Drama

Keiji otevřel dveře a vstoupil do vládní budovy. Naruto se zarazil: „Nemám rád mluvení,“ pohlédl zhnuseně na chladnou chodbu.
„Proto jste odmítl křeslo v Radě?“ usmála se Nanami.
„Ano,“ kývl tázaný a udělal krok. Přesně jak předpokládal, teplo a život z venkovního světa rázem utichlo. „Politikaření dokáže vysávat životní energii,“ pomyslel si Naruto a pokračoval v chůzi obklopen ponurými zdmi.

[hide=ODKAZ ODO MŇA PRE VÁS :)]Naozaj Vám všetkým veľmi veľmi veľmi veľmi (okej, to by som tu mohla opakovať donekonečna ) ďakujem za Vašu podporu, komentáre, pomoc...
Veľká-preveľká vďaka patrí hlavne Juvianovej. Prepáč, opakujem sa už asi desiaty raz, ale ďakujem Asi by mi šiblo vtedy
Samozrejme aj Sabaku no Tanaris, za jej véééééľkú ochotu pomôcť mi Veľmi si to vážim
Taktiež, už mi fungujú mäkčene! Tak sa mi aj ľahšie písalo
Už mlčím a zvyšok kecov si nechám do poznámok

Z trhu vedlo několik cest, které směřovaly k dalším částem města. Jako orientační bod sloužila velká věž, kterou zdobily barevné fáborky k oslavám výročí uzavření války a doby velkého míru. Všeobecné veselí podtrhovala hudba a smích dětí. Yuzuki kontrolovala účtenku a míjela poslední stánky – jejich opotřebení šlo úměrně se vzdáleností od srdce trhu. Před vstupem do „Špinavé“ uličky se zastavila, zkrátí si cestu o dobrou hodinu, nebo půjde oklikou?

Když se mně někdo zeptal "Víš jaké je to být na všechno sám?"
Jde o to že já vždycky byl na všechno sám, nemohl jsem zpoznat svoje rodiče, ale mohl jsem pocítit pocit samoty, který mě mučil zevnitř.

Poďakovanie

Veľmi Vám ďakujem za vaše komentáre a názory. Fakt, že na ne neodpisujem neznamená, že si ich nevážim. Každý jeden ma dokáže neskutočne potešiť a zlepšiť deň, aj keď sa cítim pod psa, takže vám ďakujem. Ďakujem vám za to, že stále čítate túto poviedku, i keď je autorka taká lenivá a zaneprázdnená. Taktiež za to, že držíte Hinate palce a aj za tisíc iných vecí. Zbožňujem vás.

Okašlaný je! Kto sa oňho vôbec zaujíma? Ja nie! Už viac nikdy! Vôbec, ale vôbec ma nezaujíma...

Tokime : Nevěděla jsem, zda se mám rozkřičet ještě víc, rozbrečet, či cokoliv jiného, ale vztek se ve mně nahromadil v neskutečné formě. Začala jsem zářit, doslova. Srčela ze mě temněmodrá aura, spíše chakra, že? Yoru mě pozoroval s nečitelným výrazem. Bylo mu to fuk. Prostě Rinkimiriho zabil a je mu to jedno. Zuby jsem zatnula, až mě z toho začala bolet hlava. Téměř jsem nedýchala. Zvedl jedno obočí a mě škublo vzteky v rameni. Na mém těle se objevily bílé řetězy. Zahleděla jsem se na ně. Nebyl to kov, pouze chakra. Zatnula jsem svaly a snažila se dát paže od těla. Řetěz mě spálil na kůži, ale bylo mi to jedno.

Uskočil neustále měnícímu se písku a reflexně se chytil za bolavé místo, které ho drželo vzhůru až moc jistě. Jen co na polštářcích prstů ucítil jemný obvaz, ruku okamžitě odtáhl za svá záda, neboť se mu v hlavě dunící ozvěnou ozval hlas jeho matky, který jej přísně varoval před roztrháním čerstvých stehů.
Bolest nebyla hlavní problém, to byl ten kluk před ním, kterého neviděl poprvé v životě. Nebál se, ale nebyl si jistý na svých vlastních nohou, protože zatím nevěděl, co má podniknout proti pohyblivým pískům.

