Spoluautorská
Tož jsem tu zas, abych vám přinesla (miminko, jsem čáp! Ne, kecám, čápi žerou žáby. Miluju žáby. Mám je namalované na stěně, mám žabí hodiny, teploměr, náušnice, asi šest plyšáků, tři žabí misky a nespočítatelně figurek, marcipánů, perníků, propisek a sešitů. Proč bych je jedla? Žáby jsou ťuťu!) další kapitolu téhle naší... věci. Je delší než ta minulá a dává smysl. Trochu. Aspoň myslím. Ehm.
3. kapitola – Miska sem, miska tam
2. kapitola - Voldemort nechť mu jde příkladem!
Je to vôbec možné?
Štyri páry očí sa hypnotizujúco upierali na drobnú postavu vzdialenú len pár metrov od nich. Bosými nohami stála na opačnej strane pri mrežiach, potrhané oblečenie na nej len viselo a zvýrazňovalo tak fakt, že niekoľko dní nejedla. Tlmené svetlo väznice dopadalo na jej bledú pokožku a osvetľovalo pramene bielych vlasov dopadajúcich na jej detskú tvár.
A je to tady! Protože jsme si řekly, že je v současném Naruto fandomu málo humoru, natož toho vtipného, pustily jsme se (no ok, trochu jsem Aki dokopala, ale to nikomu nevadí) do... čehosi. Nedejte se oklamat, první kapitola moc vtipná není. Vlastně vůbec. Ale potřebovaly jsme to vystavět na nějakém seriózním základu.
Doufáme, že si povídku užijete, nás v tvorbě podpoříte komentáři a hlavně se budete dobře bavit.
- Hifi & Aki
1. kapitola – Rozmarné léto
„Ty to nevidíš?“ prekvapene sa naňho pozrel Naruto a potom obrátil zrak naspäť na niečo na čo sa pozerali, keď k nim prišiel. Sasuke nechápal, čo je také zaujímavé na nejakých starých ruinách, ktoré tam stoja už niekoľko rokov. Pre istotu na ne fľochol ešte raz, no nič sa nezmenilo. Nič sa nepohlo, nič nebolo inak. Iba staré zrútené budovy, ktoré značili, že tu kedysi niečo stálo, ale to bolo všetko. Keď sa na členov svojho tímu znova pozrel, všetci naňho hádzali znepokojené pohľady. Zamračil sa a pokrútil nad nimi hlavou.
Nehybne stál nad posteľou záhadného dievčaťa a očami skenoval každý kúsok jej teraz už pokojnej tváre. Nemala na nej ani jeden škrabanec, žiadne stopy po nedávnom úteku a boja o prežitie. Pôsobila pokojne a zmierene, akoby sa nič nestalo a každú chvíľu sa mala zobudiť. Lenže sú to už štyri dni a ona sa stále nebudila. A čo viac, Tsunade sa zmienila aj o záchvatoch, ktoré ju znenazdania postihujú. Pred ním spokojne oddychovala najväčšia záhada, s akou sa stretol. Nedávne udalosti boli natoľko zaujímavé, že na svoju knižku ani len nepomyslel.
[color=red]Každú jednu chvíľu do mňa rýpala, mal som čo robiť, aby som jej niečo nepríjemné nepovedal.
Ale rozhodol som sa, že ju budem ignorovať.
Bežali sme cez les, až sme sa dostali do úseku, ktorý pripomínal prales, vyššie a nižšie rastliny vytvárali spleť zelene, nezostávalo nám nič iné, len ísť rovno cez to. S tykvou na chrbte sa mi šlo dosť zle, pretože ma konáre zachytávali.
Tsunade a Kakashi šli popredu a ja som šiel úplne posledný. V hlave mi ešte stále dunelo a oči sa mi zatvárali.
„Uděláme pár překážek, abychom je ukolébali. Například Kakuzu ze svých nití udělá lanovou dráhu, pod kterou budou hnusné leptavé kyseliny od Sasoriho.“
„Hnusné?!“
„Dále bude genjutsu tři dny bolesti, kdo bude mít sílu pokračovat, na toho bude čekat menší minové pole našich výbušných sourozenců, pak se něco zaimprovizuje, a potom bum! Tobi."
Sešli jsme se onoho dne u stromu za ninja akademií. Já, slavný Neji-san, potom ta blbka Ino a nějaký pošuk, co říkal, že tu má práci a že chce vyhodit naší školu do povětří, či něco tak.
Mluvil tak dlouho, že nebylo možné identifikovat o čem, ale vyvodil jsem z kontextu, že se jmenuje Daidara-sama. Minimálně takhle se oslovoval každé dvě minuty.
„Takže, jak jsi to říkal? Prostě vykopeš díru, lehneš si na větev a řekneš Banzai?“ Ptala se Ino.
