Fantasy

„Neumírej!“ prosil mladý muž krásnou dívku, ležící v jeho hřejivém náručí. Její hruď byla pokrytá červenou tekutinou, vycházející z ošklivé rány v hrudníku. Z rány jí trčela katana, obalená stejnou tekutinou jako dívčino oblečení. Vždy tak rozzářenou tvář, s pletí jemně narůžovělou, měla nyní bledou a zpocenou. Levandulové oči přivřené a hlavu položenou v klíně krásného blonďatého muže. Ano, už se z něj stal muž.
Jednou rukou hladil její modré vlasy, druhou tiskl dívčinu drobnou ručku ve své.

[center]Sťa tajfún papierovačky sfúkla,
na hodiny nástenné rýchlo kukla,

Meshiki : Ležela mi v náruči tak bezmocně, že pouhý pohled na ni mě děsil. Věděla jsem, že rána na jejím břiše bude problém, ale tohle přece zvládne. Už toho tolik zvládla, oproti tomu co už má za sebou, je to procházka růžovým sadem... ne? Přeci jí jedna rána neskolí. Nebo je v tom něco víc?
„Podej mi ji,“ natáhl ke mně muž ruku. Přinesl ji, ale jak můžu vědět, že patří k nám? I když pochybuju, že by nepřítel vrátil obět a pomohl zneškodnit svého spojence.
„No tak, rychle. Potřebuje okamžitou pomoc,“ začal naléhat. Sakra, jenom mě znervózňuje, tak je s námi nebo ne?
„Poslechni ho, Meshiki,“ zapojil se Kakashi

Zbytek dne utekl Naruto jako voda. Cítila se pořád tak nějak nesvá. Vždy byla bojácná a styděla se před ostatními lidmi, ale v posledních pár dnech opravdu hodně vybočovala ze svého běžného chování. Zpětně jí to bylo nepříjemné, ale ve chvíli, kdy byla schopná na sebe upoutat veškerou pozornost, z toho měla radost. Nakonec však byla šťastná, protože se měla velmi dobře se svými rodiči. Ale stále ji trápila jedna podstatná věc a to, co jsou zač ty její sny. Naruto si myslela, že jsou přespříliš reálné na to, aby byly pouhými sny.

Nagato se vzbudil ze strašného snu. Opět se mu zdálo, jak vidí Mizuki a ta mu mizí přímo před očima v dáli v nenávratnu. Nemohl ji nijak zachránit a bál se toho. Strašná postava se šíleným úšklebkem vysmívala přímo do zoufalého obličeje. A pak se jako vždy probral. Naštěstí za ty dva měsíce, co Mizuki zemřela, se mu ten sen zdával čím dál tím méně často. O to více jej však takový sen vyděsil.

Sakura se rozběhla k Ryotovi. Pár metrů od něho uhodila do země, která se začala rozestupovat. Takovou monstrózní sílu od tak malé dívky Ryota nečekal. Včas uskočil na strom, ze kterého předtím spad. Odrazil se a v mžiku stál za Sakurou. Vytáhl svitek a přivolal si meč černý jako noc. V rukojeti bylo zasazeno sedm drahokamů: smaragd, topas, lazurit, Diamant, opál, rubín a ametyst. Ty barevně zářili.

Exkurze do tmy-Mise číslo jedna

Pomalu jsem kráčel po cestě a jen noc byla mým společníkem. Věděl jsem přesně kde to je, ale podle informací, které mi dal můj nový pán prý celý klášter přesunuli nějakou dotonovou technikou jinam. Proto mě teď navigoval. Už to bylo jen kousek.

Následující den po závěrečné zkoušce, byli všichni ti, kteří jí prošli rozdělování do týmů, ve kterých od nynějška budou chodit na mise. Naruto se nemohla dočkat, koho k ní přidělí. Doufala, že bude mít dosti silný tým, aby se mohla ještě více zlepšit. Sama nevěděla, proč se začala chovat, tak jak se nyní chová. Možná si myslela, že ztrácí sama sebe nebo si vůbec nevšimla žádné změny. Naruto byla přece pořád jenom ona sama.

Mladá dívka utíkala lesem. Utíkala, jak nejrychleji dovedla, aby si zachránila svůj vlastní život. Ti, kteří ji pronásledovali, se neustále přibližovali. Utíkala spíše instinktivně, protože dobře věděla, že nemá sebemenší šanci jim utéct. Avšak stále měla touhu žít. Nyní se nemohla nechat chytit obyčejnými bandity, kteří by ukončili její život, kvůli těm několika drobným, které u sebe měla. Možná se zároveň hrozila, co jiného než smrt by jí ti lotři mohli provést. Na chvíli je setřásla.

