Dobrodružství

Ušklíbla se Miabi. „Dopadneš jako ten debílek.“
„Na začátku jsem nebyla nas*aná!“ Vykřikla a Miabi se na ní opět rozběhla.
„Tohle musím zastavit!“ Rozběhl se Waseto k Rui.
Miabi už, už se napřahovala k další ráně, když v tu já oslepila obrovská stříbrná záře.

„Co to sakra je?“ Podivili se kolem postávající Genini, oslepeni tím do očí bodavým světlem, s kterým přišla i ohromná rána. Světlo pomalu opadalo a všem se začali zjevovat černé siluety postav, ještě před chvílí bojujících proti sobě.

4. DÍL

Daichi se snažila zakrýt nervozitu, když ji chtěl bratr představit zbylým členům Akatsuki, kteří se za tím účelem shromáždili v jednom z velkých sálů.
„Hm, takže Hidana a Kakuzu už znáš,“ uchechtl se blonďáček a bělovlasý nezapomněl dodat, že zděšení bylo i na jejich straně.
„No, Konan už ti taky představovat nemusím, zřejmě jste se stihly už poznat dost důkladně.“ Obě ženy na sebe vrhaly vražedné pohledy a skřípaly zuby. Napětí bylo zřetelně cítit ve vzduchu. Deidara se snažil za každou cenu atmosféru nějak uvolnit.

Věř v sám sebe

Ne, to nesměl být konec!
,,Naruto! Schop se, i bez Kyuubiho to dokážeš!,'' chytla jsem ho za ruce a postavila na nohy.
,,Snad...''
,,Žádný snad! Kyuubi jen zastiňuje tvůj pravý potencionál, i bez něj jsi silný!'' přesvědčovala jsem ho dál. Saabura i Gamabunta pokývli hlavou. Naruto se rozhlídl. Všechno co miluje, všechno co má rád má být zničeno jen kvůli tomu, že se to nepokusí ochránit?
V jeho tváři se objevil úsměv: ,,Si piš, že to zvládnu-ttebayo!'' To byl ten Naruto, kterého jsem znala a měla ráda.

Tajomstvo hradu Uzumaki

KAPITOLA 5 – V PLNÉM ZÁPŘAHU

[color=MediumBlue]Ležela jsem ve své posteli a uvažovala nad svým novým životem. Mám skvělé studenty, pomyslela jsem si. Od chvíle, kdy jsem zúčtovala s Madarou, mě obestřela aura klidu. Jedna epizoda mého života tím byla uzavřena.

„Asi se půjdu projít, na večeři jsem zpátky.“usmála se a vyrazila po příkladu Itachiho ven. U východu z úkrytu jí někdo chytil za ruku a táhl jí za sebou.
„Hej! Pusť mě nebo ti spravím fasádu.“vyškubla se mu.
„Jak víš, že jsem to já?“zeptal se muž stojící vedle ní.
„Tebe bych poznala všude...“zavrčela nebezpečně.

„Chci si promluvit.“ Promluvil rázně.
„No a? Já s tebou ne.“ Odsekla mu a chtěla jít pryč, ale to by jí nemohl Uchiha zatarasit cestu.

,,Dobrá tedy, jdeme zpět do vesnice. Vy tři se také vraťte a podejte o tom zprávu Kazekagemu. My o tom musíme říci Tsunade. Nějak se mi nezdá, že by Orochimaru i Akatsuki vyslali pro Naruta ve stejný den na stejné místo."

V Konoze právě začíná den. Naruto se probouzí a přemýšlí.
,, Včera jsme padli do pasti, která byla určená mě. A Hinatu to málem stálo život. Ta chakra ze zdí jí vysála moc síly. Tsss. Celý to bylo jenom kvůli mně. Kvůli tomu co mam v sobě. Už nikdy, nikdy se v to nesmím proměnit. Teď musím jít a trénovat.

In mystical world je vlastně pokus o napsání jiné série, která je hlavně o fantazii. tohle mě nutí přemýšlet hodně nad postavami, které mají i nemají odlišný charakter. Doufám, že se mi to povede a přeji vám hezké počtení :-D

Leonyda vstává

„Á! Kolikrát ti budu říkat, že nesmíš koukat na ženskou ve spaní, to se nedělá!“ vyjela jsem, když jsem si všimla, že mi Uchiha mladší už zase sedí u postele. „Příště se pojistím, až to zkusíš znova, něčím tě přetáhnu,“ vyhrožovala jsem, ale samozřejmě, že jsem pohrůžku nemínila splnit.
„Dobře, tak promiň. Nudím se,“ opáčil.
„Tak si běž otravovat bráchu, já bych docela ráda ještě spala,“ zívla jsem. Odpověděl, že Johnny ho poslal za mnou a já prý nic nenamítala.

Zek slyšel zpívání ptáků, pomalu otevřel oči. Byl stále na mýtině. Naruto seděl vedle něj a sledoval ho svým starostlivým pohledem.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Naruto. Zek nereagoval ihned a zíral před sebe. Přemýšlel o tom co se právě stalo a co viděl.
„Jsi v pořádku Zeku?“ zeptal se hlasitěji Naruto. Zek se na něj otočil.
„Ano,“ odpověděl Zek, „a vy mistře?“ zeptal se na oplátku.
„Já sem v pořádku, ale zrovna teď mě zajímáš ty.“ V tom se Naruto zarazil.

