Drama

Jen pár hodin po Sasukeho zmizení měl Jiraiya kostru plánu jak dosáhnout toho, na čem se dohodli. Jenže pro svůj plán potřeboval dva shinobi, kteří se takřka vypařili a nikdo neví kam.

Hiashi smrdí!

Hlava Hyuuga klanu sa s kamenným výrazom dívala na roztečený nápis na múre.
„Kto to napísal?“ pýtal sa bez akýchkoľvek známok emócií v hlase. „Tadao?“
„J-ja neviem,“ Hiashiho verný spoločník potlačil smiech. Nemohol si predsa dovoliť potupiť ho ešte viac, než už bol.
„Zmyte to,“ zavelil Hiashi a zvrtol sa, aby sa vrátil späť za múry do záhrad, ignorujúc všetky udivené pohľady okoloidúcich.

Co to s ním je? Ani nic neřekne? Co je to proboha za kluka? Ustoupila zpět až na úroveň Bory a čekala. Pozorovala, jak si tam leží. Jako by vedl válku o to, co má udělat. Po dlouhé chvíli se pomalu začal zvedat ze země. Zatnul pěsti, které se mu začaly tou silou chvět a bělet. Z pusy mu vytekl tenký pramínek rudé krve, naznačoval, že rána musela být velmi bolestivá.

„Riko!“ zakričal Seiichi a Shinichi tam už behal. Sora s Keitom sa snažili udržať Tobiho pri živote tak ako sa len dalo, no vedeli, že do smrti mu zostáva len pár minút. A potom príde koniec. Koniec ich sveta. Otany s Daisukem sa ešte stále snažili spojazdniť portál, no stále sa im nedarilo. A zdá sa, že Temnota predsa len chcela použiť Rikino telo.
„Vyzerá to zle,“ poznamenal Keita a Sora naňho hodila pohľad: no nehovor, „a všetko je to moja vina,“ sklonil hlavu.

Keď som sa zbavila Kibu, rýchlo som kráčala domov. Čo som to zase povedala?! On mi pomohol a ja... Som hrozný človek. Prečo sa cítim tak divne? A prečo mi z očí tečú slzy? Nechápem samu seba. Rozplakala som sa. Plakala som až do večera, nemohol ma utíšiť ani Shikamaru. Uslzená som zaspala.

„Buch! Buch!“ zobudilo ma asi o tretej ráno. „Buch!“
„Čo do...“ zasyčala som a videla, ako mi na okne pristál ďalší kamienok. Pozrela som sa von a neverila vlastným očiam. Vyklonila som sa z okna.

Naruto ležel ve své posteli. Bylo už odpoledne, několik hodin po obědě – dá-li se instantnímu rámenu říkat plnohodnotný oběd. Ve svém malém bytě měl otevřené okno a tak mu do jeho obydlí proudil čerstvý jarní vzduch. Naruto se tisknul ke stěně a ačkoliv už byl oblečený do domácího oblečení, a ne do pyžama, byl schovaný pod peřinou. Hlavu měl pod velkým polštářem a přemýšlel nad věcmi, které ho už několik týdnů, ba i měsíců, trápily. Zkrátka nemohl pochopit, jak mohl dopustit, aby vše dopadlo takto.

„Daisuke!“ vykríkla Sora on to hneď pochopil. Tobiho nohy sa prestali dotýkať zeme, iba kopal v vzduchu rukami aj nohami, akoby plával, vyzdvihol ho ešte o niečo vyššie a odhodil dozadu na zem, po ktorej sa ešte chvíľu šmýkal až nakoniec zastal a zastenal.
„Musíme ho stoj čo stoj udržať nažive inak sa tu dostane Temnota,“ hovorila rýchlo Riko.
„To vieme, vieme,“ mávol rukou, „boli sme ešte chvíľu stuhnutí, keď sme prišli, ale sluch nám fungoval. Vieme všetko,“ oboznámil ju Shinichi.
„Výborne,“ prikývla Riko.

Prechádzala sa po lese a hviezdy osvetľovali jej postavu. Až teraz som si všimol, aká je z nej krásavica. Zatajil som dych a pozoroval ju. A vtedy ju Murashi pritisol k stromu.

- - -

Bola som úplne prekvapená a vystrašená. Murashi ma oboma rukami priprel k stromu a blížil sa ku mne ešte viac. Perami mi začal prechádzať po krku a jednou rukou podoprel moju hlavu.
„N... Nie, Murashi, nechaj ma.“ zašepkala som vydesene. Vôbec ma nepočúval a druhou rukou mi pomaly zašiel pod tričko. Rozplakala som sa.

Ako tak trielili k tomu hlúčiku, začali sa nevedomky pretekať, kto sa k Hinate dostane ako prvý. Keď ich zastavil rad tiel, dobre, že neskákali jeden druhému po chrbte v snahe dostať toho druhého k zemi.
„Čo je s ňou?“
„Zase odpadla?“
„Hinata? Hinata, počuješ ma?“
„Kam ju nesiete?“
Odpoveďou im boli iba podráždené a nervózne pohľady. Zalial ich studený pot. Kiba nahnevane drgol do Naruta a naznačil mu, že je to jeho vina, na čo Naruto len zúfalo vypleštil oči a ukázal na seba odpovedajúc otázkou, ako to už len môže byť jeho vina...

A je tu posledná časť prvej série. Som rada, že ste vydržali týchto dvadsaťpäť častí s Hinatou a so mnou.
Avšak, ako zistíte, nie je to ešte koniec. Prvá časť druhej série tu bude už čoskoro.