Celá skupinka stála a podozrievavo hľadela na miesto, kde pravdepodobne bola záhadná postava.
„Kto ste? A čo tu chcete?“ ozvalo sa po chvíli z toho miesta. „Ninjovia z Konohy tu nemajú čo robiť. Ak ste ma prišli z niečo obviniť, som nevinný.“
„Pokoj, prišli sme v mieri.“ povedal Shi a spravil krok k onému stromu. „Hľadáme kamaráta určitého rybára, ktorý žije neďaleko. Nechceme žiadne problémy. Len nám povedzte, kde je a my...“

Prásk! Dveře za sebou zabouchla, jakoby je chtěla vyrazit z pantů, skoro se jí to povedlo, trochu omítky spadala na zem a Kakashi zůstal stát s pootevřenými ústy.

Kapitola Tretia: Žltá Ruža Záchrany v Tieni Smutnej Slnečnice

Už bol skoro pri dverách, keď vtom na ne niekto zaklopal. Potichu sa prikradol k dverám a pozrel sa cez kukátko.
Zdá sa, že sme si niekedy bližší než sa zdá! Pomyslel si, odomkol a otvoril dvere tak, aby sa zdalo, že sa otvorili samé.
Osoba vstúpila pevným krokom dnu a ako náhle spravila ešte jeden dvere sa zabuchli a zamkli, napriek tomu ju to nevyviedlo z rovnováhy a stála pevne na svojom mieste.

[i]„Si si istý, že nás nikto neuvidí?“ šepla, keď sa pomaly presúvali po chodbe smerujúcej ku kancelárii Hokage. Pred ňou šiel jej dvojmetrový spoločník a spoločne sa skrývali v tieňoch. Bolo už niečo po polnoci a v budove by už nikto nemal byť, ale nikdy si nemohli byť istí či ich niečo neprekvapí.

„Vyzerá to tak,“ pokojne odvetila Tsunade. „No nevieme kde sa nachádza, ako sa volá, alebo či vlastne ešte žije. Poslala som Shizune, nech naďalej hľadá v archíve.“

Temnota mě doslova polyká. Svírá mé tělo svými hnusnými, černými pařáty a kolem krku mi utahuje smyčku. Sípám a marně lapám po dechu, snažím se do plic dostat alespoň trochu vzduchu. Ovšem nic nepomáhá. Můžu se bránit, jak chci, ale tu čerň uhodit prostě nejde.
Přes nedostatek blahodárného plynu běžím dál. Těžce došlapuji, občas klopýtnu a spadnu na držku slitou potem. Bolí mě nohy, na koleni mi zeje hluboká rána plná červeně, a pokaždé, když upadnu na tvrdou podlahu chodby, mi do ní vnikne trocha letitého prachu a šíleně to pálí.

Nacházel se ve svém pokoji, jako vždy když spal. Už několikrát se mu zdála ta strašlivá noční můra. Bylo to od doby, kdy se stala ona nehoda, která ne jen jeho mohla stát život. Naštěstí, vše dobře dopadlo. Téměř vše. Tehdy se cítil být posílen, ale postupně mu to začalo stravovat jeho myšlenky. Byly čím dál tím více temnější a temnější, nic a nikdo mu nemohl pomoci. Pokaždé, když se probudil, obával se toho, kam míří méně a méně, jenže právě to zbytky jeho lidství děsilo.

„Kankurou?“ probrala ho z jeho myšlenek a tak konečně přestal skenovat její tělo. „Podáš mi ručník, prosím?“ požádala ho a hlavou kývla nad sebe. Kankurou se postavil a natáhl se pro něj. Ino si ani nevšimla, že jí na krk spadla zbloudilá fialová kapka z Kankurova obličeje. Když jí předal ručník, vylezl konečně z vany.

„Ako nám táto misia pomôže táto misia zistiť, prečo tu sú?“ spýtal sa Naruto, keď kráčal spolu so Sakurou a Sasukem, ktorí boli tak blízko seba, že sa im pri každom kroku dotkli ruky. Kakashimu pridelili inú misiu, a tak museli ísť bez neho. Poznali Pútnikov už dlho, a predsa niektorým veciam, ktoré sa ich týkali, nerozumeli ani oni. Pamätali si, ako to bolo naposledy, čo sem prišli.