Obecné

Naoki s Nagatom lapali po vzduchu. Nemohli dýchať. Naoki sa načahoval po kladive. Centimeter po centimetri sa jeho prsty blížili ku jeho kladivu. Lenže čas, dokedy vydrží bez vzduchu, sa kráti. Nagato už chytal fialovú farbu. Naoki schytil kladivo a udrel s ním do zeme. Zem sa rozbila a oni sa prepadli do podzemia.
„Shinra Tensei."

„Vy všichni jste prošli!!“ zařval Naruto radostně.
Všem spadl kámen ze srdce. Všem se na tváři objevil úsměv.
„Ale, tati já jsem porušila pravidla.“ Řekla Kasumi vážně.
„Ano, všichni jste porušili pravidlo a někomu jste pomohli. A snažili jste se to skrýt aby to nikdo neviděl. I když jste se neznali stejně jste si pomohli. Pomáhat bližním ba i neznámým se hodně cení. Proto jste všichni prošli. Měli by jste se připravovat na další část zkoušky. Můžete jít.“ Řekl Naruto a dal se na odchod.

I. Stratená guľôčka:

Rozběhla jsem se proti Yamatovi a pečlivě sledovala jeho pohyby.
Tak zaútoč, dělej - potřebuju znát tvoji techniku.
Hodila jsem několik shurikenů - odrazil je.
Super, první ruční pečetě.
Ze země proti mně začaly vylézat úzké dlouhé trámy. Vyskočila jsem a unikla tak z jejich dosahu. Ještě ve vzduchu jsem si všimla, že zem pode mnou se mění. Praskala, vlnila se a úplně měnila svůj reliéf.
Dopadla jsem na jeden vyvýšený bod, aha uživatel země. Možná kdybych víc studovala, znala bych podstatu mokutonu lépe.

Toho dňa Konohu opustili farby. Zostala len šedá a všetky jej odtiene. Nijak zvlášť mu to neprekážalo. Svojim spôsobom to vyjadrovalo jeho vlastné pocity. Vedel, že mračná sa raz potrhajú a pominú. No to, či aj on niekedy vyjde zo svojho bezfarebného sveta, si netrúfal ani odhadnúť. Nohy ho niesli k mohutnej kužeľovitej budove na konci dediny.

Probudilo mě ostré a velice hlučné zabouchání na dveře.
„Otevři! Máme rozkaz tě zatknout a předvést k výslechu!“ slyšel jsem hlas z dálky, hlava mi třeštila, celé tělo jsem měl jako by ztuhlé, nechtělo spolupracovat.
„Kdo?“ stačil jsem zaskuhrat. Na víc jsem v tuhle opravdu neměl.
„Yamanaka Ino.“ Vůbec mi nedocházely podrobnosti. Měl jsem pocit, že jsem nejméně tři dny proflámoval. I když ze své zkušenosti jsem věděl, že to bude jinak.
Snažil jsem se pohnout, šlo to ztuha, pořád jsem byl zamyšlen nad tím, co se asi mohlo stát.

Seděl tam opuštěný, jen tak bez cíle. Nic už ho nebavilo… Samotné myšlení se rázem stalo nudné a nezáživné. Kamenný obličej onoho mladíka nevykazoval žádné známky emocí - jen upřeně hleděl na přívěsek, který se mu bezmocně houpal na ruce. Samotný život z něj pomalu vyprchával.

Opětovné upozornění!!

Tady v mé povídce je minulost trochu jinak podaná. A hledejte za vším něco víc, než vám naznačuji.
Dále bych pak chtěla dodat, ode mě čekejte vše. I to, že Gaara nebude takový jako je v mých ostatních povídkách.
Dále povahy všech jsem si více, či méně upravila na úkor povídky.

Všimla si toho i Sakura, v pravý čas zavrávorala a „omylem“ se nevyhnula Gaarovi. Ten se musel soustředit na zachycení Sakury, takže Naruto měl čas se vypařit.

Nadechla jsem se a začala: "Narodila jsem se tady v Konoze. Nejsem v žádných záznamech, protože jsem byla utajované nechtěné dítě. Kříženec. Odpadlík. Matka mě skrývala doma. Oproti mojí sestře Shizune jsem byla nula. Odmala talentovaná, starší, milovanější. Nemohla jsem v tom tlaku žít. Jednoho dne jsem utekla. Bylo mi asi pět a utekla jsem do lesa. Tam jsem narazila na milého muže - dal mi najíst a napít. Byla jsem ohromená a šla jsem dobrovolně s ním do jeho domu. Tam mi řekl své jméno - Orochimaru...

Tenten zírala z okna svého útulného pokoje. Zamračená obloha ohlašovala brzký příchod deště. Ztrápeně si povzdechla. Začínala si myslet, že její život je svým způsobem nudný a ohraný: přijmout misi, splnit misi, čekat na další misi. Někdo s Tenteninou hravou a dobrodružnou povahou se s něčím takovým spokojit nemohl. Kdyby nebylo Leeho se senseiem, dávno by se unudila k smrti. Proto se rozhodla zpříjemnit si dnešní den procházkou do lesa nedaleko za Konohou, kam jako malá chodívala s rodiči, a kde později jako genin trénovala.

