Bitevní

Naruto:
„Hej, si v pořádku? No tak, vstávej!“ snažil jsem se vzbudit tu podivnou holku už pěkně dlouho.
„Naruto, jestli do ní nepřestaneš už konečně šťouchat, pošlu tě vzdušní čárou rovno domů, rozumíš?“ zeptal se mě Kakashi-sensei a já se umučeně zatvářil.
„Bude v pořádku?“ zeptal jsem se nakonec.

„Bohužel to nejde.“ řekl napevno své rozhodnutí Hokage.
„A-ale Hokage-sama...“ zasekl se Yasuo nad překvapivou odpovědí vůdce Konohy „J-já musím...“
Slunce sotva vyšlo nad obzor, ale většina obyvatel vesnice už byla na nohou a chystala sebe nebo své ratolesti ke každodenním povinostem. Yasuo ztuhle stál před Hokageho stolem, který byl jako vždy plný papírů. Hokage se opíral a snažil se koukat dračímu bojovníkovi do oči, aby tak umocnil svou odpověď.

„Nuž časy sa menia, ale teraz začnime boj."
„Súhlasím."
Rozbehli sa proti sebe, Kurama zaútočil labou, ale Yuki sa vyhla a odhodila ho svojím chvostom. Kurama sa šmykol po lade asi sto metrov.
„Katon: Kaen hōsha!"
Kurama vychrlil plameňomet. Yuki sa aj tomu vyhla a zaútočila.
„Hiōton: Kōri no toge!"
Z ľadu vyšli ľadové ostne vysoké aj päťdesiat metrov a mierili na Kuramu. Netrafili ho, ale ho obkľúčili.
„Hiōton: Hyōrō no Jutsu."

Vysoká cena.

„Konečně, teď pomstím svoji rodinu!“ křikla na něj Sakura. Orochimaru se usmál.

„Uvidíme, maličká.“ Odpověděl klidný Orochimaru. To Sakuru ještě víc naštvalo. Nikdo ji tak neřekl, a kdo ano, tak se proletěl, jen Naruto ji tak mohl říkat.

Jiraiya chodil sem a tam po chodbě u nemocničních pokojů a zdál se velice netrpělivý, vystrašený a znepokojený. Uklidnil se a dával plně pozor až tehdy, když z jednoho pokoje vyšla hnědooká blondýna.
„Tak co? Bude v pořádku?!“ vypálil na ní okamžitě otázku.
„Zřejmě ano, ale vůbec netuším, co způsobilo, že ztratila vědomí. Zdá se, že ji nic až tak nebolí, ale když ji našli, tak se prý potila kvůli bolesti… vůbec to nechápu, ale doufám, že se to nebude opakovat,“ odpověděla.

Zvuk rinčiacich zbraní pomaly utíchal, to vysvetľovalo počet mŕtvych nepriateľov pod mojimi nohami. Nehybné telá ležali jedno cez druhé, zmárnené životy na ceste, ktorej cieľ bol takmer na dosah. Jednému telu chýbala končatina, druhému hlava, podaktorých telo malo dve rovnomerné časti. Učitelia anatómie človeka by sa tu určite vyhrali do sýtosti. V ceste mi už nestál nikto, zľakli sa ako deti, keď sa im sníva zlý sen a utekajú k rodičom do postele, aby zaspali pokojnejším spánkom.

Dívka vyskočila na nohy a opravdu velkou silou nakopla „věc“ do masožravky, že „věc“ skončila s hlavou ve stropě.
„Zuzu…“ zachraptila sklesle „věc“ a vsákla se do stropu.
Šéf opravdu velmi rázně vstal a rychle odešel i s jídlem v ruce. Konan stejně tak a nezapomněla pořádně praštit dveřmi. Airi si toho nevšímala a panicky běhala po místnosti.

V minulém díle: jste zjistili, co se doopravdy stalo v napadené vesnici. Dnes našeho hrdinu čeká pronásledování nepřítele v týmu s písečnými ninji…

Kapitola 04 - Pronásledování
Hatake Sakumo, Guuku, Ihoko, Miro a Sasori vyrazili společně pronásledovat nepřítele. Sakuma po celou tu dobu trápila jedna věc. Pokud totiž mají pracovat společně jako jeden tým, musí si navzájem věřit a zároveň i vědět, co může každý od toho druhého očekávat. Ovšem nelenil a se svými obavami se ihned podělil s velitelem písečných ninjů.

Nový diel je dokončený!

Orochimaru sedel v izbe v jednej zo svojich skrýš a prezeral si zvitky, čo zobral z Listovej.
„Ja tomu vôbec nechápem," povedal.
Do ruky zobral ďalší zvitok.
„Tu by malo byť ninjutsu. A tu taijutsu," zobral ďalší zvitok.
„Ale nedáva mi vôbec zmysel."
Hodil všetky zvitky na jednu hromadu.
„Niekto to určite stihol zobrať predo mnou."
Potom sa zahľadel do zvitkov. Boli tu všelijako naskladané na sebe.
„Počkať!"

Salamander veľmi dobre vedel o jednotke, ktorá má za úlohu chrániť toto územie. Rozhodol sa vyslať napred malú prieskumnú jednotku o sile piatich ninjov, aby zistili čomu budú čeliť, a či vôbec budú niečomu čeliť.

