Drama

Čistá krev 06 - Setkání po létech

Pět mladých shinobi běželo temnou chodbou, na které na zdech sem tam vyseli olejové lampy vydávající jemné světlo. Všech pět mělo zamyšlené výrazy. Dlouho běželi potichu, poté se však ozval ten, co byl v čele.
"Chiyo, ty znáš Orochimara asi nejvíce z nás. Opravdu je tohle jeho sídlo? Moc mi to tak totiž nepříjde, mohli jsme se splést." promluvil Neji na Chiyo. Oslovená dívka se zastavila.

Obloha sa tak zamračila, že bola takmer čierna. V okolí miesta, kde sa nachádzala skupinka ľudí s armádou väzňov zavládla tma. Jediný zdroj svetla boli blesky, ktoré križovali nebo. Strážcov, ktorí strážili budovu, v ktorej boli zásoby Akatsuki a ktoré mali len tak mimochodom zničiť ninjovia skrývajúci sa v okolitých lesoch, zničiť, zahalila hustá hmla. Strážcovia nevedeli, čo mali robiť. Bolo naozaj divné, že sa zrazu zatiahlo a tá hustá hmla. Akoby to ani nebolo dielo prírody.

Pokud chcete být úspěšný ve sledování vám přidělených cílů, musíte o něm vědět první poslední. Zde to platilo jen na pět procent. Pouze jeden ze čtyř nasazených ninjů vědělo o cíli vše. Nebylo to moc platné, když vás ještě nikdo neposlouchá. Pak mu bylo jasné, že tato akce je od začátku určená k neúspěchu, ba co hůř odsouzená k naprosté katastrofě.

Mezi lesy, mezi stromy, mezi listím leží jedna vesnice. Už přes sto let to v ní žije. Založili ji kdysi jeden slavný rod. To se píše v učebnicích každé ninjovské akademie v tomto světě. Ale ti, co mají jiný pohled na věc, něco zažili a liší se, ti znají jinou alternativu, která se za zapsání trestá výsměchem, výhružkami ba dokonce i smrtí.

Jak se to mohlo stát,
tak nečekaně jsi odešel.
Jak se to mohlo stát,
že si své tělo umlčel.

Po tvé drsné smrti,
se toho tolika stalo
a má hruď v tvrdé drti,
také mě to potkalo.

Pomalu se k ohni blížím,
překvapen, že u ohně ty.
Tak o tom moc nepřemýšlím.
„Tati jsi to vážně ty?"

Dávno mrtvá osoba,
u ohně tiše sedí.
Byli jsme to již oba,
co pod zemí jsou bledí

„Tati, po takové době"
V tu chvíli jsem zaražen.
„Mluv teď radši déle k sobě,
temnotou jsem pohlcen"

Sedíme tam mlčky spolu
a dříví tiše praská.

Uplynul měsíc a Sasuke se stále nevracel. Danzovi vojáci pročesali okolí, pátrali ve městech, vyptávali se lidí, ale nenarazili na jedinou stopu. Copak ho pohltila země, přemýšlela Sakura, když zírala ven do zimní tmy z oken své komnaty v paláci, a při pohledu na sníh se jí stáhlo hrdlo. Představila si jeho štíhlé tělo zmrzačené a pohozené v příkopu u cesty, jak se na něj pozvolna snáší vločky. Ve dnech sedávala ve své ložnici napjatá, jestli nezaslechne na chodbě jeho hlas. Naruto ji utěšoval, ale Sakura postupně ztrácela naději. Je pryč, opakovala si, když ležela na lůžku a pokoušela se usnout. Danzo tvrdil, že ho někdo musel unést, že není možné, aby sám dokázal v takové zimě zakrýt po sobě všechny stopy.

Aburame Shino přísahal, že ochrání svůj tým. Za každou cenu. Hyuuga Hinata přísahala, že svůj klan povede vším dobrým i zlým. Za každou cenu. Uchiha Sasuke přísahal, že pomstí svou rodinu. Za každou cenu.

Kapitola II - Ohňostroj

Srpen zasychal jako ustřižená květina, kterou zapomněli vložit do vázy s vodou. Suché horké dny se jeden po druhém řadily do únavného řetězu zaběhnuté rutiny. Hinata vstávala v pět ráno do výhně ložnice s nehybným vzduchem a zalité sluneční září, nahá pod tenkou látkou yukaty vcházela do stinné lázně, kde se nořila pod vodu tak studenou, jak jen bylo možné, dopoledne cvičila v doju spolu s Nejim nebo Hohetoem, dokud si ji nezavolal dědeček do pracovny.

„Čiže máme iba zničiť ich zásoby?“ spýtal sa Tieň tónom, ktorý naznačoval, že nečakal takú ľahkú misiu. Založil si ruky za hlavu a prehlásil: „To bude pohoda!“ a ostatní väzni prikyvovali alebo súhlasne hmkali.
„Nenápadne máme zničiť ich zásoby,“ opravila ho Sora, „to je niečo iné.“
„Absolútne nechápem prečo to potom dali pod Sorine velenie,“ zamyslene povedal Shinichi a neuvedomil si, že povedal svoju myšlienku nahlas.
„Čože?“ otočila sa k nemu Sora s nadvihnutým obočím.

Tsunade sa prechádzala po svojej kancelárii hore dole a žmolila si ruky. Bola nervózna. Pred dvoma hodinami jej prišli povedať, že Zetsu, ktorého držali zmizol v oblaku dymu a ona nevedela, čo to tak mohlo znamenať. Našiel nejaký spôsob, ako sa vrátiť ku svojim druhom? Boli Zetsuovia zničení? Alebo je tu ešte nejaká možnosť? Aj tak pre istotu poslala pár oddielov ninjov do lesa, aby ho prehľadali a dali jej vedieť každú hodinu. Práve dočítala všetky správy, ktoré jej poslali s rovnakým znením. Nič nenašli. Ani stopu. Nič. Nikto sa neblížil ku Konohe.

