Fantasy

Údolie Konca:
Voda okolo Naruta sa začala hmýriť a chakra vytvárala vzdušný vír, čím vodu úplne odsúvala. Narutovi sa začervenali oči a celé telo mu začalo pokrývať Kyuubiho chakra. Okamžite sa mu vytvorili tri chvosty. Gaara ho sledoval z brehu, no v jeho očiach sa zračil hnev a únava.

Uvažovala jsem, nemůžu odejít to je jasné, nemůžu tady přece nechat tátu a mámou, Michika a Sarui-sensei. Uvažovala jsem a z kapsy od zašpiněné vesty jsem vylovila dopis od táty. Jenom bleskově jsem ho prolítla očima v věděla jsem, že nemůžu odejít, ne s ním, s Toshihirou…
Podívala jsem se zpět na něj, zpět na dům, na jehož střeše to skoro všechno začalo a věděla jsem co musím udělat. Musím se vrátit a třeba tam i umřít, jenom, když zůstanu s nimi……
.....

Lebo horbou svalov, tými mozoľmi tela, neoplývam? Lebo dlhými vlasmi na dievča sa podobám?
Vydedenca zo mňa spravil ten dav ľudí s očami nenávisti, s päsťami, ktoré by len bili, s nohami stále kopajúcimi do tela môjho chudorľavého...

Ocitla se sama v prázdném nemocničním pokoji. Byli tu lůžka pro další dva pacienty, ale nikdo v nich nebyl. Byla tu sama. Všimla si, že do rukou má zavedených pár hadiček. Jednou protékala krev, ale její to určitě nebyla. Vždyť už ztratila krve až až, určitě nesmí ztratit více. Druhou a třetí protékala bezbarvá tekutina, no musela to být bezbarvá tekutina… Přece by do ní nepíchli hadičky bez ničeho.

S trhnutím se posadil na tvrdé zemi. Zmateně se začal rozhlížet kolem sebe. Vše měl rozmazaný, jelikož jeho víčka byla mokrá a slaná od pár slaných kapek. Jakmile konečně viděl normálně, a vzpomněl si co se dělo, zase se uklidnil.
Až teď si uvědomil, že sedí opřený o jeden ze stromů postavený v kruhu. Bylo to zvláštní, nic takového ještě neviděl, pravda trochu mu to připomínalo jedno místo, kde trénovala Hinata a on ji tam často zahlédl… jen co na ni pomyslel, vzpomněl si na sen. To z něj pocházeli slané kapky.

„Tak co jsi zjistil? Co ti řekl? Komu patří?“ Překřikly se všechny holky naráz.
„Hinatě,“ vydechl na poslední otázku.
Celý tým okamžitě utichl a znehybněl. Všechno najednou ustalo. Listy přestaly padat, stromy přestaly šumět, ptáci nezpívali své písně, mladí ninjové nedýchali. Celý les, jakoby oněměl.
Každý koukal na své přátelé a poté na Kibu, jako by se přeslechli, ale když spatřili v druzích stejný výraz jak v očích, tak ve tvářích jaký měli jistě oni, bylo jim hned jasné, že se nepřeslechli.

Naruto vstal a rozhliadol sa po miestnosti. Už zase bol v nemocnici. Chcel trénovať, a tak chodieval na lúku nad hlavy Hokagov. Sem tam ho niekto pozoroval, alebo sa k nemu pridal, al nikdy neprišli protivníci zo skúšky. Mali to zakázané.
Otvorili sa dvere a dnu vošla Sakura. Mala na sebe nemocničnú uniformu.
„Dobré ráno, Sakura-chan,“ Sakura sa pozrela na škeriaceho sa Naruta a zamračila sa.
„Čo sa deje?“ Nechápal Naruto. Sakura sa znova pozrela do papierov.

[i]Seděla jsem na zemi, stání mě už moc unavilo od opakování stále toho samého.
„Tak ještě jednou Kohaku,“ snažil se Asuma, zatímco si pohrával v prstech se zapálenou cigaretou, abych se plně soustředila a nebyla tolik zmatená, „bylo to velký, oranžový…“
„Jo,“ přerušila jsem ho, „po stý to už opakovat nebudu.“
„Jasně, promiň“ omluvil se Asuma, vyfoukl obláček šedého kouře a váhavě se podíval na Kurenai, a pak na Kakashiho.
Kurenai kývla a Kakashi prohlásil: „Má právo to vědět.“

Bože, pomoz mi… Tak slyšíš mě? Tak už mi sakra pomoz. Proč jen mě nevyslyšíš? Pomoz mi!

Po lahodné snídani se naše trojce vydala k Suně. Zbýval už jen jeden den cesty, která proběhla celkem v pohodě, až na jednu písečnou bouři.
Před branami vesnice se ocitli o půlnoci. Dívky zcela vyčerpané, avšak Kurama plný síly, radosti a odhodlání, již netrpělivě přecházel ze strany na stranu.
„Kuramo pojď sem.“ zašeptala Sakura a rukou naznačila, aby šel blíž.