Bolelo to. Trochu mě zamrzelo to, že jsem se Kibovi vysmála do tváře, když jsem sama věděla, že se mnou to v pořádku není, ale nebudu si hrát na chudinku. Ty informace si musí nechat uležet v hlavě a trochu protřídit, jinak by mě litoval. A do té doby mu je třeba ukázat, že já litování nepotřebuju, a že jsem pěkný číslo na to, aby se o mě staral.
A potom, jak se mě zeptal ten… Terru, jestli jsem jeho přítelkyně!
„A jsou to palačinky!" Vypískla Ino.
„Juhů!"
„Super!"
„Jsi úžasná!" a podobné výkřiky se nesly táborem.
„Ale nebudou, dokud mi neskočíte pro ty suroviny." Pousmála se.
„Skočím pro to." Nabídla se Kirin.
„Půjdu s tebou." Zareagoval Shikamaru okamžitě.
„Ne potřebuju jít sama." odpověděla mu.
„D-dobře." Zarazil se Shikamaru v půlce pohybu. Kirin se na něho smutně usmála a opustila tábor.
„Co jí je?" Otočili se všichni na Shikamarua.
Can you keep it?
Swear this one you'll save
Better lock it, in your pocket
Taking this one to the grave
If I show you then I know you
Won't tell what I said
Cause two can keep a secret
If one of them is DEAD…“
Už i ten svět je zmatený...
Madara seděl u stolu a nedočkavě vyčkával. Měl na sobě svůj černý oblek s vestou, ale rozdíl byl v tom, že nebyla červená, ale oranžová. Nedočkavě podupával nohama, vypadal jako by měl absťák.
„Už se to nese!“ zvolal něčí hlas.
„Sem s tím!“ požadoval rázně Uchiha.
Postarší pán přišel ke stolu a dal před Madaru bílou misku, ze které se linula voňavá pára. Celou restauraci pohltila vůně jídla. Každý, kdo by právě vešel do restaurace, by začal shromažďovat v ústech zásobu slin.
Ty kokos! Rozprával som sa s Hinatou tak dlho, až ma z toho bolia ústa.
Bol akurát obed, keď sme sa na chvíľu zastavili.
„Kúsok od nás je jazierko. Idem sa tam trochu opláchnuť,“ fúúú, to by prospelo aj mne.
Slnko hrialo ako besné a ak nebolo 40°C, tak neviem čo.
„Dobre, ale buď opatrná,“ prehovoril Sasuke.
Konečne. Sadol som si na zem do tureckého sedu a z batohu vytiahol sendvič. Cítil som, ako sa na mňa Sasuke pozerá.
„Ty sprostý ho*ado!“ zařval Pein na Hidana.
„Co zas!?“ zařval v odpověď Hidan. Nikdo nechápal, jak tahle banda dementů může spolupracovat, a využili tohoto okamžiku k útoku. Hasu doufala, že Itachi se Sasukem nebudou používat svoji plnou sílu.
„Co jsou zač ti dva vzadu?“ zeptala se Sakura.
„Nevím,“ zalhala, i když jednoho poznávala.
„Sikamaru! Stáhni se dozadu a kryj nás. Dávej na ni pozor,“ zavolal Shino.
„Dobře.“
„Peine! To mi nemůžeš udělat!“ zapištěl Hidan, který visel ve vzduchu.
Tory vypadla z pytle a rozhlédla se kolem sebe. Nacházela se v naprosto úchvatném táboře, který se skládal z několika dokonalých stanů a uliček. Lidé, kteří jej obývali vypadali, že ví přesně, co mají dělat, takže to celé připomínalo velké mraveniště. Nebo možná město. A nebo taky prostě cokoliv jiného, než tábor Akatsuki.
„Tady máš kamaráda na hraní, Akas**čko," poznamenal ten týpek, který ji přivazoval ke sloupu. Takových sloupů tady bylo víc, a u toho úplně posledního...
‘Čo sa.. to deje?’ Prebehlo Kibovi hlavou a už sa len nemo díval na padajúce Hoshine telo. Hneď ako jej telo ako pierko dopadlo na zem, nastal akýsi skrat. Jeho telo sa samo od seba pohlo a vyrazilo vpred.
Jemne ju zdvihol na ruky bez toho, aby si uvedomoval, čím preňho Hoshi je. Robila mu zlosť len tým, že dýchala, no pri takejto situácii vlastne ani nevedel, či ju až tak nemá rád. Je predsa veľa ľudí, ktorí sú od nej o mnoho horší.. A nie len tým, že majú strašne veľké ústa.
[hide=Od Sabaku]Hikari...asi ťa zabijem za to, čo si tu teraz napísala! :D
Odešel si, nevychovanec! Pes?! To zrovna! Kočka to je! To je hned jasný, když takhle prská a ukazuje zoubky! A odešel od stolu s nedojedeným jídlem!
