Dobrodružství
Čtveřice mladých ninjů roztřeseně předstoupila před dveře. Pohled každého z nich lpěl na onom domě, nikdo nebyl schopen se pohnout.
Uchiha se nervózně rozhlížel kolem sebe, nejistě polknul. Po tvářích mu stékal pot, chtěl něco říct, ale nebyl schopen ze sebe vydat hlásku.
„Ehm… pamatuje si někdo, proč jsme tady?“ pronesl náhle Sai. Alespoň uvolnil mučící ticho a zároveň myšlenky ostatních.
Po cestě zpátky jsem se Hin zeptala na Tenten, protože jsem se v ní moc nevyznala. Můj první dojem z ní byl moc dobrý, ale překvapilo mě, že byla pořád s Nejim, který na mě udělal dojem naprosto opačný.
„A jaká je vlastně Tenten?“ Zeptala jsem se zpříma.
„Fajn.“ Odpověděla Hin bez přemýšlení.
„Ona je v týmu s Nejim že?“
„Ano.“
„A jak spolu vycházejí?“
„Moc dobře.“
„Vážně? Mně nepřišlo, že by měli podobné povahy.“ Řekla jsem trochu skepticky, i když jsem si byla uvědomovala, že ani jednoho moc neznám.
„Stalo.“ Odpověděl Sho popravdě.
„Tak vidíte, třeba to je jen nějaký malý problém.“ Pravil Minato a usmál se.
„Když se ztratí spojení tak ten dotyční člověk zemřel!“ dopověděla Kira otevřeně. Minato se podíval vyděšenýma očima na oba ninji. Jeho pohled dával jasně najevo strach o syna.
„Kdy se to ztratilo?“ zeptal se zvědavě Minato.
„Bylo to kolem třetí hodiny.“ Odpověděl Sho a zamračil se.
„Ale to přišel Naruto v pořádku domů.“ Odpověděl Minato s výraznou úlevou.
Hiro tak sledoval toho kluka a něco se mu nezdálo.
Sakra! Došlo mu to, když si vzpomněl na rozhovor těch dvou týpků ze včerejška.
Vytrhl dlaň klukovi a odkopl ho.
Chlapec se najednou rozplynul.
„Zatraceně!“ zaklel Hiro a otočil se, jenže za ním byla velká skála. Z ničeho nic!
„Ksakru!“ zatnul zuby Hiro a rozeběhl se po obvodu skály.
„Nikde nevidím studnu…“ otočila se Nano po holčičce, ale ta se rozplynula.
/Sakra!/ Stihla na poslední chvíli šáhnout po kunaii.
Ležela jsem na posteli a přemýšlela jsem, když mě vyrušilo zaťukání. Podívala jsem se na hodiny a s širokým úsměvem šla otevřít. Za dveřmi stál Kiba a vypadal zamyšleně.
„Nad čím přemýšlíš?“ Zeptala jsem se místo pozdravu zvědavě.
„Chci s tebou probrat jednu zítřejší akci.“ Odpověděl stále trochu nepřítomně.
„Pokud jde o to jezero tak o tom už vím od Hinaty.“ Řekla jsem, abych mu to ulehčila.
„A jdeš?“
„Jdeš ty?“
„Ano.“
„Pak já taky.“
„Výborně.“ Řekl s úsměvem a vyvedl mě ven z domu.
„Asi nastal čas se s tebou rozloučit. Prozatím.“ Pravil Sho a trochu se usmál.
„Jo, asi jo.“ Odpověděl Naruto a objal taky May. Ta ho objala velice kultivovaně, jak se na cizí lidé patří. Když k němu přistoupil Sho zašeptal.
„Vidíš je?“ a objal ho bratrsky.
Naruto najednou zvážněl.
„Já je vidím! Opravu je vidím“ pověděl nadšeně Naruto
Sho povytáhl koutky svých úst na znamení svého spokojení.
„Dobře, hlavně to nepřežeň!“ pravil mu už jako lékař.
„Jasně. Budu na sebe dávat bacha.“ Odpověděl Naruto
Bylo nádherné, slunečné odpoledne. Poklidnou krajinu lesa narušovaly jen dvě postavy, sedící na břehu řeky.
„… rozumíš Kakashi?“ říkal právě Namiko.
„Jo. To by mohlo bejt zajímavý,“ odpověděl zadumaně.
„Ok! Katon: Yōso bunshin no jutsu!“ vyslovil, chviličku se soustředil a znovu: „Suiton: Yōso bunshin no jutsu!“
Takhle to provedl ještě dvakrát, akorát místo „Katon“ a „Suiton“ bylo „Fuuton“ a „Doton“.
Bolo sychravé ráno. Hidan sa zobudil dosť neskoro. Pokladal spánok za vhodné vyplnenie svojho už aj tak dlhého života. Kakuzu spal naopak velmi málo. Hidan ho vlastne nikdy nevidel spať, pretože zaspal skôr ako on a keď sa zobudil, Kakuzu bol už hore. Aj teraz sedel na pni po strome ktorý včera zlomil a čítal akýsi papier.
„To je odkaz od Peina?“ spýtal sa ho nezaujato, kým si obliekal Akatsuki plášť.
„Nie. To je recept na tatarský biftek... Tu máš prečítaj si to ak to dokážeš“ povedal. Potom pokrčil papier a hodil mu ho k nohám. Hidan naňho urobil škaredú grimasu a zdvihol papier.
Byla jsem skutečně ráda, že mi Ino dovolila alespoň trochu trénovat, protože jinak bych se asi unudila, zatímco bych netrpělivě vyčkávala večera. Kibova pánská jízda proběhla včera a dnes večer měl vymyslet program a já jsem se samozřejmě nemohla dočkat.
