Dobrodružství

Hinata otevřela oči. Byla v nějaké jeskyni. Chtěla se posadit, zjistila ale, že je svázaná.
„A hle!“ vykřikl za ní hluboký hlas, „naše Hinatka se probrala!“
Hinata nevěděla, co se děje. Když usínala, ležela v nemocničním pokoji Skryté Písečné vesnice, navíc hned vedle Naruta. A teď, když se probrala, byla v neznámé jeskyni uprostřed pouště.
Kolem Hinaty prošel nějaký tlustý muž.
„Doufám, že tě ten tvůj andílek strážný přijde zachránit,“ řekl.
„Jak… jak mě znáte? Co chcete?“ ptala se vyděšeně Hinata.

Máme nevyřízené účty, ale teď jsou splacený

„Cože, cože.‘‘ Opakoval jsem nevěřícně a s pláčem jsem se zhroutila na zem.
„Jaké účty, já žádné nemám?!‘‘ Opakovala jsem, vzali mi moje dcerku, to ne to není možné. V hlavě se mi honily hrůzné myšlenky, co s ní udělají, je ještě naživu? Byla jsem bezmocná, nic jen ten dopis, ale proč ji.

,,Když tě nezabijou mí žraloci, tak se oba utopíte. Ha ha!"
,,O to mi celou dobu jde!" Překvapivě odpověděl Naruto.

,,Cože?" Tak teď už byl se svým rybím mozkem úplně v háji.
,,Tak jak to říkám!" Odpověděl Naruto.
,,Naruto-kun? Já..."
,,Neboj se Hinato." A mrkl na ni svým nebesky modrým okem. Teď už se opravdu Hinata o nic nestrachovala.
,,Věřím ti Naruto-kun!" Voda už byla na úrovni Narutových ramen. Hinata se opírala o zeď. Náhle omdlela.

„Áááá konečně nudličky.“ Zaradoval se Naruto, když mu kuchař v místní restauraci předhodil ramen.
„Dobrou chuť.“ Usmála se na něho Hinata a vzala do rukou hůlky, rozlomila je a zabořila do své porce.
„Tobě taky.“ Zamumlal Naruto už s plnou pusou. Kuchař evidentně překvapen Narutovo rychlostí ani nestihl připravit další porci a blonďák už si znovu objednával.
„Promiň kluku, ještě to nemam, jsi na mě moc rychlý.“ Podrbal se muž prodávající nudle ve vlasech a zčervenal.

Po pořádné snídani sem se vydal napříč své další cestě směrem do další vesnice. Na řadě byla takzvaná Konoha, hlavní vesnice v Ohnivé zemi. Snad zde najdu další část své skládanky, kterou hledám již léta.

Blonďatá kunoichi se opírala o nejbližší strom, rukama si objímala kolena. Opodál se dva Shinobi hádali do krve. Vzdychla. Teď už nemůže zkoušet utéci, když znají její slabost. Určitě ji budou vydírat, aby dosáhli svého. Prokletá studna a její hrozná naivita! Teď tu není milující bratr, aby ji chránil!

Musím uznat, že Ray se choval vzorově, lépe než jsem si myslela. Nejspíš si uvědomil jak jsem pro měj důležitá, dál té otravné blondýnce kopačky a já se mohla nastěhovat k němu. Po několika měsíců co jsme spolu, se toho moc změnilo. Až na můj pocit, že prasknu, myslím to vážně, zrovna jsem byla v devátém měsíci a přes břicho jsem si neviděla ani na špičky bot.

Najednou se ozval hrozný výbuch a po vesnici se rozlehl obrovský kouř. Nebylo vidět ani na krok. Deidara a Gaara se chytli za ruce aby se neztratili. Když v tom něco s pláštěm mířilo přímo na Gaaru.
„Gaaro!! Pozór! Uhni!" zakřičel Deidara, ale bylo pozdě.
Neznámá osoba sebou stáhla Gaaru pod písečnou půdu vesnice, pryč od ní. Kouř ustal a omámený blonďák se začal probouzet. Zvedl se a začal očima hledat mezi lidmi svou lásku. Hledal dlouho, ale Gaaru nenašel.

[font=Book antiqua]

Hanabi přemohla svou nerozvážnost a i když byla plna pochybností, vydala se směrem k pevnosti – tedy na západ. Dovtípila si, že všichni její týmoví kolegové budou směřovat právě tam a tak tam na ně jednoduše počká. I když přesně nevěděla kdy a jak. Vydala se tedy směrem, kde tušila pevnost. Les řídnul s každými deseti metry, až se proměnil v menší pláň.

Takže, neviem ako vy, no ja som toto ani nemohla čítať. A ani neviem prečo.... Dobre, viem, nepoviem XD.....

