Dobrodružství

Začátek
Byla noc. Noc plná zářících hvězd. Sakura pevně věřila, že každá z nich představuje jednoho člověk. A věřila, že když hvězda padá, někdo umírá.

V zemi Větru, oblasti Skryté písečné vesnice byla bouřková noc. Jako už celé poslední dva týdny léta. Každou noc pršelo a hrozily velké záplavy, pokud se rozlije koryto řeky. Jediné řeky, která v Zemi Písku byla. Několikrát se strhl falešný poplach, ale vždy byl na poslední chvíli odvolán. Zatím se nebylo čeho bát. Vždycky se déšť nějak stáhl, jako by si jen hrál. Nebylo to obvyklé, většinou pršelo jednou dvakrát za dva měsíce.

Tma....taková tma.... a ticho.....
Nemůžu....dýchat....
Jak dlouho..... už tu jsem?
Bude to už rok... možná dva....
Ten parchant.... zabiju ho...dostanu se odsud... zabiju ho....zabiju!!!!
JASHIN-SAMA!!!!!

O 10 let dříve...
Vesnice ukrytá v horkých pramenech...

Stařík, kterému vrásky brázdily jeho letitou tvář, si prohrábl svůj bělostný plnovous a podíval se na šedovlasého výrostka, který seděl na zemi před ním a tvářil se navýsost uraženě. Povzdechl si.
„To už je potřetí tento měsíc, Hidane...“

V sídle Akatsuki

„Já nechci být se Zetsuem. On mě sežere!“ stěžovala si černovláska své blonďaté společnici.
„Tak zlý to nebude,“ těšila ji Alea a byla přesvědčená o tom, že co říká, je pravda. „Na druhou stranu… kolika lidem se podaří bojovat po boku svých vysněných hrdinů?“ uchechtla se.
„Jo. Než nám je zamordujou,“ broukla Mirinda.

Ninjové zabijáci vstali ráno skutečně brzy. „Spí jako pařez,“ culil se Deidara. „To vám teda moc platný dneska nebudou.“

„Kabutooooooooo!“ zakřičela Hinata jméno kluka, který by udělal cokoliv jen pro to, aby mu byla za něco vděčná, zatím co zdrhala před Sasukem, kterému se momentálně kouřilo z podrážek, jakou rychlostí za ní upaloval.
„Tak to jsi mě na*rala. Teď si to odskáčeš!“ přidal rychlost, která dosáhla 220 km/h.
„Heh, super, takže jsem ho naštvala. No, moc ráda bych si s ním dala bitku, ale udělám něco lepšího.“ připravovala plán Hin mezitím, co zdrhala před tím emo.

Akademie - Třída 19

"Hahaha, dostal jsem vás senseii!" řekne se smíchem Keiko a dívá se na senseie ale po chvíli přestane.
Něco je špatně...
"Ty jsi pořád samý malér a nic jiného, kdy se už konečně poučíš, Keiko," řekne někdo směrem od okna kam se všichni hned podívají.
"Tak co?" řekne blonďatý muž v černo - oranžovém oblečení.
"Uaaa! To jste zase vy?" řekne překvapený Keiko a podívá se na postavu ve dveřích.
Puff ozve se a postava zmizí.

Společně jsme uháněli lesem. Porost kolem nás houstnul a čím více jsme se vzdalovali vesnici, tím více krajina divočela. Díky lokátoru, který mi před odchodem věnoval Kisuke jsem měla být schopná najít reiatsu hollow na několik kilometrů. Zatím se ale neukázala žádná činnost. Ichigo celou cestu mlčel a s vážným výrazem si jen prohlížel okolí.
Konečně se ozvalo osvobozující zapípnutí přístroje, který jsem držela v ruce.
„Co to bylo?“ zeptal se mě okamžitě můj přítel.

Po rozhovoru uprostřed bojiště nastal všude všeobecný ruch. Všichni chtěli vidět dívku, která téměř zabila nejsilnějšího ANBU. Aki se Sanou brzy poté opustili bojiště, bylo jasné, že jsou obě přijaty. Procházeli davem přihlížejících, Sana slyšela jednoho muže zašeptat:
„Teda, taková kočka, ale nechtěl bych s ní bojovat.“
Obvykle by vyletěla vzteky dva metry vysoko, ale teď to nechala být. Za chvilku je dohonil Minato.

+ Omluva potom, a to Leonydě - když jsem si prohlížela seznam novinek, tak jsem se dostala opět k tvému FF a pak na tenrai na kapči, který tady ještě nejsou...a málem jsem umřela, když jsem si uvědomila, jak jsem nazvala tuhle kapču. Vůbec jsem si to neuvědomila, kdyč jsem na CK byla xD Bylo to neúmyslný a už na Celokonožáku, takže gomen Ale měnit to nehodlám, páč tohle je jedna z mála kapitol, kam odmítám dát jinej název xD

.

Listí se pomalu usadilo na zemi. Sledovala očima jeden z posledních poletujících listů, když jí přistál na rozevřené dlani. Sevřela dlaň v pěst a stáhla ji zpět za okraje zábradlí.
Okázalý, ale hlavně pozdní příchod, podotkla. Kakashi už tě nakazil?
Tsss.
Pousmála se, bavilo ji takhle ho popichovat.
Kde jsi byl tak dlouho? Zrovna se chystali vyhlásit tvoji diskvalifikaci.
Ještě jsme museli něco dokončit.

