Drama
Vzkaz pro Gaaru zněl prostě a jasně.
Bez podpisu, o to horší bylo, že to bylo psáno strojově a ještě s tolika chybami. Jenže hrozbu z její smrti nemohl jen tak přehlížet.
Byla noc. Většina Konohy spala, nebylo také divu. Kdo by si nechtěl po náročném dni ninji zdřímnout? To asi všichni, jediný problém byl, že někteří neměli kam ulehnout.
Díl 3. - Seskupení
Bylo již několik dní po tom nešťastném incidentu, kdy jednotky kontrolující mrtvá těla určená na spalování, nechaly proklouznout zcela nezkontrolovanou hromadu těl i s jedním, které explodovalo.
Zaito zrovna opouštěl nemocnici z poslední kontroly a s potvrzením, že je opět misí schopen. Ještě okolo hlavy měl obvazy a měl takovou nepřirozenou nazelenalou barvu pleti.
Fyzicky byl v pořádku, ale v jeho mysli se děly zmatky. Slova a i chování Hyoriho ho ovlivňovaly po smrti více, než-li za jeho života.
Tiskl bělostné hrdlo a se zadostiučiněním cítil, jak jí ubývá vzduch. Měl velkou touhu ještě přitlačit, ale věděl, že se musí ovládnout. I když měl takový vztek! Vzdor a nenávist cloumaly s každou buňkou v jeho těle a možná by se přestal alespoň na chvíli cítit tak zatraceně bezmocně, kdyby jí mohl…
„Pusť ji. Hned!“ bodl jej do zad hlas, který okamžitě poznal. Byl tak zahlcen temnými myšlenkami, že ji ani neslyšel vstoupit.
Vracely se z mise. Byly jen tři na místo obvyklých čtyřech. Kráčeli mlčky lesem, každý zabraný do svých myšlenek.
Bylo něco málo po odpoledni, když mistr Gai vydal pokyn k tomu, že se utáboří. Lee a Tenten se sesunuly na zem jak byli unavení a zmožení cestou z Oblačné vesnice.
Lee začal pomalu vyndávat jídlo z batohu a chystat malé ohniště. Po očku se díval na Tenten.
[i] Život je sv**ě.
Ležím na chladné promáčené zemi, z břicha mi lezou vnitřnosti a vytékají potoky krve. Celý se třesu a někde v dáli slyším jak si někdo brousí kosu.
Pootevřu oči. Dá mi to dost práce. Přijde mi to jako to nejtěžší co jsem kdy chtěl udělat.
Vidím rozmazaně. Je to díky tomu zatracenýmu dešti. Proč musí chcát zrovna teď, když se chystám zdechnout. To si snad ze mě bůh dělá srandu nebo, že by bulel kvůli mně, že svět opouští takovej frajer jako sem já. Hmmm zajímavá to otázka.
„Pojď sem!“ křikl někdo zeshora.
„Co je?!“ odsekla jsem. Právě probíhala poslední bitva Třetí války ninjů. My versus Kamenná.
„Okamžitě se vrať, tam je přímá palba!“
„Když nebudeme riskovat prohrajeme to!“
„Když budeme běhat nepřátelům na mušku, umřeme!“ odvětil mi a chytil mě za ruku.
„Co se tu děje?“ přiskočil k nám mladík s liščíma očima.
„Můžeš ji Minato vysvětlit, že když tam poleze, umře?“ ukázal můj spolubojovník na mně.
„Má recht, když tam půjdeme je po nás.“ postavil se na jeho stranu.
„To snáď nie,“ hlesol Keita, keď si všimol očí Riko a Sory.
Díl 2. - Předání
Liu se po nějaké chvilce podíval na oblohu a odhadem, dle polohy Slunce, zjistil čas. Trochu si povzdechl při pohledu na Hyoriho. Nechtěl totiž vidět, jak budou jeho ideály a naděje zničeny jako u všech.
Následně na něj mávnul jen rukou a pomalu se odtamtud vydal, měl hodinu ve škole, i když s jinou třídou, než Hyoriho. Hyori se na lehké zamávání pousmál a došel blíže k hořícím tělům, při čemž je pozorně sledoval. Nyní tam byla nová várka mrtvol, takže některé ještě nezačaly hořet.
Naruto se převaloval na posteli, ležel v ní sám. Celou noc nespal. Otočil se na bok a koukl na budík, zjistil že je šest ráno. Sedl si a sepnul ruce. Asi byl hodně šťastný a nedočkavý protože dneska měli očka jeho syna poprvé spatřit dům kde prožije své dětství. Za závěsem se objevila nepatrná záře. Naruto vstal a roztáhnul závěsy, do obličeje ho začalo hřát vycházející slunce. Uviděl jak nad monumentem Hogaků vychází světlo. Usmál se.
Chlad. Něco tísnícího kolem zápěstí a kotníků, studený dotek kovu. Slabý noční větřík. Tlumené, šeptající hlasy.
Má tohle vůbec cenu? Copak tohle je život?