Jeho ruky putovali. Prstami skĺzol pod moje tričko a mňa prekvapil i pošteklil ich chlad. Nezastavovala som ho, vedela som, že by nezašiel priďaleko. Alebo.... nie je už toto priďaleko? Ja skutočne neviem, ale páčilo sa mi to. Páčil sa mi každý jeden jeho dotyk. Páčilo sa mi ako sa ma dotýkal. Páčil sa mi ten pocit, že mu patrím.

Ty dva měsíce uplynuly jako voda. Provedl táhlý kop na svého nepřítele. Snad poprvé za celý život se mi líbí Raikageho nápad. Získám spoustu zkušeností, které budu v budoucnu potřebovat. Jemně uhnul před špatně načasovaným pravým hákem. Tohle je hezky kulatá dvacátá mise. Když nad tím přemýšlím, jsem neustále na nohou. Dal mu tvrdou ránu pěstí do obličeje. Shinobi padal rychle dolů a při své cestě se několikrát zastavil o větve, které se pod jeho tíhou zlomily.

Západ slunce se blížil a ptáci proletěli nad jídlem vonící Konohou. Začala nemilosrdná zima a zvířata se uchylovali ke spánku s rozzařující se hvězdou na nebi. Jen medvěd hladový a divoký pohazoval mocně svou srtí jak trhal kusy masa hubeného zvířete, kterému chyběli žeberní kosti a střeva. Oči vyhublé srnky byli zaplněny krví a hleděli směrem k hradbám chránící lid netušíc, co děsivého ve světě žije. První sněhové vločky byli zkrvavené teplou krví a se začínající nocí se ozývalo drsné vrčení mohutného zvířete.

„Vysvetlite, čo sa s ňou deje.“ Hiashiho hlas bol až desivo ľadový. Kontroloval sa, no to napätie v miestnosti by sa dalo krájať. Bolo to ako ticho pred búrkou.
Úbohý medik sa potil v tvári a nervózne si žmolil prsty. Jeho pohľad kĺzal po celej miestnosti, plazil sa po podlahe a všemožne sa vyhýbal Hiashiho tvári. Tie chvíle ticha mu pripadali horšie ako posledné minúty pred popravou, hoci to ešte nezažil.
To sa asi čoskoro zmení... zaplakal v mysli. Ak mu nedám to vysvetlenie.

„Naruto.“ povedala som zaspato. „Daj mi pokoj.“ A prevalila som sa na druhý bok.
„Ale Katema, babča Tsunade nás posiela na misiu!“ skúsil, a keď jeho slová na mňa nemali nijaký vplyv, vzal vankúš a začal ma vyháňať z postele. Otrávene som vstala.
„Dobre, idem. A teraz vypadni, potrebujem sa obliecť.“ vyhodila som ho z izby, počkala pár sekúnd a otvorila som dvere. Samozrejme, dovnútra spadol Naruto nakúkajúci cez kľúčovú dierku.
„Naruto!“ skričala som a strelila mu facku.
„Prepáč.“ začervenal sa a šúchal si líce.

Se znepokojením hleděl Sasuke na Naruta, jenž ležel na nemocničním lůžku. Vypadal hrozně.
„Můžeme z něj tu pečeť nějak sejmout?“ zeptal se Sasuke. Kakashi chvíli mlčel.
To já nevím, vzdychl po chvíli utrápeně. „Gaara už poslal pro pomoc.“ Gaara pohlédl jejich směrem a přikývl. Naruto sebou najednou na lůžku trhnul a prudce se zvedl. Všichni v místnosti se lekli. Naruto ztěžka oddechoval. Přejel pohledem po přítomných.
„Já.. musím zpátky!“ zasípal a chtěl vstát. Gaara mu v tom však zabránil.

Tak ešte pred Vianocami posielam dalšiu časť ^^

Trápne. Nepríjemné. Také to bolo. Mala som sto chutí dať na škripec toho podliaka Itachiho. Čo na škripec? To by bolo málo! Zdrať ho z kože!
Nepríjemne sme jeden po druhom hľadeli. Ja som sedela pri Sasukem v tesnej blízkosti. Hneď ako som si pri neho sadla, obmotal si ruku okolo mňa. Samozrejme, musíme sa správať ako super-duper zamilovaný párik (fakt, že mi to vôbec nevadí netreba spomínať).

Za hranicemi nemožného

Nemohla jsem uvěřit, že je tady opravdu tak hezký výhled. Nikdy jsem tady předtím nebyla, ale již nyní, mi je jasné, že tady nejsem naposledy. Je neuvěřitelné, jak se zde těžké myšlenky stávají lehčími, než doopravdy jsou. Je to uklidňující, ale zároveň děsivé. Pořádně jsem se rozhlédla po celé Konoze v pozadí se západem slunce. Seděla jsem na hlavě třetího Hokageho a pohladila jsem ho po hlavě. To mi přišlo docela vtipné, hladit tak důležitou osobnost. Setřela jsem si poslední stopy slz...

Pocítil som, že sa prestala vzpierať a ja som uvoľnil tlak tiež, ale stále som jej držal zápästia. Pomaly sme sa k sebe približovali a zistil som , že ju odrazu chcem pobozkať.

- - -

Keď ma chcel obliať vodou, pripravila som sa a namiesto na mne skončil obsah vedra na ňom. Zaklial a rýchlo si vyzliekol mokrý vrch. Mal až prekvapivo pekné telo. Čo to trepem, je to idiot! Pripomenula som si a vrhla som sa na neho.

„Naruto? Co to s*kra děláš? Ne, ne neodvolávej to!“ Bee se pro jistotu rozběhl pryč. Yugito s úsměvem na Naruta kývla, že děkuje. Ten jí pokynul na znamení, že je cesta volná. Uviděl matčinu nastavenou pěst a její vystartování k Beemu.