„Zbytočne tam idete. Konoha je zničená.“ Ozval sa hlas predo mnou a hneď na to sa tam zjavila Madarová postava. O chvíľu sa tam zjavil aj Zetsu.
„Ako to dopadlo?“ Zetsu sa pozrel na Madaru. Jeho čierna a biela polovica sa hádali, ktorí z nich to oznámi.
„Pein je mŕtvy. Naruto porazil všetkých šesť sfér a potom aj Nagata, čiže nemáme Kyuubiho a Konan od nás odišla. Zobrala so sebou aj Rinnegan.“ Madara zaklial. Niečo sa mu nepáčilo a mne sa ani pri najmenšom nechcelo zisťovať čo. Madara sa pozrel na mňa.

Kurama hleděl do ohně. Plamínky vesele tančily a vytvářeli podivuhodné vzorce. A však Kurama nebyl přítomen. Byl uvnitř své mysli, ani zde nebyl člověkem, nýbrž liškou s devíti ocasy.
„Proč i tady vypadám jako on? Doufám že mi to kyuubi nějak vysvětlí,“ kráčel dál stokou dokud nenarazil na otvor, který vedl ke kyuubiho kleci. Šel dál tunelem. Konečně došel na konec a před ním se válel původce všeho.
„To ti ta voda nevadí?“
„A měla by?“ odpověděl znuděným hlasem Kyuubi.

Tokime : Sakra, bolí too. Nechci bejt měkota a říct to nahlas nebo jen usyknout, když mě Sasuke při skocích pevněji chytne, ale bolí to víc než obvykle. Oči jsem nechávala zavřené, byla to taková moje jistota. Nechtěla jsem vidět ničí soucitný pohled, to bych potom už nevydržela zadržovat tu bolest. Ale vždyť je to jenom jedna rána, tak proč to tak bolí?... Jed? Byl na té kataně jed? V hlavě mi proběhla celá ta část, kdy se k mému břichu přibližovalo nablýskané ostří. Nepoznám to, navíc jsem byla myšlenkama někde jinde, má hlava nereagovala na útok, ani si nijak zvlášť nepamatuje zbraň, která mě zasáhla.

Nagato seděl kdesi v temnotě úplně sám. Ani sebemenší světlo se k němu nedostalo. Opět byl malé dítě. Byl to přesně ten okamžik, kdy našel oba svoje rodiče mrtvé. Nedokázal ani naříkat. Nechápal, co stalo, jenom mu bylo strašně úzko u srdce. Svíralo jej to. Neviděl, ty, co to udělali, ty, co mu způsobili bolest. Ani nevěděl, jestli takový člověk vůbec je a zdali ho má nenávidět. Byl sám a byl slabý.
Pak utíkal pryč. Pryč od toho všeho. A snažil se zapomenout, ale nešlo to. Uviděl před sebou hrůznou postavu.

Noc sa prehupla do svojej druhej polovice. Studený dážď ustával, ale blesky, sprevádzané besnením hromov, stále rozjasňovali temnú oblohu. Zetsu premýšľal nad jeho možnosťami. Prioritou bolo stále zničenie Konohy, ale aj nepadnutie do zajatia. Zetsu sa rozdelil a biela časť zaliezla pod zem. Čierna polka dokonale zapadala do noci. Jeho pohyby tichej šelmy, prikrádajúcej sa ku koristi, nebol i postrehnuteľné ani pre najlepších ninjov. Za pomoci senzibilných vlastností zistil, že v Konohe je asi polovica bežného počtu shinobiov.

V Listové byl den jako každý jiný. Sem tam nějaký ten malý zmatek, ale jinak vše naprosto v pořádku. A Čtvrtý Hokage byl rád, že tomu tak je. Bylo to už dlouho, co skončila válka a nehrozila žádná další, proto byl takový klid. I on sám tedy mohl zůstat v klidu, alespoň do chvíle, než dorazil domů.
Jakmile otevřel dveře, už tam na něj čekala jeho žena, které však kvůli jejímu bezpečí zůstalo její rodné příjmení – Uzumaki.
„Co se děje Kushino?“ Zeptal se nechápavě Minato.

Počul som ako na mňa kričí. Plakala. Vyznávala mi lásku. No ja som bol zaslepený pomstou. Premiestnil som sa za ňu a cítil som vôňu jej vlasou.
„Ďakujem.“ Bolo jediné čo som jej povedal. Potom som ju udrel a ona stratila vedomie.

Prekročil som prah Konohy a naposledy som sa obzrel. Už sa nemôžem vrátiť Nikdy.
Utekal som. Stromy sa premenili v zelené šmuhy a svoju pozornosť som upriamoval pred seba. Zrazu ma niekto prenasledoval. Myslel som si, že tí tupci sa vrátili k svojmu pánovi, no mýlil som sa. Zastavil som.