Obecné
„Pokud chceme opravdu kvalitní oslavičku, tak musíme brnknout mému mistru Jiraiyovi, ten je na tohle profík,“ zamyslel se Pein. Vytáhl z kapsy svůj dotykáč, vyťukal číslo a trpělivě čekal.
Ptal ses mě mnohokrát, co to znamená. Všichni se ptali. Chtěli znát to tajemství, které šeptají hroby padlých.
Mí přátelé jimi byli a jsou, živí i mrtví. Mí žáci jsou hrdinové.
Říkáš, že jeden ne?
Třeba se to změní.
Hrdinové jsou ti, kteří si na cestě zatančí s dívkou, ti, kteří pomůžou staré paní s nákupem. Spisovatelé, vojáci, zemědělci, úředníci… shinobi.
Ptáš se, proč věřím na hrdiny?
Než přiběhla Tsunade, měl Gaara jedinečný pohled na ty dvě ženy. Jedna se snažící pomoci a ta druhá neomdlít strachem. Nějakým způsobem si vzpomněl na matku…
„Uhněte mi z cesty!“ Tsunade věděla, jak si nastolit pořádek! „Sakura, Hinata, už jsem tady! Musíme jednat! Rychle!“ práskla dveřmi, aby nebylo nic slyšet.
„To jste se pomátly?“ divila se hokage.
„Ne, je to náš plán,“ pak Sakura uvedla svoji učitelku do piklí. „Pokud máme zajistit, aby se viděli, musíme se nyní chovat jako by nic.“ Dodala Sakura.
Z posledeních sil jsem se doplazila před otevřenou bránu Konohy. Musel to být otřesný pohled na moje zkrvavené tělo. Cáry oblečení jen stěží dokázaly zastavit krvácení z mých hlubokých ran. Vlasy jsem měla slepené špínou a zaschlou i čerstvou krví.
''Konohagakure no Sato... Sbohem,'' zašeptala jsem potichu. Najednou ze strážní budky vyskočil někdo mě velmi povědomý.
''Panebože! Godarimi, co tu ksakru děláš?!''
[i]Obklopovalo ho šero. V uších mu hřmělo tiché vrnění. Čich mu zahltila vůně čerstvě vypraného oblečení. Když zabořil nos hlouběji do hebkých chloupků na břiše Černé, kterou před chvílí vytáhl z maminčina koše s prádlem, kočka začala příst ještě hlasitěji. Chlapec doufal, že ho rodina nebude hledat pod postelí, kde chtěl s mickou počkat, dokud nebude moci jít do kuchyně na oběd.
„Je konec,“ slyšel říkat svého „kata“.
Očekával příval bolesti, ale kupodivu nic necítil. Jen tupé tepání v hlavě a podivné šimrání po celém těle. Jako by někdo na něho použil prostorové jutsu spojené s Kuchiyose.
Nevěděl jak dlouho byl mimo sebe nebo co se dělo pak.
Probudil se v jakési temné místnosti obklopené šedivými dveřmi.
Z počátku si nepamatoval na nic, jen na šimrání a pohled červených očí…
Vydal se tedy do prvních dveří, které mu přišly na mysl.
Ani si nečetl nápis na nich, kdyby ano, věděl by kam vstupuje.
V bleskové rychlosti jsem si opravil Sasoriho, připravil si Karasu a Kuroari. Cítil jsem, že je budu potřebovat.
Ty parchanty nenapadlo za sebou zametat stopy, bylo to snazší sledování než jsem vůbec doufal. Také jsem byl neustále ve střehu, počítal jsem i s pastí.
U takových zločineckých organizací si nikdo nebyl jist, co udělají příště.
Sledování mě nakonec zavedlo až za severní okraj Suny, kde mívali sídla jen ti bohatí občané.
Na první pohled jsem poznal vilu toho zločince. Ta vila přímo řvala, že ona je ta nejbohatší.
