Obecné
Vzkaz pro Gaaru zněl prostě a jasně.
Bez podpisu, o to horší bylo, že to bylo psáno strojově a ještě s tolika chybami. Jenže hrozbu z její smrti nemohl jen tak přehlížet.
Bylo hezké sluneční dopoledne a po dětském hřišti v Konoze se rozléhal veselý dětský smích. Vlastně jeden hlas se od těch ostatních lišil, byl to hlas asi šestiletého dítěte se zeleným tričkem a oranžovými kalhotami, držící v levé ruce knížku ‘Flirtovací taktiky‘. Dítě s blond vlasy ve tvaru slunce a škodolibým smíchem utíkalo před o něco starším mužem s bledohnědými vlasy.
„Sasuke. Prosím vrať mi tu knížku. Slyšíš? Stůj!“ křičel za dítětem muž s prosebným hlasem, který nevěděl, zda se má bát nebo zuřit.
s plnou hubou keců ale skutků méně.
Tak otravný a já se s tebou tahal,
nic jsi nedokázal, jenom jsi váhal.
Nikdy bych neřekla, že jeho slova mě doslova uvězní.
Ani nevím, kdo to je, ale miluji ho celým svým srdcem. Prostě jednoho dne jsem našla na zemi ležet svitek, bylo mi tak trapně, když jsem ho z té země zvedala a ještě více jsem se červenala, když jsem ho četla. Tehdy jsem netušila, že už nyní jsem nadobro ztracena. Ztracena v lásce…
[i]Vážená,
pokud čteš tento dopis, rozhodl jsem se, že změním svůj život. Chci a toužím poznat něco víc.
Když jsem dorazila „domů“, potkala jsem na chodbě u mého pokoje Temari. Bylo mi divné, co tady dělá tak brzo, ale na nic jsem se radši neptala.
„Ahoj! “ pozdravila mě nervozně. Zachvěla jsem se, když byla Temari nervozní tak to nevěstilo nic dobrého.
„Ahoj, Temari.“ Oplatila jsem ji pozdrav. „Děje se něco? “
„Nic se neděje,“ ošila se. “jen jsem tě přišla zkontrolovat po tréningu. Gaara mi poslal vzkaz, že jsi pěkně zřízená a že tě mám, když tak ošetřit.“
Nový „kamarád“
Na tohle video se podívejte než začnete číst "člověče nezlob se" jinak nepochopíte 
.. http://www.youtube.com/watch?v=-CLdSDBZ-oU 8:51
Rozrazila jsem dveře školy a namířila si to k lavičce. Byla jsem naštvaná, doslova jsem soptila jako sopka, která právě vybuchla. Nechápala jsem, jak mi tohle mohli udělat. Sakura a Sasuke a zvlášť Naruto. Vykašlali se na mě jen, protože jsem zůstala po škole. To jsou teda pěkní kamarádi, pomyslela jsem si a posadila se na lavičku. Nechtěla jsem zuřit, ale někdy bylo těžké zůstat příčetná, když jsem zdědila výbušnou povahu. Měla jsem chuť do něčeho nebo spíše do někoho praštit, ale musela jsem se krotit.
„Pojď sem!“ křikl někdo zeshora.
„Co je?!“ odsekla jsem. Právě probíhala poslední bitva Třetí války ninjů. My versus Kamenná.
„Okamžitě se vrať, tam je přímá palba!“
„Když nebudeme riskovat prohrajeme to!“
„Když budeme běhat nepřátelům na mušku, umřeme!“ odvětil mi a chytil mě za ruku.
„Co se tu děje?“ přiskočil k nám mladík s liščíma očima.
„Můžeš ji Minato vysvětlit, že když tam poleze, umře?“ ukázal můj spolubojovník na mně.
„Má recht, když tam půjdeme je po nás.“ postavil se na jeho stranu.
Dvě postavy se k nám blížili na můj vkus až moc pomalu. Byli asi v půlce našeho cvičiště, když už jsem to nevydržela a posadila se na zem, do tureckého sedu. Dneska nebyl čas na to, abych čekala, než se někdo uráčí přijít, měla jsem důležitou schůzku. A musela jsem na ni být včas. Nemohla jsem si v tomhle ohledu dovolit selhat, když šlo o něj a o tu dohodu. Byla to ta nejhloupější věc, co jsem kdy udělala, ale nelituju toho. Moc. Deidara mi kdysi pomohl a teď jsem na řadě já, ať už chci nebo ne.
Bylo okolo oběda, když jsme se vrátili do vesnice.
Kakashi se kamsi ztratil a Sakura zamířila za Tsunade. Rozhodla jsem se tedy, využít tu chvilku samoty a dočasně vypnout.
Po poledni se ke mně připojil jakýsi maskovaný ninja z ANBU se vzkazem, že Kakashi musel okamžitě změnit plány. Prý na mě bude nyní dohlížet on.
Škoda, teď se budu nudit i cestou do nemocnice. Šklebila jsem se na sebe do zrcadla a snažila se chytnout vlasy do ohonu. Taková otrava s těmi prameny, všude se to plete. Zvlášť když už dosahují po pás.
Probrala jsem se jako první.
Hadr z mříže spadl na zem, na tváři mě lechtalo sluneční světlo.
Nemohla jsem se ani hnout, v noci jsem si je musela nevědomky přitáhnout blíž k sobě.