Prach se začal usazovat a odhalovat děsivé bojiště. Před spojeneckou armádou začínal kráter. Přímo dole v kráteru se zvedali Akatsuki.
„Jste všichni v pořádku?“ zeptal se Madara. Všimnul si jak se předním zvedá nějaký kopec. Když přišel blíž, tak si uviděl, že to je Kisame, který se zvedá i s obrovskou kopou hlíny na sobě. Byl trošku pochroumaný, ale nic moc vážného mu nebylo. Mohl dále bojovat.
„Néé,“ tento výkřik ho vyrušil a šel se podívat k centru toho zvuku. Když přešel o kousek dál, tak uviděl sklánějící se Peinovo tělo nad umírající Konan. Snažila se ho ochránit a tak si stoupla před něho. Schytala plnou dávku obou spojených technik.
„Neumírej, Konan! Nesmíš mě opustit,“ prosil zoufale její celoživotní kamarád.
„M-Mě už nic nezachrání…Ž-Žij aspoň ty má lásko…“ řekla z posledních sil Konan a naposledy vydechla.
„Konan-Konan-Konan!!!!!!!“ zařval bolestně Pein. Ještě chvíli tam nad ní stál a pak se otočil po svých společnících. Všimnul si Madari, jak tam jen tak nečině stojí.
„Na co vejráš? A jak jsou na tom ostatní?“ vyjel na něho naštvaně Pein.
„Madaro, Peine pojďte sem,“ vyrušil je jejich další žijící společník. Oba se za ním rozeběhli, ale když uviděli proč je zavolal, tak se zaraženě zastavili. A začal v nich pěnit vztek. Ve stěně kráteru byl vidět Zetsu, ale byla tam jenom jeho jedna polovina. Zbytek jeho těla byl rozprsknut všude po okolí.
„Za to nám zaplatíš Uzumaki Naruto,“ zvolal Pein a společně se svými dvěmi posledními druhy začal vylézat z kráteru.

Kal se zvedla a chystala se k odchodu, když v tom se vrátili ANBU a drželi nějakého chlapce.
"Poslouchal za oknem!" vykřikl jeden ANBU.
Chlapec zvedl hlavu a Kal v něm hned poznala kamráda Sasukeho.
"Co si slyšel??!!" začala na něj řvát Tsunade
"N-nic, já jenom přišel pro bojové pilulky, pro které mě poslala Sakura." řekl Sasuke, na kterém bylo vidět že se Tsunade bojí.
"Jé, ahoj Kal!" vykřikl najednou.
"Ahoj, Sasuke." řekla Kal a podívala se na Tsunade, která byla pořád děsně rozčílená.

12.kapitola – Nedokáži to…
Od pohřbu již uběhla nějaká doba, do funkce nastoupila Pátá Hokage. Sachiko se rozhodla, že za ní zajde co nejdříve.
Přesto se však k tomu nemohla dostat, ale přece jenom vyrazila za Hokage. Loudala se, ale přesto neuběhla zase tak dlouhá doba, než se ocitla před velkými dveřmi.
Zaklepala, nic se neozývalo. Zaklepala tedy po druhé, pořád nic. Zaklepala po třetí a otevřela dveře, Pátá… Spala.
„Hokage-sama?!“ oslovila ji opatrně.
„Teď ne, Shizune… Žádné papírování…“ zamumlala Pátá ze spaní.

„Uff, to bolo o chlp...“ Povzdychla si Emi. „A...“ Zmĺka.
Otvorili sa dvere a dnu vošiel zase on. „Na niečo som zabudol. Ori a Mori, poďte sem a vezmite ho!“ Vatari sa veselo uškŕňal a ukazoval rukou na Itachiho.
Nie!!! Nie teraz a takto. Prečo? Dopekla s tým!!! Emi zúfalo premýšľala, čo by urobila, ale nič nemohla. Len sa pozerala ako dve gorily odvádzajú Itachiho do mučiarne. Nie...
****

Úvod:

...Naruto trénuje na hoře Myobuku a vůdce Akatsuki zaútočil na Listovou vesnici. Potom, co byl donucen uprchnout, příběh pokračuje...

DÍL PRVNÍ

KAPITOLA 4 – ZASE DOMA

[color=DarkViolet]Po týdenní cestě jsme konečně vstoupili na území klanu Tsurugi. Schválně jsem nás vedla tak, aby nás všechny stráže mohly zaregistrovat a aby se zpráva o našem příjezdu dostala k vůdci klanu. Po půl hodině svižného běhu jsme se dostali k hlavnímu sídlu.
Pohled na starou budovu vyvolal staré vzpomínky. Kolem jednoho z vedlejších domů se honila skupinka zrzavých dětí. Je to už velmi, velmi dávno, co jsem já byla na jejich místě.

3. DÍL

Naruto je v kanceláři Páté s ním je tam sama Hokage, Sakura a Kakashi. Naruto se dozvěděl vše o útoku, i o stavu Iruky. A když skončila jejich debata šel se Naruto podívat na monument ve skále, který zachycoval tváře hrdinů, kteří nosili jméno Hokage.

Zíral na mladou tvář vytesanou ve skále. To je on. Konečně zná své rodiče, vlastně ne, neví kdo je jeho matka.
„To bude Kakashi vědět, musím se ho na to zeptat a taky na to, jací byli.“ říkal si.

Daichi zpozorněla, když se dveře opět začaly otvírat. Deidara za sebou nezamkl a ona neodolala a alespoň nakoukla do chodby, po níž se zrovna nikdo neprocházel.
Teď se posadila, ruce položila na kolena a čekala, kdo vejde dovnitř. Její bratr se chvíli rozhlížel, zda splnila slib a neutekla.
„Smíš tu zůstat,“ oznámil jí. „Ale jen do té doby, dokud zas nebudeš pořádně mluvit. Nalhal jsem Šéfovi, že z tebe maximálně dostane tak dvě až tři věty, ale že se to lepší… abych ti to drobet ulehčil.“
„Fajn, budu se tím řídit.“