"Tsunade-sama!"- vtrhol do miestnosti jeden z tej nami už spomínanej ANBU štvorice. Oslovená ostala sedieť na mieste, len zdvihla hlavu od nekončiaceho množstva papierovačiek. Nedokázala však zakryť očakávanie.

Dny ubíhali, já se cítila mnohem hůř, nu těhotenství není žádná sranda. V životě mě nenapadlo jak to bude těžké. Nechtělo se mi dělat nic, oblečení mě tlačilo, časté nevolnosti a hlavně pocity hladu. Musela jsem se za sebe stydět, když jsem v noci vyjídala lednici a nejen dnes.
Takhle za chvíli prasknu!! Raději jsme se od lednice otočila a mazala zpět do pokoje, ale u dveří jsem se jen zastavila, hlad byl silnější.
Z plným žaludkem se mi bude spát lépe.

Svítalo. Blonďatá dívka otevřela oči a zjistila, že je v obležení, a to doslova. Z jedné strany se k ní zády tiskl bělovlasý hulvát, z druhé jeho málomluvný přítel. Věděla, že pokud se pohne víc, než je zdrávo, vzbudí je. Ale mohla by udělat něco jiného. Pomocí své oblíbené techniky vsákla své tělo do půdy a teď se opatrně posunovala pryč od spících mužů. Usoudila, že je čas se vynořit. Náhodný pozorovatel by se pravděpodobně zděsil, kdyby spatřil, jak země opatrně vydává ze svých spárů tělo půvabné dívky.

Cesta do hor

Pevně jsem se zapřel, uchopil trám oběma rukama a zdvihl jej do úrovně ramen. Maličko jsem podklesl v nohách a zároveň rychle nadhodil trám na rameno. Celá váha toho ohromného kusu dřeva na mne dolehla naplno a všechny mé namožené a rozbolavělé svaly vztekle zavřískly na protest, ale držel jsem pevně.
Od rána jsem tu pomáhal v rámci mise místním rolníkům v rozšiřování jedné ze stodol – na jedné straně čtyři rolníci, na druhé straně já. Výsledná nosnost obou stran zhruba stejná, masivní trámy byly neuvěřitelně těžké.

Slunce se blížilo k západu, čas utíkal rukama Hokage téměř mezi prsty a on byl nucen jednat. Po vesnici mu nyní pobíhali členové Akatsuki. A navíc ty tajemné rakve, co s nimi mají v plánu? Proč sem daly ty čtyři? Ne, tohle bylo vedlejší, musel se zbavit hrozby s níž věděl, co má dělat.

Neji se procházel po pokoji a pohrával si se svým Znakem Času. Myslel na nastávající misi, která se měla konat za týden. Osvobození Sasukeho a zničení Orochimaru jednou provždy. Doufal, že se to povede. Přejížděl prsty po vyrytých přesýpacích hodinách na Znaku Času. Pak ho dal do koženého váčku a ten pak dal na dno šuplíku psacího stolu. Zalezl do postele a usnul jako dudek.

„Brý ráno,“ pozdravil unaveně Neji svou sestřenku Hin.
„Brý…,“ oplatila pozdrav dívka a chystala snídani.

„Jak… jak jsem se sem dostala?“
Hinata běžela nějakým tmavým lesem. Na nebi zářil úplněk, přes husté listy mohutných stromů, se však na zatuchlou lesní cestu dostal sotva jediný jeho paprsek.
Nevěděla, kde je. Nevěděla, jak se sem dostala. Co však bylo nejhorší, nevěděla, kudy zpátky a i když byla statečná, v takovém depresivním prostředí cítila i strach.

11.kapitola – Neuvidím nic, ale přesto uvidím hodně.
Sachiko od té chvíle s nikým nemluvila, byla uzavřená sama do sebe. Truchlila… Truchlila pro své blízké. Nejenom pro Hokage a Sichini, ale také pro svou rodinu.
Zase ji někdo opustil, začínala nenávidět tento pocit, pokaždé někoho ztratila. Vycházela z domu, spatřila jak tam stojí Uchiha, rozhodla se jej ignorovat.
„Hej, stůj!“ křikl ovšem za ní.

Otočila se tedy a pohlédla na něj, doběhl ji a řekl:
„Vyhýbáš se mi.“
„Nemám sílu s kýmkoliv mluvit.“ Hlesla jenom.

Dívka měla pocit, že snad musí plout po vodě, protože se pod ní něco houpalo. Kopla nohama a do něčeho narazila. Ozvalo se nevrlé zabručení. Chtěla pohnout rukama, ale někdo ji za ně držel a někam táhl. Musí otevřít oči! Jenže… jakmile to udělala, zjistila, že nic nevidí. „To ne!“ zasténala a začala sebou zmítat.
„Už se probrala,“ utrousil Hidan. „Tak už můžeš ten náklad shodit, Kakuzu.“

[font=Comic Sans MS]Objal ji zezadu kolem pasu a oba znova usnuli.

37. kapitola: Plány na Silvestra