Pohádka

Mistr ve zbrani

V jednom domě ve Skryté Listové vesnici, byl starý muž. Měl již delší bílé vousy, prořídlé bílé vlasy na temeni, houpal se na dřevěném houpacím křesle, v rukách držel knížku a přes sebe měl přehozenou deku. Četl si z té knížky, když uslyšel skřípění domovních dveří. Podíval se k nim a zahlédl osůbku drobné postavy, malou holčičku.
„Dědooooo!“ křikla holčička a rozběhla se k starci, jehož vrásčitou tvář rozzářil úsměv.

Buďme přáteli Bijuu

Slzy démonů po tváři tečou,
jako krůpěj rosy z lístečku kanou.

Kožíšek barevný, ulita zlatá,
v obou je bolest, i láska skrytá.

Jejich život nepochopený,
v každém je cit potlačovaný.

Chtějí od nás jen maličko,
najít v našich srdcích své místečko.

Rozsviťme jim na cestu svíčku,
ať k nám najdou správnou cestičku.

Řekněme jim při mne stůj,
a buď navždy přítel můj.

Kushina tiše podřimovala na posteli. Měla přes sebe přehozenou deku a v ruce pevně svírala polštář. Minato ji ze židle s úsměvem pozoroval. Lehce se dotkl její tváře, aby ji probudil. Snažil se ji pohladit co nejjemněji, jako kdyby se mohla vypařit, nebo rozbít, jako křehká skleněná socha.

---Většině obyvatel Konohy by se mohlo zdát, že tento den byl naprosto zbytečnou zmínkou v kalendáři. Slunce zlehýnka hřálo, vítr o sobě dál vědět jen zřídka lehkým zazvoněním zvonkohry v okně jednoho z domků a lesy v okolí Listové voněly tak, jak to umí jen v těch dnech, které jsou zalité naprostou pohodou. Klid a mír. Ideální den na to, abyste vytáhli vaši oblíbenou deku na nějaké slunné místo, dali ruce za hlavu, natáhli nohy a o nic se nestarali.

MISAKI! LUSSY! … LUSSY!, slyšela jsem celou dobu v hlavě po tom, co jsem omdlela. Své jméno jsem samozřejmě poznala, ale jméno Misaki mi přišlo povědomé, víc než si myslíte.

Když jste v bezvědomí, nemáte ponětí, kde jste nebo kolik je hodin. Je to velice podobné spánku. Máte sny, představy ale nikdy nevíte, kdy se probudíte. Moje probuzení bylo při cestě do Konohy. Bylo tak krátké, že jsem pocítila ve své dlani jen hrst Akamarových chlupů a vánek ve tváři. Vyčerpání mě přemohlo tak, že jsem opět ztratila vědomí.

,,Naruto, potřebuju aby sis vzal dneska Aiame s sebou“ řekla jsem když jsem ráno naši dceru oblékala. Vyšel z koupelny mezi dveře s kartáčkem v puse a řekl;
,,Uhm, tak dobje“ s pusou plnou napěněné zubní pasty a šel zpět do koupelny. Když jsem Aiame dooblékla učesala jsem ji vlásky do culíčků. Naruto se mezitím oblékl a začal s Aiame snídat.

[center]Hrali sa, hrali,
no mňa neprijali.
Náhle vstali,

"Opravdu jsi ji nechal tak lehce odejít?" do místnosti vstoupil mladší princ. Sasuke stál u okna a pozoroval odjíždějící kočár.
"Neboj se Naruto, svatba bude, s Hinatou se ještě uvidíš." Odfrkl si.
"Tady nejde o mě, nebo o Hinatu, ale o tebe. Myslíš, že jsem si toho nevšiml? Miluješ jí, je pro tebe ta pravá, ale ty jsi prostě moc tvrdohlavý na to, aby sis to přiznal."

Kdysi dávno žila v malé vesničce jménem Konoha holčička, která se jmenovala Sakura. Když jí její maminka čekala, jedla pouze jahodové jogurty a zmrzlinu, tak se nikdo nemohl divit, že Sakura měla růžové vlasy. Alespoň tím její maminka vysvětlovala to, že má růžové vlasy, i když nikdo z její ani manželovy rodiny je neměl.