Nezdálo se, že by jim to nějak vadilo.
Ještě několik hodin jsem se dívala do stropu a poslouchala utichající šepot dne. Zdálo se mi to jako nekonečně dlouhá doba, co jsem ležela na zádech v nepříliš pohodlné poloze, do které jsem se dostala.
Naruto se převaloval na posteli, ležel v ní sám. Celou noc nespal. Otočil se na bok a koukl na budík, zjistil že je šest ráno. Sedl si a sepnul ruce. Asi byl hodně šťastný a nedočkavý protože dneska měli očka jeho syna poprvé spatřit dům kde prožije své dětství. Za závěsem se objevila nepatrná záře. Naruto vstal a roztáhnul závěsy, do obličeje ho začalo hřát vycházející slunce. Uviděl jak nad monumentem Hogaků vychází světlo. Usmál se.
„Zdravím, Hokage-sama. Přišla jsem k vám s takovou prosbou.“ Začala jsem svoji řeč v kanceláři Tsunade s Kakashim v zádech a s očima upřenýma kamsi do desky stolu. Nervózně jsem si tiskla štos papírů na hrudník a kousala se do rtu. „Jak asi víte, moje vrozené schopnosti jsou částečně vázány na moje oči. Můj klan je potomkem Poustevníka Šesti cest. Naše větev se oddělila z větve klanu Senju před spoustou let a usadila se v Yugakure no Sato. Jsem poslední žijící zástupce mého klanu. Ale moje techniky nedokážu naplno využívat.
Kolik to říkala? Dva roky? Ne… bylo to víc…
Dvanáct let…
Když se na sebe podívám, vypadám jinak. Když je to dvanáct let, už mi bude… hmm… dvacet sedm let. Dvanáct let. Za chvíli by to byla polovina mého dosavadního života… Pamatuje si vůbec někdo na mě? Máma a táta… Kde jsou? Kde jsou?
Pokud byl Naruto někdy opravdu zmatený ze svého chování, tak to bylo právě teď.
Ta dívka, dívka, kterou měl vážně rád, včera plakala. A tak ji objal. Měl by být šťastný a spokojený, přesto se tak necítil. Podivný, nejasný pocit podráždění se vznášel kolem něj a pomalu ho dusil...
"Naruto?!" Jak očekával, neměl klid dlouho. Vždycky mu někdo přinesl další žvanec práce, který musel rozžvejkat, i když už byl unavený a to poslední, po čem toužil, bylo vyplňovat papíry.
Kyuubi se po něm natáhl rukou, Naruto uskočil stranou a začal dělat pečetě.
„Fuuton: Větrné tornádo,“ křikl, vztáhl ruce před sebe a nechal chakrou tvořit mocný živel.
[center]Temný hvozd, nový pokus, jedna skrýš,
nenašla by ji ani jedna myš.
Orochimaru to tu řídí, on je tu hlavoun,
i přesto dokáže být pěkný bručoun!
-
Nedaří se a nedaří se zvládnout jeden prvek,
řádí jim tam šotek!
Oba dva vědci neví si už rady,
jak zbavit experiment vady!
Vše už dávno zkontrolovali,
snad posté opravovali.
Stále neví, kde je kámen úrazu,
náhle diví se svému úžasu.
-
Papírek se rychle plní vzorci,
aby to nezapomněli páni vědci.
Orochimaru velí: „Kabuto, hoď ho stroje!“
Víra v druhé
„Přiveď ho zpátky plakala tenkrát a on jí to slíbil. Nevzdal to, nikdy to nevzdal.
„Miluji tě, Sasuke-kun.“ plakala tenkrát a věřila, že její city opětuje. On se však po letech vyjádřil dost jasně.
„Budu vaší studentkou a budu pilná.“ usmála se tenkrát a ona ji přijala pod svou ochranu. Tentokrát vsadila dobře. Ona ji něco naučila. I tak stále věřila v sílu druhých.
„Toto je falešný úsměv!“ křičela. Věřila, že v něm nějaké emoce jsou. Nespletla se.
"Sensei! "křičela jsem přes celou písečnou vesnici.
"Gaara-sensei! "Nemohla jsem uvěřit tomu, že by se Gaara zase zpozdil. Byla jsem trochu naštvaná, neměl by mě pořád nechávat samotnou. Měl se víc starat o čas. Myslela jsem, že Kazekage bude chodit včas, ale to jsem se mýlila. Sedla jsem si do tureckého sedu a čekala, kdy přijde.
"Ahoj, Sairo." prudce jsem nadskočila a postavila se na nohy. Když jsem se otočila, stál tam.
"Jdeš pozdě." poznamenala jsem už zcela klidně a vyrovnaně.
„Já… já nevím, jak mám poděkovat, to byl tak suprový dárek, děkuji…“ usmíval se Naruto od ucha k uchu, když se vraceli domů. Byl už večer.
„To jsem ráda, že se ti líbil, ale až tak moc extra, podle toho jak se tváříš, to nebylo, hehe.“
„Ale bylo.“
„No, to už je stejně jedno, den už pomalu končí, takže půjdeš rychle spát a od rána máš zase normální režim,“ to ji zarazilo, nepřestával se usmívat.
„Posloucháš mě?“ nic se nestalo, „slyšíš, posloucháš mě?“
„Tak to teda ne,“ řekla a dala mu pohlavek.