[center][i]Jak mám vlastně začít?
Nestačil jsem se napít.
Přejdu rovnou k věci,
Bez vody se špatně vedou řeči!
-
Proč mám tenhle živel rád?
Je příjemné si v něm hrát.
Voda chladí, povznáší,
starosti odnáší.
Chtělo by to bezednou sklénku,
teď jsem vynechal myšlenku!
Zapomněl jsem ji, jaká škoda,
zase mi došla, ta moje voda!
-
Proč není sklénka bezedná věc?
Je to otrava a doslova pevná klec.
Komu se líbí její dolévání,
Stal se cvokem k politování.
Kisamem bych chtěl býti
a jeho vodní jutsu míti.

Yoshino vyběhla z kuchyně s pánvičkou v ruce. Ti dva spáči neslyšeli její volání. S hlasitým dupáním vrazila do chodby, směrem k pokoji svého syna. Doslova vykopla dveře. „Vdupala“ do pokoje a s válečným pokřikem se je snažila probudit.
„Vstáva-“ zarazila se. „-T.“
Jelikož podlaha byla prázdná a široká postel byla zabraná, dala si dvě a dvě dohromady. Zrudla a vycouvala z místnosti. Víceméně pak Shikaku zakázala chodit k svému synovi do pokoje.

„Pro dnešek to stačí, Hinato-san,“ usmál se Kabuto. „Už je pozdě.“
Hinata si oddechla a odložila skalpel. Vytáhla hadru a začala jej čistit od krve. Očima se neustále dívala na mrtvé tělo před sebou. Ještě před pár minutami bylo plné života. Jakmile se k němu přiblížil někdo se skalpelem, začal sebou mrskat a křičet. Div, že neutrhl řetězy.
„K čemu to je? Tady to…“ zeptala se nepřítomně, zaměřená na hlubokou ránu na břiše.

Pocítila som tlak na perách. Skôr ako som otvorila oči, vedela som že to sú Sasukeho pery. Ten rozdiel medzi nimi bol neskutočný. Ako deň a noc. A potom som začula Narutov chrapot. Prudko som otvorila oči a splašene som sa na neho pozrela. Sasuke mi priložil prst na pery a nebadane pokrútil hlavou. Mesačný svit dopadal na jeho tvár, ktorá bola len kúsok od tej mojej. Jeho bledá pokožka sa sfarbila do modra.

Vím,

že o Itachim a jeho vyvraždění klanu byla napsána spousta a spousta FF, ale tohle mi nešlo z hlavy...

Pochopil jeho slova dokonale.
Tušil jednu věc. Bude se muset rozhodnout, v něčem důležitém. Už když nastoupil k ANBU, přestože ho chtěl ROOT do svých služeb, již to věděl. jenže nebýt zásahu Sandaimeho s těmi slovy, musel by si vybrat jinou cestu, než tu, která se nedala jen tak ignorovat.

Vešla jsem zpět do cukrárny a usadila se za ostatními.
Nějak podivně si mě prohlíželi. Chvíli jsem jim nevěnovala pozornost, ale potom mě ty pohledy začaly štvát.
„Co je zase?“
Mlčeli.
Pozvedla jsem obočí. „Notak, mluvte.“
Tentokrát se slova ujal Naruto. „Nó - hehe. Ty a mistr Kakashi… Vy spolu něco máte?“ Vyhrkl nesměle s pohledem zabodnutým do země.

„Musím sehnat Hyuugu, který je venku,“ blesklo mi hlavou. Jenomže Naruto se teď nemůže hýbat a z Genjutsu se sám nikdy nedostane. Musí sem někdo přijít. Nebo napadnout uživatele. Přemýšlel jsem co udělat, abych Narutovi s Hinatou dokázal nějak pomoct. Je to jen moje vina, mohlo mě napadnout, že to bude past. Jistě, jinak by tu ta kniha nebyla. Dveře byly sice zamčené, ale kdokoli se sem i přesto mohl dostat. Postupně jsem začínal být zoufalý, nenapadalo mě nic, jak se z toho dostat. Mohl jsem jen sledovat a čekat.

Přípravy na Chuniskou zkoušku vrcholí. Všichni Geninové byli zapáleni do tvrdého tréninku a v jednom kuse naháněli své senseie aby jim poradili. Naruto překontroloval poslední test, zda jsou otázky správně a čitělně napsané a zamknul je do trezoru. A šel se podívat jak všichni trénují. Samozřejmě že první koho zkontroloval, byla Kasumi.
Sledoval jí z vpovzdálí jak bojuje proti svým klonům.

„Kasumi!“ zavolal na ni.
„Můžu s tebou trénovat?“ zeptal se a přiběhl k ní.