Drama
Slunce, jenž dopadalo na zem plnou písečných zrnek, ukazovalo právě poledne, kdy lidé se začali hemžit v ulicích a zaplňovaly místa u stánku s jídlem.
Nahoře, v budově Kazekageho, panovalo hrobové ticho. Jen tikot hodin, které byly umístěné nad vchodem do Gaarovy kanceláře, udávaly rytmus života.
"Tik tak. Tik tak." Stále dokola.
Po nejakej dobe je tu konečne další diel. Pokúsim sa, aby tu bol ďalší čo najskôr 
Môj bože, vážne. On mi o nej povie. Ani neverím, že som na to nabrala sebavedomie, ale nemala som na výber... veci sa začali uberať smerom, ktorý... páčilo sa mi to. Veľmi, tak strašne moc, ale nie som pripravená na niečo také... teda, niežeby sme sa chystali. Len fantazírujem! Určite nemal záujem o... alebo žeby mal?
Kapitola Druhá: Slnečnica Utopená v Smútku
Blonďatý chlapec sa prevalil na posteli a snažil sa zaspať, nedokázal to, neustále musel myslieť na svojho mŕtveho senseia.
Síce to bol strašní úchyl, no musel priznať, že to nebol zlý sensei, naučil ho kopu skvelých vecí, ale aj veľa neužitočných sprostostí.
Keďže bol sirota, aspoň trochu mu nahradil mŕtvych rodičov a necítil sa, tak veľmi sám, no teraz je tiež mŕtvy a jemu zostal už len sensei z akadémie, ktorý sa oňho staral, ako starší brat.
Vyskočila som, akoby ma pichli vidlami do zadku.
„Vypadni, Deidara!“ Tak naštvaná som už dávno nebola.
„Ale, prestaň robiť cirkus.“ spokojne zapriadol a zavrel oči. Neuveriteľné!
„Počítam do troch.“
„Kým sa na mňa vrhneš, hm?“ Zaťala som päste a pokúsila sa ovládnuť.
„Prisahám, že keď nevypadneš...“ Nadvihol sa a oprel sa o lakeť.
„Môžem vypadnúť, ale potom mi nechoď plakať, keď sa ti v noci niečo stane, hm.“ Prevrátila som očami. Čo má teraz za lubom?
„Je tu tesno,“ poznamenala Sora otrávene. Stála spolu s ostatnými v Tsunadinej kancelárii a pripadala si ako sardinka. Pochybovala, že tu predtým bolo naraz toľko ľudí. Boli tam všetci siedmi Pútnici, pričom Sora stála medzi Keitom a Daisukem. Vedľa Daisukeho stála blondie...teda Tory, ako jej vkuse pripomínali, keď ju oslovila inak...a vedľa nej malá Uchiha. Zavŕšili to Hľadači. Potom, čo ich Sasuke zaviedol do Konohy sa pripojil ku svojmu tímu a vyrazili na akúsi misiu, ktorá Soru ani veľmi nezaujímala.
Zapomněla, že by měla cítit únavu. Hnala se přes ulice, nevěděla kam, spoléhala, sám osud ji zavede k cíli.
Naposledy utřela mokrá místa pod unavenými a zarudlými očními víčky a rozběhla se ještě rychleji. Když minula krčmu, věnovala jí větší pozornost, neboť věděla, jak má rád Saihi alkohol. Přišlo jí to odporné, ale zvláštním způsobem tušila, že svůj mord půjde někam oslavit. Tato myšlenka jí probleskla hlavou jen na chvíli, nedokázala se moc soustředit.
„Ne, jistěže ne. Tentokrát pro tebe mám jiné využití. Ale abych byl přesný, využití mám spíše pro něj, než pro tebe.“ A jen co skončí s proslovem, mám před očima tmu.
Probudím se v temné místnosti. Hned je mi jasné, že jsem v Orochimarově sídle, nebo úkrytu. Rozhlédnu se po nějaké zbrani. Nic. Všude je prázdno, jen postel, stolek a malá lampička. Sáhnu po ní a rozsvítím ji. Místnost ozáří slabé světlo. Zjistím, že v místnosti nejsem sama.
„Yasuo!“ Křiknu. On se na mě zadívá. Má ztrápený výraz a pod očima tmavé kruhy.
V tú noc som nespal. Nedalo sa.
„Kiba...“ Jej tvár, keď zo sna vravela to meno, mi ostala pred očami. Prečo som na to nevedel zabudnúť, hm? Nemala by to byť ona, kto sa namotá?
Prevalil som sa na druhú stranu. Mal by som spať. Musím spať, aby som unikol týmto myšlienkam.
„Snaž sa viac...“ Dočerta aj s Peinom! Dočerta s celou touto všivavou bandou! Dočerta s ňou!
