Série
Běžel.
Slunce se zvedalo vysoko nad vrcholky statných listnáčů a zvolna začalo osvětlovat krajinu. Stíny postupně mizely a malí ptáčci, skotačící po větévkách, zvesela opěvovali příchod nového rána.
Od malička som bola sama. Možno to bolo aj tým, že som bola adoptovaná, alebo sme to mali v rodine. Nezáležalo na tom, kde som, čo robím a s kým. Aj keď som sa s ľuďmi stretávala, bolo to jedno. Bola som opustená. Ani neviem, ako sa to stalo a zrazu bolo všetko úplne inak. Áno, je pravda, že celý svoj život som niečo cítila, ale nečakala som, že to príde. Dokonca to tušenie potlačovala a pokladala za výmysel. Myslím, že by som tomu ani neuverila, ale v mojej izbe na podlahe ležal ON! Ako sa to stalo?
V širokém okolí panovalo tíživé ticho přerušované pouze tlumenými vzlyky. Tenten byla jako socha – chladná a nehybná. Měla by plakat, ale slzy nepřicházely. Dívala se před sebe, snažíc se nevnímat krutou realitu. Záměrně se vyhýbala pohledu na třesoucí se Sakuru v Narutově obětí, na Ininy rodiče, smutné a zlomené.
Už na Konohu padla noc. Ve dvou bytech se pořád ještě něco řešilo.
"Sakra,co si o sobě myslí?! Přijde si a hnedka uspí Aiko-chan. O to nejde, ale ona měla svoji hlavu podepřenou o tu jeho!" zuřil Sasuke a chytal se za hlavu.
"Nesmíš to tak brát Sasuke-chan. Myslím si, že Akira o Aiko vůbec nestojí," pověděl ospale Naruto.
"Počkat ty jsi mi řekl "Sasuke-chan"?!" zařval Sasuke.
"Jo řekl jsem to."
"Já tě normálně přerazím Naruto!"
"Néé! To nesmíš!" zakřičel Naruto jako malá holka.
„Čiže máme iba zničiť ich zásoby?“ spýtal sa Tieň tónom, ktorý naznačoval, že nečakal takú ľahkú misiu. Založil si ruky za hlavu a prehlásil: „To bude pohoda!“ a ostatní väzni prikyvovali alebo súhlasne hmkali.
„Nenápadne máme zničiť ich zásoby,“ opravila ho Sora, „to je niečo iné.“
„Absolútne nechápem prečo to potom dali pod Sorine velenie,“ zamyslene povedal Shinichi a neuvedomil si, že povedal svoju myšlienku nahlas.
„Čože?“ otočila sa k nemu Sora s nadvihnutým obočím.
„Kdo je zatraceně Suigetsu!!?" zařval Sasuke, když se ráno vyřítil ze svého pokoje.
Chodba byla prázdná, tedy kromě Kimimara, co šel náhodou kolem a nesl si džus. V následující chvíli ticha bylo slyšet rozbíjení upadené sklenice a úpěnlivý kašel.
Sasuke - oděn jen do bílého ručníku se znakem klanu Uchiha - si naštvaně povzdechl.
„Kabuto!"
Abumi seděl na zemi před pokojem a lehce podřimoval. Původně nevěděl, kam by měl jít, nebo co by měl dělat, jen doufal, že se brzy objeví jeho společníci. Jenže z večera se stala noc a on dokonce na chvíli usnul. Nebyl si pořád jistý, jak moc mu ostatní pomůžou s její záchranou, ale věděl, že Konoze nedovolí, aby se z ní stala laboratorní krysa.
„Proč přesně sedíš tady, co?“ oslovil ho ženský hlas napruženě a mladíkovi došlo, že se nejspíš zamyslel až trochu moc, když si nevšiml jejího příchodu.
Zírající z okna jsem přemýšlela nad onou misí. Co se tak najednou stalo? Že můžu opustit vesnici a prostě zmizet. Na dlouho. Je to divné. Dřív jsem nesměla odejít ze Skryté Deštné ani na krok. Nesměla jsem odtud, byla jsem hlídaná a teď?
Za sestričkou, ktorá bola s ňou v jedálni sa zavreli dvere a ona sa rozhliadla po miestnosti. Zbadala rysa ako spí na zemi pri posteli. Ten musel cítiť jej pohľad, lebo sa prebudil. Vyzeral celkom unavene po takej dlhej ceste. Rys zavrčal.
„Ani ja tu nechcem byť. Nemám rada nemocnice. Ty, ty...ehm,“ bolo jej blbé hovoriť mu stále ty.
„Mala by som ti dať meno,“ poznamenala s úškrnom a v jeho očiach prebehli iskry, „hm...stretli sme sa v lese, tááák čo trebárs Morimaru?!“
Tsunade sa prechádzala po svojej kancelárii hore dole a žmolila si ruky. Bola nervózna. Pred dvoma hodinami jej prišli povedať, že Zetsu, ktorého držali zmizol v oblaku dymu a ona nevedela, čo to tak mohlo znamenať. Našiel nejaký spôsob, ako sa vrátiť ku svojim druhom? Boli Zetsuovia zničení? Alebo je tu ešte nejaká možnosť? Aj tak pre istotu poslala pár oddielov ninjov do lesa, aby ho prehľadali a dali jej vedieť každú hodinu. Práve dočítala všetky správy, ktoré jej poslali s rovnakým znením. Nič nenašli. Ani stopu. Nič. Nikto sa neblížil ku Konohe.