„Aaa...tu si Ino-san...“, odrazu sa ozval hlas copatého chlapíka menom Shikamaru.
„Už idem...“, odpovedala mu a bez jediného slova odo mňa odišla. Vtedy som netušil, že ju dlhý čas neuvidím.
„Čo sa deje?“, spýtal som sa, pretože som vonkoncom netušil, čo sa odrazu stalo.
„Volali ju do nemocnice. Majú vraj nejaký naliehavý prípad. A mimochodom, čo ste tu vy dvaja vlastne robili?“
„Ale nič.“, odvrkol som so snahou zatajiť svoj zámer. Ino medzi tým už odišla.

Tajný zápas

Odvedli ji opět do jejího “pokoje“ a odešli. Posadila se na postel, kolena přitiskla k tělu a obejmula je rukama. Její mysl byla zase obklopena Itachim. V hlavě jí stále dokola přemítala ta věta, co řekl Deidara- Je pod Itachiho ochranou. Vždyť on sám jí řekl, že ji unesl pro její lékařské techniky a ne pro...ne, na to slovo si netroufala ani vzpomenout. Potom její mysl opět ovládla vzpomínka na Sasukeho.
„Už tě asi nenajdu, už tě asi nepřivedu zpět,“ řekla si tiše pro sebe a do očí se jí nahrnuly slzy .

Moričino tělo bylo v jednom ohni. Ležela na posteli přikrytá spoustu dek a přikrývek, protože s ní lomcovala horečka, i pod sebou měla řádně vystláno. Orochimaru se čertil, když ukládali nemocnou, tedy přesněji řečeno přiotrávenou, na lůžku, ale jeho hněv musel ustoupit vyšším zájmům. Aby nikomu neublížila, přivázali ninjové dívčiny ruce k opěradlům. Všichni v sídle věděli, že má černovláska halucinace a mohla by ublížit nejen jim, ale především sobě.

Konoha

Nad Konohou už se začíná stmívat a všude se postupně začínají rozsvěcovat světla, v domech, podnicích, obchodech...
Už jen letmo se dají zahlédnout postavy, které se pomalu vydávají do svých domovů...
"Tak zas zítra," řekne Naruto který se loučí se svými přáteli, Saiem a Sakurou a kapitánem Yamatem.
Yamato jen mávne a už kamsi zmizí v obláčku dýmu, Sai se jen usměje a taky zmizí směrem ke svému domku.

,,Yamato... proč jsi tomu nezabránil?" Zaúpěl Kakashi a rukou si pro zklidnění přejel po zpoceném čele.
,,Nešlo to senpai, tenhle kluk tam byl dřív jak já a ukázal se jí v mé podobě. To ona sama zjistila, který z nás je ten pravý. Bez ní bych tohohle nechytil." Vysvětloval Yamato. ,,A navíc... vrátila se tam pravděpodobně kvůli včerejšku, takže si nemyslí, že to byl jen sen. Byla přesvědčená o realitě. Avšak je z toho všeho trošku zmatená. Myslím, že jí dlužíme vysvětlení."

„Eh? Kde to jsem?“ zeptám se sama sebe. Ze tmy na mě zírají dvě rudé oči.
„Vítej... jsi v mé... MOCI!“ ozvalo se ze tmy a zvíře s rudýma očima vytasilo drápy, rozevřelo křídla a otevřelo tlamu plnou žlutých a ostrých zubů. Trhnutím se probudím. Ležím na posteli a vedle mě spí Ino.
„Uf... byl to jen sen,“ řekla jsem si a zase si lehla. Pak jsem se zase posadila.
„Ty oči... to byl aktivovaný Karakugan!“

Lin upírala oči na od slunce rozpálenou pevninu, po které ještě před nějakou chvílí kráčela její láska spolu se svými sourozenci. Nemohla, nechtěla uvěřit tomu, že jí její milí nechal na pospas tomu nejhoršímu tyranovi, kterého znala. Neudělal by to bez důvodu, to si byla jistá, ale co mohlo být tak hrozného, aby to přinutilo Gaaru opustit jediného člověka, kterého kdy doopravdy miloval? Nebo si to jenom namlouvala? Pohrával si snad s ní? Byla jen náhražka? Hračka pro pobavení?

Jeho slova mě donutila přemýšlet. To jsem opravdu jako oni, to jsem opravdu jen pouhá mrcha? Zkroušeně jsem se posadila na zem a kolena jsem si přisunula k tělu. Všechna moje hrdost se rázem zmenšila na obyčejný pláč. Jsem slabá, jsem možná i slabší než on. Obličej jsem schovala do dlaní, jsem slabá, jsem jen obyčejná uplakaná holka. Najednou se mi začala motat hlava, cvičiště mi před očima zmizelo.

Láska s překážkou 03

Ahojky! Doufám, že jste si všichni skvěle užili týdenní prázdniny na Konoze ať už jste byli kdekoliv! Já jsem poslušně psala, takže tadyhle je další kapitolka :)

Jirayův výraz se nedal popsat. Jakmile se dozvěděl o smrti všech tak skvělých ninjů...dokonce i Tsunade...nemohl uvěřit, ovšem Naruto by mu o takové věci nelhal, tím si byl jistý. Na moment zavládlo těžké ticho.

„Možná by bylo lepší kdyby jsi už šel !“ ukázala Itemi rozčileně na dveře . Mladík se bez jakéhokoliv znepokojení pohodlně opřel o židli a nedbal Iteminých slov.
„Řekla jsem vypadni !!!“ zopakoval ostře a její ukazováček zaměřoval jediný východ z bytu. Žádná reakce.
„Copak jsi hluchej !“ naléhala dál. Neměla ani v nejmenším chuť ho vyhazovat vlastnoručně, ale když bude muset ! Blonďák se ani nepohnul, ba ještě se pohodlněji uvelebil a s rozzářenou tváří sledoval jak se mladá kunoichi zlobí.