Pohádka

Kuchař se jen podíval na hodinky a zavrtěl hlavou. Co je moc, to je moc. Nemůže jí tolerovat tolik pozdních příchodů. Pohled mu znovu ulpěl na hodinkách, když náhle klaply dveře a dovnitř vpadla udýchaná dívka.
„Emi-“
„Ujela mi tramvaj,“ vyhrkla první věc na obranu, která ji napadla.
„Ty přece nejezdíš tramvají,“ zamračil se.
Opřela se o rám dveří a pomalu se vydýchávala.

Stála tam. Zase stála tam na rohu, kde se spojovaly dva domy v jeden, a čekala. Lidé ji míjeli, zatímco se hlasitě bavili o nepodstatných věcech uplynulých dnů. Alespoň jí to tak připadalo. Šedý kouř vycházející z měděných hrnců nedalekého stánku se jí zamotával do černých vlasů, až se zdálo, že se z nich vytratily poslední jiskřičky života, jako tomu bývalo u vlasů starých žen.

Úvod
Příběh mé Maminky byl o lásce, utrpení, smrti a touze být člověk... nevím, co na tom viděla, lidi nejsou tak dobří jako my! O tom ale až jindy. Moje Maminka se tohle nikdy nesmí dozvědět, to si pište a neříkejte jí to! Mohla bych mít problémy a ona taky.

Kapky deště dopadaly na okno. Stékaly po špinavých tabulkách skla a tvořily si cestičky. Bloudily, až nakonec nalezly svůj cíl – spodní rám, zpuchřelé dřevo, které je hltavě pilo. Najednou se okno otřáslo. Někdo ho spěšně zabouchl a kapičky vody se zachvěly.

Když se blíží noc, tak je obloha čím dál temnější. Ale mnoho lidí ji přesto rádo vidí, protože to znamená, že přežili další den. Svíčky kolem sebe začínají rozlévat teplou záři bezpečí. Ale záclony oken se hýbou a za nimi se objevují nervózní obličeje lidí, kteří očekávají návrat svých blízkých.
Cestu jim osvětluje zář hvězd. Sice slabá, ale přesto vždycky představuje jakousi jistotu.
Vždyť kdo by si dokázal představit noc bez nich?

Mazlíček

Když do ředitelny vletí nějaká černovláska.
„Lady Tsunade, už jste zase pila a to si říkáte ředitelka.“ Říká, ale Tsunade pořád spí.
„To je bezvýznamné Shizune, ona se nevzbudí.“ Řekne Sasuke a já si tam připadám nějak navíc.
„Ahoj ty budeš Sakura, že? Já jsem Shizune zástupkyně tady Lady Tsunade.“ Usměje se na mě a já ji to oplatím a kývnu.

„Abyste byli potichu, jestli ten příběh chcete slyšet celý!“

Byla deštivá noc a ráno toho bylo důkazem. Vše bylo mokré a z okapu kapaly kapky vody lesknoucí se ve východu slunce. Kapka dopadajíc do kaluže, kde se osvěžuje malý ptáček. Ano. Krásné ráno pro ty, kteří se tomu lijáku vyhnuli. Podzimní rána jsou už taková. A hlavně mrazivá. Radost z něj neměli ninjové v akci jako byl právě tým sedm a tým Gai. Možná by jim bývalo bylo mnohem lépe, kdyby se Naruto nezamotal do lan na mostě a všichni pak nespadli do té řeky pod nimi. A taky by jim bylo o mnoho lépe, kdyby zavřel hu… pusu.

[center][i]Bylo nebylo… takhle začíná spousta příběhů. Bylo, nebylo. Tak bylo, nebo ne? Je to pravdivé vyprávění, nebo jen pohádka?

Jméno toho chlapce je tak trošku tajemstvím, ne-li památkou. A já se bojím, že kdybych ho řekla nahlas, ztratilo by se… Víte, že by mi ho vítr vzal ze rtů a odvál někam, kde se k němu živá duše nedostane; tam to jméno zestárne, zčerná a rozpadne se na prach a já… Nechci, aby se to stalo.
*** Snad mi tedy odpustíte, že si to jméno nechám pro sebe. V bezpečí svých vzpomínek. Pojmenujme ho tedy, prosím, jinak. Říkejme mu třeba… Bleší chlapec.

Tenhle díl by rozhodně neměl nikoho urážet, nebo zesměšňovat-tedy krom mě a postav v téhle povídce- :D

Nebylo... nebyla dvě království, ale jenom jedno. V tom království žila překvapivě jen jedna královská rodina a ještě překvapivější bylo, že měli jen jednu dceru -v pohádkách je obvyklé mít dcer, případně synů, víc; třeba tři, pět, sedm, dvanáct...
Princezna -říkejme jí třebaáá...a...a...áá....Konan- byla velice zvláštní člověk, víte proč? Pokud ne, tak se to dozvíte na dalším řádku.