Táto jednotka sa už nevrátila.

Salamander po dvoch hodinách čakania na správu už vedel, že obrana tohto územia sa nevzdala a rozhodla sa nevyjednávať.
Tiež vedel o rokline nachádzajúcej sa päť kilometrov pred nimi.
Salamander vedel skutočne veľa vecí, ale jednu vec aj tak nevedel.

Nevedel čo ich tam čaká.

O päť dní ich zavolali do nejakej miestnosti na prízemí. Miestnosť bola štvorcového charakteru s balkónom so zábradlím na dvoch protiľahlých stranách. ďalšie dve protiľahlé strany neboli také rovnaké ako tieto. Na jednej, alebo skôr v jednej boli obrovské dvere a vpravo v rohu tabuľa. Oproti bola nejakí divná socha a pred ňou na takom malom pódiu stál Hokage a pravdepodobne učitelia tímov, ktoré postúpili a medzi nimi bol aj skúšajúci ďalšej skúšky. Celkovo postúpilo šesť tímov. Štyri z Listovej, jeden z Piesočnej a jeden z Dažďovej.

V Listovej bol krásny slnečný deň. Slnko bolo na najvyššom mieste na oblohe, čo značilo pravé poludnie. Tak isto, na oblohe nebolo ani jedného mráčiku. Takéto počasie tu je posledný mesiac na každodennom poriadku. Čo i len najmenší mráčik nebol vidieť už mesiac a o daždi ani nehovoriac. Avšak, až také teplo nebolo. Ako pre koho. Niektorí radšej ani nevychádzali z domu, iní sa schovávali po tieňoch, ďalší sa kúpali v rieke alebo, ak mali, v bazéne a poniektorým to nevadilo. Kakashi patril medzi tých druhých. Schovával sa v tieni.

Ariko prudko otvorila oči a zhlboka sa nadýchla. Po tvári jej stekal pot a hruď sa jej prudko zdvíhala. Trasúcou rukou si z tváre odhrnula vlasy.
„Ja som ti to hovoril, Ariko,“ Ryo sedel ležérne rozvalený v kresle vedľa postele, v ruke mal vrhací nôž, ktorý neuveriteľne obratne preplietal medzi prstami. Zrazu prudko vystrel prsty na ruke, nôž zmizol v záblesku striebornej chakry a na okamih zažiarila pečať, ktorú mal na dlani. Plynulým pohybom vstal a sklonil sa nad krásnou mladou ženou ležiacou v posteli.

Nevím, co mám dělat. Mám strach. Srdce mi splašeně bije v hrudi, zatímco běžím jak o život a drobné větvičky mě při tom pleskají přes tváře.
„Kruci! Kruci! Kruci!“ zanadávám, když už běžím značnou chvíli a pořád se nemůžu zbavit dojmu, že tu jsou. Ne, já to vím. Jsou tu a čekají až udělám chybu. A já jí udělám.

Na korytnačom ostrove bolo ticho, len občas sa preplazil okolo nejaký had či preletel nejaký vták. Po boji s Kabutom si všetci išli oddýchnuť, teda všetci okrem Yamata, ktorého uniesli, tsuchikageho, ktorý niesol ostrov a Aobu, ktorý strážil vstup pri vodopáde.
K Aobovi prišlo dievča, asi o rok staršie ako Naruto. Malo biele oblečenie, čierne vlasy a pravú ruku mala obviazanú. Aoba ju nepoznal, takže hneď vytiahol kunai.

„Budeme muset být rychlí a tišší. Můžou si nás všimnout až tehdy, když nám Naruto otevře vchod. Plán dostat se tam je takový – projdeme skrz vodopád a na konci chodby je místo pro vchod. Vede do největší místnosti v celém úkrytu, alespoň podle mých odhadů. Taky je nejlépe přístupná a je možné, že tam budou všichni tři. Jdeme!“ vysvětlila jim to Naoki a rozběhla se tam jako první. Čekala na ně za vodopádem. Když tam byli všichni, tak se vydali až na konec chodby.

Tentokrát chci tento příběh napsat z Narutova hlediska. Jen abyjste měli překled.

"Nejspíš ano." řekla rozvážně Nekomata
"Konečně někdo kdo mi rozumí.. Snad.." přemýšlela dívka.

Tsunade k nám přišla s né moc spokojeným výrazem.

O pár dní sa konalo stretnutie kagov v Hmlovej. Nikto nevedel z ostatných kagov, že Danzou už nie je Hokage.
„Kde je ten Danzou?" Baki bol celý nervózny z toho.
„Upokoj sa," kľudnil ho Oonoki.
„Veď mešká už hodinu!"
„Kazekage-sama, Tsuchikage-sama má pravdu. Možno ho niečo zdržalo."
Do miestnosti vstúpili traja ľudia. Jeden bol oblečený v bielom s plameňmi naspodu a mal biely klobúk s červenými znakmi, vďaka ktorému mu nebolo vidieť do tváre.
„Hokage-sama, už sme si mysleli, že neprídete."
Hokage sa len posadil.