Ten špatný pocit, takové to, kdy vás z hloubi duše něco zžírá a Vy netušíte, co to vlastně je.

Povídka psaná ve třech dějových liniích az různých pohledů, nelekejte se.

Když našími srdci prolétne jiskřička naděje, jsme šťastní. Nic se ovšem nemá přehánět a když je ta jiskřička příliš velká, dochází na utrpení, které se nedá vrátit.

Tma. Světlo. Světlo. Tma. A pak nic. Jak vlastně vypadá nic? Nikdo neví, ale ona to zažila. Zažila svůj zánik. Jenomže pak…

„Uhm.“ světlo ji bilo do očí, pohla malíčkem levé ruky. Zabolelo to. Sykla: „Co se to…“vyšlo ji z úst.

Aburame Shino přísahal, že ochrání svůj tým. Za každou cenu. Hyuuga Hinata přísahala, že svůj klan povede vším dobrým i zlým. Za každou cenu. Uchiha Sasuke přísahal, že pomstí svou rodinu. Za každou cenu.

Kapitola I – Večer osmého srpna

Sirka vzplála jasně žlutým plamenem a zasyčela, když k ní Hinata přitiskla pět vonných tyčinek a pak je zhasla prsty. Pět stužek santalového kouře se vznášelo nad rodinným oltářem, halilo jej do mlhavě šedého závoje těžké vůně. Několik svic a mosazných lamp vrhalo světlo na fotografie – černobílé a zažloutlé – a na tenké papírky s umně vyvedenou kaligrafií jmen mrtvých.

Na ulici se začal schylovat souboj a všichni procházející, či už jen návštěvníci restaurací a barů zastavovali a mířili své pohledy na dvě postavy...

„Tohle bude zábava“ usmál se Naruto.
„To určitě bude..až budeš ležet na zemi..“ oplatil Narutovi Sasuke, který zatím neměl ponětí, s kým má tu čest.
Souboj začal...jako první začal Sasuke, kterému Naruto dopřál to potěšení..zaútočil chidori a opět to Naruto v dvou centimetrové vzdálenosti od jeho hrudi vyblokoval a Sasuke skončil na zemi.

Ešte zopár slov na úvod: Zrejme to obsahuje spoiler, tak ľudom čo nečítajú Mangu - je to na vaše riziko Ale chcela som povedať, že múza mi vnukla takýto koniec a celkom sa mi páči. Nemusí sa vám pozdávať samozrejme. Beriem kritiku ( boje som nikdy nevedela opisovať ) a rada si prečítam každý komentár.

Není úniku…
Celý čas mi v hlavě zní hlas. Celou dobu slyším, jak mi našeptává ty hrozné věci. Zkouším ho zastavit. Prosím ho se slzami v očích. Pláču, ale stále ho slyším..
Hlas v mojí hlavě.

Znovu prosím, ale on se mi jen vysmívá.
Stalo se to znovu, držím v ruce kunai celý od krve. Na sobě mám krev. Z mých rukou kape krev. Slyším, jak ty kapky dopadají na zem.
„Kap, kap,“ ten zvuk je jako ostrý nůž.
Stále ho slyším. Ten hlas…
Hlas v mojí hlavě.

Hidan neveril, že to naozaj počul. Že to bol jeho hlas. Nie. Určite to nemohol byť starcov hlas. On je predsa mŕtvy. Ležal vedľa neho, keď vydychoval naposledy, videl, ako ho jeho Predchodcovia berú na Onen svet. To všetko sa mu predsa nemohlo snívať. Muselo to byť skutočné. Ale tým pádom to, čo počul nebolo reálne. Presne tak. Len sa mu to zdalo. Prvýkrát mu zomrel pred očami niekto na kom mu naozaj záležalo a teraz mu hrabe a počuje jeho hlas vo svojej hlave. Hidan v duchu prikývol. Áno, tak to musí byť. Nič iné ani nemohlo.

„Dívám se mu do očí.“
„Cítím jeho třesoucí se tělo podemnou.“
„Moje ruka ho něžně hladí po tváři.“
„Mé oči si snaží zapamatovat tuhle chvíli.“

[center][i]Vrátil ses jako spojenec najednou,
tvá slova zní sladce,

V posledních letech se toho stalo víc, než bylo třeba. Začalo to docela nevinnou chuuninskou zkouškou, až to vyústilo v tohle. V podstatě svět, do kterého jsem se každé ráno probouzela, se začal rapidně měnit a někdo jako já, člověk, který byl více než spokojený s typickým životním stereotypem, se začal poohlížet po vhodném východisku.

„Si si istý, že to musí byť teraz?“ spýtal sa Hidan nervózne svojho Predchodcu, ktorý ho viedol na vrch akéhosi kopca. Ten nezastavil sa, neotočil sa a ani mu neodpovedal. Len kráčal ďalej, zrejme k tomu momentálne nemal čo povedať. Všetko sa dozvie včas. Tak mu to starec povedal predtým ako sa vybrali na toto miesto, „Nemohlo by to počkať do konca vojny?“ spýtal sa, keď konečne zastali a starec sa k nemu ráčil otočiť. Na tvári mal pokojný a akýsi nepreniknuteľný výraz.
„Nie, nemohlo,“ odvetil.