„Tak s tím už na mě nechoď.“ řekl Orochimaru a uhnul mu. Zezadu se vynořil druhý Shikamaru a znovu vypustil svůj stín. Orochimaru byl v pasti a Shikamaru ho chytil do svého stínu.
„Tak a teď jak se tě zbavit.... Mám snad stoky nápadů, ale který vybrat??“ pomyslel se Shikamaru.
Mezitím Sasuke bojoval s Kabutem.
„Nechceš semnou bojovat nebo snad jo??“ zeptal se Kabuto a uhýbal Sasukeho útokům.

Bylo nebylo...
V jedné velmi temné místnosti, uprostřed noci sedělo malé děvčátko na židli. Děvčátko, které nemohlo usnout, protože mělo strach, že přijde velký, převeliký bubák!!! A když už byla skoro v říši snů, nepřišel bubák, ale někdo úplně jiný."

Žil byl jeden manželský pár. Samčí část tohoto uskupení se jmenovala Shikamaru a samičí Temari -nebo to bylo naopak?-
,,Dědku! Mám hlad!“
,,Ale mě je dvacet...“ bránil se Shikamaru.
,,To je jedno, pokud to má být pohádka, tak nám musí táhnout na šedesát!“ odvětila Temari a bez povšimnutí přešla nad plačícím Shikamarem, který litoval, že přišel o čtyřicet let svého života, na druhou stranu jejich “skromné“ vily a zapla si plazmovou televizi.

Bývalo království tam kdesi za kopci a v něm tři princové přitroublí po otci. Chodili každý den, jak kázal táta hlídat do knihovny Icha Icha zlatá. Ta stále mizela, někdo je kradl, a starý král, ten čím dál víc chřadl. Až jednou nejmladší rozlousk tu záhadu a šel s tím za tepla ke králi do hradu.

Nejmladší princ Naruto: „ Královský otče nesu ti novinu!“
Král Jiraiya: „ Jen jestli zas nejde o nějakou kravinu!“

„Proč??? Proč jsem to udělala?? Ztratila jsem nervy a nebo..... nebo to ten sen!!! Proč se mi celou dobu, co jsem spala objevoval Orochimarův obličej střídavě se Sasukovým?? Já..... Cítím, že se něco stane... Ale co??“ říkala si pro sebe Temari a rozbrečela se.
„Copak. Někdo tě zradil?? Někdo ti něco udělal??“ řekl někdo arogantním hlasem.
„NE!! Nikdo mi nic neudělal, Orochimaru. A kdyby nebylo tebe, tak už bych byla úplně v pohodě!!“ zakřičela Temari a připravila se k boji.

V království "Kdesi v lesi" kralovala “moudrá” královna Tsunade a ta měla shodou náhod a mnoha souvisejících okolností tři syny. První, protože ho zajímali všichni démoni co běhali po světě, se jmenoval Bijjan, ale také mu říkali Pein. Druhý, prostřední, se jmenoval Jutsan, protože znal všechna jutsu světa. Přátelé ho důvěrně oslovovali Orosliz. Nejmladší, třetí ze synů, měl moc rád Rámen, ale protože Rámeňák by znělo divně, říkali mu Naruto.
Jednoho dne nechala královna zavolat všechny syny k sobě.

Upozornění pro útlocitné osoby: Následující text obsahuje samolibost!
Jakákoliv podobnost s osobami žijícími nebo z Konohy známými je opravdu jen náhodná. Fakt.

****************

Klíč cvakl v zámku.
Dveře se rozletěly dokořán, až bouchly klikou o zeď – to majitelka nohy v kevlarem vyztuženém střevíčku nechtěla čekat na běžné otevření dveří. Přeci jen, být o další půlsekundu blíž k vysněnému cíli se počítá...
Postava asi pětadvacetileté mladé ženy v černém overalu se mihla předsíní.
Z kuchyně se kdosi vynořil.

Za sedmero horami, potoky a lesy, bylo malé království jménem Konoha. A tam žil jeden velice nepovedený manželský pár. Pořád se hádali, talíře lítaly skoro denně. Nenáviděli se, ale na rozvod byli moc líní. A o to víc se nenáviděli, když manželka zjistila, že je těhotná. Muž byl na oběšení, ale nechtělo se mu chodit pro provaz, a tak šel radši do hospody. To ale neměl. Jeho nejlepší kamarád se mu po pár skleničkách saké přiznal, že spal s jeho ženou, a že to dítě může být i jeho. Podobně se mu přiznalo dalších deset chlapů.