Obrátil som sa na chrbát a ruky si založil za hlavu.
„Dokelu...“
- - -
„Deje sa niečo, Naruto-kun?“
Deje. Dívam sa na teba, ako predo mnou stojíš celá rozžiarená a viem, že ten úsmev som na tvoje pery nepriniesol ja. Viem, že ten pohľad v tvojich očiach už nikdy nebude len môj. Celý ten čas, čo sa so mnou rozprávaš, vlastne patríš inému mužovi.
„Všetko je v pohode.“
Klamár.
Zozadu ju objímu bledé ruky a pritiahnu ju k sebe. Akoby počul moje myšlienky a okamžite sa zjavil, aby mi ukázal o čo som prišiel. Sasuke, môj najlepší priateľ a zároveň najhorší nepriateľ.
Ten úděs očí, náhle přicházející beznadějná jistota, že je konec.
Mohl to spatřit jen na setiny sekundy probodnuté, protože byla jiná a věděla, že než řekne poslední sbohem dýchajícímu světu, musí něco předat, budou to slova, neboť to jsou jediná, co stihne.
Nesměla to udělat se strachem, ne, protože takto Shinobi, i když v tichém boji, přesto boji, neumírá a ona nebyla výjimkou. Proto mu šílenou blaženost pokazila, když se na něj usmála.
Aneb Kvetové Minipríbehy
Kapitola Prvá: Lekno, Ktoré Nikdy Nepoznalo Jazero
Vynímanie chvostového z jinchuurikiho bolo po pár dňoch dokončené, čo znamenalo pár dňovú pauzu a začatie príprav na získanie posledných jinchuuriki.
Mladá, modrovlasá žena vyšla na balkón vysokej veže a dosť ju prekvapilo, že tak ako vždy neprší, ale je krásne slnečno a lúče priam rozžarujú svet.
SLADKÝ
„Všetko bude v poriadku...“
V ušiach mi znel jemný hlas. Naokolo mňa bola iba tma, na líci som cítila dotyk niečích prstov. Prešli na moju čeľusť až k brade.
„Kiba...“ zašepkala som. „Kiba!“ Chcela som, aby tu ešte ostal, ale jeho obraz v mojej hlave sa pomaly rozplynul. Znova som bola sama.
Chceli ste viac Sasukeho? Máte ho mať! 
„Tak čo, prsteň sa jej páčil?“
„Neviem, nechal som jej ho na posteli v izbe.“
„Čože si urobil?!“ Dobre, zo Shiorinej reakcie začínam mať dojem, že to nebol práve najlepší nápad.
„Ty... ty... nie, nie, povedz mi, že si to neurobil. Ani ty nemôžeš byť taký idi*t.“
„Upokoj sa, áno? Nie je to tak, že by som ju musel skutočne žiadať a ten prsteň som jej tam dal nech si ho pozrie a povie mi, či sa jej páči alebo ho mám vymeniť.“ Bože, akoby som žiadal ju.
Už po ňom nehodila kunai. Zrejme sa poučila z prvého prepadnutia. Vedela, že Daisuke ich pošle späť na ňu a to nechcela riskovať. Rozbehla sa proti nemu a švihala svojou zbraňou, ktorej sa úspešne vyhýbal. Niekedy to bolo tesné, ale vždy sa vyhol. Keď chcela urobiť výpad na jeho hruď a tým mu uštedriť smrtiacu ranu, schytil jej ruku a mierne ju vykrútil, pričom sykla a pravou nohou sa ho pokúsila kopnúť.
„Neměl by ses tak přepínat, Shikamaru,“ promluvil měkce Shikaku Nara směrem ke svému synovi.
„Nic mi není,“ dopověděl mu oslovený lhostejně a protlačil se kolem otce ke dveřím do svého pokoje.
„Ako som mohla zaspať?! Dokelu!" Myslela som si, zatiaľ čo som na seba v rýchlosti naťahovala oblečenie.
Už to je dosť zlé, že som s Deidarom v tíme, teraz ešte navyše budem musieť počúvať jeho blbé kecy. Chvatne som si zapla topánku, schmatla som tašku so zbraňami a čo najrýchlejšie som zbehla dolu po schodoch, kde som sa ešte aj potkla.
Zadýchane som sa dotrepala do obývačky.
V obývačke už stál Deidara a tváril sa mimoriadne otrávene. S rukami prekríženými na prsiach sa opieral o gauč.
Bez zájmu hleděl na papír před sebou. Prázdný prostor nad tečkovanou čárou v pravém dolním rohu čekal na podpis hokageho.
Jeho podpis.
S předstíranou pečlivostí tam otiskl razítko a pak několik jednoduchých znaků potvrdilo, že je vše v pořádku, aniž by to kdo předtím zkontroloval.
Přesto si ten papír dál nechal ležet před sebou.