Nesplněný sen
Venku už svítalo a o budovu se rozbíjely první bomby. Hanabi se choulila tentokrát pro změnu v Nejiho náručí a Hinata s Kibou o něčem zapáleně hovořila.
„Vy dva dospěli jste k něčemu? Jelikož ten strop dlouho nevydrží!“ ozval se Chouji trochu nervozně.
„Můžeme jen čekat, Shino brzo přijde.“ odpověděla dlohovláska.
„Může mu to trvat než je všechny sežene! Jak dlouho budeme čekat?“ vstala protestující Temari.
Zůstala v bezvědomí dalších několik hodin. Probudila se brzy ráno. Neklidně se posadila na posteli a zadívala se směrem ke dveřím. Připadala si jako pták v kleci.
Nebyla v pokoji Orochimaru. Spatřila okno, které bylo však zamřížované, jakmile se jej dotkla, udeřila do ní chakra, byl to velice silný proud.
Znovu se poposadila na posteli a začala mlít palci, jak to vždy dělávala, když byla opravdu nervózní.
Vtom jí mysli padla jedna věc, kterou za každou cenu hodlala změnit.
„Už jsi vzhůru?“
Tokime : Už vážně ztrácím pojem o čase... Nevím, jestli dostali ostatní rozkaz mě nenavštěvovat, ale už nějakou dobu tu za mnou nikdo nebyl. Nestěžuju si, vlastně se jim ani nedivím, vždyť jsem proboha zabila Hokage.. Tsunade.
Věděla jsem, že jsou na mě naštvaní a to všichni, dokonce Yoru... Vzpomínky se stále nevrací a místo toho mam na krku jakýsi kovový obojek.. je to vůbec kov? Sáhla jsem si po úžasném šperku, krterý mi kontroloval chakru. Itachi dneska nemá vycházky.. jak vtipné, člen Akatsuki má zaracha. Už bych měla dostat jídlo, umírám hlady. Jídlo je vždy nejlepší událost dne. Otevřela se malá škvírka a tou mi byla na podpěrku u dveří dána snídaně. Opatrně jsem se zvedla a zamířila k jídlu, když v tom mi jídlo opět zmizelo. Nevěřícně jsem hleděla na prázdné místo. Někdo mi čmajs snídani!
Sakura, napůl ležící, listovala knížkou, přes hlavu měla těžký tmavý plášť. Zrudla, když se Kisame vynořil z vody, aby ji skontroval. Zakryla se pláštěm až po oči a zaměřila se na slova vepsaná do knihy.
Kisame připlaval k molu a odhrnul jí plášť z obličeje: „Děje se něco?“
„Ne, nic.“
Nebyla to pravda. Sakura byla trochu víc zmatená. Z toho, že se jí líbí Kisame, ale že ji zároveň přitahuje Sasuke.
Narazila čelem do knížky a ignorovala Itachiho problém s očima, který byl momentálně nejpřednější.
„Kisame, ty sleduj môj chrbát. Nevieš, či odtiaľ neprídu tie veci."
„Si myslíš, že to zvládneš sám?"
„Nie, pokiaľ ma nebudeš kryť. Preto chcem, aby si sa viac venoval tým veciam ako mne."
„Ako chceš, ale pamätaj, aký požičaj, taký vráť."
„Slušnosť káže predstaviť sa," hovoril Itachi.
„Moje meno je Sezu. Ja vás moc dobre poznám."
„Budiž."
„Katon: Goukakyuu no Jutsu."
„Doton: Doryuu Heki."
Sezu postavil na svoju obranu kamennú stenu, ktorá sa zrástla so stenami ich úkrytu.
„Doton: Ishi Sakari."
Keď ma zbadal ako stojím v izbe len v osuške, na tvári sa mu zjavil úsmev. Panebože, ja som v izbe polonahá a Sasuke je pod mojou posteľou. Čo mám spraviť? Mrkla som na hodiny, ktoré som mala na stene. Bolo jedenásť preč.