Tahle myšlenka mu přeběhla hlavou, když tehdy seděl ve větvích statného listnáče, opřený o široký kmen. Pozoroval mraky, líně plující po blankytně modrém nebi, a poslouchal štěbetání ptáků.
A pak se to stalo.
Pod sebou spatřil skupinu osmi shinobi (z toho jedna kunoichi, jak si všiml). Schoval se víc do větví.
Mírně poposedla a silou vůle se nutila k decentnímu zdvořilému úsměvu. Šlo jí to ztuha, neboť tvrdé křeslo z masivního dřeva působilo sice majestátným dojmem, ale nikoho asi nenapadlo, jak moc nepohodlné vlastně je. Vyřezávaná opěrka ji tlačila do už tak rozlámaných zad a ostrý kraj sedáku se jí bolestivě zarýval do stehen. Opět poposedla v předem prohrané snaze nalézt alespoň trochu pohodlí a s povzdechem se zadívala na své nateklé kotníky, které přímo žadonily o to, aby si šla konečně lehnout.
Naruto otvoril oči. Ešte sa rozpamätával na sen, ktorý sa mu sníval. Vlastne to nebol sen, to mu Kurama, deväťchvostý démon uväznený v jeho tele, porozprával, ako sa to všetko stalo. Ako to bolo a ako to je teraz.
Naruto sa posadil na svoju posteľ a spýtal sa Kyubiho: „To si mi prečo toto povedal? Aj tak tým nič nezmeníš.“
Kyubi iba posmešne odsekol: „Už bolo načase, aby si sa dozvedel pravdu.“
A to bol koniec ich rozhovoru. Naruto sa porozhliadol po neporiadku vo svojej izbe.
Upratovať to? A načo. pomyslel si s úsmevom na perách.
Kolik to říkala? Dva roky? Ne… bylo to víc…
Dvanáct let…
Když se na sebe podívám, vypadám jinak. Když je to dvanáct let, už mi bude… hmm… dvacet sedm let. Dvanáct let. Za chvíli by to byla polovina mého dosavadního života… Pamatuje si vůbec někdo na mě? Máma a táta… Kde jsou? Kde jsou?
Díl 1. - Nikdy nekončící
„Prý bojujeme za lepší svět. Proto, aby další generace nemusely bojovat. Jak já nesnáším tyhlety kecy... Pouhá propaganda...lži... Shinobi bojují, protože musí...protože jsou k tomu cvičeni... Není žádná světlá budoucnost... Ne v tomhle světě... Jak by taky mohla být zde nějaká naděje?.. Ve světě, kde děti jsou nuceni se učit boji?.. Strčte si mír za klobouk...je to jen slovo...“ řekl velice rozlíceně černovlasý muž, který záhy opustil místnost, kde bylo několik dalších lidí.
Kyuubi se po něm natáhl rukou, Naruto uskočil stranou a začal dělat pečetě.
„Fuuton: Větrné tornádo,“ křikl, vztáhl ruce před sebe a nechal chakrou tvořit mocný živel.
„Máš poslední možnost nám říct, co víš. Jinak si život nezachráníš,“ řekl Kakashi. Zajatec mu pohlédl do očí a ironicky se usmál.
„Ten útok byl naprosto zbytečný. Pobili jsme vás během hodiny,“ pokračoval Kakashi. Vězeň se začal smát. Kakashi nadzvedl obočí.
Mlaskavý šplouchavý zvuk se rozezněl pozdním odpolednem spolu s kletbami a nadávkami.
„Nesnáším tohle prokleté město. Je to snad jediné místo na planetě, kde pořád prší. Už se ani nedivím tomu, že zdejší lidé mají takovou mizernou náladu,“ procedil naštvaně skrze zuby, posadil se na dřevěný sud kousek od něj, sundal si botu, ze které vylil vodu a pak si začal ždímat vodou nacucanou ponožku.
„To vám teda trvalo!“ zahundral Hidan, keď k nemu a k dvojčatám došiel zvyšok.
„Boli sme už v polovici svojich tunelov, keď sme dostali správu!“ vysvetľoval mu rozhorčene Keita.
„Ste si úplne istý, že je tam portál?“ spýtal sa ich Otany.
„Samozrejme, že som si istý, čo som počul,“ zamračil sa na neho Shinichi. Hádam si len nemyslia, že by ich chcel oklamať. Chce sa dostať domov, tak ako ostatní. Nemal dôvod na klamstvá. A už vôbec nie po tom, čo si prežili.
„Já… já nevím, jak mám poděkovat, to byl tak suprový dárek, děkuji…“ usmíval se Naruto od ucha k uchu, když se vraceli domů. Byl už večer.
„To jsem ráda, že se ti líbil, ale až tak moc extra, podle toho jak se tváříš, to nebylo, hehe.“
„Ale bylo.“
„No, to už je stejně jedno, den už pomalu končí, takže půjdeš rychle spát a od rána máš zase normální režim,“ to ji zarazilo, nepřestával se usmívat.
„Posloucháš mě?“ nic se nestalo, „slyšíš, posloucháš mě?“
„Tak to teda ne,“ řekla a dala mu pohlavek.