,,Dobre, asi si väčší blázon ako ja.“ Pripustila som po chvíľke, keď som vstrebala tie slová, no stále som na neho vyjavene zízala.
,,Prosím, odíď so mnou. Hocikam...“ šepkal horúčkovito. Pokrútila som hlavou, ale pri tom som tak túžila utiecť všetkému a všetkým. Utiecť s ním, zažiť dobrodružstvá o akých som len čítala, môcť sa smiať a užívať si lásku.
26. Kapitola: Baiu no Jutsu!
Utábořili se na okraji lesa, rozdělali oheň a Aki společně se svou matkou chystaly večeři. Aki byla tak pohroužená do práce, že asi ani nevšimla, že její otec někam zmizel. Zmateně se rozhlédla kolem sebe, ale nikde ho neviděla.
„Mami, kam zmizel táta?“ Nao jí věnovala ustaraný pohled.
„Říkal, že jde obhlédnout okolí.“
„Proč? Děje se něco?“
Nao se zarazila a dlouze se na dceru zadívala. „Zatím nic o čem bychom nevěděli. Ale přesto jsme už dost blízko u hranic Ohnivé země. Tatínek nechce nic riskovat.“
Kapitola 8.
Přesunuli se o několik kilometrů západně. Vzhledem k okolnostem se rozhodli nepoužít frekventovaného průsmyku, ale přejít hory jinudy. Byli shinobi a za pomoci chakry dokázali zdolat i kolmou stěnu bez chytů a stupů. Čekal je však náročný výstup, proto se rozhodli, že si den dva odpočinou, než se jejich zranění zahojí.
Ráno…
První se probrala Sakura a podívala se, na vedle sebe ležícího Naruta..až potom si vzpomněla, že se včera znovu usmířili a na tváři se ji objevil sladký úsměv. Když se konečně probrala z jejich myšlenek, šla uvařit snídani. „Mmmm..co to tu tak nádherně voní?“ zalichotil Sakuře blonďák, který postával za jejímy zády.
„Snídaně“ odpověděla s úsměvem Sakura.
„Neříkej“ řekl ironicky Naruto a políbil růžovlásku na tvář.
Poté co se skvěle najedli a blonďák za oplátku umyl nádobí, vydali se na procházku.
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
- Číst dál
„Fuuton: Nibaikire."
Minin útok len prešiel cez Tobiho telo. Tobi vystrel ruky smerom k Mine. Z jeho rukávov vyšli dva reťaze, ktoré sa okamžite obmotali okolo Miny. Reťaze sa viac a viac obmotávali okolo jej tela, až bola od päty až po hlavu obmotaná reťazami. Tobi ich začal sťahovať a Minu to bolelo. Zrazu sa však jej telo rozhorelo zlatý ohňom a reťaze boli roztavené. Tobi ich musel pustiť na zem, lebo oheň sa šíril po nich smerom k nemu.
„Katon: Gouryuuka no Jutsu."
Tobiho ohnivý útok narazil do Miny, ale jej ohnivé telo ju uchránilo.
VE SKRYTÉ ZVUČNÉ
„Hinato? Jsi si jistá, že Nejiho odvedli sem?“ Poněkud vystrašená Nami lehce a tiše našlapovala po cestách ve skryté zvučné vesnici. Tady to ráda skutečně neměla, ale poslušně klusala za Hinatou.
„Jej to světlo ti musí být nepříjemné. Hned zatáhnu závěsy,“ promluvila osoba dosud skrytá mimo Tentenino zorné pole. Ona moc dobře poznala ten hlas, věděla, komu patří, proto se uklidnila. Ne, nemůžu být mrtvá.
Světlo v pokoji dostalo naoranžovělý, jejímu oku mnohem příjemnější nádech. Pichlavé sluneční paprsky do pokoje pronikaly jen úzkou skulinou.
„Jak ti je, Ino?“ promluvila, když se vysoká blondýnka usadila vedle ní na postel.
[i]"Pořád vzdoruje?" ozval se hlas z nejtemnější části místnosti.
"Pořád. A začíná mě vážně štvát, už jsem si musel hojit snad každou část těla," zabrblal Kabuto.
Postava v rohu se napřímila a přešla pod světlo. Zkoumavě se dívala na Kabuta a pak se rozchechtala: "Vážně na každém? Godarimi se nezdá, že, Sasuke?"
Dotazovaný jen pohoršeně odfrknul. Pak se zadíval do zdi a otráveně pronesl: "Ta holka je bezcenná a zbytečná. Nechápu, proč se s ní zdržujeme."
"Tak ji zkus zabít, Sasuke. Jen jdi a zabij svou sestru!" naštval se Kabuto.
Povídka psaná ve třech dějových liniích az různých pohledů, nelekejte se.
Když našími srdci prolétne jiskřička naděje, jsme šťastní. Nic se ovšem nemá přehánět a když je ta jiskřička příliš velká, dochází na utrpení, které se nedá vrátit.
Tma. Světlo. Světlo. Tma. A pak nic. Jak vlastně vypadá nic? Nikdo neví, ale ona to zažila. Zažila svůj zánik. Jenomže pak…
„Uhm.“ světlo ji bilo do očí, pohla malíčkem levé ruky. Zabolelo to. Sykla: „Co se to…“vyšlo ji z úst.