Čo spravím, čo spravím? Dlane sa mi potili a naprázdno som prehltla. Bola som v rozpakoch.
Shikamaru byl překvapen, že se dožili konce. Byl překvapen, že všichni, bez nějaké velké úhony, leželi nyní na bílých lůžkách Konožské nemocnice, že toho vůbec dožili. Ta chalupa, na kterou narazili, nebylo nic jiného, než Yamatova práce. Shikamaru se nějak tak bál scénáře, že tam bude žít stará vrásčitá baba, která je bude nutit otročit, zatímco ona si bude venku lítat na koštěti.
„Donesl jsem vás nějaká jablka,“ řekl Shino, když se objevil ve dveřích.
Navždy váš,
Tanma Namikaze, A.K.A. Zlatý Orel.
„Ne! To nemůže být…“ Nevěřil Naruto svým uším, sotva se držel.
„Bohužel. Omlouvám se.“ Omluvila se Elika a svěsila hlavu. Minato klečel na zemi, v rukách držel Tanmovu helmu.
„Měli by jsme ho najít.“ Navrhla Hinata nečekaně. Sasuke až teď zvedl hlavu.
„Co kdyby to na nás taky spadlo?“ Chtěl Naruto začít protestovat, jenže Sasuke ho přerušil.
„Musíme to udělat, Naruto. Tanma si nezaslouží tady zůstat.“ Sasuke asi jako jediný souhlasil s Hinatiným návrhem.
Konečně mi dovolili chodit. Ten pocit když jsem se mohla oficiálně zvednout z postele byl k nezaplacení. Hojení mých zranění trvalo totiž déle, než se předpokládalo a já v nemocnici ztvrdla týden.
Opustila jsem pokoj, vyzvedla si svoji speciální zbroj, zbytek peněz, které jsem u sebe měla, když mě dopravili do listové a vyrazila ven.
Zatím nejistým krokem jsem vyšla na ulici. Nebyla jsem si svým tělem zezačátku jistá ale po chvilce mi bylo jasné, že mě už nezradí.
Všichni členové našeho pobytu stojí v pozoru a před nimi stojí Pein a Orochimaru.
"Mám pro vás špatnou a dobrou zprávu, kterou chcete slyšet dřív." Zeptal se Pein.
"Tu špatnou." Řekl po chvíli ticha Sasuke.
Seděl jsem v lavici a nervozně přehazoval tužku v ruce. Tohle přeci nemohou myslet vážně, ne? Hned na začátek dát něco tak příšerného jako písemný test. Už jen systém bodování byl tak složitý, že jsem se v něm ztrácel. Jediné co můj mozek pobral, bylo, že pokud budu podvádět a chytí mě, Chuuninská zkouška pro nás skončila. Bohužel to byla taky ta jediná věc, kterou jsem obvykle tyhle situace řešil.
Seděl pod jabloní a pil. Nevěděl jak dlouho, chtěl psát, ale měl vztek. Neměl nápad. Vítr zaševelil ve větvích. Vznešená jabloň znala mnoho příběhů, byly vyryté v kůře. Mladé listy byly přetvářka, jabloň jen vypadala mladší.
„Jen vypadala mladší jako...” Musel se usmát, jabloň kvetla, ale uvnitř byla stará. Mnoho viděla a slyšela jako někdo, koho znal. Uviděl pohyb u stromu.
[i]Tak teď je toho na mě trošku moc....Naomi a unést. To mi zní spíš jako špatný vtip, a ještě horší je že nemám potuchy kde ji hledat..navíc když mi to táta dal jako misi *povzdech*.
Nejdřív se Sasuke, potom jeho vystoupení že se stane hokagem, někam vypaří a ani se neobtěžuje vrátit do vesnice, a teď unesou Naomi, o které nevíme ani ťuk. Teď bych měl nejdřív sestavit tým a pak se pokusit najít Naomi..teď ještě mít aspoň tušení kde začít.