Moje kamarádka Sakura
udělala díru do světa.
I když je postavou nevelká,
stala se z ní světoznámá modelka.

Nedávno skončila soutěřní kola
a musela se vyklidit všechna mola.
Modelky dostaly darem různý šaty,
jedna modrý, druhá černý, Sakura růžový a zlatý.

Ty šaty byly těžké velice
a ona se právě nacházela kdesi v Africe.
Šaty už dál táhnout nemohla
a nebyla tam Ino, která by jí pomohla.

Najednou se před ní zjevil Sasuke-kan.
"Když mi ty šaty dáš, věz, že ti dám,
lodičky nádherné jak jarní den."

Komu jinému by hlásek patřil, než jejich milému známému, králíkovi ve vestě. Ale zas až tak milý známý to asi nebyl, podle toho, jaký pohled na něj vrhla Ino, v hlavě spřádající plány na pomstu za to nešetrné shození, a nadurděného pohledu obou blonďáků.
„Co to mělo znamenat?! Slíbil jsi mi hlínu a teď trčím tady… mezi spoustou blonďatých de*ilů! Hnn!“ z Deidarova pohledu šlehaly blesky a králík se nervózně ošil, protože měl dojem, že mu Dei právě přismahl obočí. Nebo se aspoň domníval, že cítí pach spáleniny, a spíš to bude pocházet od něj než od někoho jiného.

Zdravím! Ak ste si prečítali nadpis, iste viete, o čom bude nasledujúci text. A ak nie, tak použijem CTRL + C a následne CTRL + V a opäť vám to zopakujem. Text bude o tom, Ako sa stať Kagem.

[i]„Ještě zalepím tenhle… Táák… Je to.“ Pyšně pohlédl na své dílo sestávající se z pěti obálek, pěti dopisů, které před chvílí napsal a teď i zalepil. Na všech byly již předem napsané adresy. Teď byl ale hotov se svou prací a s pocitem, že si zaslouží tvrdit, že udělal kus práce, si otřel pomyslný pot z čela a na tváři se mu objevil úsměv. Jediné, co ještě musí udělat, je to, aby dopisy poslal adresátům. „Ale to bude až po obědě,“ pousmál se.

Ještě ten večer, všichni 'pozůstalí' seděli u stolu a čekali. Král netrpělivě, Hinata s potlačeným úsměvem a královna s obavami.
"Kde jen můžou být? Až se vrátí tak je mi bude jedno, že je Sai pod vaší ochranou, dám ho zavřít do hladomorny! Tohle snad nemyslíte vážně?! Dal jsem jasný příkaz a oni si ze mě dělají šašky!"

Všichni určitě máte představu o tom, jak by to vypadalo, kdyby Kyuubi nezaútočil na konohu nebo kdyby alespoň Narutovi rodiče přežili. O spokojené a šťastné rodince. Ale co když ne?

Z Naruta, kvůli přemýře rodičovské lásky vyrostl nepředstavitelný rozmazlenec. A už ani nový hokage, kterému Minato předal funkci, toho začínal mít dost.
„Minato-san, takhle to už dál nejde!“ rozčiloval se vůdce vesnice už potisícé.

„Naruto se zlepší, slibuji,“ snažil se Yondaime svého syna zastat.

Kapitola IV - Sněhurka, ekonom a bioložka

„Temné jehly vrcholů stromů se zabodávají do oblohy. Ta zůstává, modrá jako ta nejčistší jistota. Ale přesto zoufale sama, protože i kapky krve její bolesti – bělostné mraky – před dýkami větví utekly. Jen nekonečné modro, to je náš cíl… dívky v šedém i muže v černém. Černá a šedá, dcery jedné barvy, synové dvou otců… to je naše pouť!“
„…což už se bohužel nikdo nedozví, protože to každej vzdá už po první větě,“ podotkl bělovlasý chlapec zlomyslně.