Ležela v nemocničním pokoji. Cítila to, nesnášela nemocnice, nikdy v nich moc času naštěstí netrávila, ale když se tam probudila, hned to věděla. Vždycky ucítila desinfekci a pípat všechny možný přístroje. A dneska tomu nebylo jinak. Otevřela oči, ale uhodili ji do nich sluneční paprsky, a tak je rychle zase zavřela. Počkala pár vteřin, protože ji začali pálit od slunce, než je znovu otevřela, tentokrát pomaleji, aby si zvykla na světlo.

Dnes jsem tě zase potkala. Seděl si na stromě, zatím co já šla po ztichlé ulici. Dívala jsem se na tebe a sledovala tvůj přemýšlivý výraz. Jsi hrozně roztomilý, když se snažíš na něco přijít, víš?
Je to k smíchu. Tolikrát jsem tě sledovala a tak málo s tebou mluvila… Vím toho o tobě tolik a ty o mě skoro nic… Víš vůbec, že existuju? Možná, ale nebudu si dělat plané naděje.
Tolik bych ti toho chtěla říct, ale nikdy to neudělám. Nemusíš nic říkat. Vím to. Jsem slabá, tak strašně slabá.

Sledoval jsem nebe a ztěžka jsem oddychoval. Tak tohle byl konec. S dalším návalem bolesti jsem si přitiskl ruku na břicho, kde jsem měl pečeť, která pálila jako kus do běla rozžhaveného železa. Pečeť, která ve mně držela strašlivé množství čakry a nelidské vědomí. Brzo bude konec. Věděl jsem to už dávno, ale že to přijde tak brzo, jsem nemohl tušit. Spoustu věcí jsem ještě nestihl. Neměl jsem hotovo, ale čas byl neúprosný nepřítel. Druhou šanci mi rozhodně nedá. To byla drtivá skutečnost.

Nebe bylo pořád tmavé, ačkoliv už pomalu světlalo. Slunce pomaloučku vycházelo, a ukazovalo své mocné paprsky světla. Ulice vesnice byly prázdné, až na hlídající ninju, kontrolující vesnici kvůli vetřelcům, a pár toulajících zvířat. V některých domkách bylo vidět světlo, ale většina byla stále ponořená ve tmě.

Tokime : Kde to jsem? Co jsou zač? Proč mám tak příšerný pocit a nemůžu si na spoustu věcí vzpomenout? Všichni na mě koukají jak na vraha. Diví se, že jsem se bránila? Možná mě ta holka nechtěla napadnout, ale já ji neznám a ona se ke mně přiblížila. Instinkt mi radil po ni hodit tu sklenici. Nejlepší obrana je útok, ne? Zaměřila jsem se na její obličej a začínala vzpomínat. Znám ji. Znám. Na sto procent ji znám, ale odkud? Stále jsem ji hleděla do vyděšeného obličeje. Tvář mi zkameněla při vrácení do vzpomínek...

„Dávajte pozor, blížime sa k veži a tu zvyknú ninjovia prepadávať a chytať do pascí druhých, aby dostali zvitok na poslednú chvíľu,“ oboznámil ich Naruto. Sayuri a Hiroshi preglgli. Nemali za sebou toho tak veľa ako Naruto. Nechceli to povedať nahlas, ale báli sa. No na druhú stranu boli radi, že nestoja proti Narutovi.
„Nii-chan?“ ozvala sa Sayuri. Naruto sa na ňu pozrel a čakal čo z nej vypadne.

„Jen se mi to zdá velice nebezpečné,“ zvyšovala hlas Shizune, „ještě pořád jsou to děti.“

„Ty pako jedno zrzavý!!!“ Sakura se jen stačila zakrýt tvář rukama, když náhle Kurama na Sakuru skočil. Vzduchem zasvištěly kunae, které se zabořily do ocasu. Kurama sykl bolestí.
„Dainamikku Entorii!“ Co si zeleného odhodilo lišku do bezpečí korun.
„Proč jsi nekoupíš zrcátko?!“ Řval ze stromu Kurama. Zelený muž na místě zkameněl, když zjistil, že nezasáhl osobu, nýbrž bezbrannou lišku. Sakura na to koukala, jakoby spadla z višně.

Pršelo. Za posledních sto let to byl nejdeštivější den nad nejsilnější skrytou vesnicí v Zemi Ohně. Kapky začali padat od odbytí kostelních hodin ukazující půlnoc. Nebyla ani vteřina, kdy by na zem nespadlo miliony dešťových kapek z nebe, které nebylo ani vidět díky černým hustým mrakům překrývající jeden druhého. Zem byla rozblácená, nebo pokrytá špinavou vodou, jak přes ni lidi skákali.