.
Černovlasý muž přecházel od jedné malé postýlký k druhé v každé leželo dítě.
Pět kojenců v pěti kovových postýlkách.
Malý chlapeček s šedivými vlásky, který kolem sebe házel ručkami.
Další chlapec s tmavou kůží a černými vlásky. Se zelenýma očima, které upíral na muže před sebou.
Dívenka s modrými vlásky, sladce spící.

Překvapení v Konoze
Do Konohy dorazil znovunalezený tým 7 asi v šest ráno. Službu u brány měl znovu Iruka, Kozuke, strážce brány, stále stonal.
„ Zdravím, mistře Iruko!“ pozdravil tým trojhlasně. Iruka rozespale a překvapeně mžoural na své tři bývalé studenty, po chvilce se ale vzpamatoval.
„ Jo, dobrý ráno,“ odpověděl na pozdrav a zívl.
„ Tak co Shizune?“ vyzvídala Sakura. Iruka se na ní ospale usmál.

Tak je tu osmí díl užijte si to :KY:

Naruto se od Sakury přemístil do své zahrady. Stále mu ještě hořela tvář od Sakuřina polibku.
Došel až do altánku a snažil se v hlavě urovnat všechny myšlenky. Seděl na dřevené lavičce a pozoroval nebe když se mu v paměti vynořil ten zvláštní souboj Sakury a Hinaty.
Obě tvrdily, že to byl jen přátelský souboj, ale jejich pohledy, chování a zdevastovaná krajina mluvila o něčem jiném. Docela mu i přišlo, kdyby je neznal, že jsou nepřátelé.

Sasuke ji nesl celou cestu. Naruto se mu stále nabízel, že ji vezme, ale on pomoc odmítal… oba jeho přátelé viděli, že by za ni skutečně položil život… vždyť kvůli ní by oddálil i svou pomstu! Doufali, že se Tenshi uzdraví… už jen kvůli Sasukemu.
Po dvou, zdánlivě nekonečných, dnech dorazili domů. Do Konohy.
Ale jejich první cesta nevedla za Tsunade tak, jako vždycky, ale rovnou do nemocnice. Až v nemocnici Sasuke pustil svou milou z dohledu, právě tehdy, když ji Sakura vezla na sál.