Zatímco jsem dělala nějaké lehčí posilovací cviky, ozvalo se zaťukání. Trochu překvapeně jsem se podívala na hodiny visící na zdi naproti postele a šla otevřít. Na Kibu to bylo brzy a Hana s Tsume většinou po zaťukání hned promluví, takže jsem nevěděla do čeho jdu.
Skupinka chuninov z konohy sedela pri malej búdke kúsok od hradieb dediny. Fúkal príjemný letný vánok a im mala práve končiť služba. Nikdy sa nič neudialo. Vždy len hrali karty alebo sa inak zabávali. Na tomto úseku hradieb sa naozaj nikdy nič neudialo a vždy všetko vedeli poslední. Teraz im mala končiť služba a už len čakali na Jinkotsu a Akatatsu, ktorí sa mali vrátiť z obchôdzky. Vodca skupinky sa obzrel a práve prichádzali z lesa. Niečo nebolo v poriadku. Pohybovali sa pomaly a mali čudne zmätený a neprítomný výraz.
"Hikari! Niečo nieje v poriadku!" povedal smerom ku hnedovlasému ninjovi s bielymi očami.
Celý ty tři dny a tři noci strávila Nano na volném placu na louce za svým domem kousek od oblačné a trénovala. Stihla se naučit víc ovládat a manipulovat s chakrou Tokaapao, samostatný boj blesku a větru a spojení těch dvou …
Stála tam a udýchaně hleděla na zpustošené okolí před sebou. Byla bledá, celkem pohublá a propadlé unavené oči jí dodávali naprosto nezdravý vzhled. Jenže ona nepřestávala.
Predstavte si ten najvzdialenejší a bohom najzabudnutejší končiar krajiny. Zelená krajina, ktorej obyvatelia majú plno tajomstiev. Nedodržané sľuby, nevyrovnané účty, nevyznané lásky. Tento kraj sa zmenil na pustinu, ktorú len niektorí ocenia. Pod zelenou pokrývkou sa skrývajú bezsenné noci a premárnené životy. Toto mesto sa nazýva Sasketown. Nachádza sa na polceste medzi Gaar City, ktoré niektorí volajú aj "Gore City" a Kakashingtonom. Je to jedno z najpustejších miest, ktoré som vôbec navštívil.
Do Konohy přiletěl orel s šifrou nejvyšší důležitosti. Jakmile se podařilo uvolnit pečeť, mohli si přečíst zprávu, jež nebyla pro budoucnost ninjů vůbec růžová. Před Tsunade přiběhl jeden z nejlepších dešifrovacích ninjů a začal ji nahlas číst obsah oné prosby o pomoc.
Anamo sa chvela od hlavy po päty. Nechápala Kankurov príchod v čiernom plášti s krvou. Démonka, ktorá stála kúsok od Anamo sa stále smiala a škrabala sa svojimi dlhými pazúrmi. Kankuro stál niekoľko metrov od Anamo s kamennou tvárou.
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
- Číst dál
Keď Shiro prechádzal vo večerných hodinách prašnými ulicami Piesočnej dediny bol hlboko zamyslený. Premýšľal, či sa rozhodol správne, keď do toho zatiahol aj Orochimara.
Takzvaný jeden z trojice legendárnych sanninov hľadel len na svoju moc a nikomu sa nepodriaďoval. Hoci mu dal veľa podnetov na premýšľanie, stále si nebol istý ako bude Orochimaru reagovať.
Naruto a Nagato leželi na bílých operačních stolech. Niekage měl pravou ruku na jílci meče, rudé oko zavřené. Spal bezesným spánkem pod sedativy, která mu podali Peinovi lékaři, provádějící zákrok na jeho levé paži. Nerv po nervu, sval po svalu, šlachy, tepny spojovali ti nejlepší lekaři, kteří byli v Peinově hradě.
„Veterný štýl: Veterný vír!“ Temari silno sekla vo vzduchu svojim vejárom. V okolí nasal šum a škripot. Vzduch sa začal formovať do mohutného víru. Naberal na rýchlosti a blížil sa ku kancelárovi. Kancelár sa usmial a utekal bližšie k víru, ktorý ho pohltil.
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
- Číst dál
O čtyři dny později se blížili k písečné.
Hiro seděl na střeše vozu v tureckém sedě a s opřenou rukou o koleno.
Občas se podíval po Nano a občas po jejich cestě.
Dívka po něm taktéž pokukovala. Když se díval na cestu, zrovna ho sledovala.
/Hiro … beru tě opravdu jen jako kamaráda? Co ty? Ono by to pár věcí vysvětlovala kdyby … ten tvůj utrápený smutný pohled, když si zjistil to o mě a Rogenovi …/ Nano zavrtěla hlavou.
/Určitě si jen naivně představuji něco, co není …/
Za chvíli dorazili k branám Písečné.
„Nii-chan!“ vykríkla veselo a hodila sa mu okolo krku. S úsmevom ju zdvihol a pevne objal. „Chýbal si mi,“ zašomrala a zavŕtala hlavu do jeho ramena.
„Ne, klidně tady zůstaň, jak dlouho chce. Ale máme tě s Shikakem moc rádi, to víš. Dobrou.“ ozvala se poprvé jeho mamka a sjela pohledem Shikaka, aby toho už dneska nechal. Shikamaru vyběhl schody, které vedli do jeho pokoje, a lehl si na postel. Ruce si založil za hlavu a začal znovu přemýšlet.
